Aneta Langerová: Nejsem sama a jsem opravdu spokojená a šťastná

I ona přiznává: „Lidi zřejmě netuší, co se mnou. Proto se musím naučit pouštět je víc do svého světa,“ říká zpěvačka, která za pár dnů oslaví své dvaadvacetiny.

Stejně jsem to dělala už při jarních koncertech, takže teď je to jen pokračování. Je to kvůli blízkosti lidí, na kterou nejsem úplně zvyklá, ale která je mi stále příjemnější. Navíc se potřebuju lidem hodně otevřít, i proto bych jim při koncertech chtěla být co nejblíž.

Opravdu se při koncertech uvolnit, aby mohli být uvolnění i lidi. Aby jen strnule nekoukali a nečekali, jestli náhodou něco řeknu. Prostě se potřebuju naučit navodit uvolněnou atmosféru, všechno lépe ovládat. Zkrátka nebát se publika.

Každý úspěch je jiný, takže jsem ani nepřemýšlela, co pro mě znamená víc. Ale každopádně jsem ráda, že mám už za sebou školu. (smích) Když člověk dostane cenu jako zpěvačka roku i za desku, kterou vytvořil, tak je to krásný pocit.

Za úspěšné jsem považovala i koncerty, které na to navazovaly, protože lidi byli fantastický, dokonce i na Slovensku.

Takže z roku 2008 si zatím odnáším samé pozitivní impulsy k další práci.

Čekala jsem, kdy tahle otázka přijde. (smích). Tak bylo by to každopádně krásné završení. Těžko ale říct, jestli se vůbec dostanu do nějakého hledáčku. (smích).

Ne, vůbec. Jen každý rok nevím, co konkrétně od téhle ankety mám čekat. Mám doma už dva slavíky. A loni jsem byla druhá, což jsem po roce, kdy se do mě všichni hodně opírali, vůbec nečekala. Nevěřila jsem, že mě lidi postaví do první trojky. A letos? Děj se vůle boží.

Myslím, že ještě ne. Cítím, že celý příští rok bude rozhodující. Mám za sebou dvě desky a ta třetí je přede mnou. Bude to pro mě jako další maturita, protože jsem se sama pustila do psaní písniček a posluchači podle mě očekávají, že to bude lepší a lepší. Je to velká výzva do budoucna. A s hodně věcmi se ještě musím naučit zacházet. Takže žádná dospělost! (smích)

Třeba nebát se na koncertech publika. Nemít předtím, než vylezu na pódium, strach či paranoiu, že na vás někdo kouká a říká si: Radši už zalez! Možná to tak není, ale takové věci se mi teď hodně honí hlavou. Možná proto, že jsem v muzice vychýlila svůj směr jízdy.

Takže v současnosti je to takové vachrlaté, mění se mi publikum a já to musím všechno zvládnout.

.: V rámci svého podzimního turné zahraje 26. 11. v rodných Říčanech, 28. 11. v Písku, 29. 11. v Herálci, 17. 12. v Kopřivnici, 18. 12. v Brně a 20. 12. v Praze. foto: Právo/Profimedia.cz, ČTK

Hodně dlouho, obzvlášť u některých písní. Třeba Podzim, který jsem za každou cenu chtěla mít na své druhé desce, protože to byla pro mě jedna z nejniternějších písní, jsem nechala uležet rok. Velký vliv měl ale fakt, že jsem odjela do Toronta, kde jsem měla desku natáčet.

Nevyšlo to, proto jsem se vrátila zpátky a začala hledat producenty u nás. Tím se všechno protáhlo. Dokud nevyšla deska, Podzim jsem nikde nezpívala. Jinak v průměru nechávám písně uležet tak půl roku.

Bratr.

„To je ale hrozná depka!“ (smích)… Ba ne, většinou tvrdí, že dobrý. A když se mu píseň nelíbí, neřekne to úplně natvrdo na rovinu. Jen přijde a prohodí: A to tě napadlo včera v noci?

Budeš na tom ale ještě pracovat, ne?… a většinou se pak začneme oba smát, protože mě je jasný, jak to myslí. Můj bratr je zástupce posluchačů, kteří nehrajou na žádný nástroj, nezpívají, takže jeho názor je pro mě hodně určující.

Nemáme žádný důvod ji uzavírat. Máme mezi sebou moc hezký vztah, v rodině spolu nebojujeme, spíš naopak. Takže pro mě je asi největší výhra v životě, že mám vedle sebe bratra. Myslím, že jsme se narodili pro to, abychom spolu pracovali.

.: Už tři roky je patronkou projektu Světluška. Nevidomého Radima Vojtka pravidelně zve na své koncerty. foto: Právo

Byl to určitý vývoj, který jsem podporovala, protože hledání je hodně důležité. Navíc nikdy neříkám, že je složení kapely definitivní. Kdykoli se totiž může cokoli stát. Třeba se rozhodnu udělat jen akustické turné, takže k sobě vezmu jednoho člověka. A muzikanti, kteří teď se mnou hrají, si to uvědomují. Vědí, že když pojedu klavírní turné, nepovezu s sebou bicí. Nejsem první interpret, sólista, se kterým kdy hráli.

Nepříjemné je jim sdělit, že už s nimi nebudu hrát, protože jde o vyhazov. A to nedělá dobře asi nikomu. Ale pokud jde o hraní, nemám problém někomu říct: Hraješ tam bludy, zahraj to jinak. (smích). Naopak. Trvám na tom, aby se drželi určitého rámce, který je mi vlastní.

