Anna K: Po každé temnotě vyjde slunce

Mám.

Je pravda, že mi něco podobnýho telefonoval i Richard Müller. Koupil si před pár lety moje album Anna K – Poprvé akusticky a řekl mi, že je moje povinnost stát se šansoniérkou.

Možná časem, až trochu uzraju. Ostatně nemám k šansonu až tak moc daleko, tímto žánrem jsem se zabývala už jako malá holka. Šanson je totiž tak trochu divadlo a já jsem od svých osmi let hrála a zpívala v divadle Semafor. Zpívala jsem tam písničky, které byly vesměs všechny šansony.

No a vlastně na svém posledním albu Světlo už jeden takový šanson mám. Je to poslední píseň, jmenuje se Prokřehlá a věnovali mi ji Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák.

V osmi letech jsem udělala konkurz. V Semaforu tehdy hledali někoho pro dětskou roli ve hře Sladký život blázna Vincka a můj táta, kterej pracoval jako barman v jazzclubu Reduta, mě na ten konkurz přivedl. Bylo tam strašně moc dětí, asi stovka. No a vzali mě.

Vidíte, na to jsem se ho nikdy nezeptala. Udělám to! Byla jsem ale tak trochu klučičí typ, hodně jsem tehdy sportovala. Zřejmě jsem i dobře zpívala a intonovala.

Jiřího Suchého možná zaujalo i to, že jsem na konkurzu jednu písníčku zazpívala ve francouzštině. Ale hlavně: nebyla jsem bojácná, pořád jsem něco komentovala. Byla jsem holka ze Špindlu a absolutně jsem netušila, kdo je Jiří Suchý.

V té době jsem se orientovala spíš v tom, jakým voskem namazat lyže a kudy sjet z kopce dolů, než jak významný místo je divadlo Semafor.

To že řekl? No, asi to se mnou vážně nebylo jednoduchý. Byla jsem hodně výrazný děťátko. Dost jsem diskutovala. Pořád jsem taky někam lepila žvýkačky. Když se na ně pak Jiří Suchý přilepil, dělala jsem jakože nic. Že to určitě udělala Petra Janů. (Směje se)

Takovým mým největším kumpánem mi byl Pepík Dvořák. Toho jsem fakt zbožňovala. Byla s ním sranda. Když jsme byli třeba někde na zájezdu mimo Prahu a přespávali v hotelu, tak mě vždycky někdo z divadla „nafasoval“ a musel mě jít uložit, zatímco ostatní šli pařit do baru. Občas to byl Pepík, a to jsem byla nejšťastnější.

Častěji to ale byla dáma, která pracovala v divadle a říkalo se jí „Cukřa“. Jednou jsem se ale strašně rozčílila. Vadilo mi, že všichni pořád chodí do baru a já nemůžu. Chtěla jsem jít taky. Připadala jsem si samozřejmě dostatečně dospěle, byla jsem přece jenom součástí toho týmu. Dostala jsem ale tehdy kvůli tomu na zadek od našeho milovaného inspicienta Vládi Hrabánka a byl konec „dospělosti“.

Myslíte můj oscarový výkon „dívka v čistírně“? To byl opravdu úctyhodný počin! (Směje se)

Konzervatoř pro mě sice byla jasná volba, ale ani ne tak kvůli herectví. Já jsem vždycky tíhla spíš ke zpěvu. Navíc během studia jsem moc hrát nemohla. Měla jsem to často zakázaný, protože mi průměr kazily snížené známky z chování. Byla jsem děsnej sígr. Takže jsem měla nucené pauzy, i pokud šlo o Semafor.

Na trojčičku. Mám dojem, že dál už to snad ani nešlo. (Směje se) Taky mě nechali jednou opakovat ročník. Z dnešního pohledu zralýho dospělýho člověka už vím, že jsem byla pitomec. Byly předměty, na které jsem vůbec nepáchla, přitom jsem se tam mohla něco dozvědět. No ale tehdy jsem byla prostě rebel.

