Aneta Vignerová: Z modelingu na mateřské

Mám pocit, že jste s vaším manželem, scenáristou Petrem Kolečkem, občas nejvíc sledovaný pár českého showbyznysu. Proč se to děje?

Ano, lidé nás berou jako senzaci, která se čas od času vytvoří. Když však o sobě čtu v bulváru, lehce se u toho usmívám. Některé redaktory znám osobně, a to se pak divím, jak různé historky překroutí, aby si zvýšili čtenost. Až někdy zírám, jak je možné, že se taková volovina vydá. A když se chvíli nic neděje, zase se něco mediálně vytvoří.

Snažím se od toho mít odstup, a taky se držím na uzdě v tom, co kde řeknu. Mluvím raději jen o práci anebo velmi obecně. Vlastně přemýšlím i nad tím, jestli bych neměla mlčet úplně, abych zbytečně nepřiživovala různé dohady.

Že byste se stáhla z veřejného života?

To ani ne, ale už teď minimalizuju, o čem na veřejnosti mluvím. Jsem už z toho mediálního zájmu unavená. O festivalu v Karlových Varech se dočtu, že jsme se tam s partnerem pohádali. Nebo jindy, že došlo k nějakému konfliktu na oslavě mého milovaného rádia Blaník.

Takže to není pravda?

Podobné historky jsou zaobalené do různých podivných příběhů, které s realitou nemají nic společného. Prostě si na veřejnosti nemůžeme nic dovolit. Ale nechci si stěžovat. Zas tak strašné to není. Prostě jsem to přestala číst. A pokud si to přečtu, už mě to nedráždí. Spíš to dráždí moje okolí, které mi pak podobné články přeposílá. Maminka nebo přátelé, kteří se ptají, co se stalo. Zda jsme v pohodě. A to mi přijde zbytečné.

Přesto vystupujete celkem s nadhledem. Řekla byste o sobě, že jste kliďas?

Teď už ne. Už se dokážu jasně ozvat, pokud mě něco štve, a říct: „Už mě nechte být.“ To se mi někdy stane, když si přečtu něco, co nemá s realitou nic společného, a já se chytám za hlavu, že jsem přece včera s tím redaktorem mluvila a on napíše takovou volovinu.

Petr je spíš introvert, ale píšou o něm, že je cholerický a výbušný. No aby ne, když mu někdo sahá nesprávným způsobem na syna a soukromé záležitosti. Každý člověk, který má duši a něco v hlavě, se ožene, aby mu dali pokoj.

Je to daň z popularity?

To nemá s popularitou nic společného. Kdyby to byla popularita, tak chodím několik přehlídek týdně a lidi kupují zboží, co propaguju. Popularita není v tom, že se někdo s někým vyspí nebo má s někým problém.

Co se stalo vám, se prostě v životě děje, ale vy jste byli v hledáčku médií. Vaše soukromé trable se staly veřejnými.

Ano, byli jsme vidět. Jasně že se to stává i jinde, ale řeší se to za zavřenými dveřmi. U nás se některé věci dostaly ven. Někdy podivnou cestou. Napíše se, že to sdělil důvěrný kamarád. Otázka je, kdo to skutečně mediím řekl. Ale já už to neřeším.

A co řešíte?

Plánujeme i s dětmi, tedy naším Jiříkem a Petrovými syny z prvního manželství, společnou dovolenou. Cestu do Ameriky, což je pro mě splněný sen. Beru to trochu jako naši svatební cestu, když už se vše kolem naší svatby semlelo tak rychle. Čímž neříkám, že jsme si to neužili. Byli jsme na svatební cestě v Českém Krumlově, ale do Ameriky se moc těším.

Jak trávíte léto?

Petr má hodně práce. A já hodně řeším Instagram. Je to tím, že jsem na mateřské s Jiříčkem, pak přišel covid a tahle internetová síť se ukázala jako dobrá platforma pro komunikaci s ostatními. Mám tam fajn lidi, kteří mě podporují.

Bylo dost situací, kdy jsem za podporu byla ráda. Dost spolu komunikujeme na různá témata. Za mě je to dobrá platforma, kde se ještě navíc dají vydělat peníze. Přijde mi to užitečné a příjemné. Dá se tam i pomáhat a celkově je to dobré k mateřské.

Občas si odskočím na přehlídku nebo focení, protože mám dobrou agenturu a manažera, kteří se o mě pěkně starají, ale pořád jsem na mateřské. Doufám, že větší projekty přijdou, až Jiříček půjde v září do školky.

Jaký byl přechod z modelingového mola na mateřskou?

Uvědomila jsem si jistý druh svojí samoty. Nejsem příznivcem dětských hřišť. Takže jsem často brouzdala sama s kočárkem přírodou. Anebo se starší sousedkou, se kterou mě bavilo vést hovory. Ale řešit a probírat na hřišti, jak dítě čurá, zda se ještě kojí nebo kolik vypije sunaru, to není pro mě.

