Článek
Když za hlavní roli ve svém prvním celovečerním filmu Andílek na nervy nedávno přebírala cenu za nejlepší dívčí herecký výkon na filmovém festivalu Oty Hofmana, napsala na svém facebookovém profilu: Všem dětem a teenagerům, co tam byli i nebyli, bych chtěla něco vzkázat: Pořádně zlobte a právě proto, že jste malí, buďte velcí rebelové, máte na to právo, tak si to pořádně užijte. A hlavně, jděte za svými sny, ať už vás povedou kamkoliv. Fakt. Nebojte se ničeho a buďte zvědaví!
Osmnáctiletá Anna ví, o čem mluví. Byly jí čtyři roky, když si stoupla v kuchyni, dala si ruce v bok a oznámila zbytku rodiny, že bude herečka. „Všichni se smáli a nikdo to nebral vážně, ale mně to vydrželo,“ vysvětluje.
Prostřední z deseti
Ačkoli se hodně věnovala i lehké atletice, zejména běhu, a chvíli uvažovala i o veterinářství, po základní škole už neváhala a zamířila na hereckou konzervatoř. Věděla jistě, že herectví je jejím snem, který si chce splnit. Vyšlo to, vzali ji.
„Bylo to pro mě přirozené. Umělecké geny v rodině nemáme. Například maminka je podnikatelka. Pravda, tatínek mi herectví trochu rozmlouval. Ne že by byl zcela proti, ale úplně nadšený z toho nebyl. Jenže v té době už naši byli rozvedení a já žiju s mamkou. Dám tedy hodně na ni, její rady i názory jsou pro mě důležité. Podporovala mě a chtěla, abych dělala to, co mě baví. Stejně tak jako moji sourozenci.“
Jako puberťačka Viktorie ve filmu Andílek na nervy se sešla před kamerou s Lindou Rybovou a Petrou Černockou.
A těch je celkem devět, pět bratrů a čtyři sestry. To, co si mnoho z nás těžko představuje, je pro Annu zcela přirozené. Nijak dramaticky to neprožívá. „Jsme jen trochu větší rodina, no,“ směje se.
„Sedm nás je vlastních a tři další jsou od táty z nového manželství. Všichni musíme být hodně akční a to, že myslíme na ostatní a dělíme se, je samozřejmostí,“ prozrazuje, jak to ve velké rodině chodí.
Anna je v ní ta prostřední ze všech sourozenců. „Chod domácnosti u nás udržuje hlavně maminka, ta má spoustu energie a je skvělá. Trávili jsme společně vždy dost času, ale zároveň měl každý svobodu a prostor k tomu, aby se rozvíjel. To velmi oceňuju. Teď už třeba na společnou dovolenou nejezdíme, protože se často někdo odpojí. Odrůstáme, máme své partnery. Dříve jsme jezdili pravidelně do Itálie velkým devítimístným fordem. Ovšem pořád každý rok jezdíme na naši chatu na Sázavě a tam je nás opravdu požehnaně,“ přibližuje chvíle, kdy se sejde celá rodina.
Sama v budoucnu plánuje také velkou rodinu. „ I když tolik dětí by na mě bylo trošku moc, tři bych jednou měla ráda,“ usmívá se. Mít tolik sourozenců je prý fajn i proto, že má spoustu rádců, jak k herectví přistupovat. „Všechny role se mnou prožívají a pak mi bez obalu řeknou, co se jim líbilo a co se jim naopak zdálo hrozné. A to víte, že to jsou opravdu různé názory!“
Puberťačka, jak se patří
Zatím je ale její prioritou studium a herecká práce. Anna se na konzervatoři ocitla v jednom ročníku třeba s Adamem Mišíkem nebo Sandrou Sandevou a ačkoli Adam později studium přerušil, zůstali dál všichni kamarádi. Společně se sešli i při svém prvním větším divadelním projektu Pěna dní, který se hrál v prostoru holešovské La Fabriky.
S mladými herečkami Sabina Rojkovou a Karolínou Šafránkovou prožívá dramatické osudy v seriálu Ulice.
