Anna Stropnická: Táta měl tvrdé výchovné metody

Ano, chtěli. Ale tyhle plány rychle zkrachovaly. Brácha herec není a myslím, že se herectví ani věnovat nechce. Hrál sice ve filmu Máj, tak možná, kdyby dostal podobnou nabídku, kývl by na ni. Ale tenhle projekt asi nebyl pro něj. Věnuje se jiným věcem.

Máma vzala mě a sestru na casting. Tedy ne že by nás do seriálu nějak vnutila. Ale v té době spolupracovala na scénářích, a tak věděla, že se tam objeví postava, kterou nakonec hraju. Když brácha odmítl, naservírovala jim mě. (směje se) Ostatně v menší roli pacientky se tam mihla i moje mladší sestra Františka. Musely jsme ale poctivě projít castingem. Moje jméno neznamená klíč k získání role.

Ano a hrozně mě to štve. Táta je poslední, kdo by mě někam cpal.

Na moje herectví otec zase takový vliv neměl. Mnohem raději než jako jednu z davu průměrných hereček by mě rád viděl jako výjimečně úspěšnou doktorku nebo advokátku. Táta divadlo dělá, a tak mě od něj spíš zrazoval. To maminka mě vodila po konkurzech už od malinka. Jenže já nebyla dítě, které by se muselo předvádět. Koukala jsem si na boty a mnula lem sukně. Byla jsem nepoužitelná.

Ale postupem času jsem si sama došla k tomu, že bych herečkou být chtěla. Začala jsem chodit do dramatických kroužků a maminka mě v tom podpořila, protože herectví je možná její nesplněný sen.

Nemá moc času mě sledovat, ale vím, že ho babička úkoluje a připomíná mu esemeskami, kdy si má zapnout televizi. Tak se občas podívá. Nejdřív mi říkal takové neutrální věci. Teď přišel s tím, že jsem se zlepšila. Že to zpočátku nebylo nic moc.

Jo, jasně. Ale na druhou stranu – já mu to vracím.

Ano. A on chce ode mě slyšet názory na jeho hry. Myslím, že oba víme, že na sebe musíme opatrně.

Bohužel ano. Bylo to zajímavé období, ale jako děti jsme z toho nadšené nebyly.

To mi bylo pět a bylo to na rok do Portugalska. O rok později jsme šli do Říma. Komplikované to bylo v tom, že jsme tam nebyli v kuse třeba čtyři roky, ale že soustavně tam byl jenom táta. My ostatní jsme různě pendlovali. Rok tam třeba byl táta jenom s bráchou, my holky jsme zůstaly s mámou v Čechách. Pořád jsem střídala školy. Začleňovat se znovu a znovu do různých partiček nebylo nejlepší. Kdybych byla v Itálii delší čas a soustavně, asi by se mi to líbilo. Ale já byla stále hodně vázaná na Prahu. Po té se mi stýskalo.

To bylo náročné. Výuka byla v angličtině a navíc tam měli i jiné psací písmo, takže brácha mě neustále zkoušel z písanky, abych se vůbec naučila psát. Zároveň jsem se musela doučovat češtinu a český dějepis. Pak jsem absolvovala ještě třetí a šestou. To mi ještě pořád angličtina dělala problémy. A italsky jsem se naučila ještě míň. Nicméně domluvím se.

Jestli myslíte, že jsme si mohli leccos dovolit, tak to tedy ne. Nějaké výhody jsme sice měli, ale že bychom si vyráželi z kopýtka, si nevzpomínám. Táta měl dost tvrdé výchovné metody.

To taky. A taky jsme dost šetřili, abychom si tady v Čechách mohli koupit byt. Třeba v zimě jsme skoro netopili, protože to bylo strašně drahé. Chodili jsme nabalení ve svetrech a mamka nadávala. Bylo to legrační. Shodou okolností jsme ale žili ve čtvrti, kde bydlel taky fotbalista Pavel Nedvěd. Když u nich naši byli na návštěvě, máma se pak divila, že fotbalista, který vydělává milióny, taky pořád vypíná topení. Jeho manželka byla úplně zkřehlá. (směje se)

Měli jsme tam intenzívní rodinný život. Škola končila ve čtyři a pak jsme byli spolu jako rodina. Jezdili jsme často na pláž a na výlety po celé Itálii. To bylo hezké, nikdo z nás se nemohl nikam rozprchnout. Bylo to intenzívní rodinné období.

