Anita Krausová: Mám ráda věci nalinkované jako podle jízdního řádu

Co momentálně děláte?

Jsem hlavně máma. Ale taky hraju v divadle, pracuju v rozhlase jako moderátorka Radia Wave a namlouvám audioknihy, v létě by mělo přijít i nějaké natáčení. Od zkoušení nových věcí v divadle si však dávám pauzu. Je to velmi časově náročné a mateřství bych si neužila, když je syn ještě maličkatý.

Uvědomila jsem si, že jsem teď v podstatě 20 let nepřetržitě zkoušela, je na čase dát si menší oddych.

Měla jste od začátku těhotenství jasno, že pracovní závazky neopustíte?

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, avizovala jsem, že pokud bude vše v pořádku a půjde to, ráda bych pracovat nepřestala. V rozhlase mi vyšli vstříc rovnou, namlouvání audioknih jsem si vždy přizpůsobovala vlastním možnostem, tam to nebyl problém.

V divadle to bylo o něco komplikovanější, setkala jsem se i s nedůvěrou, což chápu. Nikdy nevíte, jaká osobnost se vám narodí či jak se budete cítit. Nakonec jsme se dohodli, některé inscenace se naalternovaly, u jiných na mě „počkali“.

Měla jsem sílu i chuť pracovat do konce těhotenství a začala jsem zase po šestinedělí. Samozřejmě s menší intenzitou, tu teprve teď, půl roku po porodu, zase navyšuju.

S mužem se v péči střídáme, mám taky fantastické prarodiče, které být s vnoučkem těší. A to je vážně velká pomoc a radost. Uvidíme, jak to půjde dál. Syn roste a začíná mít specifické nároky. Ale aby bylo dítě šťastné, musí být i máma – a já bych bez práce šťastná nebyla. Tak snad se nám to podaří vybalancovat i nadále.

Rovnováha mezi mateřstvím a prací se hodně řeší. Překvapilo vás něco v tomto ohledu?

Překvapilo mě, že jsem se ve svém profesním okolí setkávala s názorem, že jakmile si pořídím dítě, nemám chtít pracovat a je mojí povinností být pouze matka. Jenže já tyto dvě věci oddělovat nechci a neumím, šla bych sama proti sobě.

Nevidím v tom žádný oxymoron, mám pocit, že je to přirozená věc. Moje profese je mojí nedílnou součástí, propojuje se s mým osobním životem. Dělám ji tak dlouho, že mám střízlivou představu, co zvládnu a co ne i s malým dítětem. Navíc to dítě máme oba dva, oba jsme s mým partnerem rodiče. Věděla jsem, že nejdůležitější je balanc.

Jak ho tedy docílit?

Musela jsem se několikrát zastavit a ujistit se, že mám vše promyšlené a moc dobře vím, co dělám, a že se nenechám zviklat. Probírám to s partnerem, hodně spolu řešíme, jaké projekty vzít, aby to nebylo na sílu.

Stejně je to celé o improvizaci. To mi dalo zabrat asi nejvíc. Jsem konzervativní, mám ráda věci nalinkované dopředu, když se jede podle jízdního řádu. To s malým člověkem, který to má každý den jinak, zkrátka nelze. Je potřeba se tomu přizpůsobit, plnit závazky, zároveň se netlačit do něčeho, na co se člověk necítí. Učíme se to oba, vlastně všichni tři.

V reakcích okolí možná hraje roli i představa, že vlivem hormonů budete věci vnímat jinak, a to ovlivní váš herecký výkon. Pozorovala jste něco takového?

Bála jsem se, co se stane. Moje první představení po porodu byla Smrtholka v Rubínu, naštěstí nenastaly žádné problémy s koncentrací ani s významy a čímkoliv dalším. Nestalo se vůbec nic, což bylo skvělé. Vždycky když jdu do divadla, je můj syn s člověkem, ke kterému mám absolutní důvěru, a tím pádem mohu já být přítomná pouze v roli.

Emocionální mapa k postavě už byla vytvořená a já ji následuju. Je to schéma, do kterého naskočíte a jedete. Mateřství bezpochyby v člověku otvírá nové rozměry, domnívám se ale, že se propíšou až při zkoušení nových rolí, kdy se vytvoří nové mapy.

Hrajete v kusech, které odrážejí aktuální témata dotýkající se identity, postavení člověka ve společnosti. Hodně patrné je to zejména ve hře Ruka je osamělý lovec. I tam se vám hrálo stejně?

Ano, i když to je jedno z představení, kdy v každé repríze objevíte nový kontext. Zaměřuje se na postavení ženy v rodině, její společenskou roli jako matky, manželky. Autorkou textu je Katja Brunnerová, která bývá přirovnávaná k Elfriedě Jelinek (rakouská spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu – pozn. red.), a je to taková švýcarská kometa na literárním nebi.

