Anna Kameníková: Nechci být ničím omezovaná, ze všeho nejmíň strachem

Co na Gran Prix říkala vaše maminka, herečka Jitka Asterová?

Byla hodně překvapená, že jsem tam měla milostnou scénu s Markem Danielem (herci je 51 let). Málem prý z toho dostala infarkt.

Vy taky?

Já byla úplně v pohodě. Moc Marka obdivuju jako herce, je to úžasný profík, docela jsme se skamarádili.

Jak jste se cítila v roli matky tří malých dětí?

Vedle dvou starších kluků jsem si připadala spíš jako kámoška. Dost zlobili, úplně jsem je nestíhala. A ten úplně malinkej byl zlatej. Honza Prušinovský (režisér) mi jenom vytýkal, že ho neumím správně držet, že jsem při tom moc opatrná, což bych jako máma u třetího dítěte nebyla.

Neinspirovalo vás toto trojnásobné mateřství jako vdanou ženu?

Vůbec ne. Fakt vůbec. Jak to s nima bylo náročný, tak spíš naopak.

Ve filmu hrají významnou roli auta nejrůznějších typů a kvalit. Řídíte ráda?

Řídím docela často, ale nijak dobrá v tom nejsem. Po Praze jezdím v maličkém smartu, ten se jednak snadno parkuje, jednak to je automat. Zjednodušuju si šoférování, jak můžu, abych jen mohla dávat pozor, co se kolem mě děje. Spojka by mi to komplikovala. V Grand Prix jsem jednu ojetinu se spojkou řídila a pořád mi to chcípalo.

Pozorujete řidiče kolem sebe?

Jo a rozčiluje mě, když si někdo za volantem masíruje ego a dává mi ostentativně najevo, že jedu pomalu a zdržuju ho. Copak si asi kompenzuje, říkám si.

V některých rodinách se přetahují o volant. Znáte něco takového?

Naštěstí jsme u nás všichni řidiči bez ambic. Včetně brášky a táty. S Honzou, mým mužem, máme na větší ježdění ještě starou dodávku, tu většinou řídí on. Je fakt, že když mu při nějaké delší jízdě nabízím, že se na chvíli vyměníme, aby si odpočinul, říká, že když řídím já, úplně si neodpočine. (směje se)

Sňatek není ve vaší věkové kategorii právě „in“. Vy jste ale už šestým rokem vdanou paní.

Znali jsme se tři měsíce, když mě Honza požádal o ruku. Po dalších třech jsme se vzali. Bylo to spíš spontánní, bláznivý rozhodnutí, které se ukázalo jako to nejsprávnější. Bylo to romantické gesto, ani jeden z nás se nedívá na manželství jako na nějakou instituci jistoty.

Objevujete se na několika pražských scénách včetně pražského Činoherního klubu.

Režisér Martin Čičvák mi tam před pěti lety nabídl roli ve hře Poutníci do Lhasy. Teď hraju v jeho inscenaci Bratrů Karamazových a v dramatu Petera Shaffera Equus. Hrozně se mi líbil film, který podle té hry natočil před mnoha lety Sidney Lumet, měla jsem radost, že v tom můžu hrát.

V dramatu Equus se na jevišti svlečete. Máte s tím problém?

Když to má v příběhu smysl, tak ne. Takhle k tomu přistupuji v současnosti, když jsem dospělá, ale v sedmnácti jsem to jednou odmítla. Teď jsem nad to povznesená. To už si přijdu obnaženější, když mám ukazovat nějaké silné emoce.

Jste při zkoušení aktivní, nebo pokorně následujete režisérovy pokyny?

Záleží na tom, s kým zkouším. Když třeba dělám se svou vrstevnicí Kashou Jandáčkovou (hrála v jejích hrách Les sebevrahů v Divadle Letí a Ve dne v noci v NoD), přicházím s nápady, když ale narazím na dominantnějšího režiséra, tak nemám problém držet hubu a krok.

Nepůsobíte dojmem ambiciózní herečky. Nemáte ani Instagram.

Pět měsíců jsem na Instagramu byla, ale hrozně mě to nebavilo. Neumím nic vyfotit, neumím k tomu něco vtipného napsat. Možná přijdu o něco, co se týče práce, ale nechci tam být. Já na tyhle věci nejsem. Už mi i začíná být vyčítáno, že si šlapu po štěstí.

Kdo vám to vyčítá?

Hlavně mí mezinárodní kamarádi. Nemůžou pochopit, že nic pro svou kariéru nedělám. Mně je to ale naprosto cizí. Je to možná českým naturelem, takovým tím „nikam se moc necpat“.

Neuděláte s tím něco?

Snažím se minimálně zdokonalit angličtinu, pustila jsem se do překládání. Teď mám rozdělaný překlad hry Mr. Melancholy od mladého australského dramatika Matta Camerona. Nemám s tím žádný konkrétní plán, ale je to jedna z nejlepších her, které jsem četla. Fakt bomba.

To znamená, že máte angličtinu na dobré úrovni.

