Anna Kameníková: Nepřemýšlím hlavou, ale srdcem

Říkejte mi Aničko.

Ano. Je mi jasné, že to bude chvíli trvat, než si na to lidi zvyknou. Třeba knihu receptů jsem vydala ještě pod svým starým jménem, protože si to přálo nakladatelství. V seriálu Dáma a král hraju taky jako Linhartová. Ale jmenuji se Kameníková.

Chvilku. Půl roku.

To nevím, protože doteď se nic nezměnilo. Mezi námi je to stále stejně silné. Myslím, že v největší zamilovanosti jsme právě teď. Jsme spolu rok a funguje to mezi námi tak moc, že si neumím představit, že by to mohlo být jinak. I situace, kde se vyskytnou problémy, snášíme dobře a jsme na sebe napojení.

To bylo v období, kdy jsem se necítila moc dobře. Bylo to po takovém hloupém rozchodu a já na tom se sebevědomím nebyla nejlíp. Myslím, že teď jsem určitě v jiné životní fázi.

Jsem antifeministka. Můj muž je opravdový chlap a já se vedle něj cítím přirozeně jako žena. Na druhou stranu to, co dělám, mě baví a dává mi dost prostoru na to, abych se věnovala i kuchyni.

Úplně asi ne, ale některé věci přirozeně vyplynuly ze soužití. Jako třeba vaření. Když jsem před tím bydlela s kamarádkou, byla jsem to já, která každý večer vařila. Mně to prostě dělá radost. Nicméně co se týče domácích prací, moc toho neudělám. V tom moc tradiční nejsem. Vlastně jediná věc, kde splňuju ženskou tradiční povinnost, je právě vaření. Uklízení mě opravdu nebaví.

Jsme oba bordeláři a nevadí nám žít nějakou dobu v bordelu. Jsme ale stejní v tom, že pak jednomu z nás šibne a musíme mít vše srovnané. Někdy se to stane jemu, někdy mně. A to pak máme rázem uklizeno.

Ne.

Byla jsem požádána o ruku někým, koho miluju. Proč tedy říct ne?

Velký závazek je mít dítě. To už se netýká jen nás dvou, ale svatba ano. Nepocítila jsem žádnou změnu, bylo to prostě hezké gesto. To, co si říkáme každý den, totiž že se máme rádi, jsme si řekli ještě před kamarády. A k tomu mám ještě pěkný prstýnek. (směje se) Možná je to naivní a zbrklé. Většinou nepřemýšlím hlavou, ale spíš srdcem.

Je v prvním ročníku FAMU na režii.

Hubnout ne, ale potřebovala jsem něco změnit. Prožívala jsem divoké období, které jsem nevyvažovala klidem. Zhoršila se mi pleť, špatně jsem spala, anebo jsem naopak prospala celý den, a měla jsem rozhozený metabolismus.

Neztloustla jsem, pohybuju se v rozmezí mezi padesáti kily nejméně, padesáti osmi nejvíc, což není žádný extrém. Ve svém těle jsem se ale necítila dobře. Připadala jsem si jako v bublině.

Ale tělo a jídlo s duší souvisí. Když si člověk stanoví nějaký řád, pomůže mu to. A klidně může být i stravovací.

Nic mě netrápilo. Jen jsem začala bydlet s kamarádkami a hodně jsme pařily. A jedly smažená kuřata ve tři ráno. Což dělám pořád, ale vyvažuju to dny, kdy jsem k tělu přátelská. Tuhle zkušenost jsem chtěla v kuchařce předat mladým lidem, jako jsem já, a proto je v ní vše z levných surovin.

Má dvě části, zdravou a nezdravou, protože na nezdravých věcech ulítáváme všichni, ale je třeba je vyvažovat. I zdravá jídla mohou být chutná, ale pak jsou taková, co zdravě uvařit nejdou.

Jde o moji dětskou specialitku. Nejprimitivnější a nejpodivnější recept, který tam je, skoro až láďohruškovský, ale já ho tam dát musela. Je to moje nejoblíbenější snídaně od pěti let.

Malé zvědavé dítě si hraje různě. A já si hrála tak, že jsem míchala různé věci dohromady, strčila je do trouby a čekala, co z toho bude.

Ne, vůbec. Té nevadilo nikdy nic.

Vždy velmi tolerantní. Nevím, zda je to obecně ideální výchova, ale u nás se to osvědčilo. Díky tomu, že mi dovolovala všechno, nedělala jsem nic špatně. Nikdy mi nezakazovala kouřit, pít a být dlouho venku, takže jsem nikdy dlouho venku nebyla, nekouřila jsem ani nepila. Prostě mě to nelákalo.

To až v dospělosti. A někdy jsem si dala skleničku i s mámou.

Ideální výchova neexistuje, ale tahle byla ideální pro mě.

Minimální, ale byla, ve třinácti patnácti. Cokoli se mi povedlo, přisuzovali někteří tomu, že jsem protekční dcera herečky. Tvrdili, že ona mi napomohla k úspěchu, neviděli mě, ale ji. Kvůli okolí jsem na ni byla naštvaná. Pro dítě v pubertě je každá máma trapná. Ale nikdy to nepřekročilo hranici. Nepřestala jsem se svěřovat, nebyla jsem na ni zlá. Maximálně jsem o ní dvakrát řekla, že je kráva, ale ne přímo před ní a nikdy jsem to nemyslela vážně. Pořád máme hezký a silný vztah.

Dvě. Táta má čtyři děti se třemi ženami. My s bráchou jsme vlastní sourozenci a táta má ještě dítě s další paní a se svou současnou partnerkou.

Těžko říct. Úplná idyla to není, ale na druhou stranu je to tak v pohodě, jak jen může být.

Holky si k tátovi hledají vztah těžko, a tak to máme i my. Je skvělý, ale jsme si hodně podobní, takže se někdy nedomluvíme. Mám ho moc ráda a v mojí kuchařce je recept, který pochází od něj.

Asi ano, na tom to stojí. Kvůli tvrdohlavosti a neústupnosti.

Stydím se, když dělám rozhovor a jsem sama za sebe. Pokud hraju roli, tak ne. V herectví se mohu schovat.

Živím se tím od osmnácti, takže to říkám. Herectví mě baví a nijak mě neubíjí, a tak stíhám i jiné věci. Třeba vařit. A mám i čas na kamarády. Často vařím právě pro ně. Vědí, že když přijdou ke mně, dobře se najedí.

Mám domácnost v bytě, ve kterém jsem bydlela i s kamarády, třeba s Ančou Fialovou. Odehrálo se v něm toho hodně, spali jsme na hromadách, zdi jsou popsané našimi hláškami. Teď tam žiju s manželem.

To se trochu nafouklo. Karl Lagerfeld má mnoho asistentů a všichni mu nosí  nejrůznější fotky potenciálních modelů. On rozhodne buď jo, nebo ne. Na moji náhodou řekl jo. Což znamenalo, že mě pozval na svou přehlídku. Modelkou ale profesionálně být nemůžu, protože měřím jen 168 centimetrů.

To je pravda. Když zaplatím složenky, je jedno, zda mi zbyde tisíc nebo sto tisíc. Standard se dá posouvat. Nejvíc utrácím za jídlo, a když mám peníze, vařím z dražších surovin. Když ne, vařím brambory na loupačku.