Našla jsem si maminku, která toto taky neřešila, a s tou jsme si sedly. Jsem povahou spíš zdrženlivější a introvert. Nicméně mateřství si užívám. I když mi nová role zpočátku přišla těžká. Těžká, ale krásná. Často jsem měla na drátě moji maminku, hodně mi pomáhala.

Velmi brzy po narození Jiříka jsme spadli do covidu, a to bylo občas dost depresivní, protože jsme nemohli chodit na procházky tak, jak bychom si přáli. Bála jsem se o něj, přece jen byl ještě miminko. Teď už je to mezi námi čím dál tím hezčí. Čím je Jiřík větší, tím je komunikativnější a vztah mezi námi je vřelejší. On maminku miluje a já miluju jeho. Miluje i svoje bratry a tátu a babičky.

Když byl miminko, koukal na svět a věřil mamince, že ho pochopí a uvede do světa, což je pro ženu docela obtížné. Zvlášť pokud přijde covid a jde o první dítě. Teď už svět zkoumá víc sám a je to krásné. Jako máma jsem moc šťastná, a kdybych měla druhé dítě, tak mám na co navázat.

Kdo z vás je přísnější rodič? Vy, nebo Petr?

Určitě já. Vždyť trávím se synem nejvíce času, protože Petr opravdu hodně pracuje. Takže s ním nemusí řešit všechny ty běžné situace a spíš ho pohladí nebo mu přečte pohádku. Ale jsou chvíle, kdy si řeknu, že to řešit nebudu, zavřu se na záchod a pošlu ho za tatínkem. Táta ho pokárá a on s pláčem přijde zase za mnou.

Tak to bylo asi vždy v rodinách, kde otec více pracoval. Petr, i když má větší nároky na čas, kluka taky občas pohlídá, abych se mohla věnovat modelingu.

Některé matky se hrnou velmi brzo do práce a vyžadují větší zapojení partnera v péči o dítě a domácnost.

To je otázka priorit. Pokud dostanu nabídku, že budu někde účinkovat, musím zvážit, co mi to vezme a co přidá. Jasně že finanční stránka je taky důležitá. Výdělečně trochu funguju celou mateřskou, nemůžu být celé tři roky jenom s dítětem. Ale ono je ta priorita.

Na druhou stranu nejsem typ, který by nechal vydělávat peníze jen manžela. Já je taky vydělat umím a vždycky to tak bylo. Ať už v Česku, nebo v zahraničí. Pokud si žena přivydělá na Instagramu, dokáže tam být produktivní a ještě ji to baví, je to fajn.

Jsou ženy, které mají ze sociálních sítí depku. Z té dokonalosti ostatních. Vy ne?

Vůbec ne. Beru je jako komunikační platformu. Mám na nich opravdu krásnou komunitu žen. Když se řešily ty bulvární záležitosti, byly mi oporou. Takže na sociálních sítích nevidím nic hrozného. Jsme svobodní lidé a každý si může sledovat, koho chce. Pokud to někoho limituje, pak to asi není pro slabší povahy. Jde o to, jak k tomu kdo přistoupí.

Pro mě je to inspirativní prostředí. Miluju příspěvky o tom, jak vaří slavní kuchaři, jak se vaří v těch nejlepších i nejhorších restauracích. Mám ráda i cestování. Kdybych sledovala deset profilů vyretušovaných osob, asi by z toho mohla přijít deprese. Pokud si někdo nevybírá a jde za tím, co se mu nabídne, tak může chytit depku taky.

Jenže svět sociálních sítí je stále zalitý sluncem. A co když slunce nesvítí?

Občas se člověku nechce komunikovat. Je mu blbě, je nemocný, není úplně přichystán se ukazovat. Jak to pak pojmout, je těžké. Ale hranice si každý nastavuje sám a podle sebe soudí ty ostatní. Všichni víme, že sociální sítě používají filtry. Inteligentní člověk na to neskáče a nesleduje to. Proč se tím zaobírat? Pokud někdo žije život ve filtru, trpí tím v důsledku on. Takové já nesleduju.

Neříkám, že občas lehký filtr na nějakou fotku nepoužiju, když se necítím úplně čerstvá nebo se mi nechce líčit. Ale nemám pocit, že bych to lidem nemohla říct, nebo že bych byla nereálná. Když fotím a přijdou tam lidi, kteří mě nikdy neviděli, často mi řeknou: ,,Jé, vy jste ve skutečnosti mnohem krásnější než na fotce.“

Jen se pochvalte!

Ne, ne, to nesnáším. Pokud si dám na Instagram nereálnou fotku a pak by mě někdo viděl v reálu, jak jdu nakoupit do supermarketu a vypadám jinak, bylo by to hloupé.

