Anna Polívková: Jsem tragikomická, hned pláču a hned se směju

Setkaly jsme se v týdnu, kdy se Prahou toulaly skupinky různě barevných herců a mimů jako vtipná reklama na firmu vyrábějící barvy. Anička se do ní trochu zapletla, protože, jak tvrdí, má barvy moc ráda a fascinují ji. Sama přišla v oblíbeném červeném kabátě, žlutém triku a tyrkysovém svetru. Odvážně veselá koláž k ní krásně sedí.

„Líbí se mi, když potkám elegantní ženu sladěnou do jednoho tónu, já ale s barvami šetřit neumím. Baví mě, že v nich vypadám i trochu legračně. Škoda, že u nás většinou převažuje na ulici černá, na Západě jsou lidi barevnější. Tím pádem i veselejší. Když si navlečete v dešti červenou pláštěnku, cítíte se hned v lepší náladě a taky okolí reaguje úsměvem,“ gestikuluje Anna.

I doma se obklopuje jásavkami. Ale ani uklidňující zelená jí není cizí – ráda za ní chodí do lesa. „Tu nic nenahradí. Barvy prostě patří k mému životu a ovlivňují ho.“

Fyzicky se ovšem herečka zrovna cítí na khaki až šedou, sklátila ji totiž pořádná rýma, kterou léčí zázvorem a horkým sójovým mlékem. A těší se do peřin. Právě dozkoušela v Malostranské Besedě novou hru s režisérem Gilarem a hercem Miroslavem Táborským.

„Jmenuje se A na hrušce sedí diktátor, je to rychlý dialog a strašně mě baví být za teroristku s kalašnikovem. Konverzačku jsem nikdy nedělala, ale pan Táborský je zkušený kolega, a tak se od něj hodně učím,“ líčí nadšeně.

Celkově prožívá Anna šťastné období, na rozdíl od loňského roku. „Ten byl docela tmavě modrý, jen s občasnou jasnou hvězdou. Spoustu věcí jsem si uvědomila a letos z toho čerpám. Dost jsem zakusila s lidmi odjinud, kteří zažívali poprvé divadelní stres, což my herci známe úplně běžně. Nadšení je fajn, ale bez smlouvy už do ničeho nepůjdu. Pochopila jsem, že se za milým úsměvem může skrývat i dryáčnická ambice, a že když režírujete vlastní kus, ve kterém navíc hrajete, je potřeba naprosto profi tým.“

Zjistila taky, že nelze dělat víc věcí najednou, že musí oddělovat práci a odpočinek, hlídat si přísun nové energie. „Protože mě moje profese tak baví, vůbec nevnímám nutnost dát si pauzu a většinou se to projeví nějak blbě,“ přiznává.

Když byla koncem modrého roku nejvíc unavená, přestala úplně hrát a brigádničila v obchodě svého bratrance v Suchdole. „Má nejlepší jídlo z Evropy, čerstvé ryby, paštičky, ovoce a zeleninu. První dva týdny jsem si tam pořád něco kupovala, ochutnávala a zobala… a pocítila najednou úplně jiný druh hladu. Ale pak jsem se uklidnila a začala jíst mnohem méně než obvykle. Když vyzkoušíte opravdu kvalitní potraviny, tělo to okamžitě pozná, zjistí, že dostává plno vitamínů a stačí mu objemově mnohem méně. To, co se prodává v běžných krámech, je fakt strašidelné…“

Po tomhle nakopnutí herečka už pečlivě zvažuje, co a kde si koupí a sní. „Vybírám ráda na trzích. Vlastně nejde o to, jestli jíte tučné nebo libové, sladké nebo slané, ale zda je to plné chemie anebo čisté. Třeba med má spoustu kalorií, ale když je kvalitní, neublíží vám, protože ho nesníte tolik, i malé množství vám dodá, co potřebujete,“ uzavírá lákavé téma.

Během letošního červeného roku Anna hodně jezdila po festivalech – hrála divadlo a koncertovala. Zajímalo mě, jestli se dnes cítí být víc herečkou nebo zpěvačkou.

„Jsem herečka a zpíváním jsem sama sebe překvapila. Máma vždycky tvrdila, že to neumí ona, tak ať se o to nesnažím ani já. Zpěv jsem dokonce nenáviděla i na konzervatoři, pořád mě nutili, ať otevřu pusu.“

Nikdy by ji ani nenapadlo, že napíše vlastní písničky, že je bude zpívat a lidem se budou líbit. Proto se její kapela včetně momentálně hlavního představení jmenují Ani by neřekla. Vzniklo to přirozeně: přítel Jakub Baro hrál na kytaru, ona si něco pobrukovala, on si všiml, že zpívá docela hezky, podpořil ji a dal nesmělým pokusům prostor.