Texty Brunnerové jsou mnohovrstevnaté, pracují s vynecháváním podnětu nebo mění osobu mluvčího, jsou velmi konkrétní ve stížnostech a atacích vůči společnosti.

Ruka je osamělý lovec patří k silně angažovaným textům, které jsou pro českou společnost možná až za hranou v rámci nějakého feminismu a jeho prosazování v každodenním životě ženy. Katja jde hodně na dřeň, nutí vážně se zamýšlet, a to Češi nemají moc rádi. Ale tvůrcům, režiséru Ondřeji Štefaňákovi a dramaturgyni Dagmar Fričové, se podařilo udržet apelativní ataky na uzdě i tím, že text rozepsali z původního monologu na text pro tři herečky.

Premiéra se odsouvala kvůli covidu a roční pauza tomu hodně prospěla, protože mezitím do Česka dorazily iniciativy jako Nemusíš to vydržet nebo MeeToo a další a najednou text začal rezonovat úplně jinak. Mám tu inscenaci hodně ráda, Tereza Hofová a Magda Kuntová na mě počkaly, takže se hra nealternovala a stále ji hrajeme.

Podobné téma, jen s přívlastkem migrace, zpracovávají i Pravidla úklidu.

Ta hra vznikala pod taktovkou naší skupiny Kolonie, kterou vede kmenová režisérka A studia Rubín Lucie Ferenzová, a také ve spolupráci s olomouckým Divadlem na cucky. Zabývá se tématem ženské práce, klade si otázky, co to vlastně je. Je to i práce žen na mateřské? Je uklízení vůbec práce?

Lucii, která text psala, při přípravě textu hodně zasáhly události na Ukrajině, které se nakonec i promítly do samotného textu. Ukrajinky, které se najednou ocitly na českém trhu práce, odklonily i směr naší inscenace a zavedly nás do hlubokých diskuzí nad tím, co a proč vlastně chceme inscenovat.

Našly jste kompromis?

Byla to vážně tvrdá práce, ale konečné řešení je důkazem, že v Kolonii dokážeme diskutovat a tvořit, i když od samého začátku nepanuje naprostá shoda. Jsem na to představení, které je takovým zlým kabaretem o uklízení, opravdu pyšná!

Jak jste se daly s Lucií Ferenzovou dohromady? A co uskupení Kolonie vlastně je?

Známe se z DAMU. Lucie studovala činohru, já byla na alterně o rok níž. Tehdy fungoval systém, že režiséři pracují s ročníkem pod sebou. Lucie mě při přípravě absolventské inscenace přizvala, jestli bych s ní nechtěla zkoušet. A také Jindřišku Křivánkovou a Janu Kozubkovou, a tak to začalo.

Máte stálou scénu?

Až od té doby, co je Lucie v Rubínu. (smích) Vždycky jsme si vyhlédly prostor, který se nám hodil, a šly se zeptat, jestli ho můžeme využít. To s sebou neslo různé komplikace, kolikrát jsme pokoutně zkoušely po sklepích, protože byl prostor volný až před generálkou. Takže Rubín je po letech zasloužený luxus.

Když vás poslouchám, mám pocit, že vnímáte herecké povolání jako takový apel vůči společnosti. Poukazovat na aktuální problémy, odlišné úhly pohledu. Je to tak?

Já si myslím, že to je náš úkol – nebalastit prostor nesmysly. Zároveň není vždycky nutné, ať už v divadle, nebo televizi, dělat hlubokomyslné ponory do současných společenských problémů. Určitě je také potřeba se uvolnit, zasmát.

Zodpovědnost nás umělců vůči společnosti je dodržovat rovnováhu a nenechat se svést tím, že jednoduché věci jsou snazší a stravitelnější, proto je budeme dělat. Měli bychom neustále směřovat dopředu a reagovat na to, co přichází. Zároveň je dobré si rozšiřovat obzory, opustit komfortní zónu spolupracovníků, zkoušet nové projekty.

Proto jste se pustila i do seriálu Případy mimořádné Marty?

Navzdory tomu, že to byl mainstreamový projekt, jsem chtěla být jeho součástí. To, že je něco mainstreamové, přece neznamená, že to nemůže být i kreativní proces.

Máte za sebou desítky filmových rolí, kriminalistku hrajete poprvé. Jaká je náčelnice Klára Hořavová ve vašem podání?

Chtěla jsem, aby nebyla typickou policistkou, co nosí sako a culík, jenže jsme se museli držet předlohy (scénář vychází z francouzského originálu HPI, Haut potentiel intellectuel, tedy MIN, Mimořádné intelektové nadání – pozn. red.), a tam moc manévrovacího prostoru nezbylo.

Ale i tak to byla vcelku výzva. Od začátku jsem věděla, že se musím s postavou ztotožnit, abych měla chuť s ní jít na kafe. Musí být hlavně lidská, aby bylo poznat, že si občas neví rady, že věci hodně řeší. Líbí se mi také ženské hledisko. Klára Martu obdivuje a v rámci oddělení se snaží o emancipaci.

