Anna Slováčková: Někdy ve světě showbyznysu narazíte na neskutečný odpad

Jaká byla vaše reakce?

Když jsem tu diagnózu vyslechla poprvé, byla jsem v šoku. Když se mi to vrátilo, byla jsem příšerně naštvaná. Nechtělo mě to pustit. Bylo to asi sebezáchovné, protože je lepší zpracovávat emoci vzteku než smutku. Když jsem nastoupila léčbu, byla jsem nastartovaná zvládnout to znovu. Přestože jsem už věděla, co to obnáší, do čeho zase jdu. Trápilo mě taky, kolik zklamání asi přinesu lidem, kteří mě během léčby podporovali.

Jen na Instagramu vás sleduje přes 200 tisíc lidí.

Je to taková divná zodpovědnost. Nechci sdílet nic negativního a zároveň chci být upřímná. Je těžké najít ten průsečík. Považuju za požehnání, že můžu o své nemoci hodně sdílet a někomu to snad pomůže. Třeba že šel k doktorovi a přišel včas. Nebo že na fotkách vidí, že mi zase rostou vlasy.

Jak se dívám na vaše dorůstající vlasy, vidím, že jste ve skutečnosti tmavovláska.

Už jsem si našla i první šediny! Do nějakých dvanácti jsem byla blonďatá, s pubertou se to změnilo na takovou tu nicneříkající nudnou nebarvu, takže jsem začala experimentovat s barvením. Byla jsem modrá, růžová, zrzavá, hnědá, černá, fialová, blonďatá. Jednou jsem byla i zelená, když jsem vlezla s čerstvou barvou do bazénu.

Chemošky vlasy oslabují, uvidíme, co mi z toho mechu, co tam teď mám, vyroste. Když jsem byla před pěti lety poprvé nemocná, slezly mi všechny vlasy, obočí i řasy. Teď mi vypadávaly chumáče, ta holá místa nešla ničím zakrýt, tak jsem si nechala hlavu oholit.

U svých instagramových příspěvků máte spoustu nádherných vyjádření podpory.

Jsem za to vděčná, ale někdy je toho až moc. Vím, že mnoho lidí je na tom hůř než já, že by si pozornost zasloužili možná víc než já.

Asi na sobě cítíte tlak, jak musíte být optimistická, nesmíte dát najevo strach, pochybnosti, zoufalství.

Cítím a děsně mě to štve. V poslední době natolik, že jsem natruc chtěla dělat opak toho, co ode mě všichni čekají. Pak jsem si řekla, že ten optimistický přístup přece nemám jen pro jiné, ale pro sebe. Není to lehké, ale je to v současnosti jediná možná cesta, kdybych začala být pesimistická, asi by to netrvalo dlouho. Takže radši se budu o optimismus snažit, i kdyby to byla maska. Protože moje okolí si ten optimistický přístup zaslouží. Vím, jak to na ně působí, když vidí, že jsem v háji. Nechci je zbytečně zatěžovat.

Jak jste tedy na tom?

Není každý den posvícení, ještě jsem se s léčbou úplně nesžila. Poslední týdny jsem pofňukávala, cítila jsem se blbě, ale pak jsem si řekla, že už to stačilo. Naštvala jsem se a dupla si, že ač to je pro mě sebevíc náročný, nenechám to té nemoci jen tak projít. Že je na čase jí dát pořádnou facku. Obula jsem se do toho, jak jsem jen mohla. Vedle klasické léčby zkouším i různé alternativy, které by můj stav mohly minimálně stabilizovat.

Hodně mi pomáhá CBN (legální konopí), nejsem žádný hulič, ale vidím, že to účinkuje. Pomáhá mi spát, spánek je pro mě všelék. Maminka mého přítele mi zase dodala kozí mlezivo, koza je prý živočich, který nemůže dostat rakovinu. Hodně je v tom aktivní táta, shání mi různé čínské přírodní medikamenty.

Musela jste upravit životosprávu?

Po chemoterapii musím hodně odpočívat, ale výborně mi pomáhají prášky na nevolnost, které dostávám. Co se týče jídla, poslouchám svoje tělo. Na co mám chuť, to si dám.

Co vám teď říkají doktoři?

Nějaké prognózy jsem si vyslechla, ale není to nic, co bych teď chtěla sdílet se světem. Věřím, že všechno dopadne dobře a není důvod se plašit. Chodím teď k doktorce, která se specializuje na paliativní péči. Všichni se vždycky vyděsí, když se o tom zmíním, ale je to člověk, který umí odpovědět na všechny otázky kolem léčby, které mám.

Jak nemoc ovlivňuje vaše pracovní plány?

