Aneta Langerová: O vztahu pro mě bylo velmi těžké mluvit

Napadá mě řada přívlastků. Jsem reálně šťastná, sebevědomější dospělejší člověk, těším se na všechno, co přijde. Nenacházím žádná negativa.

Asi ne. Rozhodně ne s takovým přesvědčením. Loni jsem měla strach z toho, jestli se mi povede nové album. Každá deska je pro mě zásadní, je to celý můj život. Byla jsem už natěšená, ale určitě ne reálně šťastná. To byl sen. Možná jsem byla i sebevědomější, ale neměla jsem to ještě potvrzené. Hodně to souviselo s tím albem. Během loňska jsem v sobě také objevila větší klid. Neříkám, že v něm jsem pořád - to ani nelze. Ale cítím ho.

Myslím, že ano. Je to samozřejmě úzce spojeno s tím, co dělám.

Co by vás zajímalo?

Jsem velice šťastná. Iva je pro mě takové stvoření dobra. Věří v to, v co věřím já, a vidí v tom smysl. Pohybuje se také v hudebním byznysu a já z toho měla zpočátku strach. Když ale máte někoho rád, tak na byznys prostě kašlete.

Zpočátku asi ano, ale pak už ne. Já se opravdu spíš bála toho, co řeknou na to, že Iva je šéfová vydavatelské společnosti. Nechtěla jsem to hned ventilovat, dokonce z toho u mě vznikl trochu blok. Teď už to ale neřešíme. Věříme, že to lidé chápou, protože zkrátka neděláme nic špatného.

Bylo pro mě velmi těžké o něm mluvit. Nemám ve zvyku se o svém soukromí bavit s každým, navíc kdykoli se mě na to někdo zeptal, četla jsem mezi řádky jeho zájem. Je pro mě těžké rozeznat přítele od lidí, kteří toho jen využijou a prodají. Ale jak vidíte, třeba teď to tak necítím a nemám problém o tom s vámi mluvit.

Na tenhle okamžik čekám vlastně už nejméně dva roky. Lidi z bulváru mi pořád říkali, abych se přiznala. Já přitom neměla pocit, že bych něco udělala. Byl to zvláštní smotanec. Nevěděla jsem, jak to uchopit, strašně jsem o tom přemýšlela, no a nakonec jsme se do toho s Ivou tak zamotaly, že jsme spolu ani nemohly jít ven.

Jsem ráda, že nás ten strach už opustil. Stejně si ale myslím, že zjevovat se na veřejnosti, ale nekomentovat to, je jediný způsob, jak uniknout zájmu bulváru. Nechci, aby se mi do vztahu někdo z médií vrtal. A to z podstaty - ať žiju s kýmkoli.

Měla jsem několik plánů, jak to sdělit veřejnosti. Stále jsem myslela na to, že spousta lidí to má stejně a že jim to třeba dodá odvahy. Trápilo mě to, protože odmalička znám strach z toho, že to nebude pochopeno.

Nemám s tím problém v rodině, ta všechno ví, stejně tak moji přátelé. Chápou to a rozumějí tomu. Přiznám se ale, že si moc neuvědomuju, že by můj vztah někomu nějak pomohl. Ale třeba po tomto rozhovoru konečně pomůže.

Odmalička mám velmi kladný vztah k zimě a horám. S rodiči jsme často chodili na túry. Zatímco jiné děti koukaly na horské chatě na televizi, nás táta vláčel po kopcích. Tenkrát mi to vadilo, ale dnes jsem mu za to vděčná, protože mě naučil hory milovat. Každý rok někam jezdím. Všichni v naší rodině považují za normální věc, že se jede na hory.

Dobře mi vždycky je v českých horách. Nejsem ale takový romantik jako Michal Hrůza, který chodí po horách sám a zná každý kout. Na to nemám odvahu. Nejlépe mi je v Pasekách nad Jizerou, kde jsou obrovské nezastavěné pláně, lesy, krásná příroda. Strávila jsem tam kousek svého dětství, protože jsem tam jezdila na hudební soustředění.

