Anežka Kubátová: I po letech chci hořet pro lásku

V civilu je křehká, váhavá, poetická. Až se bojíte, abyste jí neublížili. Zlehounka se však rozehřívá a svěřuje čerstvé dojmy po premiéře hry O Pavlovi v Divadle Na zábradlí.

„Jak se mám? Po premiéře mě vždycky popadne totální smutek, prázdno, že něco skončilo… Celkově ale žiju šťastnou etapu, začala jsem cvičit jógu, která mírní nekoordinovaného poděsa ve mně, víc doma uklízím a těším se z pětiletého Vojtíška… Zároveň se snažím nějak srovnat hodnoty, blíží se mi čtyřicítka! Chtěla bych zjistit, jaká doopravdy jsem. Mám pocit, že jsem se vlastně až teď trochu zastavila a uvědomila si, že je třeba si věci užívat.“

Co pro vás znamenala role Dani Horákové, manželky Pavla Juráčka?

Byla jsem velmi natěšená, byla to pro mě obrovská příležitost. Takže jsem se ani nestihla bát. Předlohou se stala její kniha O Pavlovi, kde ze svého úhlu pohledu popisuje kalamitní, až toxický vztah a soužití s režisérem nové vlny Pavlem Juráčkem. Jedná se o období po roce 1979, kdy byli donuceni k odchodu z Československa a žili v klaustrofobní mnichovské garsonce.

Nápad přivést je na jeviště vznikl v době pandemie covidu, kdy se lidi ocitli taky v jisté izolaci. V obecnější rovině je to tedy hra o mnoha úrovních samoty, jak spolu žít a komunikovat ve ztížených podmínkách.

Jste z generace, která totalitu nepamatuje. Kdy poprvé jste slyšela jména protagonistů?

Můj milý Jenda (režisér Jan Mikulášek, vnuk básníka Oldřicha Mikuláška – pozn. red.) režíroval před deseti lety Juráčkovy Deníky a já si je se zájmem pročetla. I když byly hodně temné. Šokoval mě svou genialitou i egocentričností, navíc jsem se dozvěděla o složitostech v minulém režimu.

Samozřejmě něco jsem už věděla od rodičů. O přetvářce, manipulaci, životním strádání. Mamka třeba vzpomínala, že nebýt kamarádky, jejíž otec byl stranický funkcionář, nedostala by se na vysokou školu.

Možná je proto pochopitelnější, proč jsme jako národ tak bojácní a držíme se přehnaně pravidel. Narážím teď třeba na regule některých restaurací o chování dětí.

Co vás při studiu té doby překvapilo úplně nejvíc?

Asi akce Asanace, kdy byly nepohodlné osoby nuceny režimem k vystěhování. Neumím si to vůbec představit, musel to být hrozný zlom. Opustit zemi, příbuzné, přátele – s tím, že je zřejmě už nikdy neuvidí. A často svůj talent v cizině nedokázali nebo neměli možnost uplatnit. Tolik zmařených osudů…

Moje postava Daňa na mě ale působí jako rváč, silná osobnost a optimistka, které se povedlo s novou situací vypořádat a nastartovat druhou kariéru. Na rozdíl od manžela…

Pro moji generaci je tohle téma už vzdálené, jsme docela zhýčkaní svobodou volně cestovat a vyjadřovat se. Vše se smí, a tím pádem se nemusí vyvíjet úsilí. Ale věřím, že i jim se naše hra bude líbit. Asi každý jsme v podstatě trochu šmírák. Zajímá nás, jak kdo žije – co se tutlá doma. A zde se nahlédne do kuchyně dvou silných, zajímavých osobností.

Je náročnější hrát skutečnou žijící ženu než fiktivní postavu?

Určitě. Poslouchala jsem její podcasty, přečetla nějaké články, rozhovory. Ale než abych ji přesně napodobovala, snažila jsem si navodit, jak bych se asi cítila v její kůži. Mám výhodu, že jsem vzhledově podobný typ jako ona. K tomu brýle a vlasy…

Text jsem se učila brzy ráno, když rodina spala. To je ideální, nikde nikdo.

Setkaly jste se naživo?