Neovlivňuje. Jen se celkově vyhýbám akcím, kde by bylo hodně lidí a mohla bych něco chytnout. Když už tam musím, tak si nasadím roušku. Co se týče koncertů a natáčení, nic se neruší. Máme toho na léto naplánovaného hodně a jsem šťastná, že mi věří, že to zvládnu. Kapela, táta, brácha. To mě drží nad vodou. Na pódiu čerpám energii do života. Hlavní sezonu máme v létě na fesťácích a kolem Vánoc, na začátku roku spíš plesy s tátovým big bandem.

Na Instagramu jste často vidět s krásným autem…

To asi myslíte mého Čendu, tak svému autu říkám. Jezdím už několikátým rokem se Suzuki S-Cross a jsem s ním maximálně spokojená. Moje první auto bylo rovněž Suzuki, jsou to spolehlivá auta. Do mého S-Cross se v akustické sestavě vejdeme klidně celá kapela, jak je krásně prostorné.

Hodně zmiňujete svoji kapelu. Jak vznikla?

Už dávno, dali jsme se dohromady kamarádi ze základky a zpívali jen pro kámoše hlavně country. V roce 2016, když jsem vystupovala v Tvoje tvář má známý hlas, mě oslovili režisér a producentka Simona Matásková a říkali mi, že mě teď lidi budou znát, jestli mám nějakou kapelu. Měla jsem, ale několikrát se změnilo složení, název, přibrali jsme ještě vokalistku, a začali si psát písničky. Jsme taková rodinná parta a doufám, že to tak hodně dlouho zůstane. Naše druhá deska nás ještě víc stmelila. Já pro ně skočím do ohně a věřím, že oni pro mě taky.

Vy jste kapelník?

Ano, mám právo veta. Ostatní respektují moje rozhodnutí. Dovedu být panovačná, ale dokážu i ustoupit. Občas na sebe všechny naše silné osobnosti narazí.

Kapelnictví máte v genech. Radíte se s tatínkem, který v tom má desetileté zkušenosti?

Radím, hlavně v administrativních záležitostech, které k tomu taky patří. Zároveň se snažím mít na všechno svůj pohled. Každý děláme jinou hudbu. Rozhoduju se víc podle srdce než podle rozumu.

Vyjadřuje se k vaší produkci? Je to tatínek pyšný na dceru, nebo kritický profík?

Obojí. Do očí mi řekne svůj názor zcela nezaujatě. Dívá se na to producentskýma očima. Před ostatními pouze chválí.

O čem se radíte s maminkou?

Upřímně teď o ničem. Dřív jsem se s ní radila o divadle, hlavně když jsem začínala v muzikálech. Hodně mi pomáhala s přípravou na přijímačky na konzervatoř. Teď ale tolik nehraju, zaměřila jsem se víc na zpívání.

Neradíte se s ní ani o tom, jak vypadat?

Módní vnímání mám odjakživa hodně jiné než ona, v tom jsme rozdílné. Já jsem byla vždycky laxní, chci se cítit spíš pohodlně než být načančaná. Ona vždycky byla ten sexsymbol, ke kterému jsem měla naopak daleko. Módní trendy mi nic neříkají. Nikdy jsme si v tom moc nenotovaly.

A se starším bratrem Felixem?

To je moje láska. Má o mě hrozný strach, máme se moc rádi, miluju i jeho děti. Klukům je už dvanáct a osm, chtěla bych s nimi trávit víc času, protože na nich vidím, jak čas strašně letí. S bráchou je to skvělý, mám k němu velkou důvěru na jevišti. Hodně spolu vystupujeme v muzikálech i na koncertech. Je navíc fakt vtipnej. V Karlíně se potkáváme ve Sněhové královně a Kapce medu pro Verunku, kde já hraju a zpívám, on to diriguje. Ještě tam máme představení Jeden den u Dvořáků, kde hraju manželku Antonína Dvořáka, matku devíti dětí. Takže pro mě schíza mezi šestnáctiletou princeznou a padesátiletou matkou.

Ve vašem životě však je ještě jeden důležitý muž, váš současný přítel.

Jsme spolu rok a půl a byl mi seslaný seshora. Byli jsme léta nejlepší kamarádi, nikdo kolem včetně nás si nedokázal představit, že bychom spolu měli cokoli víc. Úplně nečekaně se cosi zlomilo. Hodně se mnou prožíval tu první nemoc. Pro mě je požehnáním, s nikým mi takhle dobře jako s ním nebylo. Trápí mě na druhou stranu, do jaké se dostal situace: místo toho, aby plánoval svatbu, pomalu plánuje jiný věci. Zvládá to výborně a je mi neskutečnou oporou.