Tím, že jsem hrála ve slavným Semaforu, jsem si taky myslela, že už mě škola nemůže nic naučit. Na všechno jsem měla svůj vlastní názor a pohled. Chtěla jsem jenom sedět v kavárně a diskutovat. A tak jsme s některými spolužáky chodili místo do školy do kavárny a žvanili tam o nesmyslech.

Samozřejmě že ne! Asistovali mi i další syčáci z ročníku. Ale já jsem byla nakonec ta, ze které udělali exemplární případ. Na rozdíl od ostatních jsem totiž neměla žádný slavný rodiče.

Mí rodiče byli obyčejní hospodští. K maturitě jsem to ale nakonec dotáhla. No a Jiří Suchý poté slavnostně napsal k mojí fotce v semaforským programu: „Má vystudovanou šestiletou státní konzervatoř, kterou se jí podařilo po devíti letech zdárně ukončit.“ (Směje se)

No… to jste teď uhodila hřebíček na hlavičku. Nemám. Přitom na to myslím už asi tisíc let, že ho chci o nějakou písničku požádat. Jenomže vždycky, když s ním mluvím, tak vidím, jak je zaneprázdněnej. Nemám to srdce nakládat mu další úkoly.

On je totiž nesmírně pracovitej a zodpovědnej. Navíc byl teď trochu nemocnej, takže by se měl spíš šetřit. Je to ale bůh! Víte, co mi nedávno řekl po té své lehké zdravotní komplikaci? „Vrchol mý skladatelský kariéry je, že jsem se nakonec složil sám.“

No, během koronaviru to moc nešlo. A tak jsem mu nedávno aspoň volala a zvala ho do cukrárny. Říkám mu: „Už jsme se strašně dlouho neviděli, musíme jít na kafe. Musím ti taky pochválit ten dokument, co o tobě natočili. Byl fakt nádhernej, celej jsem ho dojetím probulela!“

A on na to: „Ty už jsi jako Bohdalka! Ta mi taky volala, že to bylo tak krásný, že to celý prořvala. A poslala mě do háje.“

To pro mě bylo obrovské překvapení. Na plese pro Paraple za mnou přišel Jaroušek Uhlíř a říká: „Anno K, já vám už dlouho chci složit píseň. Chtěla byste?“ Byla zhruba jedna ráno, tak jsem si v první chvíli nebyla jistá, jestli si náhodou nedělá srandu. Ale nedělal, opravdu mi za pár dní píseň poslal. Text mi k ní potom napsal Zdeněk Svěrák.

Ta píseň se jmenuje Prokřehlá a je překrásná. Je to ten šanson, o kterém jsem mluvila v úvodu. Zařadila jsem ho na své poslední album Světlo.

Nádherné bylo i to předání. Dali jsme si se Zdeňkem Svěrákem sraz v kavárně Slávie, sešli jsme se tam nad sachr dortem a kávičkou. Já jsem z repráčku pustila melodii od Jardy Uhlíře a on mi přezpíval svůj text.

Všichni číšníci, co šli kolem našeho stolu, zpomalovali a divili se, odkud se ta hudba line. Byl to pro mě strašně silný zážitek: Zdeněk Svěrák mi v kavárně zpívá text, který pro mě napsal. Chápete to?! On sám mi pak řekl: „Za padesát let, co píšu texty, jsem nikdy nikomu žádný takto nepředával.“ (Směje se)

Zdeněk Svěrák mi kvůli tomu volal. Ptal se, o čem bych si ten text představovala. Já jsem zrovna venčila psa a vůbec nic mě v tu chvíli nenapadalo. Ale hlavně: raďte Zdeňkovi Svěrákovi, jaký má napsat text! A tak jsem mu popsala, že by to mělo být jednoduše o životě. O tom, že i když člověk zažívá to největší peklo, někde na konci tunelu je vždycky světlo. Že je cesta ven a že vám na ní pomohou vaši nejbližší přátelé.