Docela jo. Cítím se v ní prostě dobře, někdy líp než v češtině. Ráda v angličtině pracuju, připadám si trochu jako někdo jiný, s jazykem se vždycky mění charakter člověka.

Kdy jste naposledy v angličtině natáčela?

Byl to osmidílný seriál, který Amazon natáčel v Řecku, uveden má být v dubnu. Je o mladých z celé Evropy, kteří studují v Aténách na Erasmu (vysokoškolský program EU). Hraju českou studentku, která prožije velkou lásku.

Jak to vůbec máte se školami?

Vystudovala jsem konzervatoř. Vlastně nedostudovala: odmaturovala jsem, pak jsem začala psát závěrečnou práci a nedopsala.

Chybělo vám někdy vysokoškolské vzdělání?

Ne. Škola mě nikdy nebavila. Výjimkou bylo pár profesorů, na které jsem narazila na konzervatoři. Nebaví mě někde sedět a přijímat, co mě učí. V tom jsem typická mileniálka (generace narozená kolem přelomu tisíciletí), co nerada chodí do školy a radši si to přečte doma.

Je pravda, že veškerého vzdělání, kterého jsem dosáhla, jsem dosáhla sama. Včetně angličtiny, kterou jsem jinak měla od šesté třídy.

Necítila jste tlak ze strany rodičů, že je škola důležitá?

Vůbec ne. Máma sice vysokou školu má (DAMU), je ale naprosto svobodomyslná a nechává to na mně. Nikdy by ji nenapadlo mě poučovat nebo kontrolovat. A mně to nikdy nepřišlo důležité. Nikdy jsem nebyla líná se vzdělávat, hodně čtu, jenom jsem neměla důvod dál chodit do nějaké školy.

Jak rodiče reagovali, když jste se rozhodla pro hereckou konzervatoř?

Nepamatuju se, že by negativně reagovali na jakékoli mé rozhodnutí. Věří mi, že jsem se rozhodla správně. Jedině si pamatuju, že tátu (podnikatel Tomáš Linhart) mrzelo, že jsem nešla do StarDance.

Proč jste tu nabídku odmítla?

Myslím, že bych se na to nehodila.

Kdybyste se nedostala na konzervatoř, měla jste plán B?

Konzervatoř byl plán B. Já nejvíc chtěla na uměleckoprůmyslovou školu, lákala mě užitá malba. Tam jsem se nedostala, protože jsem nebyla dost talentovaná. Malování mě bavilo ze všeho nejvíc, protože není svázané pravidly. O konzervatoři jsem tušila, že mě vezmou, ale tolik se mi tam nechtělo.

Kuchařkou jste být nechtěla? Ptám se vás jako autorky kuchařky Řešíš/Hřešíš.

Vařila jsem vždycky, akorát mě nenapadlo, že bych se tím živila. Vždycky jsem to považovala za hobby. Kdyby z toho mělo být něco víc, tak mě to od vaření odradí. Což by byla škoda, je to moje nejoblíbenější činnost.

Kam kulinářsky směřujete?

Uvařím cokoliv, záleží na inspiraci. Jak jsem teď natáčela v Řecku, zamilovala jsem se do tamní kuchyně. Je neskutečně barvitá, mají famózní saláty, ryby… Takže to teď zkouším. Hlavní inspirací je pro mě cestování.

Hodně řeším zdravou stravu, zkoušela jsem nejíst maso a zjistila jsem, že mi to dělá dobře. Když ale cvičím, tak maso potřebuju. Stejně jako teď v zimě. Vegany obdivuju, jaké dělají kompromisy ve variacích jídla, takových omezení bych nebyla schopná. Zkusila jsem kdeco, ale nakonec jím všechno.

Od koho jste se naučila vařit?

Oba mí rodiče výborně vaří, každý úplně jinak, a oba taky řeší zdravou stravu. Odmala jsem naučená na zdravé jídlo, nikdy mi nedělala problém žádná zelenina.

Za covidu jsem rok pracovala v sýrárně, bylo to skvělý. Naučila jsem se třeba rozeznat podle chuti všechny druhy pecorina (italský ovčí sýr) nebo krájet prosciutto (italská sušená šunka). Zase bych se ráda šla něco naučit, tentokrát třeba do pekárny.

Na jaké cvičení jste se dala?

Je to klasické posilování vlastní vahou, dvacet minut denně. Dělám to skoro rok, opravdu každý den. Chci být zdravá a mít víc síly.

Oba rodiče celý život cvičili, táta hrál ragby a boxoval, máma učí jógu, dřív se věnovala krasobruslení. Můj muž je taky pohybově založený, pořád cvičí. Sportu se hodně věnuje i mladší bráška, na prvním místě je u něho ragby.

Odkdy stojíte na vlastních nohou?

Od šestnácti se živím sama. První honorář jsem dostala za film Nevinnost (režie Jan Hřebejk).

Jak na ten film, kde jste hrála po boku Ondřeje Vetchého a Ani Geislerové, vzpomínáte?

V tom věku jsem byla dost mimo, byla jsem dost nervózní, přišlo mi, že tam nepatřím. Cloumala se mnou dost krutá puberta, byla jsem přesvědčená, že si s těmi dospělými nemám šanci rozumět. Ani jsem tomu nebyla otevřená.

