Aneta Langerová: StarDance byla moje osobní válka proti stydlivosti

Jsem vlastně takový náhradník. Do soutěže jsem nastoupila později místo herečky Taťány Medvecké. Ta bohužel ze zdravotních důvodů po několika týdnech tréninků musela odstoupit. A tak jsem byla úplnou náhodou oslovena já.

Musím říct, že nabídka přišla ve správný čas. Asi dva týdny před ní jsme se totiž s kamarády dohodli, že budeme chodit na kurzy latinskoamerických tanců. Měli jsme za sebou asi čtyři hodiny, které nás strašně bavily. Bylo to pro mě skoro jako znamení, že se to tak prostě má opravdu stát.

Začala jsem tancovat hlavně proto, že mi chyběl pohyb. Jako dítě jsem dost sportovala, hodně jsem se hýbala. Pak jsem s tím ale kvůli muzice přestala. Teď se pro mě tanec stal hned po zpívání a muzice vůbec druhou nejoblíbenější činností. Strašně jsem tomu propadla.

První reakce byl neuvěřitelný záchvat smíchu. Pak jsem si řekla, že tohle teda určitě nedám. Dostala jsem čtyři dny na rozmyšlenou, během kterých ve mně uzrálo odhodlání to vyzkoušet. Tancování mě vždy lákalo, tak jsem si řekla dost, už se konečně přestaň stydět.

Ano. Známe se nějakou dobu a o tancování se spolu hodně bavíme. Zaznamenala jsem ho, když ve StarDance tančil s Táňou Vilhelmovou takovým způsobem, že jsem na ně tehdy koukala jen s otevřenou pusou. On byl pak ten, kdo mi dodal velkou dávku sebevědomí, abych do toho šla. On byl také jeden z prvních, kdo vůbec viděl mé první rádoby taneční kroky.

Logicky, když vám ten měsíc někde chybí, cítíte to, ale snažím se na to neohlížet a brát to tak, jak to je, protože s tím jsem do toho i šla. Samozřejmě když mi pak něco nejde, říkám si, kéž bych na to měla trochu více času a výsledek by byl hned lepší, ale zase by mi scházel ten adrenalin v tom to dohnat. Vše má své, každopádně to nemá cenu nijak zvlášť řešit.

Člověk o sobě něco ví. A já, když jsem doma sama a nemusím se stydět, tak si tancuju dost často. Určitě je výhodou, že cítím hudbu. Usnadňuje mi to pak i kroky, jelikož ty představují v tanci rytmus. Když je ta hudba dobrá a líbí se mi, tak je to na mém tancování okamžitě znát, protože mě to prostě chytne. Navíc tancem se vyjadřují emoce stejně jako třeba zpěvem, a to přímo. Používáte své tělo jako nástroj, je to neuvěřitelně inspirující. Hrozně mi to teď pomáhá a jsem moc ráda, že jsem do toho šla.

Ano. Nepotřebuju tím dokázat cokoli svému okolí. Potřebuju dokázat jen sobě, že když povolím, když dostanu stud z hlavy, tak to prostě půjde. StarDance je moje osobní válka proti vlastní stydlivosti.

Asi jo. Nejistá jsem samozřejmě pořád, ale pozoruji, že třeba při zpívání najednou stojím vzpřímeněji než předtím. I tam si najednou věřím trošku víc.

SuperStar byla soutěž ve zpívání, což je činnost, která je pro mě úplně nejdůležitější na světě. Ale podobné tam je to, že člověk vůbec nemyslí na nějaké celkové vítězství, ale jen se snaží v každém kole dostat ze sebe to nejlepší, aby byl sám se sebou spokojen. To neříkám proto, abych působila pokorně, ale proto, že to tak fakt je. Jakmile bych se necítila sama se sebou spokojená, tak by mi nepomohla ani skutečnost, že jsem třeba vyhrála. O vítězství to pro mě není.

Ty šaty pro tanec jsou samozřejmě někdy opravdu hodně divoké, normálně bych v nich nikam přijít nemohla. Přiznávám, že jsem se toho hodně bála. Jsem zvyklá se oblékat co nejpřirozeněji a co nejméně křiklavě. Tohle je přesně opačný extrém. Ale díky skvělé komunikaci se stylistkou jsem nezažila žádný model, ve kterém bych se cítila nějak nepříjemně. Navíc je pravda, že poslední zhruba rok mám k vyloženě ženskému oblečení, jako jsou právě šaty nebo sukně, mnohem blíž než kdykoliv před tím.

Michal je Moravák, má dobrou krev. Je to hodný kluk. Je upřímnej a otevřenej, můžu se s ním bavit téměř o čemkoli. Někdy je strašně „prdlej“ a já mám pocit, že se z něho picnu, někdy zas příliš vrčí, když mi něco nejde, ale nic zlého se neděje. Když se navzájem štveme, tak si to jednoduše řekneme. Přirostl mi k srdci a jsem ráda, že tančím právě s ním.

Žádný tréninkový deník jsem si nevedla, ale trénovala jsem asi dva měsíce už před začátkem. Šestkrát týdně, tak dvě až čtyři hodiny denně, když to mé časové možnosti dovolily. Takže to máme kolem 20 hodin za týden.

Vůbec nevím, jestli jsem zhubla, protože se nevážím. Ale pozoruji, že se tělo začíná zase zpevňovat. Já pět let nesportovala a to se někde projeví. Pohyby, které dělám na pódiu, když zpívám, žádným velkým tělocvikem nejsou. Tanec, to je pořádná makačka.

Dám hodně na svůj vnitřní pocit, a když cítím, že něco není v pořádku, tak je to prostě problém a většinou se bloknu. To byl třeba příklad tance paso doble. Věděla jsem, že to není dokonalé, strašně jsem chtěla, aby bylo, a hrozně mě to štvalo. Že musím jít na parket s něčím, o čem vím, že není úplně perfektní. Z toho pak mívám trochu deprese.

Ale jak jsem zjistila, tak je to tady vcelku normální stav. Nakonec jsem ten večer zatančila naše paso doble daleko lépe než na generálkách, co se kroků týče, takže jsem byla spokojená. Jsou to někdy zbytečné bloky.

Úplně nejvíc mi byl a je sympatický pan Saša Hemala. Mrzí mě, že ve StarDance tak brzo vypadl. Jeho noblesa a šarm jsou neuvěřitelné a já si myslím, že právě tohle je do tance ten úplně největší vklad. Když měl při tanci správný výraz, tak mně osobně už tam nic nechybělo. Nepotřebovala jsem, aby dělal sto padesát otoček. On měl výraz, charizma, díky kterému pro mě zůstává největším vítězem.