„Začínali jsme po barech, zažili nejrůznější trapasy, nevěděla jsem nejdřív, jak publikum zaujmout. Zpívání je něco úplně jiného než hraní, hodně vás odhaluje, zatímco za roli se můžete schovat.“

Časem si ale našla klíč – na zpěvačku, přesněji na různé typy zpěvaček, si pouze hraje. „A jak si na ně hraju, můžu být víc sama sebou. Vystupuju pod jménem Anna Poli, Jakub jako Iby Pop a písním říkáme Popůvky. Koncerty vypadají spíš jako hudebnědramatická komedie. Je to ohromná zábava.“

Když má opravdu volno, jde Anna podle svého ozdravného plánu na procházku s pejskem a pak si třeba pustí film na DVD. „Televizi nemám, ale filmy miluju – intelektuální, thrillery, akční, komedie, dobré i špatné… Je důležité, že si člověk film sám vybere a rozhodne se na něj dívat. Zatímco televize do vás cpe cokoliv, manipuluje s vámi. Lidi ji mají puštěnou už automaticky a vstřebávají celý ten informační smog. Pak se víc bojí, jsou nervóznější, mají v hlavě přetlak.“

Anna nesleduje ani zpravodajství, stačí jí novinové titulky. Soudí, že základní fakta k ní doletí. „Maminka je trochu informační služba, pokud se děje něco zásadního, hned volá. Líbí se mi Facebook, mám vybrané přátele, kteří taky hned na všechno reagují. Teď jsme například zuřili, jak může policajt mlátit bezdomovkyni, a když se jí někdo zastane, pustí se ještě do něj! Hrůza! A taky mě děsí, že někdo může volit komunisty…“

Pokud náhodou sama zaslechne kousek zpravodajství, zaskočí ji, jak je nelítostné: támhle znásilnili holčičku, ale tady se narodila žirafa.

Anna říká s nadsázkou, že je dítě krátkého vztahu, zato velké vášně. Rodiče se nikdy nevzali, nežili spolu, ale vycházeli dobře. V žertu vypráví, že měla vlastně čtyři dětství. Vyrůstala s maminkou a sestrou v Ruzyni.

„Byla to vesnice, kde nikdo neřešil, čí jsem dcera. Prostě normální zážitky. Občas jsem jezdila za tátou do Brna, což jsem milovala, bylo to takové glamour. Tatínek nás vždycky nechal s Chantal, která mi půjčovala šaty a boty, pak přišel, úžasně nás pobavil a zase zmizel. Zpestřením byly výlety za tetou Julií do Kanady nebo za dědou Juhanem do Francie – byl to fešák, závodník a gentleman. Emigranti v rodině se stali po revoluci výhodou,“ směje se.

Herečkou chtěla být velmi brzy, hlavně díky mamince a babičce, taky slavné herečce. „Přišlo mi to přirozené. Babička vedla dramaťák, vždycky vyprávěla o svých žácích a já si moc přála být mezi nimi. Což se splnilo. Když řekla: Jo, ať do toho jde, bylo to pro rodinu rozhodnuté. Ona totiž dovedla být na studenty hodně ostrá.“

Anna je absolventkou pražské konzervatoře a ročníku neverbálního divadla na HAMU, pak odjela na dva roky do Paříže studovat pohybové divadlo Jacquese Lecoqua. Poté procestovala Evropu s klaunským pouličním představením Skok kachny a Kanadu se Sabooge Theater Company. Průběžně začala vymýšlet vlastní představení – na ulici i „pod střechu“. Herectví bere velmi zodpovědně a jako tvrdohlavý Beran si jde za svou představou. Pochvaluje si napětí volné nohy, kdy přesně neví, co přijde.

„Líbí se mi dělat i jiné věci než klasické divadlo. Hlavní je pro mě pohyb, jsem velká pohybářka. Baví mě spojení řeči s tělesnou expresivitou, což u nás není moc běžné. I na lidech v tramvaji pozoruju, jak jsou nahrbení, málokdo je správně propojený se svým tělem.“

Na ulici hraje stále ráda. „Ale v Česku tak už nevystupuju, stydím se. Letos jsme párkrát vyjeli do Vídně nebo Drážďan. Trvale být venku by se mi už nechtělo, jsem na to stará,“ soudí.

