Aneta Langerová: Jsem svým způsobem samotář

Původně měla ve čtvrté řadě tohoto tanečního klání vystoupit herečka Taťjana Medvecká. Ale kvůli zdravotním komplikacím krátce po zahájení tréninků odstoupila. A tak tvůrci oslovili Anetu.

„Když se to lidi dozvěděli, mysleli, že jsem spadla z višně. Všichni mě do té doby měli zafixovanou jako naprosté poleno,“ tvrdí čtyřiadvacetiletá zpěvačka. A to byl jeden z důvodů, proč se rozhodla na nabídku kývnout.

(smích) Lítám z rohu do rohu. Možná to vypadá trochu zběsile, ale mě to uvolňuje. I když jsem vždycky úplně zpocená. Takhle však tančím jednou za čas. Ne každý den. Ale třeba když jsem udělala maturitu, strávila jsem celé odpoledne tím, že jsem si pustila z nějakého výběrového cédéčka píseň Lady Karneval a na ni blbla.

Můj tanečník Michal mě je učil pomocí morseovky. Třeba mi řekl: Zloději, dej to sem. Dlouhej, krátkej, krátkej, krátkej a ruka nahoru. To mi neuvěřitelně pomáhalo.

Určitě. Ten pomyslný poutník je pro mě takové bezpečí a jistota. Víra v to, že když se spolehnu na tělo a všechno, co mi nějakým způsobem bylo dáno, hodně věcí pak půjde samo, automaticky. Jde o to, jen věřit v něco, co člověk třeba úplně nezměří, ale může si nějakým způsobem představovat. Pak je možné téměř cokoli.

Myslím, že zatím všechna. Protože v přírodě je všechno nějak jasné. Nevím, jak to víc vysvětlit. Prostě když jsem ve městě a lítám mezi lidmi, kamarády, kteří do mě hrnou svoje emoce, pocity ze života, příběhy, jsem toho pak najednou plná. Mám kolem sebe strašně moc názorů a mám pocit, že se můžu přizpůsobit úplně čemukoli, co je trochu podobné mé životní cestě. Ale v momentě, kdy přijdu do přírody, je jen jediná. A vnitřně vím, že správná. Myslím, že příroda je vodítkem k tomu, abych se mohla podívat hluboko do sebe a říct si, co vázne a co člověk chce.

Třeba když jsem tvořila svou poslední desku, vzala jsem si pecky do uší, šla se u táty na chalupě projít na pole a poslouchala jsem. Najednou mě cosi uvnitř oslovilo a já věděla, která písnička bude na desce a která ne, jak písničky správně poskládat.

Myslím, že to se už nějakou dobu děje. Od chvíle, kdy jsem se začala otevírat, je to stále lepší a lepší.

Mám v sobě takový vyrovnaný, příjemný pocit. Není to sice ještě úplně ideální, ale nemám už tendence se stydět. Zkrátka dospívám. Ale to je běžné.

(přemýšlí) Před třemi čtyřmi lety jsem se hledala. Rozhodovala jsem se, kam chci jít, co chci dělat a jakým stylem se postavím k tomu, co mi přišlo do života. Proto jsem byla hodně uzavřená. Ale myslím, že to už se dávno zbortilo. A pak taky určitě sebevědomí. Nikdy jsem ho neměla vysoké, naopak jsem vždycky prchala do kouta, nikam jsem moc nechodila. Jsem svým způsobem samotář. Nevím, z čeho by mohlo pramenit moje nízké sebevědomí. Podle mě z tohohle života určitě ne.

Věřím. Nechci, aby to znělo divně, ale z nějakého důvodu si nemyslím, že jsme tady poprvé. Na to, abychom tu byli jen jednou, mi přijde život hrozně krátký. A je spousta věcí, nad kterými přemýšlím a říkám si: To ale nemůže být z tohohle života. Možná i to sebevědomí. Protože není důvod, proč bych ho měla mít nízké. Měla jsem úžasné dětství.

Samozřejmě pak trochu problémy byly, umřela maminka a podobně. Ale to nemění nic na tom, proč bych neměla mít sebevědomí. Naopak by mně ho mělo zvednout to, že jsem se o sebe dokázala postarat, rychle jsem se naučila být samostatná. Malá sebedůvěra je asi můj celoživotní boj. (smích) S ničím jiným tak nebojuju. Ubírám se tam, kam mě intuice zavede.

To je asi moje největší rádkyně.

Ano, stává se mi to často, většinou vyhrává cit. Snažím se být zodpovědný člověk, ale také mám své úlety.

