Anežka Hošková: Chaos je mi blízký. Dokážu se v něm zorientovat

Sama o sobě říká, že ráda „jede na adrenalinu a pod stresem se jí tvoří nejlíp“. Nezřídka svá díla dokončuje pár hodin před výstavou. Letos jich ostatně měla v Praze několik. A na listopad chystá jednu velkou. Spojí se opět s bratrem Jakubem, výtvarníkem a multižánrovým umělcem, jenž je jejím celoživotním vzorem.

Roky jsem chodila do Dismanova rozhlasového dětského souboru. Sen být herečkou jsem tak v sobě nějaký ten čas živila. Jenže pak jsem zjistila, že se nedokážu ztotožnit s rolemi. Vadilo mi, že je napsal kdosi cizí a že je musím přesně interpretovat, že mi říkají, co mám mít na sobě, co mám cítit. Tak jsem jim jednou zavolala, že tam už chodit nebudu.

Ne, přemlouvali mě, ať zůstanu, že dělám velkou životní chybu. Já jsem stejně odešla, protože jsem to tak prostě cítila. V době dospívání jsem tím zjistila, že se vše dá dělat jinak. Začala jsem propojovat výtvarno s herectvím a hudbou.

Hudbu miluju, zní u nás doma, v ateliéru často. Jsem na ni zvyklá. Táta si ji pouštěl rád hodně nahlas, na plné pecky. Jeden čas hodně pařil The Cure a The Smiths. Ve mně pak vzbuzovala nejrůznější nálady. K emočním skladbám ostatně tíhnu pořád.

Nejlepší vize mě napadají na koncertech. Jsou ovšem momenty, kdy hudbu vypínám. Stává se to ve chvílích, kdy potřebuju být absolutně přesná, musím se soustředit. Například když beru do ruky skalpel.

Používám ho při tvorbě koláží. Když vyřezávám šablony, musím se soustředit. Mám to stejně jako chirurg, když operuje. Musím se trefit. Nesmím proříznout plátno ani nesmím přetáhnout. Většinou to, co chci, poté dělám na jeden tah, což mám už v ruce... V téhle technice mě inspiroval bratr, my se vůbec hodně ovlivňujeme.

Vyrůstala jsem v rodině, do níž umění patřilo. O tátovi jsem už mluvila, máma je zas nadšená výtvarnice, jinak profesorka jazyků. Rodiče také milovali, až fanaticky, alternativní kulturu, my v ní vyrůstali. S bráchou jsme kreslili, malovali všude: na papír, na zdi.

Jako malí jsme zbožňovali Disneyovky, takže jsme to ve společném dětském pokoji měli krásně barevné. Vedle obrázků na stěnách jsme samozřejmě ale tvořili „normálně“, dělali jsme komiksy, knížečky...

Naopak, podporovali nás. I táta měl ke kreslení sklony. Chápal naši potřebu výtvarně se vyjádřit. Mámu jsme s Kubou často viděli u práce, malovala obrazy na plátno a my ji přirozeně napodobovali. To vidím i na vlastním synovi. Mám-li před sebou plátno, chce pro sebe také jedno, menší, aby mohl něco dělat.

Protože moje obrazy vycházejí z kresby, jež je pro mě hlavním médiem mých vizí. Cítím se v ní nejsilnější, ráda ji posléze transformuju do dalších druhů umění. I na vysokou školu, na fakultu výtvarného umění k docentu Václavu Stratilovi jsem chodila původně na kresbu.

Spíš jsem chtěla jít jinam, než studoval brácha. Neomylně jsem si totiž vybrala v Praze stejný obor a stejnou školu, přišlo mi to divné. Proto jsem využila možnosti odjet do Brna. Tam mě dovedla souhra náhod, konkrétně moment, kdy jsem v sedmnácti díky bráchovi potkala pana Stratila. Vypadal jako Newyorčan. Úplně mě okouzlil.

Najednou jsem věděla, u koho, co a kde budu studovat. Pak už nebylo co řešit. Podala jsem přihlášku na FaVU. Vzali mě hned. Roky v Brně jsem si moc užila.

Jo, podobné připomínky sem tam zpočátku zaznívaly, přece jen mám samohlásky na moravský vkus hodně otevřené...

S prostředím jsem se jinak sžila poměrně rychle. Dokonce tak, že jsem později odmítla přesun do Prahy, i když to vyžadovalo časté pendlování. Mému sžití asi napomohlo i to, že část mých rodinných kořenů je s Moravou pevně spojená.

