Anna Hájková: Nejhorší věci se nejdřív snažíme vytěsnit

Dějiny k její rodině patří. Známým levicovým historikem byl dědeček Miloš Hájek a její babička Alena, rozená Divišová. Odvahu vzepřít se totalitě prokázali již za války, pomáhali pronásledovaným židům.

Babička byla zatčena v březnu 1944, děda v srpnu 1944. Ona byla deportována do koncentračních táborů, on odsouzen k smrti… Oba se štěstím přežili.

Skoro devět let. Já vlastně nejsem česká historička, jsem historička působící ve Velké Británii s českým a britským občanstvím. Souvisí to s tím, že jsem si pro svá vysokoškolská studia kdysi vybrala Humboldtovu univerzitu v Berlíně.

Chtěla jsem jít jinam, mimo Česko. Žít tam, kde budu se svými názory víc doma. Studovala jsem totiž na tzv. dobrém pražském Gymnáziu Jana Keplera. Jenže jako mladá levicová feministka s hlubokým zájmem o ekologii jsem tam nebyla vítána.

Moc jsem mezi spolužáky nezapadala. Možná i proto, že u nás doma sice byla spousta knih, hodně se debatovalo o světě, ale peněz tam zase tolik nebylo. Po maturitě jsem se tedy vydala do Německa, na dobrovolnický ekologický rok. Naučila jsem se tam dobře německy.

Ano, i když rodiče nebyli úplně nadšení. Taky proto, že jsem se dvakrát dostala na Karlovu univerzitu, na historii-germanistiku. Jenže já chtěla na Humboldtovu univerzitu, do Berlína. Volba historie pak byla skoro logická.

Odmalička jsem se v ní pohybovala. V Berlíně jsem měla najednou pocit, že tam patřím, že to, že čtu, o věcech přemýšlím, nikomu nevadí. Naopak… Nikdy jsem rozhodnutí odejít z Česka nelitovala.

Alena Hájková se odborně věnovala komunistickému odboji. Stejně jako děda bádala v rámci levicových dějin. Patřili do kategorie staří komunisté, kteří se politizovali za války.

Tohle byl moc hezký zážitek, na který ráda vzpomínám. Když jsem jako studentka začala publikovat, sedávala jsem nad svými studiemi právě s babičkou. Četla jsem, co jsem psala, seznamovala ji s tím, co jsem vybádala. Tohle byly pro mě moc krásné, důležité roky mé kariéry, jejích začátků.

Oběma se nám taky stalo, že si lidé spletli naše jména a připsali té druhé publikace té první. V roce 2012 zemřela. Jedním z důvodů, proč jsem teď v Praze, je i ten, že budeme rozptylovat její popel.

To se za posledních deset let hodně změnilo. Dnes je sexualita a holocaust naopak jedno z nejdůležitějších témat našeho pole. Já ale došla ke svému výzkumu přirozeně, vývojem.

Díky prarodičům jsem v devadesátých letech odjela za jejich starými přáteli do Izraele. Byla jsem mladá holka, o šoa moc nevěděla. Potkala jsem tam spoustu těch, již přežili Terezín a Osvětim.

Naopak. Ti, co se do Izraele po 2. světové válce vystěhovali, většinou na kamarády v původní vlasti mysleli.

Jakmile přišel rok 1989, sametová revoluce, staré vazby obnovili. Díky nim se babička, poté i děda dostali mezi lidi, kteří získali titul Spravedliví mezi národy.

Když jsem tam tedy přijela, zahrnuli mě péčí. Vyprávěli mi své příběhy, k nimž velmi živé historky z Terezína patřily.

Někde tam jsem si řekla: Tohle by bylo zajímavé téma pro bádání. Později jsem se tomu věnovala v disertaci, v Kanadě, v Torontu. Studia jsem dokončila v roce 2013.

Na začátku studia v Berlíně mě ještě hodně zajímaly dějiny disentu, česko-německé vztahy. Časem jsem ale zjistila, že si tohle období romantizuju. To už jsem měla za sebou první práci, v rámci níž jsem jezdila po bývalém východním Německu, zpovídala ex-disidenty.

Zjistila jsem, že hodně věcí je prozkoumáno. Magisterskou práci jsem napsala už o Terezíně.

Naopak, většina pramenů prozkoumána nebyla. Jsou totiž fragmentované mezi Izraelem, Českem, desítkami dalších zemí… Vedle rozhovorů jsem prošla i všechny možné archivy ve světě, s výjimkou Austrálie.

Pročítala jsem deníky, básně, dopisy, orální historie, dokumenty samosprávy. Díky svému jazykovému vybavení jsem byla schopná studovat vzpomínky nejen českých vězňů, ale i těch z Dánska, Německa, Rakouska a Nizozemí.

Prameny v hebrejštině a maďarštině, jichž bylo málo, jsem si nechala přeložit. Postupně jsem se dostávala k obrazu, jak se chová lidská společnost v těžkých časech, ke každodennosti v terezínském ghettu.

Různorodá. Ovlivněná řadou faktorů. Kritizuji automatismus takzvané Sofiiny volby, myšlenky, že volby obětí holocaustu bychom neměli brát vážně, protože nebyly důstojné.

S tím souvisí také starý argument Hannah Arendtové, že totalitarismus, který vede k věznění, ničí humanitu, lidskou společnost. Tady vyvstává řada dalších otázek. Když tyhle argumenty budeme brát vážně, jak máme chápat hrdinství či odboj?

Právě tyhle body ukazují na nedomyšlenost konceptu Sofiiny volby. Jde mi o to poukázat na to, že oběti holocaustu chtěly, aby se jejich volby za 2. světové války braly vážně.

