Aneta Langerová: Chybí mi dialog s mámou

Hezké počasí nebo šálek dobré kávy. Mám ráda přírodu, ale stejně tak si ráda zajdu do kavárny, mám ráda její atmosféru.

S těmi, které mám ráda. Bavíme se o tvorbě, o divadle, o hudbě, příjemně plyne čas a my jsme prostě spolu. Radost mi samozřejmě udělá i to, když si poslechnu dobrou desku.

Mám různé oblíbené zpěváky a kapely, ale koho teď jmenovat, nevím, protože jsem zabředla do zahraniční tvorby. Tu teď poslouchám nejvíc. Často se ale vracím k mojí nejoblíbenější desce předminulého roku, a tou byla deska Wabiho Daňka. Jeho písničky mi připomínají dětství, kdy jsem se s kytarou snažila o nějaké písně. Máma s tátou ho milovali, u nás doma zněl často. Ale vyhraněný styl hudby nemám, moje spektrum je široké. Mám ráda vše, co mi dává smysl.

Ano, pozval mě ke spolupráci na své poslední desce, a proto jsem se k ní dostala poměrně brzy a zamilovala se do ní. Nové pojetí notoricky známých písní na té desce se mi moc líbí.

Ne, to ne. Zpívala jsem Bílý šátek, starou píseň v nové úpravě.

Beru to jako příležitost. Je moc hezké, že mohu pozorovat, jak lidé, kterých si vážím, pracují, jak se vyjadřují. Nastavují mi dobré zrcadlo a já se mohu i něčemu přiučit. Navíc miluju trávit chvíle ve společnosti starších lidí a poslouchat jejich životní příběhy.

Myslíte? Pro mě ne, naopak. Mám to tak odjakživa. Vyrůstala jsem mezi staršími lidmi, než jsem já. Líbí se mi jejich nadhled, přístup k životu, k lidem.

To je jednoduché, chybí mi dialog s mámou, proto jej přirozeně vyhledávám u lidí kolem sebe. Jsem za taková povídání vděčná. Ať už je to Marta Kubišová, nebo Hana Hegerová, kterou jsem taky mohla poznat. Jsou osobnosti a setkání, která mi nikdy nezmizí ze života.

Spokojeně. Představuju si spokojené stáří na venkově, kde sedím na zápraží, tak jako sedávala moje babička.

Ano, jsou tu kavárny, divadlo a kultura. Ale na venkov utíkám často a ráda.

To bylo úplně na začátku mé cesty, ještě mi nebylo ani dvacet. Byla jsem z té nabídky nadšená, ale písně pro mě byly příliš… Jak to říct? Temné. Necítila jsem, že bych jim mohla dát autentický prožitek. Bylo to pro mě příliš matoucí, a tak jsem slušně odmítla.

Ano, to ale byly písně, které napsali s Petrem Hapkou, a já si je vybrala, abych je zazpívala na vzpomínkových akcích na Petra Hapku. Nebylo to nic původního pro mě, jen jsem se je snažila interpretovat po svém.

To byla velmi zajímavá zkušenost. Ta píseň zněla na závěr hudebního dramatu Kudykam a pánové Hapka a Horáček do ní přizvali nejrůznější interprety. I já jsem se oblékla do kostýmu průvodce Kudykama a procházela v něm pražskou Státní operou. No, spíš jsem se belhala, s hůlkou v ruce. Bylo hezké si zazpívat na konci večera tuhle píseň.

K tvorbě budu mít vždy respekt, proto o sobě nechci mluvit jako o skladatelce a textařce. Spíše se vyjadřuju tím, co cítím, a promítám to do hudby a textů, ale nejde mi to automaticky. Musím mít hodně velký klid, abych se tomu uměla otevřít. Ale když už jednou začnu, pak to jde.

Mám v sobě svoje ďábly a je jich fůra. O těch ale vědí jen ti nejbližší. Však se taky říká: Tichá voda břehy mele, a už jsem to od pár známých slyšela. A je to občas pravda. (směje se) Člověk nemůže být pořád jen hodný a dobrý. Musí se to někde vyvážit. Takže ano, mám svoje ďábly a svou nepříjemnou Anetu, která je tvrdohlavá a do všeho mi mluví.

Je hodně svéhlavá. Někdy je nepříjemná, občas je cholerická. A tak si s ní „povídám“ a „uklidňuji“ ji. Naštěstí je kolem mě mnoho lidí, kteří mě motivují. Učí mě být vědomější a jak s emocemi pracovat. Díky nim mám své „stinné já“ pod kontrolou.

To ani ne. Je pravda, že na festivaly jezdí většinu mužské kapely, co hrají jinou, často tvrdší hudbu než já. Občas jsme s kapelou v očekávání, jak naši melancholičtější hudbu lidé přijmou. Na některé písně si také zaskákají, ale celkově je naše hudba jemnější. Lidé nám však říkají, že naše vystoupení vnímají jako příjemné zastavení, ústup někam jinam. Odpočinou si a pak přijde jiná kapela, na kterou si budou moci zaskákat. Mě festivaly těší už od samotného začátku, co dělám tuhle práci. Panuje na nich milá letní atmosféra a já ji přijala za svou. Poslední dobou mi k srdci přirostlo vystupování v malých divadlech. Tam jsou lidé, co sedí, zpívám pro ně a přitom se jim mohu dívat do očí.

