Anna K.: Po slzách se vždycky rozední

„Možná to někde nahoře rozhodli za mě, protože kdyby mi tu mou zbabělost, například nepříčetný strach třeba jen z odběru krve, nechali, už je po mně. Jinak si fakt, že jsem se vybičovala k takovému výkonu a absolvovala celou léčbu a všechno, co s ní souvisí, celkem elegantně a se ctí, nedokážu vysvětlit."

"Neříkám, že nepřišly slabé chvilky, ale zase odešly. Hned jak se objeví strach, musíte si ho zakázat, jinak přijde panika, a to je problém. I když vám třeba není zrovna nejlíp, je dobré vědět, že to zase přejde – a ono to přejde… Je to z velké části hlavně v hlavě.“

Silou vůle a fakt to jde. Vlastně stojíte před rozhodnutím, jestli vás strach pohltí a převálcuje, anebo ne – a pak můžete žít. Strach je největší nepřítel, protože vás oslabuje a paralyzuje. Vyvolává stres, což je mimochodem podle mě i jedna z hlavních příčin toho, že někdo tuhle diagnózu získá. Stavěla jsem dům, hodně pracovala, abych měla na hypotéky… Také jsem se pokoušela několik let otěhotnět za pomoci hormonální léčby. To všechno byl velký stres, z toho pak milá diagnóza panické úzkosti a nakonec tahle paráda.

Jsem přesvědčená, že jedna věc je genetika, ale hned v těsném závěsu je, jestli tomu, co máte geneticky třeba předurčeno, vůbec dáte šanci. Stres ničí imunitní systém a vzniká živná půda pro nemoc. Když má člověk rakovinu nebo vlastně jakoukoliv nemoc a chce se vyléčit, číslo jedna je odstranit ze života stres. Už mluvím skoro jako kniha, ale chci se podělit o zkušenosti, aby se někdo jiný mohl podobným věcem třeba vyhnout.

Teď žiju vlastně téměř stejně jako dřív, jenom se snažím být víc v klidu a nestresovat se malichernostmi. A taky jsem se rozhodla, že si musím zlepšit fyzickou kondici, protože to potřebuju. Na jednu stranu jsem sice hrdinka, ale na druhou stranu se pozoruju, a jakmile cítím něco zvláštního anebo slabost, hned jsem ve střehu. Po víkendu, kdy mám tři koncerty, většinou dva dny ležím, protože jsem úplně hotová. Koncert je vlastně celkem slušnej sportovní výkon. Začnu teď zase jezdit víc na kole a už se na to vážně těším.

Pro začátek mi určitě bude stačit Zahořanské údolí, kde to mám moc ráda. Dva roky jsem na kole neseděla, takže budu muset pěkně pomalu od začátku. Ke kolu mě vlastně před lety přivedl můj Tomáš, který jezdí hodně. Nejvíc se mi na tom vždycky líbilo, že jsme naše výlety končívali u kamaráda v naší oblíbené řecké restauraci v Davli.

V noci jsme pak už většinou kola s plným břichem jen dali do vlaku a jeli domů. Na kole mě baví, že překonáte delší vzdálenosti za kratší čas, takže máte šanci vidět víc, než kdybyste šli pěšky. Chodíme ale i na pěší výlety, ty mají taky svoje kouzlo.

Předloni jsem nemohla vůbec, ale loni jsem už vyrazila. Jenže ze začátku jsem vždycky udělala tři oblouky a strašně funěla. Byla jsem z toho smutná, ale kamarádi mi říkali, ať vydržím, že se kondice zase vrátí. Trochu jsem ztrácela trpělivost. Všem jsem chtěla dokázat, jaký jsem sportovec, dokonce jsem na kopec vytáhla i kamarádku trenérku juniorských lyžařek, že jako budeme trénovat. Její muž dělá servisáka Šárce Záhrobské – když ona nemohla, šla jsem lyžovat s ním.