Musím vypadat reálně, na přehlídce taky žádný filtr nemám. Lidi by mě měli poznat, a ne se ptát – proboha, kde má ty rty? Nežiju život s filtrem.

Nedávno jsem dělala rozhovor s modelkou Pavlínou Pořízkovou, která je zastánkyní přirozeného stárnutí. Jaký máte názor na filozofii nebarvit si vlasy?

To je těžké, co si budeme říkat. Pavlína Pořízková je i v osmapadesáti krásná žena, a ne každý umí tak stárnout jako ona. Sleduju ji, je to ikona, je boží, ale věřím, že to je i tím, kam se dostala, jak vysokého stupně v modelingu dosáhla. Má kolem sebe tým lidí, který ji podrží a řekne, jak jí to sluší. Ona je inspirací pro spoustu žen. Povzbuzuje ty ve svém věku.

Ona je stále nádherná žena, má krásné oči a obrovské charisma. Ať udělá cokoli, udává tím směr. Já ale nejsem připravená na to, že bych měla mít šedou hlavu. Mně je pětatřicet, mám černé vlasy a v nich občas už taky šediny. Zatím je skrývám. Ale už jsem nad tím přemýšlela a říkala si, kdo ví, třeba kolem pětačtyřiceti taky přijde nějaká změna.

A co chirurgické zásahy? Ty berete?

Je to individuální, ale obecně moc nechápu potřebu nechat do sebe píchat. Ale pak přijde holka s duševní poruchou, má anorexii nebo bulimii, a chce zákrok, který jí pomůže zlepšit sebevědomí. Do lidí nevidíme, a tak nechci hodnotit. Ale já se ve svém těle cítím dobře.

Občas mám nějaký výkyv, třeba vyrážku v obličeji. Tak si zajdu na kosmetiku a víc nepotřebuju. Žena by sebe měla přijímat zejména vnitřně. A mít kolem sebe lidi, co ji mají rádi. Pokud toto nějak funguje, vše ostatní se přidá samo.

Většina modelek má kariéru omezenou věkem, jak k tomu přistupujete vy?

Teorii o omezení věkem jsem nepochopila. Chápu, když holka skončí, pokud je modelkou, která si chce vydělat peníze. Třeba se dostane i do zahraničí a ve třiceti skutečně skončí.

Ale u nás to funguje jinak. Když dívka vyhraje soutěž krásy a stane se Miss, je z ní tak trochu celebrita. Ano, je to hrozné slovo, ale je to pravda. A to je pak jedno, jestli je jí třicet, nebo padesát. Její fanoušci jsou s ní a chtějí ji vidět i stárnout. Může doporučovat různé produkty, krémy třeba, které se k tomu věku vážou.

My staré modelky chodíme nejvíc. Dokážeme nejvíc prodat, protože zdejší klientela není o dvacetiletých holkách. Tak to chodí venku, my máme jiný trh. Klientela módního průmyslu jsou hlavně ženy, kterým už je víc. Mám stále dost nabídek fotit kalendáře či produkty. Takže to, že by modelka končila ve třiceti, absolutně neplatí.

Opět je tu jako příklad Pavlína, která přijala svůj věk, ale její cesta nekončí. No tak starší modelka bude mít vrásky, stejně jako spousta žen v jejím věku. No a?

Jak moc je pro vás krása cenná?

Když už je člověk modelkou, měl by jít ostatním trochu příkladem. Musím se snažit být vždy upravená. Dbát na to, aby si ženy, pokud mě vidí, řekly, že je to hezké. A ne si dát hezkou fotku na Instagram a pak vyjít ven jako nějaká hrůza.

Aspoň základní make-up a tvářenku si dám, pokud jdu z domu. Modelky a missky musí jít v tomto směru trochu kupředu. Proto je potřebujeme.

Váš manžel je velmi vtipný. Je takový i doma?

Ano, i doma je vtipný a je to jedna ze zásadních věcí, proč jsem se do něj zamilovala. Kdyby to tak nebylo, bylo by možná všechno jinak. Humoru má v sobě velkou dávku. My dva se spolu opravdu dokážeme hodně nasmát.

Ale má i jiné důležité věci. Já si třeba myslela, že umělci se vznášejí nad zemí a jsou nepraktičtí. Ale takový není. Když zajde na nákup, koupí všechno, nic nezapomene.

Umíte si udělat legraci sama ze sebe?

Jasně že jo a měl by to umět každý. Je to nutné a dělám to často.

Na co se těšíte?

Máme teď nabitý program, pořád se něco děje. Pojedeme do Havířova, potom na jižní Moravu, budeme mít nějaké rodinné narozeniny, pořád nějaké výlety. Takže jsme rádi, když jsme večer spolu a koukneme se na nějaký hezký film. Prostě normální rodinný život.