Ani mezi akademiky a lékaři nejsou rovné příležitosti pohlaví samozřejmostí

Ani dnes není příliš snadné pro ženu stát se akademičkou, vědkyní či lékařkou. U žen je především stále kladen důraz na jejich roli matky, která je překážkou pro jejich kariéru. Situace je dnes sice mnohem lepší než před dvaceti lety, ale stále je i v tomto směru co zlepšovat.

„Když jsem vstupovala na pomezí milénia do akademického světa, čelila jsem opakujícím se dotazům, zda moje rodina a děti nebudou překážkami, a potkávala jsem se také s podceňováním ve smyslu, že přeci s malými dětmi nemám co habilitovat či podávat granty. To se snad už většinou nestává,“ upozorňuje profesorka Milena Králíčková.

„Nicméně ani akademické prostředí neznamená automaticky možnosti částečných úvazků, podporu při návratu z rodičovské či mateřské dovolené či možnost dětských skupin na pracovišti apod. Je před námi ještě stále hodně práce v tom, rovné příležitosti opravdu už v akademickém prostředí nastolit,“ dodává.

Na Univerzitě Karlově dnes již existuje jasný a konkrétní plán opatření, jak se k rovným příležitostem krok po kroku přibližovat. „Máme také Radu pro rovné příležitosti, jež plnění tohoto plánu bedlivě sleduje,“ upozorňuje profesorka.

Zatímco i na univerzitě jsou fakulty, kde převažují mezi studenty ženy (např. pedagogická či farmaceutická fakulta), mezi akademiky (docenty a profesory) jednoznačně převažují muži, což by i vedení Univerzity Karlovy do budoucna rádo změnilo.

Určitá míra diskriminace dnes stále ještě existuje i mezi lékaři a vědeckými pracovníky. „Často se tak děje na základě pohlaví, v souvislosti s tím, že žena je či bude rodičem. Přitom rodičem je i muž, a zaměstnavatel by neměl primárně předjímat, že s nemocným dítětem bude doma zůstávat matka. Stejně tak mu jeho provoz může teoreticky narušit i otec. Ale jen u žen se automaticky předpokládá, že nebudou mít čas na práci, pohotovostní služby nebo akademickou dráhu a že pro ně profese nebude na prvním místě,“ upozorňuje profesorka Monika Arenbergerová.

Rozdíly ale existují i ve finančním ohodnocení za srovnatelnou práci. „V mladších věkových skupinách do 34 let byl rozdíl mezi průměrnou výší mzdy mužů a žen do 10 000 Kč. S rostoucím věkem dosahoval téměř 25 000 Kč. V obou případech ve prospěch mužů,“ vysvětluje na konkrétních číslech Arenbergerová.

Ve zdravotnictví se ale objevuje i horizontální a vertikální genderová segregace. „Horizontální je ta, že více žen působí v takzvaných malých oborech, které mohou mít zároveň nižší prestiž. Vertikální znamená, že ženy najdete hlavně na nižších pozicích. S vyššími stupni řízení jich významně ubývá a ve vedení institucí často chybí,“ upozorňuje lékařka.

Ženy se dnes například hůře prosazují ve „velkých“ oborech, jako je například ortopedie, chirurgie nebo urgentní medicína, kde jsou přijímáni většinou, nebo dokonce někde i výhradně jen muži. „Absolventky často hovoří o tom, že jsou od vstupu do velkého oboru odrazovány už během studia. Když přece jen přijdou k přijímacímu pohovoru, je jim vysvětleno, že by se „v náročném oboru jen trápily“. Méně korektní rovnou řeknou, že má uchazečka handicap, protože je ženou. To se stalo konkrétně mně,“ upozorňuje Arenbergerová.

Což potvrzuje i profesorka Králíčková, podle níž i na Univerzitě Karlově je nejméně studentek na chirurgických oborech, přičemž ve skandinávských zemích ani tyto obory už čistě mužské nejsou.

Jak moc dnes nemocnice pomáhají absolventkám lékařské fakulty v tom, aby nemusely volit mezi mateřstvím a kariérou? „Přístupy jsou velmi individuální. Najdou se pracoviště, která ženám otevírají dveře velmi brzo po narození potomka. Jinde se ale automaticky očekává, že kolegyně krátce po otěhotnění odchází na rizikové těhotenství a od té doby ji několik let neuvidíme,“ říká Arenbergerová.

Mladým lékařkám, které by rády narušily tento zaběhlý stereotyp, by přitom velmi pomohlo, kdyby nemocnice měly k dispozici dětské skupiny. Ty by měly přijímat i děti mladší tří let a být v provozu od časných do pozdních hodin.

„Nemělo by se ani zapomínat na postgraduální vzdělávání, které by mělo být nastaveno mnohem flexibilněji včetně online výuky, s omezením délky některých zbytných kurzů, na které musí školenci dojíždět z mateřského pracoviště do specializovaných center. To ale platí pro obě pohlaví. A v neposlední řadě jsou důležité i zkrácené úvazky nebo flexibilní formy organizace práce,“ zdůrazňuje lékařka.

V lékařství, tak jako v jiných vědeckých oborech, dochází i k diskriminaci z pohledu kariérního růstu.

I v lékařství bohužel platí, že docentek a profesorek není padesát a více procent, jak by odpovídalo demografickým datům. Národní kontaktní centrum – tender a věda, unikátní specializované pracoviště Sociologického ústavu Akademie věd ČR, sleduje data o zastoupení žen a mužů ve vědě od roku 2000. Česká republika od samého počátku v mezinárodním srovnání zastoupení žen ve vědě zaujímá nejnižší příčky mezi státy Evropské unie.

„Docentek je aktuálně 26 procent, profesorek 16 procent. Situace se ale postupně zlepšuje. Odhaduje se, že při stejné výši růstu bychom očekávaného paritního zastoupení žen a mužů mezi docenty dosáhli v roce 2102 a u profesorů dříve – už v roce 2098. Takže pokud dobře počítám, dožije se toho vnučka mé vnučky,“ uzavírá Arenbergerová.