Film je pro ni zatím trochu na vedlejší koleji. Měla menší roli v Návratu idiota, v seriálu Hotel Herbich a ve snímku Bolero (kde se objevili i oba její rodiče). Známou tváří se stala hlavně díky komedii Účastníci zájezdu, z poslední doby připomeňme filmy Modrý tygr, Probudím se včera a Ve stínu.

„U divadla je nádherný kontakt s lidmi, film má zase kouzlo v tom, že se zapne kamera a není nic jiného kolem. Jenže to čekání je šílené. Musíte si najít nějaký grif, jak to přečkávat. Já už na něj začínám přicházet.“

Být dcerou známých rodičů je pro leckoho koule na noze, které se dlouho zbavuje. Nebo ji nesetřese vůbec. Anička hovoří o tátovi i mámě v superlativech. Připouští, že musela sobě i okolí dokazovat víc než jiní, co v ní vězí. „Je pravda, že mě kdekdo srovnával. Zpočátku, když jsem přišla na konkurz, si mě proklepli víc než nějakou slečnu Novákovou. A naopak některé příležitosti jsem dostala díky rodičům.“

Občas si proto takových šancí moc nevážila, ale doufá, že se jí podařilo využít jich. „Spíš jsem si to komplikovala sama v hlavě, než že by mi to okolí dávalo najevo. Pokud lidi vidí, že jste dobrá, neřeší příbuzenské vazby nebo nějakou protekci… Já vlastně nevím, jak odpovědět. Prostě miluju svoji profesi.“

V soukromí prý nikdy nebyla pravý komediant nebo šašek. To přichází vždycky až s publikem. „Říkají o mně, že jsem tragikomická, hned pláču a hned se směju. A z každého z rodičů mám kousek.“

„Máma je fantastická baba. V bulváru psali, že se za ni stydím. Vykládala jsem někde historku, jak vždycky vleze do tramvaje, hlasitě pozdraví a baví se s lidmi. Vzápětí do mě šťouchne se slovy, že se za ni stydím. Což by mě nikdy nenapadlo, ta její komunikace je super. Mě to urazí, bráním se a nakonec se pohádáme. Ale je báječná, vtipná, jen se někdy zbytečně nervuje.“

Anna hledá nějakou hru, kde budou účinkovat spolu. Nedávno se jim to povedlo v projektu Blázinec, v němž Evelyna hrála hysterickou inspektorku hlediště. „Bylo skvělé vidět, jak ji to baví. Tvrdila totiž, že se stala herečkou kvůli komunistům, kvůli dědově emigraci, že nemohla normálně studovat. Ale není to pravda, má to v krvi.“

Jednou snad spatří světlo světa i představení, které ušije mamince na míru. „Bude tam mít pračku, lux a ledničku, bude věšet prádlo a vykládat své neuvěřitelné historky. Protože je pověstná abnormální čistotou, bude bílé pódium a na něm ona – paní v noční košili…“

Mít za otce Bolka Polívku by se asi líbilo leckomu. „Táta byl úžasný v tom, že se mě nikdy nesnažil vychovávat, vždycky byl spíš kamarád, který mi ve správnou chvíli něco řekl nebo dal knížku. Možná proto jsem k němu ani v pubertě neměla nějaký agresivní vztah, prošla v klidu.“ Poprvé s ním hrála v legendární hře Šašek a královna – představovala loutku. „Asi i to ovlivnilo, že jsem chtěla být herečka. Aplaus na konci byl okouzlující, měla jsem pocit, že se tleská hlavně mně. Bohužel jsem rychle vyrostla z kostýmů, stihla jsem asi tři reprízy…“

Později spolu stáli na jevišti při Shakespearovských slavnostech v Kupci benátském, jednou taky uváděli galavečer k Českému lvu. A nedávno natočili na Bolkově farmě film Hon.

„Fascinuje mě, že se režisér Brabec pouští do takových kousků. Natočil ho za tři dny, což je na filmu sice vidět, ale zároveň mu to hrozně sluší. Trochu art brut. Vzniklo to tak, že táta před lety vymyslel v rámci akce Olšany Open Hon na klauny. Jindy třeba vzlétla šindelová raketa na měsíc nebo se chytaly mouchy, házela flinta do žita…

V Honu jsme vybíhali z lesa, kde čekali lovci, postříleli nás, my efektně umírali, pak nás rozložili s větvemi v hubách jako skolenou zvěř. Nakonec nás postříkali živou vodou a my se probudili, protože klauni nikdy neumírají,“ líčí herečka.

Tento nápad se rozvinul do scénáře. Přemnožené klauny hrála ve filmu celá rodina včetně malých sourozenců, také kamarádi Peca, Stivín, akrobaté z La Putyky… Podle plánů se natočí ještě další dvě povídky a spojí se do celovečerního filmu.

Příští léto taky zřejmě dojde k natáčení druhého dílu filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág, kde se opět setká s otcem. „Viděla jsem zatím začátek scénáře, je krásný. Budu zase dcera, což má výhodu, že nemusím moc hrát,“ směje se. „Spolupracovat s tátou je pro mě nejvyšší škola. Samozřejmě někdy mám svoji hlavu, ale on to respektuje.“

Kdesi jsem četla, že se Anna po letech rozešla s přítelem Jakubem. „To je blbost, to vůbec nebudeme rozebírat, asi byla okurková sezóna a neměli co psát,“ mračí se. Nedovede si představit, že by žila s někým, kdo není ujetý do kumštu, třeba s bankéřem. „Dva tvůrčí elementy jsou taky komplikované, ale mají aspoň blízký pohled na svět.“

To, že se dnes každý druhý pár rozchází, bere jako důsledek doby. „V minulosti lidi zůstali ve špatném vztahu, protože museli – jenže nešťastné manželství jim zase ničilo zdraví, možná i proto dřív umírali. Nevěřím, že by teď byli jiní, ale ty možnosti… Všeobecně platí, že se nefunkční věc vyhodí a koupí nová. Proč ne taky vztah? Navíc rostou nároky. To, že se dva lidi mají rádi, se zaměňuje za to, že je někdo úspěšný, sexy, dobrý společník. O to ale tolik nejde, hlavní přece je, jak spolu ti dva pasujou.“

Podle Anny je základem, aby byl každý člověk celistvý, vnitřně jasný a spokojený, měl svůj svět – pak se k němu přirozeně přidá ten pravý jako sklíčko do mozaiky. Kdo je závislý na okolí a stále se něčeho dožaduje, bude vždycky zklamaný.

„Kamarád říká: Není nikde psáno, že máme být celý život v jednom svazku, kdo tenhle koncept vymyslel? Viděl dokument o chilské surrealistické básnířce, která měla šestnáct dětí se sedmi chlapy, všichni kolem ní běhali, ona jen seděla a pronesla: Láska? To je tak na rok, pak vyhodit jako starý hadr!“

Jak žít je zkrátka věcí osobního názoru. Anna žila jistou dobu sama a nevadilo jí to. Souhlasí s tím, že po úžasném startu začne být každý vztah práce. „A vy se musíte rozhodnout. Být jako Larry King, který měl taky asi deset žen, anebo se přizpůsobit a zůstat s jedním. Je fakt, že vztahem se člověk hodně učí, teprve tam vidí své limity a zjišťuje věci, které jako single nepozná.“

Anna je hloubavá duše, s níž je radost debatovat na jakékoliv téma. A perfekcionistka. I proto stále předělává představení Ani by neřekla. „Moje touha je, aby zaznělo, jak nebezpečně často přijímáme cizí programy, jak málokdo jde opravdu svojí cestou. Necháváme se zmanipulovat k něčemu, o čem si myslí třeba rodiče, že je správné, ocitneme se na cestě, kterou jsme si nevybrali, a jdeme po ní tak dlouho, že ani nevíme, že je špatná, jsme spokojení, pracujeme. Pak to ale v jednu chvíli rupne a vyrazíme za svým snem. Pořád hledám způsob pro vyjádření téhle myšlenky.“

Hodně ji v té souvislosti oslovuje filozof Ekhart Toole, který říká, že všichni žijeme v nějakém příběhu a ignorujeme, že existuje jen jediné – a to je právě teď.

Ona sama má velkolepé sny, které ale nebude prozrazovat, protože by se jí prý všichni smáli. „Budu pořád hledat. Asi největší sen je, že až mi bude osmdesát, chci se stále něco učit, nepovedu si jen vlastní monology, ale budu naslouchat druhým. A doufám, že neztratím určitou dávku naivity a zvědavosti.“