Anna Marešová: I erotické pomůcky mají dlouhou historii

Obojí vnímám jako design, musí dobře vypadat i dobře fungovat. Snažím se navrhovat věci, kde řeším nějaké obecné téma dotýkající se společnosti. Erotické pomůcky i tramvaj mají hodně široký dopad.

U obou jsem nejdřív zjišťovala, co se dá na produktu zlepšit – a pak jsem hledala správnou formu. U tramvaje jsme pracovali s centimetry, u vibrátoru s milimetry, ale řešení technických věcí a problémů při výrobě bylo hodně podobné.

A přestože jde o jiné profese, jsou si technologové i montéři něčím blízcí, ať dělají tramvaj, nebo odlévají vibrátor. Design může být jen dobrý, nebo špatný, nic mezi tím.

Tramvaj je největší věc, kterou jsem navrhovala. Jsem detailista a snažím se vylaďovat každou drobnost, takže bych s ní byla schopná strávit nekonečně času.

Naštěstí jsem nepotřebovala moc vědět o typu motoru atd., i když se mě technické věci taky týkaly – někde musí být vidět, jinde je lze skrýt. Je třeba dát na určité místo záchrannou brzdu, pískovač... U vibrátoru zase bylo složité najít technologii, jak zalít elektroniku do silikonu.

Tím, že jsem z Prahy a využívám tramvaj každý den, mám k ní přirozeně kladný vztah. Zvlášť T3 patří k jejímu koloritu, je to výrazný, až ikonický prvek města. Když jsem uviděla někdy roku 2005 nové hranaté tramvaje Porsche, strašně mě zklamaly.

A tak jsem přijala nabídku mého profesora navrhnout si tramvaj podle vlastních představ. Dělala jsem i průzkum, co je pro lidi v dopravě důležité. Vyhrávaly skořepinové sedačky a oblejší tvary. Můj výsledek byl oceněný, je ve sbírkách Národního technického muzea, ale tím to skončilo.

Mají životnost třicet let, takže pokud dojde ke změně, ještě si počkáme... Ale vloni jsem uspěla s návrhem vyhlídkové tramvaje, která se skutečně vyrobila a je možno si ji pronajmout. Existuje zatím jen jedna, je to unikát.

Požadavek zněl, aby vycházela ze staré T3 a navazovala na technický vůz – mazačku. Vzadu má navíc otevřený výhled bez oken a působí skoro jako loď. Dostala název T3 Coupé, říká se jí „kupátko" a z ohlasů je patrné, že si ji lidi oblíbili.

Nedávno jsem s ní jela, a přestože obvykle své minulé produkty vidím kriticky, pořád se mi líbí a užila jsem si to. Těší mě, že funguje tak, jak jsem si představovala.

Ve veřejném prostoru je stále spousta věcí čekajících na změnu. U nás na Letné mě rozčilují chodníky, což je strašně důležitý prvek, chodíme po nich denně. Když je různě rozkopaný, zaasfaltovaný, plný výmolů, tak i když je ulice jinak pěkná s hezkými domy, mizerný chodník ji úplně shodí.

Jistě, do starého centra Prahy patří ne příliš pohodlné kostky, ale jinde by to chtělo zlepšit a sjednotit. V Českých Budějovicích třeba mají zajímavé velké dlaždice.

Možná vlaky by mě lákaly. I metro bych mohla, speciálně interiéry. Ale autobusy ne, zůstanu u kolejových vozidel. Tím pádem ani auta.

Obdivuju kluky, kteří je navrhují, vymýšlejí pořád nový facelift. Já bych v tom pro sebe neviděla smysl. Přišlo by mi, že se vyrobí něco, co není úplně nutné. Jednou jsem dělala koncept přebalovacího pultu pro Fiat, ten byl ale praktický...

Impulz přišel od spolužáka. Myslela jsem, že mi to téma ve škole neprojde, ale jinak se mi líbilo. Věděla jsem, že nabídka v této oblasti, která je k životu důležitá, není dobře zpracovaná. Je vizuálně ošklivá a zbytečně lascivní, což převrací i její smysl.

Žena, která si chce erotickou pomůcku pořídit, si připadá trapně, hloupě. To byla pro mě osobní výzva, zkusit to jinak. Nejde jen o produkt samotný, ale i jak je zabalený a jak se nabízí, jakým způsobem se dostane k zákazníkovi.

Chtěla jsem o tom tématu otevřeně mluvit a zároveň zachovat ženám potřebnou intimitu. A tak vznikla moje značka Whoop.de.doo.

Ale ano. Nezapomenu, jak jsem navštívila v minulosti první sexshop – a bylo mi to hodně nepříjemné. Prodavačka pořád chodila za mnou a čekala, co si konečně vyberu. Robertek, který jsem koupila, skončil v šuplíku, ne že bych se přímo styděla, ale nelíbil se mi.