Víte, já se tehdy vždycky nejvíc těšila do cukrárny. Bráchu všechno moc zajímalo, protože táta toho věděl opravdu hodně a vyprávěl nám o tom. Ale mně bylo jedenáct a tyhle vědomosti mě tenkrát moc nebraly.

Ne, ale myslím, že mamka na nějaké mši ano.

Po obou. Zato brácha je hodně po otci. Hlavně v té tvrdohlavosti. Ale je fakt, že táta už dost vyměkl.

Krásně je to vidět na čtyřleté Kordulce. Na ni není zdaleka tak přísný, jako byl na nás. Když vidím, co té se dovoluje, tak žasnu. Protože si dobře pamatuju, co všechno jsme museli, tak si neodpustím a říkám třeba: ‚Tati, Kordulka už má tento týden pátého plyšáka. Proč?‘ Táta se usměje a jen řekne, že se přece nebude rozčilovat. Všichni vidíme, že má volnější ruku. Je to asi věkem.

Vídáme se hlavně o svátcích. Většina z nás se už rozprchla a má své domovy. Málokdy se vidíme všichni. S Veronikou se ale stýkám běžně. Občas na ni chodím do divadla. Máme spolu úplně normální vztahy.

A to ještě zapomínáte na babičky a občas nás zve Veronika i s našimi protějšky. No, naštěstí většinou nedorazí, to by bylo už úplně husté. Veronika to má k velkým návštěvám v jejím sídle uzpůsobené. Rozloží se velký stůl a tak. Ale toho vaření, to jí nezávidím!

Ano. Když se sejdeme, bývá to tak pro dvacet lidí.

Moc často ne. O Vánocích to je pravidelně, ale třeba každé narozeniny neslavíme. To bychom tam seděli každý týden.

Ne, domluvili jsme se, že si nic dávat nebudeme. Tam je dárek už jen dostat se ke slovu.

To je docela legrace, protože se o nich často dozvím až od jiných lidí, ne od něj. Jako s těmi squattery. Přišla jsem tehdy na natáčení a všichni se ptali, co že je s bráchou. Já nic nevěděla. Běžela jsem do šatny, volala mu, ale on to nezvedal. Pak přišla sms, že vše vysvětlí až za dva dny, teď že nemůže. To pak doma šílíme, co se zase děje. Když se setkáme, dost o všem diskutujeme. Ne ve všem s ním ale souhlasím.

Asi ne. Asi bych bojovala za nějaké ideály, to ano, na pár demonstracích už jsem byla. Ale tenhle životní styl mi úplně nevyhovuje. Squattováním se toho moc nezmění.

Mám s kamarádkou pronajatý byt na Praze 3.

Pro mě byl ideál mužského charakteru.

Táta je taky vzor. A já nevím, jaký byl děda táta. Děda a babička to mají jednodušší, mohou jenom rozmazlovat. A náš děda byl strašně hodný, ke všem lidem. Byl to poctivý a slušný člověk. A byl hrozně hravý. Jezdili jsme často na chatu, tam hráli volejbal a všechno možné. Dědu Stropnického jsem nepoznala, ale tenhle děda mi hodně chybí.

Myslím, že ne.

Taky ne. Já teprve zpětně zjišťuju, co všechno napsal. Jeho muzikály zbožňuju. Spousta lidí dnes považuje muzikály za podřadné, ale ty, co napsal děda, tedy Bídníci, Dracula, Monte Christo, tak za ty já kopu. Jsou dělané poctivě. Nejsou doprovázené mluveným slovem, děj se posouvá jen písničkou, textem. Tak těchto muzikálů se tedy zastávám.

Mám ty filmy a pohádky ráda, líbí se mi. Připadá mi, že si je táta pořád podobný. Má stejný účes celý život. Byl sice taková tyčka, ale přišel mi jako fešák.