Anna Stropnická: Méně spotřební život by nám všem prospěl

Dobře. Konverzačky se mi učí líp než dlouhé monology. Hraju ženu převlečenou za chlapa, zápletka je stejná jako ve Sluhovi dvou pánů. Je to moje první velká divadelní role.

Jenže já jsem moc ráda. Zatím mě to baví víc než role zamilované dívky, ale když to přijde, nějak se s tím poperu - budu se muset víc otevřít, proto je to těžší.

Ani by nebylo slušné, kdybych je odmítala. Ženský soubor se posunul do kategorie 40 a výš. Vedení asi uznalo za vhodné, že mladší dívku potřebují. Hostuje tu teď v „Šéfech“ i Petra Horváthová, byla bych moc ráda, kdyby nastoupila, sedly jsme si spolu. Proběhl konkurz i na mužskou část souboru.

Určitě, kdyby se na to nabalila ještě nějaká další práce, byla bych spokojená. Myslím, že představení Sám na dva šéfy má naději na úspěch, v Národním divadle šlape už víc než deset let. Naše verze je aktualizovaná, nově přeložená a má i další zápletky. (Rozhovor proběhl před premiérou - pozn. redakce)

Přihlásila jsem se na konkurz, i když mě umělecký šéf divadla Pavel Khek znal ze školy. Ještě tam dohrávám představení Nebezpečné vztahy. V Boleslavi jsou moc milí lidé a fajn soubor.

Rozhodně není na škodu, když je člověk trochu známý, ale v tomto případě asi bylo rozhodující, že jsem už měla zkušenosti z jiného divadla. Dodržela jsem klasický model, že by absolvent měl jít nejprve na oblast, aby se trochu otrkal.

Jsem spíš pro, ale vím, že se v tom dá i podvádět. O skutečném zdravotním stavu by měl být informován pacient i jeho rodina. Každý příbuzný přece pochopí, že jde především o trpícího člověka, takže by měl upozadit svoje předsudky.

Byla to moje první herecká příležitost před kamerou. S natáčením jsem začínala ještě na gymplu. Za tu dobu se názor na hraní v seriálech velmi změnil. Říkalo se, že seriálového herce nikdo jinam neobsadí. Totéž platí o natáčení reklam. Jenže práce je málo a herců mnoho. Naučila jsem se spoustu profesních věcí, a když přijde něco většího, nemusím se už se vším seznamovat. A samozřejmě mě to i na nějakou dobu zajistilo finančně.

To byla velmi zábavná crazy pohádka, která dovoluje trochu větší hraní, nemuseli jsme být nutně civilní. Dávali jsme ale na sebe pozor, abychom udrželi podobnou míru stylizace. Spíš jsme ale přehrávali víc. Všechny nás to bavilo. Myslím, že i pár herců si rádo odskočilo od „psychologických“ rolí.

Líbí se mi starší české komedie s Ivou Janžurovou nebo Jiřinou Bohdalovou. Ty dnešní už méně. Dnes se dělají spíše tragikomedie, které točí třeba Jan Hřebejk. Když je to švihlá komedie, mám problém s vulgarismy a nevěrami, na kterých se hlavně zakládají. Řekla bych, že to lze i bez toho. Tak v něčem takovém bych si ráda zahrála. Zrovna jdu na konkurz do filmu, kde se mám svléknout. Tak váhám.

Trochu ano, ale o to nejde. Svlékací scény jsou teď snad v každém filmu, ale erotika přece není jen nahota. Zajímavější je, když se natočí i bez nahých těl. A vůbec, už je toho kolem nás dost, a já to ve filmu vidět nemusím.

Možná jsem to tak někdy na začátku vnímala, ale teď už ne. Dokonce si troufám něco s ním udělat společně, protože už by to nevypadalo, že mě někam protlačuje. Jsem teď sama za sebe. Jeho práce jako režiséra i herce si vážím.

Odpustila je nesprávné slovo, spíš už jsem ho pochopila, ale my jsme nikdy nebyli ve válce.