Ani ne. Akorát jsem se kvůli tomu hodně uzavřela. Odbyla jsem si SuperStar, natočila první desku a najednou jsem cítila tlak na něco, co je pro mě cenné. Proto jsem zavřela všechny dveře a začala hledat sama v sobě, o co se opřu, co mi nikdo nemůže vzít. Teď se zase naopak snažím ty dveře otevírat.

Těch lidí, kteří mi neuvěřitelně pomohli, bylo víc. Možná od toho se odvíjel název první desky -Spousta andělů. Ať už šlo o vizážisty nebo ty, kteří se mnou byli nonstop - bratr a rodina. Ale i lidi z mojí kapely, kteří mě vytáhli do světa živé muziky a říkali: Pojď hrát, zpívat, musíš se otrkat!

Všichni jsou symbolem velkého převratu. Zpětně hrozně moc obdivuju, že se dokázali postavit za něco, čemu věří, a obětují tomu celý život. Jak z pana Havla, tak z Marty Kubišové a Hany Hegerové cítím bezpečí, pravost, opravdovost a tím já se nechávám motivovat. Marta Kubišová pro mě byla paní, která nám zpívala celé dny z rádia, protože maminka ji měla hrozně ráda. Její písničky jsem zpívala ve sboru.

A když jsem neměla hezké období (maminka zemřela, když bylo Anetě čtrnáct let - pozn. red.), dostávala jsem ze sebe přes písničky Marty Kubišové bolest, což mi hodně pomohlo. Nebo když byl prezidentem Václav Havel, věděla jsem, že nás nepotáhne do žádné šlamastiky. Nevím, ten člověk na mě vždycky na dálku působil dobře a vnímala jsem ho jako „strejdu Havla“. Měla jsem pocit bezpečí, který mi teď schází.

Nejde o to, že bych se něčeho bála. Ale určité výroky nevnímám úplně pozitivně. A nechci je konkretizovat, protože jich je víc. Jsou to věci, se kterými bytostně nesouhlasím, a tudíž nemůžu mít ten pocit bezpečí.

.: Při předávání výročních cen Anděl Allianz 2007 vyhrála v kategorii zpěvačka roku. foto: Právo/Michaela Říhová (2), Petr Hloušek

(smích) To je otázka na tělo. Nemyslím si, že on je zlo v čele našeho státu. Ale u něho nemám pocity jako u lidí, které jsem před chvílí vyjmenovala. Asi bych byla nejraději, kdyby mohl být pan Havel prezidentem po celý můj život.

Myslím, že by odhalil hodně věcí! Víte, já jsem introvert a je pro mě opravdu těžké se otevřít. Nezvládám to tak, jak bych si představovala. Ale třeba časem nebudu muset točit ani žádný dokument a lidi mě uvidí v pravém světle, takovou, jaká opravdu jsem. K tomu ale nejdřív potřebuju lidem věřit, nebát se jich.

Jde o součást toho otevírání se. (smích) Ale prozatím jediné, co k tomu můžu říct, je, že nejsem sama a jsem opravdu spokojená a šťastná… Kdykoli jsem s někým chodila a ptali se mě, kdo to je, nikomu jsem nic neřekla. Stejné to je i teď. Nechci se stát součástí koloběhu, ve kterém se rozebírají rozchody, kdy se kdo pohádal a podobně.

Otevřenost i za cenu, že si říkáte hodně nepříjemné věci. Já nemám žádné tajemství. Je to pro mě příjemné, protože pak nemám brouka v hlavě. Taky je pro mě důležitá velká tolerance.

Určitě zvědavost, protože mě zajímá, jak se v čem budu cítit a jak na mě budou lidé reagovat. Ale i tohle je součástí nějakého hledání.

.: Zatímco Karel Gott v anketě Český slavík pravidelně vítězí už přes třicet let, Anetě loni prvenství vyfoukla Lucie Bílá. Letos? „Děj se vůle boží,“ říká Aneta. foto: ČTK

Mě nevidomí přímo motivují. Většina z nich se vyjadřuje naprosto přirozeně, uvolněně, když zpívají na pódiu, odevzdají maximum. Nevidí reakce lidí, slyší je až na konci svého vystoupení. Přístup k životu mnohých z nich mi dodává odvahu vypořádávat se s běžnými záležitostmi lépe a rychleji.

Uši jsou pro ně záležitostí bezpečí. Když jdou po ulici a slyší auto, nepřejdou. A jiné podobné příklady, které by mě nikdy nenapadly, protože vidím. Oni si dokážou představovat, mají velkou fantazii. Několikrát se mi stalo, že si můj obličej nevidomí ohmatávali, jak vlastně vypadám. Jestli mám krátké vlasy nebo dlouhé… Pokud se dokážou vyrovnat s tím, co jim život přinesl - a věřím, že to není jednoduché - , tak podle mě jejich svět vůbec není smutný.

Stále. Někdy jsem však paranoidní a tím pádem je to hledání jehly v kupce sena.

Následující období pro mě bude dobrodružné. Asi zmizím někam do zahraničí, kde budu tvořit.

Není to útěk. Spíš taková pomoc. Když tu zůstanu, budu mít pořád nějakou práci. A já se jí chci na chvíli zbavit. Takže chci zmizet s mým kapelníkem Martinem Ledvinou a něco s ním spoluvytvářet. Kam? Asi do Ameriky. Lákalo by mě jet někam na východ, ale to až někdy jindy. Není to tak jednoduché.

Od samého začátku jsem toužila po rockové desce, ale nevím, jak všechno spojím. Teď jsem si totiž zase hodně oblíbila klavír, tak všechno skládám na klavír. Nechci se už řídit svými rozumovými chtíči, skládám, co mě napadá, a nechávám všemu volnou cestu. Ostatně jako při tvorbě Dotyku.