Anna K.: Že jsem nemocná, už ví celý národ

Veselo mi tam opravdu bylo. Ten den mi bylo až překvapivě velmi dobře, jenom jsem se tam chtěla vyvarovat davů lidí s fotoaparáty, co si mě chtěli vyfotit, protože pak k tomu někde napíšou kdovíco, třeba že jsem oteklá. Přiznávám, že jsem trochu přibrala, což je tím, že se poslední půlrok téměř nehýbu. Dřív jsem byla pořád v pohybu - na kole, na lyžích - nebo jsem chodila do lesa.

Je to tak, někdo najednou jíst nemůže, ale mě chuť k jídlu jen tak nepřejde. Jsem hrozný žrout a mou největší slabostí jsou sladkosti. Teď na ně mám chuť ještě víc než dřív. Řekla bych, že to ale je především psychologický moment, kdy si člověk řekne, že se přece nebude omezovat, a dopřeje si aspoň to, co může. Za jiných okolností bych si o půlnoci buchtu s hrnkem tučného mléka nedopřála, ale teď si ji klidně dám.

To bylo jen tak z legrace.

Nechci se rouhat, ale spíš věřím na dobré doktory. To jsou moji strážní andělé. Lékařům, kteří mě mají v péči, naprosto důvěřuju. Myslím si, že jsem v dobrých rukách odborníků, k nimž jsem přišla vlastně náhodou. Jejich výsledky ale mluví za vše. Často totiž teď slyším i o případech, kdy byli lidé léčeni špatně, a z toho mě jímá hrůza. Stát se to samozřejmě může, protože lidé jsou lidé a nejsou to roboti. Pacient to navíc z pozice laika pozná jen těžko a posoudit to vlastně ani nemůže. Vždycky je to tedy otázka důvěry, která je nesmírně důležitá. Je ale blbý, když člověk narazí na někoho, kdo nemá tolik zkušeností nebo je sám přesvědčený o tom, že je něco dobré, i když to tak vůbec být nemusí.

Léčí mě primář onkochirurgického oddělení Medicon Václav Pecha, mojí osobní lékařkou je doktorka Koževnikovová a jedním z mých strážných andělů je i ředitelka centra Mirka Skovajsová. Primář Pecha je kapacita, protože se už léta věnuje pouze operacím karcinomů prsu, a má tedy největší zkušenosti. Proto všem ženám s touto diagnózou, které se teď na mě obracejí, říkám, aby se svých lékařů zeptaly, jaké oni mají zkušenosti a výsledky. A ať se za své otázky nestydí, protože tu jde opravdu o život. Kdyby měl můj ošetřující lékař v péči jen pár pacientek za rok, znejistilo by mě to.

Různých nabídek mám spoustu, ale zatím chci důsledně dodržet všechno, co mi radí lékaři.

Žádné další rozhovory zatím dělat nechci, tenhle je opravdu výjimkou. Až po skončení léčby opět začnu naplno pracovat, bude to už něco jiného. Nelíbí se mi, když si o sobě přečtu, že jsem šla na operaci proto, že jsem v kritickém stavu, a ještě u té zprávy o operaci byl titulek o prohraném boji, což je úplný nesmysl. Autor či autorka se patrně tuto informaci dozvěděli někde u piva a všechno ostatní připsali podle svého. To člověku nepřidá, a tak jsem řekla stop.

Chci jim dodat optimismus, ale v první řadě ho musím cítit sama, a k tomu mi podobné články opravdu nepomohou. Ty ženy si často myslí, že to už můžou pomalu zabalit, ale já si přeju, aby neztratily naději, stejně jako já.

To sice ne, ale snažím se dělat si i jiné malé radosti sama pro sebe a musí to být něco, co funguje zaručeně. Například miluju místo u Svatého Jana pod Skalou, což je u nás, nedaleko Karlštejna. Před pár dny jsem se prostě sebrala a z parkoviště se vyšplhala až nahoru na skálu, kde jsem se snažila dobít baterky. Tělo z toho asi mělo trochu šok, protože hned druhý den jsem měla malinko zvýšenou teplotu. Doktory se ale snažím poslouchat na slovo, takže vím, že s další podobnou akcí budu muset zase počkat.

To ale není všechno, také chci připravit preventivní kampaň, která přiměje ženy k časnějšímu vyšetření prsou, a osobně se na ní podílet. Kampaň bude zahrnovat moje vystoupení, různé televizní spoty atd. Z vlastní zkušenosti můžu říci, že kdybych k lékařům přišla dřív, léčba by nemusela být tak invazivní, jenže teď už nemá cenu říkat „co by kdyby“. Už teď mě těší, že mi třeba na internetu na fóru nějaká slečna nebo paní napsala krátký vzkaz ve znění: „Jenom díky vám jsem přišla včas. Děkuju vám.“ A u toho byl jen monogram. Nebo mi napsala jiná žena, že díky mně žádanku o vyšetření na mamograf vytáhla z koše, zaplaťpánbu se zvedla a nechala se vyšetřit včas. To, že jsem nemocná, už ví celý národ, a tak je potřeba toho využít k něčemu dobrému.

Určitě, a chci s tím začít hned teď, když na to cítím sílu a mám bojovnou náladu. Se všemi ženami, které mají podobný úděl, se chci dělit o zkušenosti. A těm zdravým chci kampaní osobně vzkázat, aby v případě, že se zhoubné bujení v jejich rodině už vyskytlo, šly na vyšetření mamografem automaticky, i když jim je třeba třicet. Trvá to pět minut a nijak to nikomu neublíží. Přitom jim to ale může zachránit život. A kdo jiný by jim to měl říct než já s holou hlavou. Chci bít na poplach a všem, kteří mi drží palce, děkuju.