Teď šlo ovšem o práci na akademické půdě, a tak jsem to vzala vědecky. Udělala jsem si historickou rešerši, a když jsem byla roku 2010 na stáži v New Yorku, obráželi jsme se spolužáky mezi galeriemi sexshopy.

Bylo to zábavné, i když nevkus a lascivita vládly i tam. Od té doby se leccos proměnilo.

To nedokážu porovnat, určitě je větší nabídka. Přitom se podle statistik lidi před rokem 89 věnovali sexu víc než dnes. Chybí čas a rozmáhá se trend sexu přes internet, takže je možné, že si někdo raději koupí erotické pomůcky, než by si začal vážnější vztah. Já je ale beru jen jako pomůcky, ne náhražky.

U nás nakupují zhruba stejně ženy i muži – ti hlavně před Vánoci přijdou pro dárek pro partnerku. Speciálně Venušiny kuličky jsou zdravotně doporučované pro posílení pánevního dna, čili na pomezí erotiky a medicíny. Nejen pro lepší sex, ale i na inkontinenci a pro celkové zdraví.

Tenhle přístup, vidět ženu v širších souvislostech, mi přijde správný. Proto náš další produkt bude menstruační kalíšek.

Překvapilo mě, jak mají erotické pomůcky dlouhou historii. Znala jsem jen hnusné gumové produkty z druhé půlky 20. století. První kuličky se dochovaly z 5. století před naším letopočtem v Asii, byly kovové, ale jinak na stejném principu jako současné. Takže jde o staletími prověřenou věc.

Z renesance, která se soustředila víc na člověka a lidské tělo, pocházejí různá dilda. Pro smetánku jsou vyrobená ze vzácných dřevin, z nichž vznikalo i obvyklé zařízení interiérů, což mi přijde vtipné a vkusné. Ve středověku byly naopak takové předměty tabu a vyráběly se jen tajně, podomácku...

Začaly vznikat elektrifikací domácností počátkem minulého století, ovšem pozor: byly určené pro muže na léčbu kosterního svalstva!

Brzy se pro své pozitivní vibrace přesunuly do ordinací dalších lékařů a léčila se jimi např. ženská hysterie nebo se prováděla relaxační masáž svalů. Ve 20. letech se poprvé objevil vibrátor v erotickém filmu a získal konotaci něčeho zakázaného, spojeného se sexem.

Pak se vyvíjel v souladu s moderními technologiemi a od 60. let dostal klasický falický tvar a často pofidérní vulgární vzhled, přesně napodobující mužské tělo.

Netvrdím, že můj přístup je jediný správný. Jedna věc je udělat návrh, další vývoj a další dostat produkt do výroby. Čili tři odlišné disciplíny.

Od prvního nápadu došlo k řadě zjednodušení a změn. Trápila jsem se s motorkem, neměla jsem ještě vývojáře. Šla jsem tedy za tátou, který mi bez komentáře, s pokerovým výrazem namontoval do prototypu k diplomce strojek ze zubního kartáčku.

Hodně mi pomohla testerka, což je slečna, která vyzkoušela všechny dostupné modely a píše na ně recenze. Ozvala se, že chce vyzkoušet kuličky i vibrátor. Díky ní se nám podařilo nastavit citlivost spínačů, intenzitu frekvencí, zvuk motorku, aby nezněl nepříjemně jako pískání komára.

A protože jsem na to všechno neměla peníze, vybrala jsem stavební spoření a zkusila crowdfunding...

Spíš mě to zaskočilo. Stalo se totiž, že jsme měli prvních 500 kusů a firma, kde jsme vyráběli, oznámila, že na tak složitý produkt nemá kapacitu, nebo musí výrazně zdražit. Zrovna ve chvíli té mediální smršti.

Přišla velká krize, uvažovala jsem dokonce, že to vzdám. Naštěstí se mi po 3/4 roce povedlo zajistit výrobu jinde a zákaznice z čekací listiny se dočkaly. Dnes už vše funguje bez problémů.

Samozřejmě. Když jsem přišla v průběhu výroby tramvaje za chlápky do dílny a chtěla po nich věci, které nebyly běžné a jim se zdály nesmyslné. Přece tramvaj nemůže mít světlé sedačky!

Kdyby přišel muž a tlačil na ně mužskou silou, asi by vyhrál. Takhle zaznívaly věty: Tak už ji proboha vdejte, ať dá pokoj! Zasmála jsem se, ale chodila tam dál, až pochopili, že mi opravdu záleží na výsledku a nechci jen kritizovat.

Časem mezi námi vznikla důvěra, a dokonce se těšili, jak mi ukážou, co udělali dobře. Bylo to náročné, ale nakonec se můj žensky mravenčí přístup osvědčil. Nerada pracuju na sílu.

Mamince se nejdřív moje erotické směřování nezdálo a pořád se ptala: To jako myslíš vážně? Ale pak jsem ji poprosila, aby mi pomohla s šitím pytlíčků na kuličky – a to ji smířilo.