Začal mě chválit, jak mi to jde, já se hodně snažila a pak mi najednou v těžkém sněhu vyplo vázání a já hodila takovou tlamu, jaká se mi ještě nikdy nepovedla. Z lyží jsem vyběhla po hlavě a padala asi minutu. Tím jsem s natrženým lýtkovým svalem a následnou žilní trombózou pěkně zakončila svou lyžařskou sezónu. Takže měsíc zase postel, dva měsíce berle a čtyři měsíce kulhání. Bolí mě to ještě teď. Chápete to?

Není, proč bych nemohla k moři? Nikdo mi nic takového nezakázal. Můžu vás uklidnit. Každý den jsme přes poledne byli zalezlí na pokoji a dívali se na Tour de France. K vodě jsem šla až tak kolem čtvrté odpoledne. Samozřejmě většinou do stínu a ještě jsem se každou chvíli mazala padesátkou. Kdysi jsem se ráda smažila na slunci, ale teď mě to už ani nebaví. Večery jsou u moře stejně nejkrásnější. Když sedíte na skále a pozorujete západ Slunce, je to lepší a možná že i léčivější než všechny terapie světa.

Vnímá. Dostala jsem už předem radu, že jak to začne padat hodně, hned to raději všechno oholit. Byla jsem připravená, že to udělám, ale ten správný čas jsem asi prošvihla. Pořád jsem měla vlasů hodně, a když začaly padat, dva dny to celkem šlo, ale najednou to bylo opravdu rychlé. Ta poslední chvíle, než přijela kámoška se strojkem, moc povzbudivá nebyla.

Kamarádka mi říkala, že s tím vypadám, jako když mi byly tři roky. Kluci v kapele mi to potvrdili, protože mi řekli, že mi ten ,baby look‘ sluší. Sponka je ale momentálně z nouze ctnost. Moc z toho nadšená nejsem, nejvíc se mi líbily úplně krátké vlasy. A s holou hlavou jsem taky problém neměla, zvykla jsem si rychle nemít nikde žádné vlasy, které lezou do obličeje. Teď mě ta dorůstající ofina skoro až štve.

Říkali mi, že budou, ale spíš si myslím, že jsou zatím trochu horší, protože jsou malinko krepaté. Taky se mi vlní, a to jsem nikdy neměla. Časem se to snad spraví.

Zatím každé tři měsíce chodím na krev a na sono. Teď mám všechno dobré a to je pro mě víc než všechna ocenění světa. A ještě jsem byla po roce na scintigrafii kostí. Přitom vám napíchnou radioaktivní látku a pak vás ten přístroj celou přečte, jestli máte kosti v pořádku. Stejně je to zázrak, jak je medicína daleko.

A vy jste už byla?

Podle mě je hloupost čekat, až vám bude čtyřicet pět let. Já onemocněla v jednačtyřiceti. Na vyšetření zdarma mají ženy nárok až po pětačtyřicítce, ale podle mě to je pozdě, i když to je samozřejmě jen můj vlastní názor a zkušenost.

Procentuálně je po tomto věku riziko asi vyšší, ale se mnou na polikliniku na Zelený pruh chodily i ženy, kterým bylo kolem třiceti. Nedávno mi přišel e-mail od dvaadvacetileté dívky, že má stejnou diagnózu jako já. A od žen ve věku kolem třiceti dostávám dopisy denně.

Když je někomu míň než 45 let a má podezření nebo jakoukoliv pochybnost nebo se prostě jen chce nechat preventivně prohlédnout, měl by mít nárok. Ať si vyšetření raději zaplatí sám, ale rozhodně ať nečeká jako já, až ho někam někdo pošle. Mě taky nikdo nikam neposílal a takhle to dopadlo. Podle mě by se měly ženy více vzdělávat v samovyšetření. Já sama to sice nejsem schopna identifikovat a mám raději jistotu ze sonografu, ale naučit by se to měla každá žena.

Právě. Proto bych teď chtěla natočit nějak pěkně a prakticky instruktážní DVD, jak samovyšetření prsou provádět speciální metodou, která se nazývá Mamma Care. Přivezla ji do Čech nadace Drak a DVD bych ženám chtěla rozdávat zdarma.

Třeba v lékárnách nebo i na mých koncertech. Sháníme na to peníze a myslím, že DVD vznikne už brzy. Podle mě je moc důležité umět se správně vyšetřovat. Já to neuměla. Mně můj gynekolog nikdy prsa nevyšetřil, ani mě to nenaučil, ani mi neporadil. Možná by na to teď řekl, že jsem se neptala, ale to je nesmysl, protože to je určitě součást jeho práce.

První vyšetření za ta léta, co jsem k němu chodila, mi udělal, až když jsem si našla bouli jako hrom. Několik let jsem chodila do různých center asistované reprodukce a ani jeden jediný doktor mi neporadil, abych šla na preventivní prohlídku. Nemají to zřejmě v popisu práce, ale měli by mít. Jasně že by se člověk měl o sebe starat sám, ale ne každý je tak uvědomělý. Na začátku vám vezmou krev, a když je v pořádku, naperou do vás hormony a dál se už nikdo nestará.

Hormonální stimulace je pro organismus velká zátěž a ženy, které podstupují IVF (mimotělní oplodnění), by měly být sledované ještě víc než ostatní. Je to můj názor a nikdo mi ho nevymluví. Tichý souhlas s tím, co si myslím, mi dal i můj gynekolog.

Byla to vše asi shoda špatných náhod a já při té smůle měla nakonec velké štěstí na paní primářku Skovajsovou, primáře Pechu i na doktorku Koževníkovovou. To jsou lékaři na svých místech.

Konkrétní čísla neznám, ale doktoři říkají, že nárůst byl velmi znatelný. Začalo se o tom najednou hodně všude mluvit a to je pro prevenci důležité. Primář Pecha mi za tu práci veřejně děkoval i v televizi a mně z toho tekly slzy.

To je jen dobře. Co jiného lidi přiměje, aby šli k doktorovi, než strach? Nemám nic proti různým pochodům a happeningům v rámci prevence, ale podle mě donutí kohokoliv k preventivní prohlídce hlavně obava, případně strach.

Nijak. Jediné, co mě zajímalo, bylo, jestli je těch billboardů hodně, aby to moje obnažení se mělo vůbec nějaký smysl. To rozhodnutí mě stálo naprostou ztrátu soukromí i ve chvílích, kdy jsem ho moc potřebovala. V jiném případě by taková kampaň stála desítky miliónů, ale tady nám všichni neskutečně pomohli.

Billboardy byly po celé republice a moc pomohla i Česká televize. Teď přemýšlím, jak v kampani dál, a štve mě, že nemám k dispozici materiál, který se natočil, když jsem byla na poslední chemoterapii a na ozařování. I tohle natáčení jsem podstoupila jen a jen z důvodu osvěty.

Natáčelo se to v rámci přípravy dokumentu a jistý pan producent za to dostal velmi slušně zaplaceno stejně jako za natočení velkého koncertu v Lucerně vloni před Vánocemi. Celý štáb jsem pustila do svého soukromého života, jak to jen šlo. Když jsem byla na poslední chemoterapii, dokonce se mnou byli i na ozařování ve vinohradské nemocnici.

Přímo v té ozařovací místnosti, když mě ukládali na milimetry přesně na ozařovací lůžko atd. Intimnější a náročnější chvíle si lze jen těžko představit. Jenže pan producent Němec, kterého jsem brala za spřízněnou duši, mi pak řekl, že si to chce zpracovat po svém a materiál mi nedá. Vysvětlila jsem mu totiž, že výtěžek, který to přinese, chci použít jen na prevenci, ale on si myslel, že na tom trhne ještě něco víc, přitom svoji práci zaplacenou měl.

Je mi z toho hodně úzko, když si představím, že někdo takový má moje nejcitlivější materiály někde ve své kanceláři a nijak slušně je z něj nemůžu dostat. Je to už víc než rok, takže se s ním budeme muset soudit. Ani se do toho nechci moc pokládat, protože jen na to pomyslím, nespím třeba celou noc. Nikdy bych to od něj nečekala a je to pro mě moc smutná zkušenost.

Teď musím ale koukat dopředu a snažit se, aby pokračování mé kampaně zvedlo ze židle i ty ženy, co ještě na vyšetření nebyly.

Mám dvě kamarádky, které obě prošly něčím podobným. Byly mou velkou oporou a dělaly pro mě to, co se teď snažím dělat pro ostatní. Psychicky mě držely a podporovaly, všechno mi vysvětlily a měly se mnou trpělivost. Doktor vám to taky vysvětlí, ale jinak. Vy potřebujete slyšet i v deset večer, že to, co se vám zrovna děje, je normální a že to určitě přejde.

Teď jsem jednu nemocnou kamarádku provedla začátkem léčby ze všech svých sil. Vzala jsem ji za ruku a odvedla na Zelený pruh za panem primářem. Když chtěla, byla jsem s ní v ordinaci, poslouchala, co říkal, a pak jí to připomínala, protože ze začátku si z toho po návratu domů člověk skoro nic nepamatuje. Dobře to znám. A taky jsem jí dokola opakovala to, co mně moje kamarádky.

Že se to sice teď zdá jako zlej sen, ale dá se to vydržet, stojí to za to a strašně rychle to uteče. A to je svatá pravda. Já na začátku chtěla být zdravá za týden, ale to prostě nejde. Člověk musí mít velkou trpělivost a silnou vůli. Je to zkouška, a když ji zvládnete, můžete si s klidem říct: Jsem hrdina!

Všichni mě podporovali, jak mohli, a hlavně každý po svém, ať už to byl můj Tomáš, nebo táta, ale hlavně i Tomášova máma, s níž jsme se vzájemně adoptovaly. Spíš jsem se sama snažila je od toho všeho chránit, protože pro ty nejbližší je to možná ještě horší než pro toho, kdo je nemocný. Ti totiž nemůžou vůbec nic.

To dělali. Můj táta je třeba hodně velký citlivka, a když jsem neměla chuť k jídlu, pekl mi aspoň bábovky, které miluju. A taky Tomášova máma mi pořád něco podstrojovala. A povzbuzovali mě i všichni další – Tomáš, kluci z kapely i kolegové z branže byli neskuteční. Moc mi pomáhaly třeba krásné SMS zprávy od Barunky Basikové, které jsem si četla pořád dokola, a také od Marty Kubišové, která mi psala neuvěřitelně krásná slova, na která nikdy nezapomenu.

Když se s vámi rozejde kluk, o tom se zpívat dá, ale tohle je trošku jiná věc. Docela nás to paralyzovalo a za celou dobu jsme vlastně nenahráli jedinou písničku. Až úplně na konci toho maratónu vznikla Holka modrooká. A nedávno jsme dokončili jednu krásnou věc s Robertem Kodymem. Jsme letití kamarádi a během té mojí léčby jsme si několikrát volali.

Jednou to byl nějaký vážnější rozhovor a já se u toho trochu rozplakala. Pak jsem se mu za to v esemeskách omlouvala a on mi odepsal, že to je v pořádku, že slzy jsou někdy dobrý. A já na to odepsala, že asi jo, protože se po nich vždycky rozední. A z toho telefonátu a esemesek Robert napsal do večera písničku. Natočili jsme ji s Wanastovkama a moc se povedla. Je to kapela, s kterou jsem začínala, kdysi mě totiž s mou kapelou vzali na své turné jako předskokana. Písnička určitě bude i na nové desce, kterou chystáme na podzim.

Vystupuju pořád a určitě bude na podzim koncert s křestem nového CD v Praze v Lucerna Music Baru. Přece jenom jsme bigbíťáci a máme tam k lidem blíž, i když loňský koncert Žiju – zpívám – děkuju ve velkém sále Lucerny byl v mém životě asi nejvíc. Klidně se ale zase vrátím do klubového prostředí. Jsem si tam se svými fanoušky nějak nejblíž.