Anna Kadeřávková: Hrát jsem chtěla, už když mi byly dva roky

Myslím, že to byl ideální čas, a jsem ráda, že se mi to povedlo. Příležitost často souvisí s náhodou nebo štěstím. A já je měla, protože jsem v patnácti dostala první televizní roli (v povídce Družička z cyklu filmů Škoda lásky pro ČT) a díky ní přicházely další.

Nemám, u nás v rodině nikdo nic podobného přede mnou nedělal. Asi jsem kukačka. Byla jsem zkrátka přesvědčená, že chci hrát, a šla si za tím. Vyšlapanou cestu jsem od nikoho neměla. Máma tvrdí, že jsem říkala, že chci být herečka, už úplně v útlém věku. Byly mi asi dva roky. Takže to byl asi osud.

Bavilo mě péct, a tak jsem žertovala, že budu cukrářka. Ale vážně jsem to nemyslela. Upřímně řečeno, nevím, co bych jiného dělala. Možná by přicházel v úvahu ještě modeling. K němu jsem taky trošičku přičichla. Ten je ale taky spojený s herectvím. Taky se v něm pohybuju před kamerou nebo foťákem.

Ano, ale málo. Dříve jsem pekla více. Moc mě to baví.

Byla to ohromná škola. V tu dobu to pro mě bylo ale těžké, protože jsem byla ve věku, kdy člověk dospívá. Jediné, co řeší, je, co bude dělat s kámoši po škole. Pokud je zodpovědný, zajímají ho ještě dobré známky.

Ale já už řešila dospělácké věci, jako jsou například daně. Měla jsem spoustu závazků. Musela jsem si hlídat diář. To nebylo, jako když jsem zaspala do školy a máma mi napsala omluvenku. Musela jsem opravdu jet podle daného plánu. Zpětně jsem za to ráda, i když to pro mě bylo těžké. Dospěla jsem trochu dřív než vrstevníci.

Ne. Jsem hodně spontánní a myslím, že i jako starší budu svým způsobem věčné dítě. Jsem prostě veselá kopa a věk mě v tomhle směru neovlivňuje.

Byla jsem z nich pátá a dlouhou dobu i nejmladší. Když se pak narodili další sourozenci, bylo mi už osm let. Asi to na mě vliv mělo. Vím, jak zacházet s dětmi, co potřebují, jak je nosit a jaký mají režim. Tohle všechno vím, aniž bych se to učila, protože se to kolem mě celý život dělo.

Ale že bych vyloženě, jako moje starší ségry, lpěla na tom, že mě baví starat se o mladší sourozence, to ne. V tom jsem jako brácha, který rodinu respektoval, ale nijak víc se nezajímal. Když ještě máma hodně pracovala, trošku mě vychovávali starší sourozenci. Nás pět nejstarších muselo společně hospodařit, vyjít spolu a starat se o sebe. To mě dost formovalo.

Neměla jsem na výběr a nemám srovnání s rodinami, kde jsou třeba dvě děti. Narodila jsem se jako pátá, ale jsem za to moc ráda. Neumím si představit, že bych byla jedináček nebo měla jednu ségru nebo jednoho bráchu.

Připadalo by mi to chudé. Tím, že je nás hodně, jsem zvyklá být mezi lidmi, které mám ráda, a cítím se mezi nimi dobře. Několikrát do měsíce se potkáváme a někdo má pořád narozeniny. V naší rodině se stále něco slaví. Vánoce dodnes trávíme celá rodina společně u mámy. Sejde se nás kolem osmnácti.

To asi ne. Nemám tolik energie, abych ji mohla obětovat takhle velké rodině. Ale vždycky jsem chtěla mít aspoň dvě děti. Aby jeden měl druhého, protože člověk nikdy neví, co se může stát. Rodina je vždy základ.

V sourozenci máte parťáka na celý život, sice si ho nevyberete, ale ať se stane cokoli, je to pořád rodina. Za mě jsou dvě tři děti ideální.

Odešla jsem, protože už to pro mě po té době byla hodně rutinní práce. Nicméně to byl skvělý odrazový můstek a jsem vážně moc ráda, že jsem tam hrála. Dost lidí mě má odtud v povědomí. Role Roziny mi krásně otevřela dveře, ale chtěla jsem se posunout dál.

