Anna Dvořáková: Dcera slavných rodičů chce jít svou vlastní cestou

Maminka Bára Munzarová, tatínek Jiří Dvořák, babička Jana Hlaváčová, dědeček Luděk Munzar, divila bych se, kdyby se vám herectví vyhnulo.

Hraní mě baví, ale nechávám to s otazníkem. Hlavní je prozatím práce na sociálních sítích, kde můžu být kreativní po svém. Uvidíme taky, jak na mé hraní bude reagovat okolí. Pokud přijdou další herecké nabídky, zůstávám jim otevřená.

Ta zatím největší je role v historicko-romantickém seriálu Eliška a Damián. Koho tam hrajete?

Sestru prince Damiána, Eleonoru. Zamilovala jsem si ji, protože to je neskutečně chytrá, mazaná holka. Ráda pomáhá, i za cenu porušování pravidel. Na svoji dobu je velice moderní. Je sice princezna, ale kdyby to šlo, raději by hrála s kluky fotbal.

Jak se cítíte v princeznovských šatech z poloviny osmnáctého století?

Byl to nezvyk, v civilu se oblékám v naprostém protikladu. Když jsem poprvé byla stáhnutá korzetem, narovnala jsem se, cítila jsem se jinak. Bylo to úžasné.

A jak vám to šlo v koňském sedle?

To jsem neuměla. Naštěstí moje teta chová v Kutné Hoře koně, tak jsem jí zavolala, jestli můžu na týden přijet, aby mě naučila jezdit. Učila jsem se na hřebci, který je víc temperamentní než valach. Netušila jsem, jak je složité jenom na něm správně sedět. Paty tlačit dolů, narovnat záda, podsadit pánev, tisknout stehna a lýtka. Druhý den se koník rozhodl, že už ho to se mnou nebaví a z kroku vyrazil cvalem domů k ohradě. Držela jsem se ho jako klíště, čímž jsem ho ještě povzbuzovala. Nějak jsme dojeli, kupodivu jsem nespadla a teta mě pochválila. S filmovými koníky to už bylo snazší.

Toužila jste hrát v dobovém seriálu?

Jsem ráda, že jsem si to mohla zkusit. Mě hodně baví fantasy, něco, co překračuje naši realitu. A v tomhle seriálu se cestuje časem. Měla jsem štěstí.

Máte další herecké nabídky?

Od podzimu budu točit seriál ze současnosti na Nově, trochu se bojím, že toho budu mít hodně. Mohu jen prozradit, že tam uplatním znalost latinskoamerických tanců. Když jsem přišla na casting, první v životě, byli tam lidi z konzervatoře a z DAMU, já z gymnázia, protože konzervatoř byla u nás doma nežádoucí slovo. Nemám šanci, říkala jsem si. Ale chtěla jsem si to zkusit. A dopadlo to dobře.

Herecké vzdělání vám tedy zatím nechybí?

Díkybohu můžu využít rad a pomoci doma. Nesmírně si toho vážím. Mamka říkala, že nemusím na hereckou školu kvůli hlavnímu důvodu, proč tam lidi jdou, protože mě babička odmalička učila artikulovat. Různé technikálie, které se učí na konzervatoři, okoukám na place nebo se jednoduše zeptám mamky nebo táty. Takový rychlokurz mi vyhovuje víc než sedět někde v učebně. Nemusím se mořit s věcmi, o kterých vím, že je nebudu potřebovat. Vážím si privilegia, že přijdu domů a můžu se zeptat na cokoli, co potřebuju vědět. A mamka, táta nebo Martin (manžel Báry Munzarové Martin Trnavský) mi určitě řeknou co a jak.

Co asi budou říkat, až vás teď uvidí na obrazovkách?

Dovedu si představit tátův výraz, mamky výraz… Taťka to nejspíš bude analyzovat – promiň, tati, jestli se pletu. Nepůjde mu o příběh, ale o provedení. Kamery, střih… Mamce půjde spíš o příběh a o pocity.

Přiznám se, že se toho obecně dost bojím. Jsem si vědoma, že mám za sebou velká jména a že se ode mě bude hodně čekat. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem nešla na DAMU. Nikdy totiž nebudu mít stejnou startovací čáru jako ostatní. Nezlobím se, je to v pořádku. Mockrát jsem se setkala s tím, že mi někdo dal, s prominutím, sežrat, do jaké rodiny jsem se narodila. Nechci dobrovolně vstupovat do prostředí, kde to bude ještě vyostřenější.

Byli rodiče smíření s tím, že vás herectví stejně nemine?

Taťka to snášel hůř než mamka. „Aničko, nedělej to, herců je jak psů,“ říkal. Obecně se o mě hodně bojí. V některých věcech byl i přísnější. Je to jistě i tím, že jsem jedináček. Mamka mi říká, že ať dělám cokoli, vždycky mě bude podporovat.