Nemůžu říct, že dobře, ale lyžuju docela ráda. Raději mám sjezdovky. Běžky méně, i když na ně mám hezké vzpomínky. Když jsem byla malá, nazula jsem běžky, zapřáhla jsem vždycky na chalupě psa a nechala jsem ho, aby mi pomáhal. On mě tahal po polích a já se klouzala. Oba nás to bavilo.

Někdy jsem samotář, jindy spíš introvert, ale když mě to popadne, zvládám být i velký extrovert. Hrozně mi to pomáhá třeba i ve zpívání. Má profesorka mi vždycky říká, že když chci zpívat a jsem na pódiu, měla bych si v sobě vytvořit takový svět poutníka. Do prostoru mám pak skrz svůj hlas investovat všechny emoce. Pomáhá to v tom, že se ven dostane všechno, co člověk cítí, a také na pódiu nepůsobí jako leklá ryba. Být někdy samotář není vůbec špatné.

Setkáváme se pravidelně na různých akcích. Třeba při natáčení rozhlasového programu Tobogán, kam si mě manželé Havlovi zvou jako hudební doprovod, nebo se potkáváme v rámci Světlušky a dalších akcí. Povídali jsme si i v kavárně Potmě, kde byla opravdu úplná tma. To bylo docela zajímavé. Těším se, že se zase uvidíme.

Je pro mě ikona. Nezažila jsem dobu, kdy bojoval proti komunistickému režimu. Když byla revoluce, byla jsem dítě, takže to, co se kolem něho dělo, jsem nevnímala jako dospělý člověk. Každopádně si vzpomínám na jakýsi první kontakt s ním.

V revoluční době jsem se své mámy ptala, jestli už někdy viděla nového pana prezidenta. Řekla mi, že naživo ještě ne, načež jsem se s úsměvem pochlubila, že já ano. Tvrdila jsem, že jsem ho viděla v davu, což samozřejmě nebyla pravda. Asi mi to ale utkvělo v paměti z nějakého šotu v televizi.

Později jsem se začala zajímat o to, co všechno český stát potkalo, jaké to tu bylo před revolucí, jak to fungovalo. S hrůzou v očích jsem sledovala různé dokumenty a četla knihy o době komunismu. Mám to z druhé ruky, ale jsem si toho vědoma. Cítím v sobě obrovské vlastenectví. Často se k tomu vracím. Spousta mých charitativních aktivit z tohoto pocitu také vychází.

Začala jsem rozumět některým krokům svých rodičů a pokouším se porozumět tomu, co museli v té době prožívat. Můj táta je nesmírně hodný člověk, dříč a velký moralista. Vždycky nás se sourozenci peskoval za to, že nezdravíme dostatečně nahlas nebo děláme nějaké vylomeniny. Někdy mi to připřehnané a dlouhou dobu pro mě byl jen paličák, z něhož jsem měla velký respekt.

S mámou jsme byly vždycky hlavně kamarádky. S odstupem času jsem pochopila, že rodiče žili úplně jiný život v jiné době, než jaký žiju dnes já. Tátu jsem začala chápat až v pozdějších letech a od té doby spolu skvěle vycházíme.

Vždycky chtěla zpívat. Její kamarád z kapely, se kterou zpívala, ji dokonce přihlásil do soutěže talentů. Skončila sice druhá, ale na zpívání se pak stejně v podstatě vykašlala. Byly v tom samozřejmě i jiné věci: její táta jí zpívání zakazoval a tvrdil, že to není práce pro ženskou. Jako dítě jsem jí to často vyčítala, ale teď chápu, že to pro ni muselo být těžké.