Trochu ano. Ale pak jsem si řekla - skoč, křídla roztáhneš cestou. A tak jsem skočila. A zjistila jsem, že jsem se bála zbytečně. Nabídky opravdu začaly chodit. Hezky a přirozeně se to postupně nabalovalo. Jsem ráda, že jsem ten krok udělala, a i když jsem se bála, šla jsem do toho.

Přišla třeba nabídka na film Andílek na nervy. Na to natáčení moc ráda vzpomínám, protože to byla moje opravdu velká první filmová role. Hrála jsem fashion blogerku, která se ráda hezky obléká. Líčili mě a nastavovali mi vlasy. To mě bavilo.

Sdílím tu svůj život a moc mě těší, že ho sleduje tolik lidí. Nikdy jsem se hlouběji nezamýšlela, co bych na síť vlastně měla dávat. Až poslední rok si uvědomuju, kolik lidí zajímá, co dělám nejen ve volném čase, ale i v práci. Zajímá je, co se děje v zákulisí.

Nikdy jsem si ale nehrála na to, co nejsem. Nestylizuju se do žádné pózy, abych měla všechno perfektní. Prostě žiju běžný život, kde člověk není pořád nalíčený a upravený na sto procent. Možná to je lidem sympatické, že sdílím svoje pády i výšiny.

Stává. Zvlášť v zimě, když jsem byla nemocná a dost času trávila doma. Většinou jsem uklízela, hrála na playstationu anebo byla na telefonu a dívala se, co dělají ostatní. Sledovala jsem třeba i TikTok (sociální síť se sdílenými krátkými videi oblíbená hlavně mladými lidmi), což mi přijde přirozené a k dnešní době to patří. Možná bych mohla trochu víc číst knihy než řešit Instagram, ale i to se snažím.

Bydlela jsem tam asi dva roky se svým bývalým přítelem. Měla jsem ale stále byt v Praze a jezdila za prací. Točila jsem i pár slovenských projektů.

Po čtyřech nebo pěti měsících, co jsem se přestěhovala, začala pandemie. Tím to bylo těžší. Byla jsem v novém prostředí, v jiném státě i městě. Nikdy předtím jsem na Slovensku nebyla, kromě pobytu v lázních, které jsem navštívila jako dítě.

Všechno pro mě bylo nové. Možná se někdo bude smát, ale mě zprvu bolela hlava z toho, jak na mě všichni mluvili jiným jazykem. I když jsem jim rozuměla, slovosled byl jiný, stejně jako některá slova.

Teď ale dokážu ve slovenštině mluvit i psát. Taky učit se slovenský text pro mě není žádný problém. To je bonus. Překládala jsem pak i dva filmy ze slovenštiny do češtiny a upravovala dialogy a scénáře pro český dabing.

Jako holka jsem deset let jezdila na dětský tábor. Spali jsme pod stanem, běhali v blátě v lese, sprchovali se ve studené vodě, byli pořád venku. Hlavní vedoucí Milan mi tím dal nezapomenutelné zážitky. Hrál na kytaru a my zpívali u snídaně a mezitím žvýkali rohlíky s marmeládou. Na to mám nádherné vzpomínky.

Běhali jsme v roztrhaných teplákách a nikoho nenapadlo řešit, jak kdo vypadá a co má na sobě. Spíš jsme řešili, jak moc jsme se ten den nasmáli a co jsme dělali za blbiny.

Díky tomu vím, že je důležité, co má člověk uvnitř. Dalo mi to základní stavební kameny, na kterých dodnes stavím, i když pracuji v oboru showbyznysu, kde vládne pozlátko.

Moje rodina i nejbližší přátelé vědí, že když přijdu domů, jsem úplně normální holka, která má ráda obyčejné věci. Ty mě dělají šťastnou. A že k tomu mám práci, která mě baví, je jen životní bonus.

Nikdy jsem se v něm nepotkala s něčím, co by mi bylo extrémně nepříjemné, ani s nikým namyšleným. Ani rivalitu jsem nepotkala. Když je člověk povrchnější a ujíždí si na pozlátku, asi má v showbyznysu možnost se tím nasytit.

Práce s kamerou či premiéry v kinech si užívám a fanoušky taky. K showbyznysu patří i to, že mě někdo nalíčí, učeše, upraví. Mám ráda pozornost, líbí se mi, když mě fotí. Jsem znamením Lvice, a tak si to umím užít.

Ale není to nic, co by mě ovládalo a co bych nutně potřebovala, abych se cítila dost dobrá. Znám svoje kvality a vím, co umím a na čem mi záleží.