Kolik vám bylo, když se rodiče rozešli?

Sedm.

Bylo to pro vás trauma?

Byla jsem natolik malá, že jsem si to pořádně neuvědomovala. Docházelo mi to později, ale už jsem byla zvyklá na to, jak jsme fungovali. Nepamatuju si, že bych kvůli tomu byla nějak zničená. Mamka ani táta nikdy neřekli jeden o druhém špatné slovo. Jsou spolu v pohodě.

Kdo měl na vás největší vliv?

Děda (Luděk Munzar), morálně ten nejpevnější člověk, kterého jsem poznala. Mamka s taťkou hodně pracovali, hráli po večerech v divadle, trávila jsem s dědou hodně času. Dětství mám vlastně nejvíc spojené s ním. Probírali jsme tolik věcí, zpívali jsme spolu, vymýšleli básničky, naučil mě plavat. Když jsme někam jeli autem, posadil si mě občas na klín, abych držela volant. Mám na něho neskutečné vzpomínky.

A je nějaký pro vás důležitý muž i mezi vašimi vrstevníky?

Mám dva roky přítele Ondru (o dva roky starší hudebník Ondřej Kobrle), hraje v kapele Propadleek. Mají skvělé texty. Českou hudbu jinak neposlouchám, ale když mi Ondra něco nového pustí, nestačím se divit. Skládá hudbu i texty, má skvělé nápady, obrovský rozsah od rocku po rap, který ale jinak nemusím. Dokonce jsme spolu složili a nazpívali pár písniček. Bude to brzy na Spotify.

Jak jste se dali dohromady?

Náhodou přes společného kamaráda. Napřed si ze mě dělal kvůli TikToku srandu, potom jsme si začali povídat a zjistili jsme, že na určité věci úplně stejně reagujeme a jsme podobně trhlí. Když začal hrát na kytaru a zpívat…

Kdo je, tedy mimo Propadleeku, vaším hudebním favoritem?

Od malička jsem milovala Michaela Jacksona. Byl to můj idol, převlékala jsem za něj, napodobovala jsem jeho pohyby, doteď mám v pokoji jeho plakáty. Když jsem pak uměla anglicky, znovu jsem jeho písničky objevila a potvrdila jsem si, jak geniální jeho texty byly. Zbožňuju ho stále.

Co vy a móda?

Poslední dobou mě docela zajímá. Baví mě vytvářet si vlastní styl. Začala jsem třeba nosit šátky kolem hlavy. Lákají mě věci, které se běžně nevidí. Zásadně nekupuju v řetězcích s rychlou módou, které znečišťují planetu, chodím raději do sekáčů. Jednak z ekologických důvodů, jednak tam najdu neobvyklé kousky. Vytvářím si z nich různé sestavy. Můj vzor v tom je babička (Jana Hlaváčová), bývala to neskutečná parádnice. Mám po ní spoustu šperků i krásných šátků. Vždycky se jí přijdu ukázat a má radost.

Patříte ke generaci, která si hodně zabývá životním prostředím. Dělá vám starost?

Nejsem aktivista, snažím se jen dělat, co mohu, aby se zachovala tahle planeta. Na gymnáziu jsme založili skupinu Los losos uklidos a každý měsíc jsme uklízeli okolí a blízký les. Polévat polévkou vzácné obrazy, aby se nějaká, třeba i sebelepší myšlenka dostala na veřejnost, se mi hnusí.

Považujete se za influencerku?

Nemám to slovo ráda. V překladu to znamená ovlivňovač, a to vůbec nechci. Když jsem začala na TikTok točit videa, objevovaly se pod nimi komentáře, že jsem slavná kvůli rodičům, že mě sledují jen kvůli nim, že jsem protekční dítě. Tak počkejte, řekla jsem si, a začala jsem točit jen anglicky. Očividně to asi nebylo kvůli rodičům, protože drtivá většina mých sledujících jsou z Ameriky a Británie, kde netuší, kdo jsou mí rodiče. Předtím jsem měla na českých videích nějakých 300 tisíc sledujících, když jsem začala točit v angličtině, vyskočilo to na 1,3 milionu.

Odhoďte skromnost: čemu to přisuzujete?

Myslím, že je to díky tomu, jak jsem byla vychovávaná: vyjadřovat se svobodně, nebát se nápadů. Lidé asi oceňují, že se na mém profilu mohou odpoutat od reality, pobavit se. Mamka mi říká, že tam vlastně dělám herecká cvičení.

Které video mělo nejvyšší sledovanost?

To, kde jsem napodobovala filmové superhrdiny z Marvelu a dělala jsem to sekaným pohybem. Přitom to nebylo stříhané, dělala jsem to v reálném čase. Má to jedenáct milionů zhlédnutí.