Ano, ale až po premiéře, kdy za námi vycupitala na jeviště. Do té doby hru neznala, chtěla být překvapená. Objala mě, dala mi hubičku a zeptala se, nakolik vnímám, že šlo v jejím příběhu o lásku? Odpověděla jsem, že z mého pohledu šlo o velkou lásku, vášeň, ale i peklo.

Byla o dost mladší a věřila, že lze člověka předělat právě láskou, že s Pavlem budou chodit do parku a povídat si o literatuře… Jenže jeho deprese a alkohol je rozdělily.

Vy byste s takovým člověkem vydržela?

Kdoví, možná chvíli… Přes všechno si ale myslím, že dokázal být i okouzlující. Mám slabost pro umělce a jejich tvorbu chápu jako odměnu za utrpení, které se jim asi děje v hlavě a srdci. Juráčkovy filmy jsem nakoukala z velké části, čím poetičtější, tím jsou mi bližší. Když někdo vytáhne z kapsy ptáčka, mluví to za všechno… Ovšem nakonec bych od něj asi taky utekla.

S Janem Mikuláškem jste dvojka v práci i soukromí už patnáct let. Potkali jste se v divadle?

Mám pocit, že jsem si ho přivolala. Na základce jsem četla pořád básničky, milovala poezii a věřila, že můj hoch bude z Moravy.

Ano, poznali jsme se pracovně, když režíroval Hamleta, zaujal mě a inspiroval, líbilo se mi jeho vidění světa. Má krásnou duši. Ale vztah režisér–herečka pro mě byl tabu, navíc jsme oba introverti.

Když setkávání při zkouškách skončilo, stýskalo se mi po něm. A on mi po dvou měsících napsal k svátku. A poznamenal, že mám hezký zadek. (směje se) Následovalo tuším pozvání na procházku a na čaj…

Ani v pandemii nepřišla krize?

Díky našemu chlapci ne, naopak. Měli jsme na sebe spoustu času a užívali si to. Jsem už starší máma. Dlouho jsem myslela, že budeme mít třeba pět dětí. Ale to už nezvládnu.

Tuhle jsem vzala Jendu na balkon na cigaretu a zeptala se ho, jestli se nezlobí. Prý ne. Taky máme psa, takže jsme mohli chodit na povolené procházky. Rychle se na to zapomíná, ale byla to podivná, smutná doba. Nám přinesla spíš to lepší.

Herci bývají spíš extroverti, milují společnost, předvádění… Vy tedy ne?

Budu si asi muset udělat nějaký test. Divadlo se mnou provádí velkou proměnu: na jevišti mi najednou zmizí ekzém a úplně se rozzářím. Doma se sice vrší hromada prádla, tyhle povinnosti zanedbávám, ale jinak mě to fantasticky naplňuje. Cítím se šťastná.

Na druhou stranu mám potřebu vyrovnávat společnost samotou, únikem do přírody. S Jendou a Vojtíškem proto jezdíme často na výlety do lesa, do ticha, pořád opakuju, ať poslouchají, jak ptáčci krásně cvrlikají. Pevné zázemí na venkově ovšem nemáme, žádnou chalupu jsem bohužel nezdědila.

Tak mi řekněte, co jste „zdědila“ – odkud pocházíte? Kde to začalo?

Spíš kde to skončí? Narodila jsem se v Liberci, proto miluju kopce a pohledy do dálky. Rovinky mě nudí. Rodiče jsou učitelé, mamka má široké zlaté srdce, taťka je dobrodruh, který se pětkrát oženil. Já a dva sourozenci pocházíme z prostředního vrhu.

Z obou rodičů mám kousek, ale nejvíc jsem asi po babičce, kuchařce. Hlavně vzhledem a důrazem na rodinu, ta je pro mě tolik důležitá! Ovšem do kuchyně mě Jenda moc nepouští, v tom je opravdu klenot.

V mixu genů jsem taková šťastná pesimistka, všechno vidím černě, i když to schovávám za úsměv. Navíc jsem dost tvrdohlavá, zasekávám se na maličkostech, no Beran…

Kdy se ve vás probudilo herectví?

