Anna Honzáková: První česká lékařka si studia trpělivě vyvzdorovala

Přestože první žena na světě, Elizabeth Blackwellová, promovala na lékařské fakultě v USA už v roce 1849 a lékařky začaly v následujících desetiletích působit i v Británii, Francii nebo v Německu, rakousko-uherská monarchie zůstávala pozadu. Až do začátku 20. století mohly ženy v Rakousku-Uhersku o řádném vysokoškolském studiu na lékařské fakultě jen snít.

A i když se jim na přelomu století začaly vysoké školy postupně otevírat, zpočátku směly přednášky a semináře navštěvovat pouze jako hospitantky. Neměly právo na hodnocení u zkoušek ani možnost studium řádně ukončit.

Medicína byla považována za příliš náročnou, aby ji „od přírody slabší“ ženy vůbec zvládly, a tak muselo české emancipační hnutí kvůli lékařskému povolání dlouho vést trpělivé diskuse s úřady i veřejnými autoritami. Vládl totiž názor, že duševní námaha ženám fyzicky i psychicky škodí. Dokonce i slavný český lékař Josef Thomayer se domníval, že ženy mají na takovou profesi moc slabé nervy.

Když se tedy první dvě Češky, Anna Bayerová (1852-1924) a Bohuslava Kecková (1854–1911), vydaly v 80. letech 19. století studovat medicínu do Švýcarska, začala jim česká spisovatelka a zastánkyně vzdělávání žen Eliška Krásnohorská psát, aby se dozvěděla, jak se jim daří. S Bayerovou si dopisovala roky. Zajímalo ji mimo jiné to, jestli jim náročné studium přece jen nějak neškodí. Nic podobného samozřejmě nezjistila.

Oběma mladým Češkám však Vídeň jejich zahraniční lékařský diplom neuznala. Po velkých prosbách získaly nakonec aspoň svolení odejít do Bosny a léčit tamní muslimky. Krásnohorská se proto začala ještě více snažit o povolení dívčího studia v Čechách.

I díky jejímu úspěšnému úsilí pak směla Anna Honzáková jako první žena v roce 1902 promovat na české lékařské fakultě v Praze na doktorku veškerého lékařství.

Anna se narodila v roce 1875 v Kopidlně, jako páté z šesti dětí v rodině lékaře Jana Honzáka. Už v dětství ráda chodívala za otcem do ordinace nebo se s ním vydávala na cesty za pacienty, jak píše v jejím životopise Eva Uhrová (Anna Honzáková a jiné dámy, 2012).

A protože se jí ve škole dařilo, a navíc měla klidnou, rozhodnou povahu, začali rodiče pomýšlet na to, že ji jednou pošlou studovat do Švýcarska. V monarchii tehdy dívky ještě ani nesměly maturovat.

Jan Honzák byl pokrokový muž a ženy v žádném směru nepodceňoval. Kromě toho chtěl svým třem dcerám dopřát stejnou možnost, jakou měli synové: vybrat si povolání a nebýt v budoucnu případně závislé na manželovi.

Byl také lékařem a přítelem hraběte Ervína Šlika, který na zámku v Kopidlně pravidelně trávil léto a na podzim se tam vracel na hony. Doufal, že hrabě bude Annu na studiích v zahraničí finančně podporovat, jak slíbil.

Jenže když oblíbený lékař, sám dlouhodobě trpící tuberkulózou, jednou uprostřed léta v roce 1889 silně prochladl a vzápětí zemřel na prudký zápal plic, všechno se změnilo.

Pro vdovu byl dosavadní život v Kopidlně nadále neudržitelný a s tím klesla i šance dětí získat vzdělání. Dům na náměstí se zahradou, nevelkým hospodářstvím a polnostmi proto ještě v tomtéž roce prodala a odstěhovala se s dětmi a svojí sestrou do Prahy. Rodinné úspory a peníze za prodej majetku uložila. Měly sloužit především ke vzdělání dětí.

Usadila se na předměstí, na rozrůstajících se Královských Vinohradech, v jednom z činžáků v dnešní Belgické ulici. Do třípokojového bytu s kuchyní se muselo vejít osm lidí. Hrabě jim přispíval částkou, která pokryla nájem.

Anna se tehdy se svými plány na studia v zahraničí v duchu už rozloučila. Měla však štěstí. Objevila se šance začít studovat doma. Hned v příštím školním roce se Elišce Krásnohorské a její přátelům ze spolku pro vzdělávání žen Minerva podařilo otevřít první dívčí gymnázium.

Z dob studia na Minervě se traduje příhoda, díky níž spolužačky nepochybovaly, že z Anny bude jednou lékařka. Když jedna z nich dostala při vyučování epileptický záchvat, Anna pohotově zasáhla. Dívku zaklíněnou v křečích pod lavicí vyprostila a vynesla na chodbu.