Párkrát mě už někdo vytáhl na koncert a procpal do první řady. Nevyhledávám to, nemám na to v sobě to správné zvíře.

Nemám pocit, že bych se nějak omezovala.

Ani nevím… Kdy já tam byla naposledy?

Tak to by mi asi bylo srdečně jedno. Takový plk by mě nerozhodil poté, co jsem si prošla s bulvárem různými stavy, které nebyly zrovna příjemné. Celkově se ale moc nehlídám. Chodím narovnaně a je mi dobře.

Ty nosím, když svítí slunce.

Ani ne, ačkoli muzikantsky by to bylo určitě zajímavé. Pro mě je důležitý český text a zatím jsem nepřišla na cestu, jak to obejít. Třeba to jednou přijde, ráda bych se k takové výzvě postavila čelem. Musí však přijít ten správný čas.

Mám známé a přátele, které znám už dlouho, a nemám důvod to měnit, pokud myslíte tohle. Kluci ze Sázavy každoročně hrají na večerním vyhlášení akce Čistá řeka Sázava. A té se účastním. Jednou za rok se sejdou dobrovolníci a čistí řeku, nasadíme rukavice, ťapky na nohy a jedem! Letos nás to taky čeká.

Přiznám se, že bavit se o tom, co jste nyní zmínila, by mi stačilo jednou v životě. Ale nemůžu nikomu rozmlouvat, aby se mě na tyto věci pořád dokola ptal. Už k tomu nemám co nového říct. Otázka, na kterou bych vysloveně čekala, není. Nechávám rozhovory plynout. Je příjemné, když se s redaktorem dokážeme naladit na stejnou vlnu. Nemám ráda, když se točíme kolem toho, co už bylo mnohokrát vyslovené.

Pokud to má přijít, tak to přijde. Zatím je to tak, že mám v rodině od bratra i sestry tolik dětí, že jsem teta na plný úvazek, a to mi vyhovuje.

Stát se mámou je hezká představa, ale nijak se k tomu neupínám, nechávám to běžet.

Bavím se o tom teoreticky s různými lidmi, abych zjistila, co si myslí, co je pro dítě správné a co ne. Ale zjišťuji, že se to takto jednoduše určit nedá. Jediné, čím jsem si jistá, je, že kdybych jednou byla mámou, udělám vše pro to, aby moje dítě bylo šťastné. Myslím si, že každý člověk, zejména žena, pokud chce dítě a dovolí jí to zdraví, tak dítě má. Tabulky a předpisy na to nejsou.

Velmi. Každý den potřebuji svou půlhodinu. Toužím si jen tak sednout, koukat do zdi a přemýšlet. Člověk se zastaví a získá zpět klid a rovnováhu. Samozřejmě ráda trávím čas s rodinou a blízkými, ale tohle prostě potřebuji. Když to nedělám, nejsem ve své kůži.

Asi ano. Je to víc pocit spíš než faktická samota, která s mojí velkou rodinou ani není možná. Byly doby, kdy jsem si neuměla říct o pomoc, neuměla jsem někomu říct: Pojď se mnou na kafe. Tehdy se člověk cítí sám. Ale myslím, že tohle je za mnou, umím a nestydím se o něco si říct.

Jsem to stále já, jen trochu vyspělejší. Už vím, co si můžu dovolit vůči svým blízkým i vůči sobě. Ale povahu mám stejnou, jen se v ní o trochu líp vyznám. Je to pořád ta samá Aneta, má stejné hodnoty, jen se vyvíjí.

Dýchej. Zhluboka dýchej! Tehdy jsem ze všeho byla buď smutná, nebo euforická. I maličkosti jsem vnímala jako problém a dokázaly mě rozhodit. A to je zbytečné, to dnes už vím. Mám větší nadhled a vím, že vše se dá vyřešit, tak to bych si asi připomněla.

Rodí se mi myšlenka projektu, který bych chtěla dělat. Sociálně zaměřená pomoc mě i nadále láká. Ale teď jsem na turné, se svými přáteli a muzikanty, užívám si přítomnosti. Takže nemám prostor moc přemýšlet, co bude za měsíc, za dva.

Setkávám se s nimi pravidelně, občas jim něco podepíšu, povídáme si. Někdy bývám obdařena i různými dary, třeba marmeládou. Publikum je různorodé, jsou v něm mladí, střední věk i starší. Každý si odnáší něco jiného. Baví mě jejich okamžité reakce, důležité k tomu, abych mohla zase něco vylepšit. To mám moc ráda.

Taky ano, ale beru to spíš jako momentální nadšení lidí. Myslím, že opravdová láska vypadá jinak.