Chtěly se podělit o svá rozhodnutí, proč se hlásily do transportu, nebo i o drobnější témata, jako s kým sdílely večeři. Tyhle „drobnosti“ byly u základů vzniku různých komunit s pevnými pravidly.

Přemýšlení typu: Tihle přežili, protože se chovali špatně, je poválečný narativ. Nechci být ani tím, kdo je má soudit, a nemyslím si, že souzení dělá dobrou historii.

Je špatný ten, kdo byl kuchař, přilepšoval vlastní rodině na úkor jiných? Ano, věděl, že se nedostane na všechny, jenže on „jen“ chtěl, aby přežili jeho blízcí. Takže obecně záleží, co do slova slušnost zahrnete.

Ti lidé se ocitli na místě, kde být nechtěli. Museli žít, spát v přeplněných pokojích, řešit hygienu, nedostatek oblečení, léků, toaletního papíru… Přesto všechno si většina lidí dál vykala. A třeba tohle je bod, od něhož začne historik s analýzou.

Skoro až do konce nechtěli většinou věřit, že všichni budou zavražděni. Nechtěli naslouchat zprávám, které přicházely. Nevěřili, že transporty končí ve vyhlazovacím táboře. Záměrně si nejhorší scénář - smrt - nepřipouštěli. A to i když jim přicházely pohlednice od známých se skrytým vzkazem: smrt, plyn.

Místo toho, aby začali přemýšlet o plynových komorách, vyhodnotili, že je na Východě špatné ovzduší. Takhle funguje psychologie špatné zprávy.

Nejhorší věci se dřív, než je akceptujeme, snažíme vytěsnit. Podívejte se na znásilňování, mučení, vraždy v ukrajinské Buči. Zprávy o nich se na Twitteru začaly objevovat hned. New York Times vydal první článek až 29. března.

Přitom nám, pozorovatelům války, muselo být jasné, k čemu dochází. Tohle nechtění vzít špatné zprávy na vědomí se dělo i v Terezíně.

Zajímají se o ně, snaží se je pochopit. Mé semináře bývají plné. U dějin židovství se hlavně snažím, aby je pochopili v celku, s ohledem na sociální, kulturní prostředí, z něhož jsou.

Ano, učím složitou a těžkou minulost, holocaust není příjemné téma. Diskutuji se studenty pogromy a antisemitismus. Ale přidávám k tomu další, spíš neznámá fakta. Kolik z nás ví, že první židé na americké půdě byli majitelé zotročených lidí v americkém Charlestonu?

Jsme, jenže židovské dějiny jsou plné ambivalencí, i proto jsou tak zajímavé. Vezměte si třeba Wolferta Katze z Červeného Poříčí, chudého podomního prodejce. V 18. století odešel přes Řezno, Amsterdam do nizozemské kolonie Berbice v dnešní Guyaně. Vypracoval se na jednoho z nejmovitějších vlastníků plantáží, vlastnil tisíce zotročených lidí.

Měl i vztahy s černými ženami, s nimiž měl děti. A z jeho závěti víme, že se o ně postaral: dal jim svobodu. Ráda bych viděla, aby se čeští historici židovských dějin zabývali i lidmi, jako je Katz.

Vedle dějin židovství jsou to určitě dějiny Číny, globální dějiny, otroctví, feminismus, Afrika po dekolonizaci a dějiny moderní hudby.

Z hlediska výuky jde u dějin sexuality o takový „špek“ pro nadšence, ukazuje historii z jiného pohledu než z heterosexuálního. A vzhledem k tomu, že vypsání předmětu je poměrně složité (musíte ho „zpapírovat“, sehnat více než 35 studentů…), jsem ještě tyhle semináře nedělala.

Ovšem queer témata, pod názvem Teplé dějiny v českých zemích, jsem s kolegy ze Společnosti pro queer paměť přednášela v Česku, na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK. Kurz navštěvovalo asi deset studentů. Bylo to moc fajn, šli jsme po hodině na pivo.

Jsem historička. Zkoumám dějiny, archivní materiály. Současnost moc neřeším. V Terezíně nežiju. Nechci proto soudit, co je pro místní dobře a co ne. Je ovšem vždy zajímavé poslouchat, co si myslí o turistech. Většinou je vnímají jako přínos. Jen se jim zároveň nelíbí, že dávají najevo, že Terezín je památník, město, kde by se žít ani smát nemělo.

Tři čtyři tragické, šílené roky zaměňují s bohatou minulostí původní vojenské pevnosti. Především si myslím, že Terezín má právo žít, stejně tak mají právo lidi, kteří ho mají rádi, žít v něm.

Pietu? Terezínští mrtví byli „pohřbeni“, tedy pohozeni do Ohře vedle krematoria. A asi se všichni shodneme na tom, že by se město mělo opravit.

V Británii mi z něj chybějí určité věci, třeba to, že lidé mají čas si popovídat, zajít na pivo. Britové jdou do hospody proto, aby se rychle opili, většinou v pátek odpoledne. Podobné posezení je pro mnohé drahé…

Chybí mi i český humor, pohostinnost, solidárnost, přímost. A z Česka si do Anglie vozívám čabajku, becherovku, občas víno firmy Hrdina a dcera.

Diskuse pod články na internetu, příspěvky na sociálních sítích. V Česku je to až bezbřehé, poměrně toxické. Stává se mi, že kvůli svému odbornému zaměření dostávám od cizích českých čtenářů hejty, jež mi vyhrožují smrtí… Německá a anglofonní média tyhle diskuse moderují.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Poslední ghetto: Všední život v Terezíně - Anna Hájková