Historka o její duchapřítomnosti se rozšířila i mezi profesory a donesla se až k Elišce Krásnohorské. Od té doby prý spisovatelka doufala, že právě Anna vystuduje v Praze medicínu a stane se první českou lékařkou.

„Osobně setkala jsem se s Krásnohorskou poprvé po maturitních prázdninách, kdy nás všechny abiturientky Minervy pozvala do svého bytu ve Spálené ulici, aby s námi pohovořila o našich universitních studiích,“ vzpomínala Anna v roce 1940 v časopise Ženská rada, kam přispívala i její přítelkyně Františka Plamínková.

Tehdy se dívky od spisovatelky dozvěděly, že filosofická fakulta se nebrání přijímat hospitantky, ale že česká lékařská fakulta nechce o ženách pořád ani slyšet.

Přesto si Anna v roce 1895 spolu s několika kolegyněmi podala přihlášku. Kromě tří profesorů se všichni postavili proti. Anna tedy nastoupila jako hospitantka na vstřícnější německou fakultu. Česká ji přijala až po třech letech, stále jen jako hospitantku.

Podle vzpomínek její mladší sestry Albíny ji při prvním vstupu do posluchárny spolužáci vypískali. Ostatně medici se dívali na dívky mnohem více spatra než profesoři. Ti se k nim aspoň chovali zdvořile, když už je na školu přijali. Studenti naopak s chutí šířili publikované názory slavného profesora Eduarda Alberta, že „žena má menší mozek než muž, a není proto přizpůsobena k vysokoškolskému studiu a k vědecké práci a není schopná, nebo jen v malé míře, logického a abstraktního myšlení“. Kromě toho dívky podezírali z jakési blíže neurčené „nemravnosti a nechtěli se v jejich společnosti zabývat lidským tělem.

Ze šesti sourozenců Honzákových se vydal v otcových stopách nejdřív Annin starší bratr Bedřich, pozdější chirurg, ortoped a ředitel nemocnice v Hradci Králové. I díky jeho výborným výsledkům se Anně podařilo obměkčit i původně zarytého odpůrce studia žen, profesora Josefa Thomayera. Když viděl, jak se Anně daří, začal si jí považovat a před kolegy o ní mluvil jako o „Honzákovi v sukních“.

Anna spolu s kolegyněmi vytrvale každý rok žádala ve Vídni o povolení řádného studia. Ale až po pěti letech, nařízením z roku 1900, se konečně staly řádnými posluchačkami a směly dodatečně absolvovat zkoušky. Všech dvanáct zkoušek, které byly součástí tří rigoróz, Anna zvládla během dvanácti měsíců a na výbornou.

Zkoušky byly veřejné, a tak je vždy skládala za velkého zájmu spolužáků. Při praktické části jejího závěrečného rigoróza bylo prý v posluchárně tak plno, že by se tam nevešla už ani noha.

Očitá svědkyně, porodní asistentka Hermína Krásná, která později odešla z kliniky za Annou do její soukromé ordinace, vzpomínala, jaký to byl poprask. Medici se polohlasem škodolibě těšili, jak u profesora Karla Pawlíka dostane jejich spolužačka konečně pořádně zabrat. Jenže jim sklaplo. Ten totiž její výklad komentoval jen „dobře, výtečně, dobře, výtečně“.

V pondělí 17. března 1902 byla Anna Honzáková promována jako první lékařka na české Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Ale i když šlo o průlomovou událost, která přivedla do Karolina zástupy lidí, o promoci napsaly jen ženské časopisy.

Od Elišky Krásnohorské dostala Anna k promoci prsten s opálem. Slečna doktorka, jak ji začala spisovatelka oslovovat, si ho ale natolik považovala, že ho vůbec nenosila. Do konce života ho schovávala na dně zásuvky svého psacího stolu.

Annu čekala po promoci ještě povinnost odpracovat si tři roky neplacené klinické praxe. Získat místo ale nebylo o nic snazší než si prosadit studium. Když se zapsala mezi externí lékaře Všeobecné nemocnice v Praze, ředitel ji odmítl, protože byla žena.

Přijal ji však Karel Maydl, přednosta chirurgické kliniky, který ji znal ještě jako studentku z fakulty. Vynikající chirurg a anesteziolog, vyhlášený díky své praxi v Innsbrucku a ve Vídni, dovedl pražskou kliniku na evropskou úroveň. Už na fakultě si Anny všiml jako talentované medičky, která se zajímala o chirurgii. Vzal ji k sobě jako instrumentářku.