Herec a muzikant Adam Mišík hrál také vesnického kluka ve filmu Juraje Šajmoviče Andílek na nervy, za který byla Anna oceněna. Zahrála si v něm barvitou roli puberťačky Viktorie, která se po smrti matky musí přestěhovat z města na vesnici k otci, ačkoli ho nikdy předtím neviděla. Viktorii je čtrnáct a nic ji nezajímá víc než móda, o níž píše příspěvky do svého blogu. Vesnici vnímá jako místo přehršle možností, jak peprně okomentovat styl oblékání místních.
„Puberťačka, jak se patří, a městská pipinka k tomu,“ charakterizuje ji Anna. „Byl to pro mě herecký protiúkol, tahle pěkně rozmazlená holka.“ Dodává, že módní trendy sleduje ráda, líčení a móda ji zajímá, ale nemít v hlavě skoro nic jiného pro ni nepřichází v úvahu. Z natáčení si však odvezla víc než jen cennou zkušenost.
„Nikoho jsem neznala a pár dní trvalo, než jsem se se štábem a s kolegy seznámila. Ale jakmile jsem zjistila, že je to vlastně fajn, cítila jsem se dobře. Role mě bavila a já se na ní vyřádila. Moc jsem si porozuměla s Pavlem Řezníčkem, který mi hrál tatínka. S tím se stýkám doteď. Jsem ráda, že jsem ho poznala.“
Má před maturitou
Pobaveně vzpomíná i na to, že sotva dotočila scény s pubertální Viktorií, spěchala na natáčení Ulice. Tam už více než rok hraje Rozinu Maléřovou, dívku s velkým srdcem a vychovanou snad až moc slušně.
„Tyhle postavy jsou trošku extrémní, ale Rozina je mi sympatická víc. Je to milá holka, která přišla do Prahy z moravské vesnice. Zůstala stejná, i když na ni působí tlak okolí, a já ji beru jako hezký obraz dívky, který ale není příliš obvyklý,“ zamýšlí se Anna, jejíž role v Ulici se pozvolna rozrůstá.
Herečka bude letos maturovat a skloubit aktivity se studiem a přípravou na zkoušku z dospělosti pro ni není zrovna jednoduché.
V divadle La Fabrika účinkovala v inscenaci Pěna dní. Hrála tam i Sára Sandeva, Jan Komínek, Pavel Liška a Adam Mišík.
„Škola není vyloženě proti našim pracovním aktivitám, ale chtějí, abychom hlavně studovali,“ podotýká a dodává, že jí hrozí podmínečné vyloučení pro velký počet zameškaných hodin.
„Mám toho prostě hodně a teď ještě k tomu všemu nově moderuju živý hudební pořad, který se točí celý den, protože se jedná o přímý přenos,“ povzdechne si. Pořad o hudbě pro mladé moderuje s muzikantem Milanem Peroutkou.
„Úspěšně během prvního natáčecího dne skrýval svou nervozitu, čímž mě ještě víc rozhodil, protože já byla nervózní opravdu hodně,“ prozrazuje Anna, pro kterou je přímý přenos hlavně adrenalin. „Ale jsem ráda, že mohu pracovat už takhle mladá,“ má jasno. „Jsou to zkušenosti, které bych jinak neměla.“
Chci ještě studovat!
Snad i proto kývla na nabídku z divadla Františka Ringo Čecha, aby hrála mladičkou Šárku v představení Dívčí válka. „Jezdíme s tím představením na zájezdy a já se tam dost vyblbnu,“ tvrdí osmnáctiletá herečka, která chce pokračovat ve studiu na vysoké škole.
„Zatím mám pocit, že bych se měla vzdělávat. To jde samozřejmě i bez školy, ale přemýšlím o studiu v zahraničí. Šlo by o velký krok, a proto to chci ještě hodně zvážit. Byla jsem i na veletrhu Gaudeamus, kde se prezentují skoro všechny vysoké školy v Česku i ty, které s námi spolupracují ze zahraničí. Pár tipů mám, takže si to ještě promyslím a pak na vybrané školy pošlu přihlášku. A uvidím, jak to dopadne. S mým nabitým časovým harmonogramem ale v podstatě nemohu plánovat skoro nic, takže to tak trochu nechávám osudu, kam mě zanese. Snad mě někam vezmou, protože skončit se studiem a celý život už jen pracovat si zatím nedovedu moc představit!“