Prý jste zatajila kolegům při natáčení, že jste těhotná.

Můj výkon to nijak neohrožovalo ani neovlivnilo, tak jsem si to nechávala pro sebe. Bylo to opravdu na začátku. Já už předtím dvakrát o miminko přišla a nechtěla jsem to nikde ventilovat, dokud nebudu mít jistotu, že je vše na dobré cestě, kterou tedy mimochodem nemáte nikdy.

Jediný, kdo to věděl, byly holky, které mi povolovaly kostým, protože mě ke konci natáčení už pnul. Na tiskovce jsem pak všechny překvapila.

Co jste ještě stihla natočit před porodem?

Film Už tě nemám rád, který režíroval Zdeněk Jiráský. Natáčelo se hlavně v noci v industriálním prostředí v Ústí nad Labem. Dvojice hlavních hrdinů jsou děti. Bylo to náročnější i proto, že mě trápily ranní nevolnosti, ale i tak jsem si to užila.

Točila jsem i seriál Hořký svět, v létě se chystá jeho druhá série. Jsem zvědavá, jak to s mojí postavou Magdaleny bude dál.

Nebude pro vás s malým miminem natáčení oříšek?

Myslím, že to v pohodě zvládneme.

Asi jste zvyklá pendlovat, žijete v Janských Lázních a za prací dojíždíte. To vám vyhovuje?

Jsem hodně spjatá s krajinou v horách, pocházím kousek odsud, neuměla bych žít jen ve městě. Tam je jedno, jestli je podzim nebo jaro. Já velmi citlivě vnímám přírodu, roční období, na podzim děláte dřevo, v létě sečete seno. Intenzivně prožívám bytí.

Úplně nejraději mám, když fouká, padá sníh a je zima, člověk tak má pocit, že žije. Je to uvědomování si okamžiku. Teď a tady.

Manžel je také horal?

Ano, je také zimní typ, ale to je náhoda, stejně jako to, že budu žít s klukem, který je ze stejného kraje jako já, což je super.

Jsou na horách jiní lidé než v nížinách?

Já bych řekla, že jo. Jsou mnohem tvrdší a je těžké z nich něco emociálně vytřískat. Mají tvrdé slupky a trvá, než vás k sobě pustí. Kultura tu moc nežije, musí se vykutat z kamení.

Jak to, že jste se nestala lyžařkou, když pocházíte z Krkonoš?

Těžko říct, asi se někde zkřížily geny, naši nemají žádné umělecké sklony. Ráda jsem lyžovala, ale herectví bylo silnější. Kdybych se měla racionálně rozhodnout, určitě zvolím jiné zaměstnání, ale to si nemůžete pomoct, je to ve vás. Chodila jsem do trutnovského dramaťáku a byla za exota. Většina lidí si ťukala na čelo. Naštěstí mi rodiče fandili, říkali: Dělej si, co chceš, hlavně buď šťastná.

A tak jste zkusila DAMU, ale nedostala se. Přemýšlela jste, že zvolíte jinou cestu?

To bylo peklo. Byla jsem na lyžařském tréninku v Peci a máma mi volala a utěšovala mě, že to zkusím za rok. Vedle mě ve frontě na vleku stála kamarádka Bára a říká mi: Nebuď smutná, všechno, co není na čas, je nespravedlivé. To si pamatuji, zůstalo to ve mně. Měla jsem pocit, že život skončil, různě jsem to pytlíkovala, a nakonec odjela do Olomouce na jazykovku.

Vše se zlomilo až na letním hereckém kurzu, kam jsem každoročně jezdila. Tam jsem potkala Ondřeje Pavelku, který mě seznámil se svojí sestrou Kateřinou, jež také žila v Krkonoších, a ta se mi začala věnovat.

Přesvědčili mě, že je úplná blbost si myslet, že život skončil, když mě nevzali napoprvé. Díky Kateřině jsem se naučila, že herectví je proces, cesta a že bych se místo činohry měla zaměřit na alternu. Jí a našim, hlavně mojí mámě, vděčím za to, že jsem to nevzdala.

A tak jsem se přihlásila na alternu, o které jsem do té doby netušila, že existuje. Zpětně považuju tohle rozhodnutí za jedno z nejlepších v životě, hned po tom pořídit si miminko v pozdějším věku.

Co považujete za pozitivní na odkládání rodičovství?

Nemám srovnání, ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že to, že se mi syn narodil v mých sedmatřiceti, považuju za štěstí. Všechno je takové prostší. Ve dvaceti jsem byla zběsilá a urputná. Chtěla jsem být u všeho.

Teď už chci být jen u toho důležitého, ať jsou to moji blízcí, nebo dobrá práce. Stálo mě velké úsilí se k takovému postoji dopracovat. Člověk si váží svého času, váží si práce, do které může jít a může se z ní domů vracet za malým pokladem.