No, to není jednoznačné. Člověk může říct prohra, ale za dva roky to bude třeba výhra. Ale… (přemýšlí) Pokud myslíte to, co považuji za svou všeobecně největší prohru, tak to se asi bohužel týká soukromí.

Ano. To, že jsem nedokázala udržet pro mě velmi důležitý vztah. Ale nebylo to jen o rozumu nebo o citu. Zkrátka o nějaké životní křižovatce, na které jsem se dala určitým směrem. A vlastně toho nelituju, vedlo mě to k důležitým poznáním. Ale zároveň mě to strašně mrzí a hrozně bych chtěla, abych to, co vím teď, věděla už předtím. Tak nějak však věřím, že není všem dnům konec.

Že jsem se asi nejvíc za svůj život postavila na své vlastní nohy. A myslím, že ta vyrovnanost je ze mě cítit. K něčemu jsem si přišla. Samozřejmě to není stoprocentní, ale alespoň nějaká cesta.

Ano. Nemám teď tendenci vázat se k někomu jinému. Cítím, že k sobě (s bývalou přítelkyní - pozn. red.) jako bytosti stejně nějakým způsobem patříme… (odmlčí se)

Nechci spěchat. Myslím, že až se v Praze vyblázním, půjdu automaticky a hrozně ráda. Navíc teď by mě to stálo strašně moc energie, kterou momentálně využívám úplně na něco jiného. Na zpívání, tančení, plus jsem získala jednu cennou zkušenost v roli moderátorky. S Honzou Budařem jsem si zkusila moderovat jeden večer a pak jsme ještě nedávno s panem Viktorem Preissem a Vojtou Dykem dělali charitativní pořad pro Světlušku, což bylo moc fajn.

Legračně. Tohle oslovení mi přijde hrozně zvláštní. Moderátor je spíš v rádiu, ale na pódiu to vnímám dost podobně jako zpěv nebo tanec. Jde jen o to, být si vnitřně jistý, být v klidu. Je to hodně velké poznávání.

Tradice úplně ne. Před dvěma lety jsme v Říčanech slíbili, že zase přijedeme. Tak jsme to vzali se vším všudy.

Hrozně hezké. Hlavně když je nějaký blázinec, tak je to posilující a uklidňující. Vždycky jsem ráda, když mám možnost se do Říčan vrátit a vidět tváře lidí, se kterými jsem vyrůstala. A přijde mi hezké, že se z mých narozenin nedělal velký boom, spíš naopak. Že jsem si je oslavila doma. A to je pro mě hezký symbol.

S rodinou. Pro mě to je důležité, protože dřív jsme na Vánoce nebyli všichni spolu. Svátky jsem trávila jen s tátou a bráchou. Pak různě brácha odjížděl a já třeba taky. A mně to chybělo. Teď mám v rodině čtyři synovce od sestry a jednu neteř od bratra. Takže je hezké být pohromadě. Baví mě trávit volno s dětmi. Bohužel na ně zatím moc času nemám, ale doufám, že to napravím.

Hlavně s dětmi. Aby pocítily tu tradici.

Jééé, to si nepamatuju. Když jsem se jako malá v koupelně dávala do gala a v okně uviděla bílou čepici, běžela jsem hned za rodiči a celá nadšená volala, že byl u nás Ježíšek. Věřila jsem na něj. Ale kdy mě to pustilo? To už nevím.

Těch je víc. Zásadní pro mě bylo, když jsem dostala prvního walkmana. To mi bylo asi sedm. V deseti jsem pak pod stromečkem našla hi-fi věž a já si tak mohla poprvé pustit dvě cédéčka s nějakými hity, která jsem předtím dostala od strejdy. A pak nejkrásnější dárek byl asi kuličkový pytel. Ten jsem dostala předminulé Vánoce. Nejlepší věc, kterou znám. Úplně se přizpůsobí tělu a je to můj miláček. Můj Teodor. V něm relaxuju, spím, jím…

Jako hodně dlouhý a opravdu zlomový. Zlomový jak v soukromém, tak pracovním životě, v mém postoji a pohledu na život. Taky se ze mě stala tak trochu ženská. Už začátkem roku jsem měla tyhle záchvaty a teď se to stále posouvá i díky StarDance.

Taky. (smích) Ale kulichy mám ráda dodnes. Do nich se člověk schumlá a cítí se v bezpečí. Šaty? K nim jsem si postupně nacházela cestu, jak jsem se měnila. Ta cesta byla pro mě naprosto přirozená a o to víc teď působím spokojeněji. Spousta lidí mi to říká.

Doufám, že příští rok bude pro mě hodně zajímavý - ráda bych se totiž propojila s některými interprety a vyjela s nimi na pár koncertů. Ale to je zatím ve hvězdách.