Dopadlo to skvěle. Zatímco jinak texty hodně řeším a předělávám, tady jsem pochopitelně neměnila ani čárku. Všechno to sedlo jako ulitý.

Jediný, co jsem změnila, byla tónina. Jarda to totiž původně napsal v nižší tónině, což znělo zbytečně temně. Byla to taková trochu Hegerka. Tak jsme to šoupli výš a písnička se rozjasnila.

Věřím, že ano. Na to ale není jednoznačná odpověď. Teď je to sice dobrý, výsledky testů jsou v pořádku, pacientem ale stále zůstávám. Je to už na celý život, pořád musím chodit na kontroly, momentálně je to jednou za rok. Zvládnout se to ale dá. Na světě jsou i horší věci.

Hodně, jako asi každýmu. Já jsem ten čas nenáviděla. Vzhledem k mé diagnóze a strachu, který kolem nás jistí nejmenovaní šířili, jsem prakticky celou karanténu prožila v izolaci. Byla jsem hodně sama, nemohla ke mně ani moje rodina, ani kapela.

Když za mnou asi po šesti týdnech přijela moje švagrová se synovcem, tak ode mě stáli šest metrů, měli na sobě roušky a já si myslela, že jsem se ocitla v nějakým apokalyptickým filmu.

Chodila jsem jenom se psem do lesa. Pokud jsem tam vůbec někoho potkala, tak to byli na smrt vystrašený lidi, kteří jakmile někoho zahlédli, hned uskakovali do křoví. Strašně mě to deptalo.

Jsem sice člověk, kterej se jen tak nevzdává, to už se asi ví, ale tohle mě fakt vyčerpalo. Nic pozitivního jsem na tom čase neviděla. A je to tady furt a můžeme se jenom všichni modlit, ať už to proboha skončí.

Nějaké ano, ale spíš malé. Chvála bohu za to. Jinak jsme bohužel přišli minimálně o padesát koncertů a další se ruší. Doufám a modlím se, že naše podzimní akustické turné proběhne, protože už je to na hlavu (rozhovor vznikl v polovině září). Pro mě jsou navíc živé koncerty nad všechny medicíny světa. Potřebuju je.

Pomaličku asi ano. Nějaký nový materiál už máme. Teď se chci pokusit natočit jednu vánoční písničku. Takový malý vánoční protestsong.

Jasně. Napadlo mě to ve chvíli, kdy jsem od někoho z těch šílených politiků slyšela, že bychom měli letos zapomenout na Vánoce a na Silvestra. Že svolávat početné rodiny k vánoční tabuli je nebezpečné. To mi přijde děsivý.

Chci proto nazpívat písničku, díky které by si lidi uvědomili, co jim ve skutečnosti nejvíc škodí – že to je stres, strach a samota. A že Vánoce jsou příležitostí, jak se obklopit svou rodinou a přáteli a být pohromadě.

Lidi by samozřejmě měli být obezřetní, ale o Vánocích by si měli taky plnit sny. Neměli by se nechat devastovat strachem. Jeden kamarád z Ameriky už mi složil hudbu, teď ještě zbývá text. Zatím nevím, kdo by ho měl psát, už mám ale pár tipů v hlavě.

Taky je ve hře. (Směje se)

Jasně že lezeme. Bylo by asi divný, kdybychom si po třiadvaceti letech na nervy nelezli. Přece jenom ženský mají obecně trochu jiný představy než chlapi. (Směje se) Mít dlouhodobý vztah je proto velká alchymie, musíte umět dobře balancovat.

K nám byl navíc osud hodně štědrý a hodil nám pod nohy hodně klacků. Přesto pořád držíme pohromadě. Oba víme, že po každé temnotě znovu vyjde slunce. A doufám, že tak to bude napořád. Poslechněte si naši novou písničku Na malou chvíli, tam to všechno je.

Může se vám hodit na Zboží.cz: