Článek
Jak jste se dostala do televizního detektivního filmu Případ s koncem?
Režisérka Lucie Bělohradská sledovala náš ročník během klauzur na DAMU a obsadila nás do Případu se štěnicí, abychom si vůbec zkusili práci na kameru. Na základě toho mi nabídla větší roli v Případu s koncem. Fantasticky se o mě starala, po záběru si mě vzala stranou, abych se na sebe mohla podívat a viděla, co by se dalo zlepšit.
V běžném seriálovém provozu by tak důkladná práce nejspíš nebyla možná.
S dlouhodobými seriály u nás nesouzním. Mám dojem, že neprospívají obecné úrovni společenského vkusu
Do seriálů se vám tedy nechce?
Moc zkušeností s filmovým a televizním světem nemám, ale s většinou dlouhodobých seriálů u nás nesouzním. Mám dojem, že neprospívají obecné úrovni společenského vkusu. To ale neznamená, že bych odsuzovala kohokoli, kdo do nich jde. Já nemám děti, nesplácím hypotéku, mám privilegium zázemí. Zatím se do takových projektů z existenčních důvodů zapojovat nemusím, a tím pádem ani nechci.
Jitka Sedláčková: I v páru může být člověk solitér
V Případu s koncem jste před kamerou stála vedle těžkých hereckých vah. Nesvazovalo vás to?
Hrála jsem dceru Jana Šťastného, vtipná shoda jmen. Nesvazovalo, nedělám si o ostatních obrázek podle toho, jak se jmenují a jak dalece jsou známí. Čekám na vlastní zkušenost. A ta byla příjemná.
Máte herecký vzor?
Je spousta herců, kteří mě inspirují, z těch českých obdivuji třeba Pavlínu Štorkovou, Ivana Trojana, Kláru Melíškovou, z mých vrstevníků například Denisu Barešovou. Vážím si práce mnoha lidí, ale k nikomu se neupínám jako k modle. Chci zůstat svá.
V Ungeltu se v dramatu Cesta k vodopádům ocitáte na jevišti v hereckém duetu s Jiřím Langmajerem. Říká se o něm, že je na své kolegy přísný.
V tom jsme si porozuměli. Chodit na zkoušky připravená, znát text, dát tomu maximum, jít do hloubky je pro mě samozřejmost. Respekt samozřejmě mám. Jiří se pro mě stal kolegou a parťákem. On je mimořádně inspirativní, ale nikdy ve mně nevyvolal dojem, že mě vede za ruku. Řekla bych, že jsme kráčeli spolu ve snaze dát tomu příběhu maximum.
Režisérem hry je váš učitel z DAMU Michal Dočekal. Nepřipadala jste si jako ve škole?
Na začátku zkoušení jsem takový pocit trochu měla, ale rychle a přirozeně se to přetavilo do vzájemného dialogu a partnerství. Byly to krásné dva měsíce.
Osud vaší postavy moc radostný není.
Rozpadla se jí rodina, stala se obětí znásilnění a nechtěně otěhotněla. Přihodily se jí zlé věci, ale zároveň její příběh nese naději, že i s největšími hrůzami se člověk může vypořádat. Když na to není sám.
Jiří Langmajer: Každý večer se těším na to, až doma najdu svou ženu
Dovedete si sama sebe představit v tak hraniční životní situaci?
K herectví patří představování si sebe sama v okolnostech, v nichž se pohybuje postava. Dívce, kterou hraju, je sotva osmnáct, mně čtyřiadvacet. Ona nemá nikoho, já bych se mohla opřít o široké zázemí, naše životní nastavení se zásadně liší. Nedokážu říct, jak bych se v její situaci zachovala.
Jak vypadá vaše zázemí?
V prvé řadě rodina – máma, táta, sestra, bratr – a pak přátelé z DAMU. Měla jsem mimořádné štěstí nejen na pedagogy, ale i na spolužáky. Za ty čtyři roky se z nich stala moje druhá rodina. Vím, že se na ně mohu spolehnout. Patří sem i kamarádi, které jsem poznala na józe.
Váže se na ni i váš životní styl?
Jsem už dva a půl roku vegan. Předtím jsem byla vegetarián. Neznamená to v mém případě extremismus, chci jen žít v souladu se svými hodnotami. V době, kdy mám tolik možností a alternativ, je pro mě přirozené se stravovat rostlinně.
Co vás přimělo k vegetariánství a proč jste přestoupila na veganství?
Nutno říct, že se v mé rodině vždycky dbalo na to, co jíme a z jakých to pochází zdrojů. Když se u nás objevilo maso, bylo z farmy, ne z velkochovu. A nebylo to víckrát než jednou do týdne. Ne ráno šunka, k obědu flákota a večer točeňák. Brzy mi došlo, že maso na talíři byla živá bytost, a vnitřně jsem s tím bojovala. Prvotní impulz byl tedy etický.
Veganství mi přišlo časově i logisticky náročné. Na józe jsem pak potkala lidi, kteří se vegansky stravují, a zjistila jsem, že to vůbec tak složité není. Být veganem třeba před dvaceti lety muselo být mnohem náročnější. Dnes už člověk chuťově a rozmanitostí není při veganské stravě o nic ošizený. Mně osobně navíc chuť masa nechybí.
Vy nejste z herecké rodiny, že?
Ne. Odmala jsem tíhla k literatuře a jazykům. Přihlásila jsem se na francouzské gymnázium, jenže jsem zjistila, že jsem se dostala na přírodovědnou větev, kde jsou všechny předměty ve francouzštině. Tím, že táta i starší brácha se zabývají matematikou a fyzikou, to pro mě tak svízelné nebylo.
Veganství: Zdravé stravování, nebo cesta k nemocem?
Na škole měli dramatický kroužek, to mě bavilo. Potkala jsem tam Jindřišku Dudziakovou, v současnosti členku činohry Národního divadla, a ta mě zavedla do OLDstars, což je amatérská divadelní skupina. Byl to pro mě nový svět a cítila jsem se v něm šťastně. Volný čas jsem trávila v divadlech.
V roce 2014 jsem viděla v Dejvickém divadle Racka a to mě zasáhlo. „Tohle je ono,“ řekla jsem si. Tvořit něco, co v lidech rezonuje, co se jich dotýká a nad čím přemýšlí.
Jakou rolí jste na DAMU absolvovala?
Postavou umělé inteligence ve hře Digitální podzemí, kterou pro náš ročník napsal Kryštof Pavelka.
Stále se rozšiřuje seznam profesí, kde jednou díky umělé inteligenci nebudou zapotřebí lidé. Může k nim patřit i herectví?
Věřím, že ne. Ostatně i pandemie nám ukázala, že živé umění je nenahraditelné. Stejně jako výměna energií mezi jevištěm a hledištěm.
Vydržela vám přátelství z DAMU, i když jste se před dvěma lety rozběhli do různých souborů?
Pořád držíme při sobě, pořádáme společné Vánoce, připravujeme si dárky jako překvapení. Jsme spolu samozřejmě méně, ale kdykoli máme tu možnost, vídáme se. Cestujeme po divadlech v republice, jedna spolužačka je v Ostravě u Bezručů, dva spolužáci v Liberci, jeden v Plzni, několik z nás v Praze. Tady ve Švandově divadle se potkávám se spolužákem Petrem Kultem. Pouto zůstalo.
Absolvovali jsme v covidovém roce, kdy jsme měli dojem, že veškeré úsilí bylo marné a my nedostaneme práci. Je velké štěstí, že ji nakonec všichni máme a děláme to, co nás naplňuje.
Elizaveta Maximová: Nechci být zbrklý sprinter, ale maratonec
Protože se za ty čtyři roky opravdu dobře známe, nejvíc mě potěší, když řeknou, že jsem je herecky překvapila. To je případ Srpnového světla, které hrajeme ve Studiu Švandova divadla.
Jak dlouho tam jste v angažmá?
Začala jsem hostovat na podzim 2021 v inscenaci Lady Macbeth z Újezdu v režii Davida Jařaba. Denisa Barešová odcházela ze zdejšího angažmá, a opustila tak i roli služebné Kristy.
Hledali alternaci a nabídli mi, abych tuhle roli přezkoušela. Na jaře 2022 mi umělecký šéf Martin Františák nabídl zkoušení Srpnového světla. Tato spolupráce pak vyústila v angažmá.
Váhala jste? Mnoho vašich kolegů angažmá neláká.
Byla jsem ráda, předchozí spolupráce mi ukázala, že zde můžu pracovat a potkávat lidi, kteří mě zajímají a inspirují. Je mi tu dobře.
V jakých rolích vás tu mohou diváci vidět?
V Kabaretu Winton podle předlohy Kateřiny Tučkové hraju milenku Nicolase Wintona Švédku Kerstin, o které se spekulovalo, že byla agentkou gestapa.