Na začátku jsem měla až přehnaný pocit odpovědnosti. SuperStar byl fenomén a já si říkala, že když si nabarvím vlasy na růžovo, budou je chtít mít moji fanoušci také, a když budu za měsíc na zeleno, všichni se zase přebarví. Je to sice banalita, ale na svých koncertech jsem opravdu vídala v prvních řadách lidi, kteří měli stejnou barvu vlasů jako já. Říkala jsem si, že mě jejich rodiče musí nenávidět. Ale to už je pryč.

Jsem spíš ráda, že jsem dostala možnost angažovat se v různých charitativních projektech a dávat lidem snad i dobrý příklad. Ať už jde o Světlušku, nebo čištění řeky Sázavy. Je pro mě důležité být jako člověk užitečná a snažit se přispívat k pozitivnější náladě mezi lidmi.

Už ne. V jednom období jsem vyzkoušela spoustu modelů a bývala bych si na hlavu dala cokoli. Bylo to součástí té doby, chtěla jsem to dělat a bylo to pro mě dobrodružné. Měla jsem pocit, že žiju deset životů. Když člověk změní image, má v sobě jiný náboj. Zkoušela jsem to v praxi. A byla v tom samozřejmě i výstřednost. Když jsem ale jednou měla na hlavě šachovnici, připadala jsem si jak dalmatin, to už bylo moc.

Chyb jsem udělala hodně, to k tomu patří. Nikdy to ale nebylo nic fatálního. Podle mě platí zákon, že jakmile člověk, kterého veřejnost zná, udělá přešlap, okamžitě to všichni vědí. Musela jsem si na to zvyknout. Současně vím, že jakmile udělám nějakou fatální chybu, už mi to nikdy nebude prominuto. Myslím si ale, že jsem docela rozvážný člověk. Vždycky přemýšlím o tom, co udělám.

Už poměrně dlouho bydlím v Praze. Víceméně od SuperStar, protože to nešlo jinak. Snažím se ale pomalu odsunout zpátky. Moc se mi to zatím nedaří, ale ráda bych jednou skončila na chalupě.

Mám ten ruch vlastně docela ráda, protože když vyjdu na ulici, mám pocit, že se něco děje. Nenaplňuje mě to ale tak, jak bych si představovala. Pro skládání písniček a přípravu desek nebo turné vyhledávám raději klid.

Jmenuje se Denisa Cibulková, žije v Sázavě a má už čtyři děti. Často bere nejenom vlastní děti na procházky kolem Sázavy, aby poznaly místo, kde žijí. Momentálně pracuje v obecně prospěšné společnosti Posázaví, která se stará o rozvoj a propagaci regionu.

Jedním z mnoha projektů, které realizují, je například čistění řeky Sázavy. Celé je to založené na dobrovolnosti - je to smysluplné, proto jsem se rozhodla, že projekt podpořím, a to už druhým rokem.

Odjakživa jsem měla ráda Vodu živou. Je pro mě velmi osudová. Vystihuje všechno, co je pro mě důležité, a navíc se líbí lidem. To je neuvěřitelné spojení, málokdy se to zpěvákovi přihodí.

Ačkoli jsme se tenkrát vlastně vůbec neznali, byli jsme v dost podobném stavu. I touhle písničkou jsme každý postavili půlku přátelského můstku, který mezi námi stále je.

Je to další důležitý člověk v mém životě. Musím říct, že s Tomášem mě pojí největší přátelské souznění, jaké jsem v životě zažila. Je v tom hlavně společný generační pohled. Spoustu věcí cítíme podobně, a ačkoli každý děláme trochu jinou muziku, velice si rozumíme. Tomáš je velký autor, zjevení, které se v téhle zemi nerodí každý rok. Hrozně mu držím palce.

Spoustu, svá přání nemám zdaleka vyčerpaná. Mám sny i touhy. Mé asi největší přání je být pro Českou republiku nějak užitečná. Strašně ráda bych se k tomu dopracovala.