Já v té době nebyla otevřená ani vůči vrstevníkům. Doteď jsem v nové nebo neznámé skupině lidí nervózní. Hlavně mezi staršími muži se necítím komfortně. Vždycky mi to trvá, než jsem v pohodě. Už jsem slyšela, že jsem nesympatická a chladná.

Alter ego Ani Geislerové jste podobně jako v Nevinnosti vytvořila i v televizní sérii o Boženě Němcové. Vítáte to?

Jsme si prostě podobné. V šestnácti mi možná vadilo, že jsem vůbec k někomu připodobňovaná. U Boženy jsem to nijak neprožívala. Hrála jsem ji od jejích sedmnácti let, kdy se vdala a začala rodit děti, do nějakých pětadvaceti. Pak můj příběh skončil a další fáze jejího života připadla na jinou herečku.

Ztotožnila jste se s tím, jak scenáristky (Martina Komárkova a Hana Wlodarczyková) slavnou českou spisovatelku pojaly?

Já se moc nedokážu dívat sama na sebe, takže jsem sledovala až ty části, kde jsem ji nehrála. A ty mi přišly skvělé.

Jak jste tu „svoji“ Boženu chápala?

Jako normální teenagerku. Buď absolutní láska, nebo nic. Ve své době to neměla vůbec lehké a život s ní pěkně zatočil.

Jenže má to někdo v dospívání lehké? Ona byla natlačená do sňatku a rození dětí, jinou možnost neměla, ale máte-li dneska tisíc možností, může to být komplikovanější, protože nevíte, kam se vrtnout, a kamkoli se vrtnete, říkáte si pak, že by to bývalo lepší jinak. Svoboda není jednoduchá, je s ní hodně trápení.

Na to, jak málo pro to děláte, můžete být s průběhem své kariéry spokojená.

Mám prostě štěstí. Nic jiného. Na herectví je frustrující čekání na dobré věci a odmítání těch blbých. Je dobré mít i jiné plány. Já je pořád mám. Chci si udržovat balanc mezi uměleckým a neuměleckým světem.

Jste materiální člověk? Jak třeba nakládáte s honoráři?

Moc si neodkládám, což není úplně dobrý. Dělá mi radost budování domova, ráda kupuju třeba různé polštářky, svíčky, kamínky.

Kamínky?

Takové ty drahé minerály, hematity, ametysty, fluority… Kvůli pozitivním energiím a blahodárným účinkům. I oblečení si ráda kupuju. Takže jsem vlastně materiální. Můžu sice bez toho v klidu žít, ale když je ta možnost, baví mě to.

Mám docela hodně oblečení, ráda měním styly. Je to taky cesta, jak změnit osobnostní nastavení, hrát si. Nekupuju ale nic nového, buď to je z druhé ruky, nebo už ve slevě.

V lodičkách na vysokém podpatku a ve velké večerní si vás moc nedovedu představit.

Mám je taky! Moc se mi líbí věci od návrhářky Anny Tran, od ní jsem si půjčila šaty na premiéru Grand Prix. Jinak mám s tímhle problém, mám pocit, že se v těch půjčených modelech vybraných stylisty ztrácí osobnost, že si to vezmu na sebe a nic to o mně neříká. To si radši vezmu, co mám doma.

Pozornost pokaždé budí vaše účesy i barva a délka vlasů.

Zacházím s nimi spontánně. Takhle nakrátko mě ostříhal můj muž, mně se to tak líbí a jemu taky. Změnit účes je i jednou z jednoduchých cest k nové roli, protože když lidi vypadají pořád stejně, trochu i stejně hrajou.

Vy muže taky stříháte?

On by se nenechal. Je perfekcionista, i když přijde od holiče, ještě si to sám upravuje. Má dlouhatánské husté vlasy, na ty bych si netroufla.

Pořád se bojíte hloubek?

V létě jsem si řekla, že s tím něco udělám. Snad po patnácti letech jsem přeplavala u nás na chatě jezero.

Nechci být ničím omezovaná a ze všeho nejmíň strachem. Ještě před rokem bych dostala záchvat, skoro jsem kvůli tomu neplavala. Bojím se ale pořád.

Jak to vzniklo?

Jako dítě jsem měla encyklopedii o zvířatech, kde byla dvoustrana se žralokem, který se hrozně zle díval a jako by se u toho usmíval. Měla jsem z toho noční můry, představovala jsem si, že číhá ve vodě - nedostali mě ani do bazénu.

Z čeho ještě máte strach? Myslím celospolečensky.

Máte na mysli „environmentální žal“? Přichází a odchází. Teď jsem zrovna na pozitivní vlně. Když jsme byli za covidu všichni zavření, zdálo se mi, že končí svět.

Teď si to nemyslíte?

Ne. Mám radost, že se dokážu soustředit na to hezké kolem mě, hlavně na vztahy s lidmi, které mám ráda. Špatné ale je, že se kvůli válce přestalo myslet na záchranu planety.