Jenže slibně započatou chirurgickou dráhu Anny Honzákové brzy zhatila Maydlova těžká srdeční choroba. V roce 1903 náhle zemřel a Anna o své místo přišla. Nastoupila tedy jako elévka k profesoru Karlu Pawlíkovi na gynekologii a porodnictví. Pawlík si ji sice chválil, ale na uvolněné místo druhého asistenta ji nedoporučil, protože ženu by prý elévové neposlouchali.

Po marných žádostech o lékařské místo ve státních službách se tedy Anna Honzáková v roce 1905 rozhodla otevřít si v Praze soukromou gynekologickou ordinaci v ulici na Moráni 7, nedaleko nemocnice. Byt zabíral celé první patro. Nastěhovala se do něj s maminkou a mladší sestrou Albínou, která vystudovala filozofickou fakultu a stala se učitelkou. Pro ordinaci vyčlenila jeden velký prosluněný pokoj.

V ženských časopisech si zadala inzerát, že otevírá soukromou praxi. Přestože mezi kolegy v nemocnici se do té doby potkávala převážně s předsudky, u pacientek měla jako gynekoložka naopak ohromný ohlas. Vzápětí měla ordinaci nabitou. Muži - lékaři někdy čekali na prvního pacienta i několik týdnů.

Chodily k ní například Eliška Krásnohorská či herečky Národního divadla Hana Kvapilová a Leopolda Dostalová. Starala se také o studentky Minervy – stala se první školní lékařkou v Čechách.

Začaly ji vyhledávat i manželky a dcery lékařů, kteří dříve tolik brojili proti tomu, aby se ženy mohly stát lékařkami. Movitější pacientky jí platily slušné honoráře, a Anna Honzáková se proto mohla věnovat chudým pacientkám zadarmo. V jejich případě někdy působila i jako praktická lékařka.

Dokonce jim prý občas finančně přilepšila, když viděla, že mají sotva na jídlo pro děti a samy trpí podvýživou.

V té době se předpokládalo, že vysokoškolsky vzdělaná žena se nevdá, protože po sňatku by se měla věnovat jen rodině a domácnosti. Eliška Krásnohorská proto s napětím sledovala, která z „jejích“ vysokoškolaček se zamiluje a svojí vysněné a těžce vybojované profese se kvůli rodinnému životu vzdá.

Pár takových se sice našlo, ale jiné se na toto nepsané společenské pravidlo nijak neohlížely a svému povolání se věnovaly i po svatbě. Anna Honzáková k nim nepatřila. Zřejmě už během studií se rozhodla, že se neprovdá a vlastní rodinu mít nebude.

Sama však nebyla. Žila s maminkou a sestrou a o děti kolem sebe nikdy neměla nouzi. Až na sestru Albínu a bratra Emila, který zemřel předčasně na tuberkulózu, měli její sourozenci každý několik potomků...

Anna se hlásila i k Bedřichovým dvěma nemanželským dětem z mládí, které nedostaly jeho jméno a jejichž matku, ošetřovatelku v nemocnici, si ani později nevzal. Místo ní se oženil s jinou ženou. Časem k sobě přijala i dvě neteře, aby mohly v Praze studovat.

Starala se také o dvojčata své hospodyně, která se narodila předčasně v sedmi měsících a dohromady vážila sotva tři kila. Jak se v rodině tradovalo, doslova je vypiplala v „krabici od bot“. Později se s nimi učila, starala se o jejich vzdělání a podporovala je i po smrti jejich matky.

Byla členkou spolku Minerva, který provozoval dívčí gymnázium, později působila také v Ženském klubu českém spolu s Františkou Plamínkovou a rovněž se zasazovala o volební právo žen.

Politikou se přesto až tolik nezabývala, věnovala se především zdravotní osvětě. Proslula hlavně jako odpůrkyně interrupcí. Levicově orientované feministky tehdy pojaly svoji snahu o legalizaci umělých potratů jako třídní boj. Poukazovaly na to, že si bohaté dámy vskrytu nechávají pomoci na vynikajících klinikách, zatímco chudé ženy jsou nuceny rodit nebo riskovat život či zdraví u andělíčkářek.

Usilovaly o to, aby se interrupce staly legálními a dostupnými všem ženám a odehrávaly se výhradně v rukách lékařů. Anna Honzáková však jejich snahám na svých přednáškách vytrvale oponovala. Obávala se, že by umělé potraty nahradily antikoncepci. Nenechala se nikdy přesvědčit, do konce života prosazovala jen osvětu a ochranu před početím.

Svoji soukromou ordinaci na Moráni provozovala 35 let. Zemřela náhle, v říjnu roku 1940, v nedožitých 65 letech a uprostřed příprav na oslavy padesátiletého výročí spolku a gymnázia Minerva.