Byla jsem spořádané, zodpovědné dítě, jedničkářka, co seká dobrotu a obchází brigády. Suchoprd nebo šedá myš se tomu říká. Rozhodně jsem se nepředváděla před návštěvami. Chodila jsem zpívat do Severáčku, do dramaťáku, hrála jsem na klavír a loutnu. Nosit na zádech futrál podobající se rakvi plus o dvě čísla větší boty mi přišlo děsně dekadentní. Sportovně jsem zakrněla, protože jsem dost stonala a rok jezdila na vozíčku.

Jedna z brigád byla šatnářka v divadle, kde jsem se nadchla pro vůni šminek, vzrušovalo mě sedět ve tmě a sledovat herce na scéně. Jak se komu dnes daří nebo ne. Tam se ve mně probudila další láska po babičce – hrála totiž kdysi ochotnické divadlo.

Takže po maturitě…

V sedmnácti jsem utekla na JAMU do Brna. Na herectví mě lákala ta zvláštní svoboda, možnost naložit s textem podle svého citu, převléknout se do někoho jiného, schovat se za něj.

Ale neodevzdala jsem diplomku, protože mě postihla hodně pozdní puberta. Nešlo o mejdany ani jsem nestřídala kluky, vždycky jsem se zaláskovala na dlouho, ale po večerech jsem se toulala po Brně, nasávala filmy a knížky… a začala konečně žít něčím jiným než divadlem a šprtáním.

Jak jste se ocitla v kultovním Divadle Husa na provázku?

Zase přes brigádu – sloužila jsem v HaDivadle (s Divadlem Husa na provázku je sdruženo v Centru experimentálního divadla Brno – pozn. red.) jako „slečna uvaděčka“ a objevila, že vypisují něco jako Den idiotů.

Tak jsem se šla ukázat a zaujala Vladimíra Morávka, který mě pak vybral na konkurzu do Lásek jedné plavovlásky. Zůstala jsem osm let, získala nejlepší životní školu a skvělou kamarádku Aničku Duchaňovou.

Stala jste se i spoluautorkou oceněné loutkové hry Dášeňka aneb Psí kusy – Haf!

Tak bych si to netroufla říct. S úžasným loutkářem Jirkou Jelínkem jsme tehdy vytvořili pro děti hravou pohádku na motivy Karla Čapka – a dostali za ni překvapivě cenu Erik. Zrovna včera jsme si volali, jestli nezkusíme zase něco. Psát a hrát pro děti je krásné, možná by mi to sedělo nejvíc. Jsou nejlepší i nejpřísnější publikum, dají hned najevo, jestli je to nuda, nebo skvělé. Nic neodpustí.

Z dobře rozjeté kariéry jste odešla do Prahy Na zábradlí – proč?

Já se vždycky snažím plížit za láskou – tím myslím mužského i divadlo. Šlo o trochu bolavý odchod. Jak jsem už dlouho byla „kůň“ režiséra Morávka, cítila jsem, že potřebuju změnu. A protože do Prahy šel i můj partner Jenda, bylo vše jasné. To plížení si představuju doslovně: že mám v kapse lupu a v kabelce spacák, a kdyby Jenda řekl: Jdeme tam a tam, půjdu.

Pro mě je moc důležité i po letech hořet pro lásku. Zdá se mi, že náš vztah je čím dál lepší. Jistě, najdou se vlnky, houpá se to na obě strany, někdy bych píchla špendlíčkem… I divadlo miluju čím dál víc, je to krásná profese.

Většinu věcí, v nichž jste hrála, váš muž režíroval. Nosíte si práci domů?

Rozhodně. Sice jsem tvrdila, že se doma o divadle nebavíme, ale není to pravda, my se bavíme jen o divadle! Myslím, že je to velká výhoda. I když jsme na sebe asi přísnější než na cizí.

Podle jeho mimiky, jak skloní hlavu… často poznám, co mu v ní zrovna běží. Moc ho jako tvůrce obdivuju a ráda s ním pracuju, problém pak ovšem nastává s hlídáním Vojtíška. To je momentálně největší úskalí naší spolupráce.

Hru O Pavlovi nerežíroval. Co vám řekl po premiéře?

V podstatě nic. Měli jsme domluvené znamení, že když uteče a půjde hned vyvenčit psa, bude to znamenat, že mi pak řekne nějaké výhrady. A pokud zůstane na večírek, je to dobré znamení. Zdržel se.

Máte nějaké herecké vzory, vysněnou roli?

Obdivuju třeba Meryl Streepovou nebo Olivii Colmanovou. V srdci nosím jako vzor Ivanku Hloužkovou a Petru Špalkovou.

Sama myslím neoplývám krásou a spíš si všímám a cením toho, co z herečky vyzařuje, zda informace od ní přijde k divákovi.

Vysněnou roli jsem nikdy neměla, vždycky si říkám: Poddaní hrají krále. Neberu jako hlavní, aby v představení zazářil jedinec, ale aby se podařilo zprostředkovat divákům celé představení tak, aby je oslovilo. Mojí předností je, že se díky své bláznivosti pouštím i do věcí, na které nemám. Podstatná je odhodlanost a nasazení. Zatím to docela vychází.

Hrála jste už ledacos, Kleopatru i slepici, jaká postava ve vás nejvíc uvázla?

Asi ta poslední – Daňa. Od ní bych se mohla trochu naučit jít si za svým. Nehrbit se, nebýt zbytečně submisivní a dívat se na věci s nadhledem.

Ale inspirativní byly všechny. Spíš než skok do jiné doby mě baví převtělení do jiné osobnosti. Snažím se pochopit odlišné myšlení, jednání. Jsou to velké výzvy, ocitnete se i v situacích, které v životě neznáte. Třeba že vás muž podvádí jako v případu manželky Jana Wericha Zdeničky. Měl kolem sebe hodně vlaštoviček…

Pevně věřím, že mě něco takového v životě nepotká. Nevím, zda bych to dokázala přehlížet jako ona, nebo bych byla tak zraněná, že by to rozbilo vztah. Nevím. To je výhoda scénářů – napovědí, jak reagovat.

Naopak Kleopatra měla víc vztahů a zacházela s muži dost majetnicky, museli se jí dvořit. O tom taky nic nevím, ani nemám potřebu pokukovat po jiných mužských. Zahrát její jistotu a suverénnost pro mě bylo asi vůbec nejtěžší.

Koho hrajete ve filmové komedii Život pro samouky?

Kamarádku hlavní hrdinky Aničku. Je to o vrstevnici, které se rozpadá manželství, ani v práci není výjimečná – a snaží se s tím vším popasovat. Moje Anička je trochu střelená naivka, která vidí všechno ještě růžově. Hrála se mi docela lehce, možná jsem jí byla před lety v něčem podobná.

Kdybyste měla den jen pro sebe, jak byste si ho užila?

Nastříkala bych si polštář levandulí, spala, co se dá, uvařila si zázvorový čaj a pak se vydala po Praze. Miluju Riegrovy sady u našeho domu, znám slušně nejbližší okolí, začínám se cítit jako Pražanda. Ale většinu města zatím nemám zmapovanou. Chtěla bych se toulat a obdivovat krásné fasády, prolínání historie…

Náš syneček už v tom má jasno, dívá se z okna a říká: Moje Praha! Taky bych si sedla na lavičku a pozorovala lidi, jak se tváří a reagují. Ráda se s nimi dávám do řeči a skoro vždycky jde o zvláštní osudy, barevné životy, překvapivé reakce…

Jaké jsou vaše další plány, sny?

Těším se na nové role, uvidím, co přijde. Divadlo je vášeň, kde proudí energie. Film znamená jiný styl práce a pro mě byl zatím spíš bonbonek za odměnu. Snad se v něm ještě víc zabydlím. Přála bych si mít víc času na čtení, zrovna čtu strhující román od Olgy Tokarczukové.

Můj tajný sen je vytvořit s kamarádkou knížku pro děti. Mám slabost pro knížky spisovatelky a výtvarnice Daisy Mrázkové, chtěla bych umět to, co ona. A taky doufám, že se mi povede přestat zahánět stres cigaretami.