No, to bylo opravdu těžké období, zrovna jsem přecházela z devítky na gympl, to je také velká změna. Předtím jsme hodně cestovali a pořád jsme se začleňovali do nových kolektivů, pořád jsme museli být silní a zvládat to. Františce bylo deset, Matějovi dvacet, moc jsme o rozchodu rodičů mezi sebou nemluvili, vzali jsme to, a dost. Tenkrát jsme my, sourozenci, měli k sobě daleko, teď se naše věkové rozdíly stírají.

Tak určitě to pro něj nebylo lehké, odnesl to trochu i zdravotně. Jak ho ale teď vidím, má víc času, což v jeho věku není špatné, a nám se také ozývá častěji než dřív. Má to tedy i své výhody. Ředitel divadla musí vyslechnout často ukřivděné herecké dušičky, jejich problémy, a to není zrovna jednoduché. Na Vinohradech dohrává svá představení a další narežíroval, takže tam úplně nekončí.

Určitě, spoustu jsem toho zažila, naše rodina byla velmi semknutá, mám sourozence, takže u nás bylo vždycky rušno. Nedostali jsme všechno, co jsme chtěli, ale že bychom nějak strádali, to ani náhodou.

Tak to mi moc dobře nedělalo. Jsem spíš konzervativní typ.

Tehdy mi byly asi čtyři roky. Pamatuji si, jak vypadala školka. Rodiče říkali, že jsem tam půl roku seděla v koutě a mlčela, a najednou jsem začala plynně mluvit portugalsky. Teď už ale neumím nic. Žili jsme tam rok, pak jsme se s mámou na rok vrátili domů a zase jsme za rok odjeli za tátou.

Ale nám taky, chtěli jsme vidět kamarády. U nás se o všem diskutovalo i s námi. Kdybychom řekli, že zůstaneme v zahraničí, nejspíš bychom nikam nejeli. Ty změny možná byly stresové, ale jen na chvíli. Že bychom měli hysteráky, jaké dnes vidím u dětí, a maminky jen apaticky hledí, tak to vůbec.

Pro mě jsou oba v něčem vzorem. Mámě jsem se víc svěřovala, ale k tátovi jsem si šla pro potvrzení. Hodně mi pomáhal, když jsem ve škole něco nevěděla. Umí věci vysvětlit.

Povaha Italů se mi líbí, jsou živější, i děti ve škole víc zlobily. Mám ráda italské jídlo, líbí se mi italská móda, o prázdninách tam jezdíme k moři. Docela mě zaujal kult maminky, zvláště vztah matka - syn je velmi silný. Pro Itala je velmi těžké najít ženu, která by byla tak dobrá jako jeho maminka. Známe to přece z italských filmů.

Bylo mi deset jedenáct, takže jsme chodili hlavně do okolních parků a na trhy. Také jsme hodně jezdili po památkách, ale mě vždycky tak trošku víc zajímalo, kdy už půjdeme na oběd. Občas jsme s tátou byli na mši. Vybavuji si plný kostel, sborový zpěv a jednou jsem si při svatém přijímání chtěla jít pro hostii. Jenže táta mi vysvětlil, že nejsme úplně věřící, neabsolvovali jsme přijímání, a tak si pro hostii nemůžeme jít. Vidíte, takovou drobnost si pamatuji dodnes, protože jsem si mezi všemi věřícími připadala hloupě a chtěla jsem to taky zkusit.

Mamka je velmi temperamentní, aktivní, zajímá se o to, co děláme, vše s námi sdílí. Lidé nám říkají, že jsme si podobné.

Asi ano, protože mě jako dítě vodila na různé konkurzy. Jenže ze mě tehdy nevypadlo ani slovo. Sama teď hraje v amatérském souboru pohádku. Živí se ale psaním textů a scénářů.

Úžasný. Bydleli s babičkou kousek od nás, v létě jsme k nim jezdili na chatu. Hráli jsme kroket, ping-pong, karty, jsme totálně karetní rodina. Pak měl ale chvíle, kdy na verandě skládal slova k písničkám, nasadil si sluchátka a my ho nesměli rušit. Naštěstí psal docela rychle. Babička mu dělala zázemí a velice ho podporovala. Dědeček už dvanáct let nežije, ale s babičkou se vídáme často. Každoročně společně trávíme Vánoce.