Hodně tam využíváte i svých pohybových dovedností. Jak na tom teď jste se sportovními aktivitami?

Když jsem byla menší, byla jsem v pohybu pořád. Jako malou mě děda vozil na rytmiku, pak jsme vždycky šli na sekanou. Pak jsem chodila na street dance, asi po roce jsem přešla na latinskoamerické tance. Chtěli mě do soutěžní skupiny, ale pro mě v tom už bylo hodně pravidel a vytrácela se zábava. Vrátila jsem se ke street dance. Dva roky jsem se pak věnovala atletice. Dělala jsem hlavně sprinty, skok do dálky a do výšky.

Jste soutěživá?

Jak v čem. Když doma hrajeme deskové hry, třeba Activity, tak to s mamkou hrozně prožíváme. Martin jen kouká. On je jinak velký sportovec, dělal snad všechno od snowboardu po jachting. Naučil mě dobře lyžovat, za to mu jsem vděčná. Máme výborný vztah, jsem ráda, že mám takového nevlastního tátu, je to super chlap.

Svá videa točíte v angličtině? Kde jste se ji naučila?

Nebylo to díky nějakému skvělému kurzu, kterému bych teď udělala reklamu. Mám ji hlavně odposlouchanou z filmů a seriálů, z YouTube. Angličtina se mi dostala pod kůži. Jazyky mě vždycky bavily, maturovala jsem ze tří. Mám taky hodně amerických kamarádů. Někdy se mi zdá, že se v ní vyjadřuju líp než v češtině. Občas se mi už v angličtině zdají sny.

Pomýšlíte na zahraniční kariéru?

Když by mi někdo nabídl anglickou roli, nebudu váhat. Nějakou zahraniční spolupráci už mám. Byla jsem pozvaná od Paramountu do Paříže na premiéru filmu Babylon s Bradem Pittem. Na TikToku si totiž všimli, že jsem filmově zaměřená, a nabídli mi letenku do Paříže, ubytování, účast na premiéře a chtěli, abych z toho natočila minutové video. Nemohla jsem tomu věřit.

To jste mi trochu nahrála: hodně lidí má youtubery za ty, kdo nic neumějí a dostávají všechno zadarmo.

Dokud si to někdo nezkusí, nemá právo o tom takhle mluvit. Jste v jednom autor, režisér, kameraman, střihač, herec. Co natočím, musí být zábavné, tematické, a ne vždycky má člověk tvůrčí den. Sedmiminutové video jsem nedávno stříhala šest hodin. Je pravda, že se to nedá srovnat s nějakou extrémně náročnou prací.

Kde jste se to naučila?

Sama. Koupila jsem si telefon se skvělou kamerou, na takový se třeba točil film Banger. Mám tam aplikaci na střih, na zvukové efekty. Šla jsem krok po kroku. Vkládala jsem se třeba do filmů, vymýšlela jsem si v nich vlastní příběh. Dokázala jsem, že to vypadalo fakt autenticky.

Nedocházejí vám nápady?

Mám uložených asi 700 konceptů. Když mě něco napadne, jen nalehko si to natočím a pak na tom v klidu pracuju. O některých vím, že je nevydám, zůstanou jen nápadem.

Kolik videí jste už na TikTok natočila?

Počkejte, musím se podívat do aplikace… Kolem tisíce.

Jste pracovitá.

Hlavně mě to baví a baví to i lidi, kteří to vidí. Přišly mi třeba zprávy, že jsem někomu zachránila život, spravila náladu, udělala radost… Zajímavé je, že od chvíle, co točím anglicky, veškeré nenávistné komentáře zmizely. Všechny byly české. V Americe si lidé navzájem přejí. Když něco sledují, dělají to jednoduše proto, že je to zajímá.

Napadlo vás někdy dělat něco úplně jiného?

Dělala jsem brigádu v hospodě. Táta mé kamarádky má hospodu, chtěla jsem si to zkusit. Možná i proto, že jsem pořád slyšela, že jsem protekční dítě, že nevím, co je práce. Štamgasti na mě pokřikovali „paní Uriášová“ podle tátovy role v Andělu páně. Bylo to drsný.

Díky sociálním sítím vstupujete do životů obrovského množství lidí. Máte hranici, za kterou ve svém působení na ně nechcete jít?

Je fakt, že někteří mí influencerští kolegové si neuvědomují svoji obrovskou zodpovědnost. Kolik lidí k nim až nekriticky vzhlíží. Řeknou jim, aby skočili z mostu, a oni skočí. Přijde mi šílené, že vymýšlejí trendy, které jsou nebezpečné a můžou uškodit.

To je moje hranice, do ničeho takového bych se ani vzdáleně nepustila. Stejně tak do politiky. Vážím si totiž úplně všech lidí, kteří mě sledují.