Když cítím, že někdo moje produkty odmítá, nesnažím se ho přesvědčovat, nehádám se. Je to každého volba. Já nabízím to nejlepší, co jsem ze sebe mohla dostat. Stává se ale, že dotyčný uvidí ty věci naživo a změní názor.

Dojímá mě pozitivní reakce starších žen, kterým kuličky pomáhají proti inkontinenci. Děkují mi, že to téma otvírám. Negativní reakce mám spíš od mladých kluků. Vnímají vibrátor jako svoji konkurenci. Jeden z nich přišel po čase koupit dárek pro partnerku, což mě potěšilo.

Ne, vdaná ještě nejsem. Nevím ani, jestli to někdo dá. Ale partnera mám. Čím dál víc si uvědomuju, že práce je pro mě důležitá, ovšem není to jediné na světě. Dřív jsem se firmě věnovala extrémně, dnes už si hlídám pracovní dobu, volné víkendy. Učím se prokrastinovat.

Jak se to vezme. Mám ráda pohodu a nejšťastnější jsem vždycky byla mezi lidmi. Vzpomínám na vodácké tábory...

Ale byla jsem zvídavá a v každé činnosti jsem si našla zábavu. Bavilo mě všechno možné, klidně bych prodávala v obchodě nebo jezdila s popelářským autem. Roky jsem dělala sportovní gymnastiku, což mi dalo jistý dril.

Brzy jsem se naučila šít a moje první výrobky byly šaty pro barbíny. Ne třpytivé jako z obchodu, ale normální, jaké jsem nosila já – manšestráky, mikiny. Taky jsem si přičichla v amatérském divadle k herectví...

Nechala jsem si manipulační prostor a šla na střední knihovnickou. Pak jsem se hlásila na DAMU, kam mě nevzali, protože jsem podcenila přípravu. A sedmkrát jsem podala přihlášku na školy výtvarného směru, většinou spojené s odíváním a módou.

Až jsem si troufla na design v Ústí nad Labem – a uspěla. Mezitím jsem pracovala jako produkční – nejdřív kapely Tata Bojs. Byli jsme mladí a nikdo netušil, jak slavná kapela to bude.

Je hezké potkat dnes Mardošu a zjistit, že je pořád stejný. Taky jsem jezdila po klubech s Leošem Marešem. Je chytrý a profík. Všem tvrdil, že jsem sestra, ale jde jen o shodu jmen.

Ano. Byla jsem zvyklá na pohyb, chodila na aerobik, balet a moderní tanec, lezla na stěnu. Až mě kamarádka přivedla na konkurz na asistentku k americkému kouzelníkovi J. D. Bassovi.

Překvapivě si vybral ze záplavy profesionálek mě, prý jsem byla nejsympatičtější. Projela jsem s ním kus světa. Šlo o produkci v obřích halách na pomezí cirkusu, tančila jsem, mizela v bednách, které rozřezával atd. Vypadalo to nebezpečně, ale bylo to jen nepohodlné. Zkušenost to byla skvělá.

Jak který. Třeba s bývalým partnerem, hercem Ondřejem Bauerem jsme se dobíhali navzájem. A často míjeli. Současný přítel je reklamní producent a čas na sebe si najít umíme. Jezdíme rádi na výlety, ideálně vlakem...

Sama si zacvičím jógu, čtu a sleduju seriály. Budete se smát, ale naposled jsem zkoukla staré dobré Návštěvníky. Vedle scénáře mě nadchly kostýmy Theodora Pištěka.

Důležité je pro mě ekologické hledisko, myšlenka udržitelnosti. Podstatný je nejen materiál, ale i kde a jak se co vyrábí. Dávám přednost kvalitě před kvantitou, lokální výrobě (snažím se vše vyrábět v Čechách, žádná Čína) a záchraně a recyklaci starých věcí. Čili jdu trochu hlavou proti zdi.

Moje škála působnosti je široká, pracovala jsem i na rychlonabíjecí stanici pro auta nebo rekuperační jednotce (čistička vzduchu). Což bylo hodně technické. Teď se jako žena těším, že budu dělat kolekci šperků pro firmu MOOYYY. Pak se třeba vrátím k erotickým pomůckám...

Určitě první fáze – nápad. Nová zkušenost a pocit, že začínám od nuly. Nejtěžší je vydržet a dotáhnout vše do konce. Jako ve vztahu: zamilovanost je snadná, objevujete nové věci, ale pak začne práce na tom, aby to fungovalo, jak má.

Každý produkt mám spojený s určitou životní etapou. Dostávat ceny je příjemné, ale také to zavazuje – nutí stále zvedat laťku.

Přiznám se, že by mě taky lákalo napsat detektivku nebo si v nějaké aspoň zahrát. Herecké prostředí se mi zdá uvolněnější a zábavnější než designérské, které působí přísněji. A já se hrozně ráda směju.