Winton ji dokázal přesvědčit, aby sehnala letadlo, které přepravilo do Švédska několik desítek židovských dětí. Jak to s ní bylo ve skutečnosti, se už asi nedozvíme.
Vyrůstala jsem ve svobodě. Jsem na projevy jejího omezování extrémně citlivá. Svoboda není nikdy samozřejmost
Mou poslední rolí je Julie v dramatizaci románu George Orwella 1984. Tu knihu znám, ale snažila jsem se nenechat se svázat tím, že se jedná o kultovní literární předlohu. Dramatizace se Dodo Gombárovi, myslím, povedla.
Vy jste měla Orwella téměř jako povinnou četbu, myslíte, že jste jeho knihu vnímala odlišně od generace, mezi kterou 1984 putovalo utajeně?
Tím, že jsem vyrůstala ve svobodě, jsem na projevy jejího omezování extrémně citlivá. Hodně se mě toto téma dotýká a jsem ráda, že se tento titul uvádí a mohu na něm spolupracovat. Stačí se podívat, co se děje kolem nás. Svoboda není nikdy samozřejmost.
Dovedete si představit, že byste žila v nesvobodě, nemluvě o takovém extrému, do jakého Orwell svůj román zasadil? A že byste nic jiného neznala?
Nedovedu. Snad kdybych byla v Severní Koreji. Lidi to opravdu může zdeformovat tak, že si svobodu ani nedovedou představit. Může dojít k tomu, že jim nesvoboda dává iluzi komfortu, ve které za ně veškerou odpovědnost nese někdo jiný. Že se ani nemusí namáhat přemýšlet, žít vědomě a uvědoměle.
Těšíte se na divadelní prázdniny? Co plánujete?
Těším a určitě pojedu někam do přírody. Kontakt s přírodou je pro mě zdroj energie. S kamarády plánujeme, že bychom vyrazili do Skandinávie.
Mám tendenci vidět v každém to dobré, pokud ovšem jde o lásku partnerskou, tak to musím potkat spřízněnou duši
Máte na pravém zápěstí vytetované srdíčko, jak se tam dostalo?
Vytetovala mi ho kamarádka po jedné mé bolestné zkušenosti. Na někoho může vytetované srdce působit primitivně, ale pro mě to je symbol lásky jakožto hybné síly a dobra, ve kterou věřím. Má pro mě mnoho podob, nejenom tu mileneckou, partnerskou.
Zamilováváte se snadno?
Mám tendenci hledat a vidět v každém to dobré, pokud ovšem jde o lásku partnerskou, tak to musím potkat spřízněnou duši.
Ve vaší profesi a ve vašem věku se vám asi nevyhnou milostné scény. Už jste na to narazila?
Na jevišti jsem řešila nahotu. Bylo to pokaždé hodně citlivé. Musím si být jistá záměrem, že jde například o metaforu, kterou bychom jiným prostředkem nedokázali sdělit. Pak to vnímám tak, že moje tělo je nástroj, jak ji sdělit. Kdyby ale šlo o prázdné gesto, které tam je jen pro nahotu jako takovou, odmítla bych.
Odmítla jste už roli?
To ne, ale stalo se, že jsem byla pozvaná na casting, a když jsem si přečetla scénář, pochopila jsem, že bychom se v tématu neshodli, a tak jsem se z konkurzu omluvila.
Jste připravená na to, že se u hereček i mimo jeviště hledí na to, jak vypadají, co mají na sobě…
Není mi jedno, co nosím. I z hlediska udržitelnosti. Chci, abych se v tom, co mám na sobě, cítila dobře a zůstala svá. Trendy se moc nezaobírám. Když jsem byla ostříhaná na krátko, spousta lidí se divila, že jsem herečka. Já se tak v tu dobu cítila dobře.
Nemám ráda stereotypní očekávání, že by měl člověk nějak vypadat, nějak působit. Když ale jdu na nějakou společenskou akci, není to tak, že bych se na to vykašlala a přišla v teplákách. Takový pankáč nejsem.
Na druhou stranu se úplně dobře necítím v šatech, nepřipadám si tak sama sebou. Radši si vezmu kalhotový kostým. Mám ráda osobitost a cením si jí i na ostatních lidech. Když se nenechají nikam zaškatulkovat a jsou takoví, jak se cítí.
Máte herecké sny?
Máte-li na mysli nějakou vysněnou roli, tak tu nemám. Pokud o něčem takhle sním, tak o schopnosti překvapovat, i samu sebe. A být u projektů, které pro mě mají smysl, s lidmi, kteří to cítí stejně.