Anna Jiřina Daňhelová: Nepatřím k ortodoxním věřícím. Hlavně navštěvuji mše Tomáše Halíka

Jiřino, což je jméno, které mi dali při narození. Pak mě v osmi letech pokřtili na Annu, posléze jsem byla ještě biřmovaná a získala jsem další dvě jména.

Ne, bylo to v kostele sv. Jiljí v obci Horní Slatina. A biřmování v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora.

Samozřejmě, to jméno je po něm, ještě mi přisoudil další jméno Anežka, podle Anežky České. Karel, se kterým jsme dlouholetými přáteli, mě vlastně dovedl k Tomáši Halíkovi (katolický kněz, psycholog a filozof – pozn. red.). Přes něj jsem se dostávala postupně k biřmování a z toho nějak logicky vyplynulo, že se Karel stal mým kmotrem.

Ano, ale ne pravidelně, hlavně navštěvuji mše Tomáše Halíka. Rodiče mě vedli k tomu, abych každou neděli chodila do kostela, slavili jsme tam všechny svátky. Jenže tohle ve mně, jako v dítěti, vybudovalo malinko vzdor.

Když jsem přišla k vlastnímu rozumu, začala jsem se na církev dívat trochu jinak, dostávaly se ke mně informace, které pohled na ni dost zformovaly. Takže jsem se spíš oddálila. Ten, kdo mě k církvi dostal zpátky, byl právě Karel. Já ale nepatřím k ortodoxním věřícím, přesto během svátků chodím i ke zpovědi…

Určitě. Ve městě je trendem, že každý druhý má psychologa, což není špatně, naopak. Chvíli ticha, klidu prožívají lidé z menších míst právě v kostele. Tam kostel plní tuhle funkci.

Také sdílím názor, že deník je velmi intimní záležitost. Já si jich píšu dokonce několik, prakticky o všem, i když to pro mě neznamená rituál pravidelného zapisování, co jsem prožila.

Pokud řeším nějakou větší věc, dostanu to ze sebe v momentě, kdy vše napíšu na papír. To se mi osvědčilo a je to super!

Ne, proč? Není důvod, od toho je deník soukromou záležitostí. Ani nijak neprožívám zveřejňování soukromí na Facebooku. Docela jedu Instagram, spíš kvůli práci, ale samozřejmě tam dávám i spoustu kravin. (smích)

Snad neznám nikoho, kdo by nebyl na Instagramu trochu trapný. Taková už je doba. Zastávám názor, že to nejdůležitější cizí oči nevidí, takže se nerada někde profiluju…

(Smích) Paradoxně ne. Ale původně jsem ve filmu ani nahatá být neměla a po pravdě řečeno si nejsem ani jistá tím, že něco bylo vidět. Snad trochu zezadu nahá záda, zadek?

Aha, no vida, ale vnímala jsem to tak, že jsem herečka… Oba herečtí kolegové, pánové Lábus a Dejdar, si ze mě dělali legraci, protože na začátku jsem se k té scéně stavěla s předsudky, že se budu stydět a tak. Nakonec nešlo o nic hrozného a já s tím neměla problém.

Docela se těším, až přijde nějaká taková role třeba v divadle. Chtěla bych si nahotu vyzkoušet v rámci „ohmatávání“ si i svého vnitřního já a duše. Na jevišti, během nějaké role.

Divoška Johanka z Ulice pro mě znamenala docela zlomové období, protože šlo o první větší roli v seriálu. Užila jsem si ji, navíc s Filipem Rajmontem, což je večírkový král, můj kamarád a člověk, kterého mám hodně ráda. On mi natáčení udělal moc hezké. Dost věcí mě i naučil, třeba jak si pamatovat texty.

Umím, nicméně v tomhle povolání bych se necítila dobře. Moje práce je svým způsobem i můj soukromý život. Radosti z ní se mi promítají i do soukromí, prolíná se to. Jako hodně citlivá ženská si nedovedu představit, že bych uměla některé věci nechat za sebou, přijít domů a starat se o děti. Zážitky z pracoviště by ve mně hodně zůstávaly. Ale o to víc sestry i doktory obdivuju.

Společnost řešila, že herci a lidé z umělecké branže byli v době koronavirové krize bez práce. Ale ruku na srdce, v našem povolání je to jednou nahoře, jednou dole. Herec, když pravidelně nenatáčí, není úplně na výši, nemá stálé angažmá a je OSVČ, mívá měsíce, kdy si vydělá méně než 25 tisíc korun, které teď vyplácí stát. Takže k této krizi přistupuji s pokorou.

Šlo o malou pletku, ale bylo to fajn a jako sestřičce mi dala o něco větší prostor. Herecky jsme se potkali poprvé, David je nejen o hodně větší než já (smích), ale i zkušenější a sebejistější.

Ano, pak se natáčení stoplo, ale dál běžel na obrazovkách. Posléze jsme se na plac vrátili za přísných hygienických podmínek, testování a dotočil se cyklus. Teď má stop a měl by se rozjet projekt více zaměřený na život zdravotních sestřiček. Půjde v podobných dějových linkách, ale už ne tolik v nemocničním prostředí.