Prozradíte o něm víc, než že je muzikant ve vaší kapele?

Ne.

Zmínila jste svatbu, je na pořadu dne?

Ambici mít děti už nemám, ale svatba by byla hezká. Asi každá holka chce být nevěstou.

Takže krajky, vlečky, focení v zámeckém parku?

Kdepak, já si spíš představuju venkovskou svatbu, každý by přinesl něco k jídlu, vyhrávala by tam country kapela, opékaly by se špekáčky.

To by byl krásný konec pohádky. Přemýšlíte i o opačném?

Samozřejmě, při téhle nemoci by i bylo sobecké nemít to promyšlené. Lidi umírají dnes a denně. Nepřipouštím si zároveň, že by to špatně dopadlo. Jsem navíc přesvědčená, že máme tělesnou schránku, která je pomíjivá, ale naše energie tu může zůstat. Nijak dramaticky bych se neloučila.

Nechala jste si věštit?

Jo, nechávala jsem si každý rok vyložit taroky. Jen tento rok jsem si řekla, že to nebudu dělat. Chodím ke kamarádce, ona by mi stejně neřekla, kdyby v kartách bylo něco špatného. Dosud se vždycky trefila. Včetně toho, že vloni mi řekla, že na podzim si mám dát pozor na plíce. Nechci tentokrát vědět, co mě čeká. Říkám si, že to by to pak mohlo být ovlivněné podvědomím. Nechci se naprogramovat. Takže uvidíme.

Stále píšete knihu?

Píšu ji asi dvacet let, tak od patnácti. Je to příběh, který mám v hlavě už hrozně dlouho, vždycky to napíšu a pak celé smažu, to se opakovalo snad osmkrát. Řekla jsem si, že by tenhle rok mohl být tím, kdy to dopíšu. Je otázka, jestli bych to pak chtěla vydat. Záleželo by na tom, co řeknou moji blízcí, až by si to přečetli. Jestli si myslí, že bych to měla sdílet se světem, či nikoli.

V čem máte pochyby?

Nejsem spisovatelka, vůbec si v oboru psaní nevěřím. Na druhou stranu taky nejsem herečka a hraju. Třeba dostanu dobrý vítr do plachet a stane se zázrak, že to bude čtivý a bude to lidi bavit. Zatím je moje ambice ten příběh dopsat. Je to čistá fikce, žádná biografie.

O čem je?

To neprozradím, protože se může stát, že to zase smažu a mluvila bych o něčem, co nebude. Můžu jen naznačit, že to bude spadat do kategorie young adult (dospívající mládež), nebude to pro 40+.

Patříte ke zbytku své generace, která ještě čte papírové knihy?

Mám ráda vůni knih, otáčení stránek, čtečky mě nikdy nezaujaly. Mám hodně titulů, které si chci přečíst. V poslední době se to ale tolik nedaří: buď mám málo času, nebo u toho únavou usnu. Když jedu na dovolenou, vezmu si s sebou hrozně moc knih a jsem schopná je za týden přečíst. Víc než přečtu za celý rok.

Která kniha vás nejvíc ovlivnila?

První mě napadá Alchymista Paula Coelha. Taky Malý princ. Mám ráda fantasy literaturu. Patří sem i Harry Potter. Pro moji generaci stěžejní literatura. Líbí se mi i starší česká literatura, ta temnější, třeba Máj nebo Kytice. Baví mě se nad tím zamýšlet.

Kde se ve vás vzala chuť psát?

Už jako dítě jsem si ráda zapisovala příběhy a vzpomínky. Nevím proč. Nikdy jsem třeba nepsala deník, i když jsem se o to několikrát pokoušela, vždycky ale zůstalo u těch krásných zápisníčků s prázdnými stránkami. Jako dítě jsem měla bujnou fantazii a ráda jsem to, co se mi zrodilo v hlavě, zhmotňovala na papíře. Byla jsem vždycky tou hrdinkou, co je naprosto skvělá a všechno a všechny zachrání. Asi útěk od reality.

Dávala jste to někomu číst?

První jsem to vždycky odnesla své skvělé učitelce češtiny Alence Klečkové. Jsme pořád v kontaktu, nedávno jsem jí říkala, že letos snad dopíšu knihu, kterou ode mě už četla.

Od psaní příběhů není ke psaní písniček daleko.

Píšu hudbu i texty. Řídím se tím, co mi kdysi řekl táta: každá zpěvačka by si měla napsat písničku. Učím se to stále. Nerada si nechávám písničky od někoho psát. Mám pár těch, co mi napsal někdo jiný, ale krásně jsem se s nimi ztotožnila. Když už, tak je píšu s někým. Když jdu ale spolupracovat s někým, koho moc neznám, mám problém, že se před ním bojím otevřít. Zdá se mi, že mé nápady určitě odsoudí. Asi se bojím zbytečně, protože to pokaždé bylo obohacující.

Na konzervatoři nás o tom dost naučili, odmalička jsem hrála na klavír, našla jsem si brzy cestu k vlastní tvorbě. Když mám pocit, že mě nic nenapadne - a ten mám dost často -, mám na to ideální lék: jít se projít. Skoro všechny texty mě napadly někde venku. Vypadám asi jako blázen, když jdu sama a opakuju si nějakou větu, dokud mi to nefrázuje.

Kolik písniček jste složila?

Nemám to spočítané, ale hodně. Spousta jich je v šuplíku a čekají. Je tam hodně nápadů hudebních i textových. Teď si chci od toho dát trochu odstup, v říjnu jsme vydali druhou desku, není kam se hnát.

Působíte jako upřímný a empatický člověk. Jak se vám existuje ve světě showbyznysu?

Občas se mi zvedá žaludek. Někdy tam narazíte na neskutečný odpad.

Byl okamžik, kdy jste chtěla působit v úplně jiném prostředí?

Chtěla jsem být veterinářka. Pomáhat zvířatům mi přišlo jako to nejsmysluplnější. Zvířata miluju a trávím se svými dvěma kočkami a fenečkou hodně času.

Proč se tak nestalo?

Hrozně by mě trápilo, když bych zvířeti nedokázala pomoct a musela ho uspat. Sama jsem to několikrát zažila s našimi psy a kočkami. Bolest nad ztrátou mazlíčka byla obrovská. Dlouho jsem taky chtěla být malířka. Dělala jsem zkoušky na grafický design, ale nevzali mě. Každopádně jsem vždycky víc toužila být za kamerou než před kamerou, být spíš tvůrce než interpret. Nakonec mě osud před tu kameru zavál, ale není všem dnům konec. Klidně bych šla studovat třeba chovatelství a pracovala v zoo.

Takže byste si život bez jeviště a mikrofonu dovedla představit.

V uměleckém prostředí jsem vyrostla, je to vlastně jediný svět, který znám. Ač to miluju, dokázala bych bez něho žít. Hudbu a psaní písniček bych ale nikdy neopustila, opustila bych jen veřejnou pozornost. Umění mi naplňuje duši, i když v posledních letech tady pro to moc pochopení není.

Jakou budoucnost si pro vás představovali rodiče?

Máma chtěla, abych byla herečka, táta doktorka. Jeho otec byl lékař, a tak si asi představoval, že se o něho na stará kolena postarám. Brzy zjistil, že s mými dovednostmi ve fyzice a chemii to není reálné. Když jsem se hlásila na konzervatoř, úplně nadšený nebyl. Věděl, jakou to dá práci se prosadit a udržet se.

Svazovalo vás hodně vaše jméno, úspěšné kariéry rodičů?

Rodiče si nevybíráme. Jo, cítila jsem se svázaná. Nepříjemné to bylo hlavně kvůli okolí. Dává vám najevo, že bez rodičů nejste nic, že jste protekční spratek. Když jde syn řezníka v jeho stopách, všichni ho plácají po ramenou, když to udělá dcera zpěvačky, je to špatně. Už jsem s tím smířená, i když mě zabolí, když mě někdo posuzuje na základě mého jména. Nebo nemoci. Nebo kolik vážím. V závěru to už neřeším. Vím, že rodiče udělali pro kulturu v téhle republice hrozně moc, lidi, kteří se do nás navážejí, neudělali vůbec nic.

Narodila jste se v době, kdy maminka byla na vrcholu popularity mezi dětskými diváky. Netrpěla jste, že se o ni musíte dělit?

Asi jsem trochu žárlila. Když jsem ale stála někde v pozadí a pozorovala, jak svoji Dádu milujou, byla jsem šťastná, kolik umí rozdávat lásky. Nikdy jsem jí to nevyčítala, ráda jsem se o ni podělila. Když jsem byla malá, byla jako máma skvělá.

Jak jste zpracovávala, že manželství vašich rodičů mělo daleko k idyle a jejich eskapády se probíraly veřejně?

Pořád o tom slyšet a být dotazovaná, to je pro dítě vždycky těžké. Naše rodina je ujetá v tom, že ať se děje cokoli, budeme vždycky stát při sobě. Nikdy se nerozdělíme. Můžeme si sebevíc lézt na nervy a sebevíc si nerozumět, ale láska a potřeba udržet naši rodinu pohromadě vždycky převládne.