Bydlí s Františkou a se svým přítelem a je spokojená. Já žiju také se svým přítelem nedaleko.

Ano, vídáme se nejvíc s Veronikou a Kordulkou.

Tomu se nevyhneme. Když už u nich jsme, bavíme se o profesi zcela přirozeně. Mně se líbí, že svou profesi nebere až tak vážně. Já to cítím stejně - hraní mě baví, ale nepovyšuji ho nad ostatní zaměstnání.

Je jí osmnáct, letos bude maturovat na gymplu. Odmalička byla trochu urputná a uměla si říct svoje, a tak jsme jí začali říkat Fanouši - myslíme to samozřejmě v dobrém. Vypadá to, že se vydá naší cestou. Už teď nastoupila do prváku na Mezinárodní konzervatoř Praha na obor muzikál, vede ji Galla Macků.

Je ve druhé třídě. Už teď je ambiciózní, všechno jí jde rychleji než jejím vrstevníkům. Jak se pohybuje mezi staršími sourozenci, chce umět to, co oni. V tomhle je velmi důsledná, nelíbí se jí, když jí něco nejde.

My se moc nevidíme. Je o tři roky starší než já. Víc se znám s jejími bratry Cyrilem a Vincentem. Ti bývají doma, když k nim přijedeme na návštěvu. Agáta už bydlí jinde a na kafe spolu nechodíme.

Je mu 28 let, konečně odpromoval na žurnalistice a celá rodina si oddechla, že studium ukončil. Myslím, že snad napsal nejlepší diplomku ze všech, protože k ní přečetl nespočet knížek, dával si na čas. Nic si neodpustí, je pracovitý, ambiciózní. Já jsem jiná povaha, takže se v tomhle občas střetneme, ale máme teď k sobě blíž než předtím. Matěje nedávno zvolili místostarostou na Praze 3 a nyní i místopředsedou Strany zelených. Mám radost, že se mu jeho pracovitost začíná vracet.

Taky víc. Mě to baví.

Tolik zase ne, ale tři čtyři bych docela ráda. Některé herečky to tak mají a hrají vesele dál. Třeba Lucie Benešová, Alena Antalová, Zdeňka Žádníková nebo Lenka Vlasáková. Větší rodina si vystačí i v zábavě.

No, zatím to nevypadá. Můj přítel studuje herectví na DAMU, vlastně nemám moc příležitostí seznámit se s člověkem z jiného oboru. Myslím, že jsem se s nikým se zaměřením na diplomacii ještě ani nepotkala.

Začalo mě bavit vaření. Koupila jsem si už dost knížek. Nemyslím si, že jsem velký talent, a potřebuji ocenit, abych v tom pokračovala. Maminku vaření nebavilo, to spíš tátu, ten vaření bere jako relaxaci. Skvělá je babička Borovcová, jí volám, když si nevím rady. Spolu vždycky pečeme vánoční cukroví.

Chodím nepravidelně cvičit, jen když se mi chce.

Jak už jsem říkala, chtěla bych si zahrát v nějaké filmové komedii v tom pěkném dobrém starém stylu.

Ráda čtu knížky Lindy Goodmanové, například Sluneční znamení a Znamení lásky o partnerských vztazích, četla jsem i Ruizovy Čtyři dohody. Přála bych si, abychom všichni byli duchovnější, byli na sebe příjemnější. Zažíváme dobu, kdy se vztahy mezi lidmi spíš vyhrocují. A doufám, že se zase vrátíme od techniky k přírodě a blíž k sobě. Restaurace a podniky jsou plné, lidé si chtějí povídat, scházet se. Kdo vydrží dlouho sám doma s počítačem?

Ano, méně spotřební život by nám všem prospěl. Škoda že se zelení z naší politiky vytratili. Ale uvidíme, třeba se i tohle změní.