Jsem dítě štěstěny, jakmile mi došlo, co se děje, odjela jsem k rodičům do jižních Čech, kde máme velký dům, obrovskou zahradu a bazén. Nepadaly na mě uzavřené stěny bytu, z čehož bych se asi zbláznila. Miluju čtení knížek, takže báječná flákárna a nemůžu si stěžovat.

(Smích) Ve srovnání s mojí maminkou nepraktická jsem. Spíš to bylo míněno, že si připadám ještě taková „rozlítaná“. Pořád totiž řeším bydlení, furt se stěhuju, dlouho jsem neměla vlastní prostor. Tyhle záležitosti zatím nějak patlám, šolíchám.

Od rodičů jsem vypadla v osmnácti a od té doby se všemožně protloukám. Na druhou stranu to člověka dost otrká, když musí třeba řešit, že neteče voda.

Děkuju za pochvalu, hudba je mým koníčkem. Videoklip se točil u rakouského jezera Almsee, kam jsme jeli na tři dny. Tam je skutečně krásně.

Rozhodně ne! Dost lidí mi říká, že jako herečka spíš vystupuji komediálně, ale veselé věci se mi zpívají hůř. V podobném přemýšlivém duchu se ponese i celá moje chystaná deska.

Hrál mi v něm, ale nejsme od rozchodu v nějakém kontaktu. Myslím si, že v nás některé věci doznívají. Ještě si úplně nedovedeme zavolat a říct si jen tak: Ahoj. Náš románek byl takový ošemetnější, doufám, že se má hezky.

Já Jirkovi. Ovšem spekulovalo se různě. Je to hodný kluk a s bulvárem nikdy neměl nic společného. Ve chvíli, kdy se stal vítězem soutěže, to s ním hodně zamávalo. Myslím si, že po všech stránkách.

Není! (smích) A doufám, že se brzo nějaký najde. Nechci ale tlačit na pilu. Život mě už naučil, že když je v čemkoliv člověk urputný, vše to spíš zablokuje. Nechávám to plynout, teď jsem hodně nadšená z práce.

Ano, tak jsem to vnímala a mé pocity pěkně do textu zařadila Hanka Robinson (skladatelka a klavíristka, věnující se zejména jazzu a šansonům – pozn. red.). Troufnu si říct, že to tak bude u každé, i když třeba nejde o věci moc pozitivní. Nejsou ani extra objevné, ale jako šestadvacetiletá to tak cítím.

Píseň vznikala v době koronavirové, takže jsme se snažili být ve studiu co nejúspornější, šlo jen o housle, piano a zpěv.

Zpětně si trošku říkám, že se mohlo víc dbát na kvalitu, některé věci úplně nevyšly, jak by měly. Pak jsem si zlepšila chuť, když koncem května došlo k natočení další písně a klipu, už vyšperkovanějšího.

Písnička se jmenuje Po kapkách, opět textově „vztahovka“, o tom, že se člověk motá neustále v kruhu. A je třeba udělat zásadní krok, nejlépe rituál, a pokusit se oprostit, odejít, přestat se motat.

Natáčeli jsme v lomu u Karlových Varů, kde je moc pěkně, vypadá úžasně, jako na Marsu. V klipu se mísí takové dvě roviny: na jedné straně vystupuje nevěsta ve svatebních šatech a na té druhé holka, která jde naštvaně spálit plyšáky od svého bývalého kluka.

Miluju jakékoliv přírodní živly, hodně se je snažím využívat, protože i moje pocity jsou s nimi spojené. Když si člověk potřebuje něco ujasnit, sám se sebou něco vyříkat, jde do přírody. Já to tak mám. Ale vidíte, na to jste přišla vy, že ty tři písničky nějakým způsobem spojuje voda! To mně vůbec nedošlo.

O koncerty pořádané Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a dirigentem Janem Kučerou ve Smetanově síni Obecního domu. Jsou zaměřené na české hudební velikány, takže proběhl pořad třeba o Antonínu Dvořákovi nebo Bedřichu Smetanovi. Moc pěkným způsobem se malým dětem přibližuje nejen jejich tvorba, ale i to, jací byli géniové.

Projekt mám moc ráda, korona ho sice překazila, snad se opět rozběhne. Jde o velký koncert, do síně se vejde 600 dětí, v rámci kterého jsem si zazpívala se symfonickým orchestrem.

Děti se interaktivně zapojují, na konci si můžou sáhnout i na nástroje. Orchestr na dotek mi připadá jako geniální forma, jak získat posluchače klasické hudby od nejútlejšího věku.

Budu šlapat do práce. Korona trochu odsunula moji hereckou profesi, měla jsem víc času otevírat hudební věci, pracovat na nich, šouplo mě to dál. Vznikla nová písnička, budeme oslovovat někoho na duet, plánujeme víc songů, ideálně také koncert. Pomalu se to sune tímto směrem. Jinak bych ráda během léta trávila nějaký čas s rodiči a s kmotrem.