Ano, následně je vybarvuju akvarelem, lepím na vše lepenku, do níž vymyšlené motivy skalpelem řežu, jak jsem popisovala.

Jsem si skalpelem poměrně jistá. Důležité je na práci se soustředit, vědět, že rozhodují milimetry... Když se mi ovšem stane, že plátno proříznu, není to hrůza. Jistá nedokonalost k umění patří. Ostatně dokonalost bývá nudná, drobné chyby naopak ve svých dílech oceňuju.

Zřejmě ano, protože sem tam něco prodám.

Záleží na velikosti díla, na pracnosti, na tom, jak ho mám ráda. Mám-li to znormalizovat, za můj větší formát obrazu zaplatíte přes sto tisíc, za menší akvarely desítky tisíc. V téhle částce se odráží mimo jiné to, že v branži nějaký rok dělám, mám nějaké jméno, a podobnou transakci můžete vnímat jako investici do budoucnosti.

Zároveň přiznávám, že s cenami si nechávám radit od jiných, kteří vědí, za kolik se podobná díla prodávají. Pro mě jako umělkyni jsou podobné věci, kupecké počty, poměrně těžké, dokonce je až nemám ráda. Vím, že v tom nejsem sama. Řada kolegů se nechává ocenit jinými. Snažím se pak radami řídit.

Těžce, ale ano. Záleží na mnoha faktorech. Mimo jiné na tom, zda probíhají výstavy, kam mohou kupující dorazit. Nebo taky na tom, zda máte rodinu. Já máma jsem, proto ještě učím výtvarku v pražské základní škole, což mě i baví, abych nějak vyšla s penězi.

A proč ne? Ve školství jsem zjistila, že mám na děti nervy a že je to pro mě menší stres než svět umělecký. Často tam vidím poměrně brzy výsledky své práce: snažím se talentované žáky připravovat na přijímačky na střední školy. Zatím se dostali všichni...

Shrnu-li stručně odpověď, jestli se malováním uživím – neprodávám jeden obraz za druhým, za covidu se to ani nedalo, měsíční náklady dávám dohromady z více zdrojů.

Před pandemií jsem fungovala mimo jiné v pražské Galerii A. M.180, kterou spoluvedu. Dál jsem dělala řadu různých workshopů, kurzů současného umění, hrála jako dýdžejka, spolupořádala hudební festival Creepy Teepee, učila jsem na fakultě v Plzni, snažila jsem se budovat alternativní kulturu u nás...

Tahle debata o penězích v umění by však byla na dlouho. Mé oblíbené heslo zní: Cesta je trnitá, ale vydržím až do konce. No, přiznám se i k tomu, že občas mám chuť z ní utéct. S tím, abych u kreslení zůstala, mi pak pomáhají mé další aktivity, hlavně ty hudební.

Kdysi jsme poslouchali indie rock (název žánru pochází od slova independent, nezávislý – pozn. red.), tak nás to tak napadlo. Udělali jsme spolu několik výstav, následně jsme se odmlčeli. V duu se vracíme po letech letos na podzim, kdy budeme mít výstavu v pražském NoD (od 30. 11. do 31. 12. – pozn. red.).

(smích) Já je miluju! Všechny ty hrady, kostely, kláštery, hřbitovy, které nejsou úplně profláklé a kam se moje díla hodí. Potřebuju si nejdřív „ohmatat“ jejich energii, což platí i pro galerie a což se nejlíp dělá, když jsem v nich úplně sama. V noci tuhle jistotu máte, proto si zabalím občas spacák, karimatku, a než v nich usnu, soustředím se hodiny na prostředí, kde budou později viset mé obrazy.

Promýšlím kompozici budoucí výstavy, umístění svých děl... Nenocuju všude. K úvahám o podobě expozice mi taky stačí, abych v daných prostorách strávila moře času. Obhlížím si je a moje fantazie jede naplno. Někdy v nich dodělám i poslední díla.

Já obecně ráda tvořím pod stresem s vědomím, že za pár hodin má být vše hotové. Deadliny mě rajcují, ženou vpřed.

Oni to o mně vědí. Nechávají mě tvořit a doufají, že to stihnu. Zatím se to vždycky podařilo.

Často se mnou. Pohybuje se tak třeba i v pražských Vysočanech, v mém ateliéru zbudovaném před lety v původní Kolbence. Je mimořádně trpělivé dítě, které, jak jsem říkala, tvoří odmalička, podobně jako kdysi já. Klidně mi řekne: Maminko, pracuj.

Předtím, než začnu, mu připravím materiál pro jeho tvorbu. Miluje krabice, špejle, z nichž skládá až neuvěřitelné architektonické stavby. Vydrží u toho hodiny, ani netouží po jiné zábavě, třeba hry do mobilního telefonu si sice nainstaloval, ale sám vyhodnotil, že ho nebaví.

I tam se mnou bývá často. Podobná místa ke mně patří. Dá se říci, že, jde-li to, jsem tam skoro denně. Mám o těch kolem sebe poměrně dobrý přehled. Vím, kde a kdy jsou otevřená a co je v nich zajímavého. Fascinuje mě v nich hlavně duchovno, ornamenty, štuky, všechny ty prvky, které proslavily české umění v gotice a baroku.

Jako člověk, umělkyně, výtvarnice docením oboje, ovšem mělo to svůj vývoj. Dříve jsem dávala jednoznačně přednost gotice, ale díky Santinimu (Jan Blažej Santini-Aichel, 1677–1723 – pozn. red.) jsem se pak zamilovala do baroka. Na gotice se mi líbí přesnost, geometrie, v baroku cítím až okultismus, magii, vnímám energii, jež nás všechny přesahuje. Tahle směs mě oslovila, prochází do mé tvorby. Inspiraci k ní ale hledám rovněž v moderní architektuře, v sochách, v přírodě, kterou taky miluju.

Volně prostupuju napříč oblastmi, ty mi slouží jako inspirační zdroj pro má až matematicky i řemeslně náročná díla.

(smích) Nespecializuju se. Jdu a koukám. V tomhle mě určitě jako v mnohém inspirovala máma, bytostná romantička. Od dětství s námi jezdila na chalupu, kde jsem brouzdala po lesích a snila. Vídávala jsem věci, které v dospělosti obvykle vnímat nedokážete...

Četla jsem o čarodějích, čarodějnicích spjatých s přírodou. Žili v ní, rozuměli jí mnohem víc, než je nyní zvykem. Mám pocit, že sama jsem vlastně čarodějnice, mé kamarádky to mají stejně.

Asi ano, souvisí to možná s uměleckým nastavením duší. Ochotou vnímat okolní svět jinak, než je zažité, finančně či jinak výhodné. Ochotou žít srdcem, nejen mozkem...

Láska ostatně mou tvorbou prochází. Stále ji hledám. Chci najít chlapa, který ke mně bude vzhlížet, uznávat mě. Zatím jsem měla vždycky týpky, kteří se při mé vernisáži krčili v rohu, namíchnutí, že se pozornost netočí kolem nich...

Spíš to naráží v běžných partnerských vztazích. Všechny mé kamarádky, čarodějnice, mají problémy s chlapy. Což je v lecčems nadsázka, v lecčems pravda. Muži mají rozhodně větší touhu mít svět kolem sebe pod kontrolou než já a mé kamarádky.

Rozhodně ano. Do svých děl odrážím své ženské já. Nestydím se za něj. Projevuju ho všude, kde se dá. Odmalička miluju taky módu. Vždycky jsem sledovala, co lidé nosí na sobě. Miluju ji tak logicky ve spojení s hudbou a s výtvarnem. Vedle skladeb ocením způsob, jak se členové mých oblíbených kapel oblékají. Jejich koncerty jsou pro mě pastvou pro uši a oči.

Někdy si pouštím například synth-pop, emo-rock, dark wave, jindy emo-rap. Dokonce mám ráda country, nejlepší spojení mi nabízí s metalem. Ráda jsem ta spojení využívala jako dýdžejka, při hraní. Žádné sety jsem si na vystoupení nepřipravovala, chtěla jsem, aby všichni vnímali moji momentální náladu, volila jsem skladby přesně podle ní.

Tohle je taky to, co miluju. Moje umění je různé. Vím, že pokaždé není pro každého. Vedle romantických tónů se nebojím používat temné barvy, témata smrti, temné tóny, což může někoho odrazovat. Jenže já se i těmihle motivy snažím předat jiným pozitivní energii. A kdo říká, že nemůžu být občas smutná, melancholická? Taková jsou také moje díla. Všechno nemusí mít pevný řád. Mně je chaos blízký, dokážu se v něm zorientovat...

Radši budu dělat obrazy, tak jak je cítím, než barevné gaučáky za velké peníze.

V tomhle nedokážu být spontánní. Když mi někdo řekne: Teď to pojmenuj, zaseknu se. Název musí uzrát. Stává se to leckde, mimo jiné v tramvaji, klidně po letech. Pak jdu, obraz pojmenuju a jsem spokojená.