Aneta Krejčíková: Po dětech se mi změnil pohled na ženství

Bylo by pro vás těžší vzdát se kariéry, anebo rodiny?

Já se nechci vzdávat ani jednoho. (směje se) Udělám maximum pro to, abych to mohla skloubit. Kdybych měla učinit tuto Sophiinu volbu, nedokážu vůbec říct, jak bych se rozhodla. Samozřejmě kdyby mi nedej bože vážně onemocnělo dítě, je jasné, co si zvolím. Herectví je nejen moje vášeň, ale i náš způsob obživy. Jde to ruku v ruce.

Je váš současný život takový, jaký jste si ho představovala tehdy, když vám bylo dvacet?

To úplně ne. Myslela jsem si, že dobudu minimálně Evropu. (směje se) Byla jsem hodně přesvědčená o tom, že ze mě může být zahraniční herečka. Ale v době, kdy jsem pro tuto ambici měla něco udělat, jsem pro ni nic moc neudělala. Je to sice o štěstí, ale člověk tomu musí jít trošku naproti.

V momentě, kdy jsem začala mít peníze a touhu cestovat, jsem otěhotněla. Už se mi ale změnil přístup ke kariéře, na slávě v cizině nelpím. Spíše mě naplňuje a baví kreativní a smysluplná práce a to, že plnohodnotně trávím čas s lidmi, se kterými ho trávit chci.

Divadelních inscenací, ve kterých teď účinkujete na Fidlovačce a na vinohradské scéně, jsem napočítala sedm. S častým natáčením a párem dětí v předškolním věku se to zdá nepředstavitelné… Jak to stíháte?

Zaprvé mám ve většině inscenací alternace. Druhou oporou jsou moje babičky v Praze, které mi neuvěřitelně pomáhají, plus mí i partnerovi rodiče. Bez podpory rodiny bych to zvládala těžko.

Přítel naše děti samozřejmě miluje a také se o ně stará, abychom neustále nemuseli shánět paní na hlídání, kterou už delší dobu nemáme. Zatím nevím, jestli se tato situace nebude muset změnit.

Občas bývá náročnější všechno skloubit, což si asi dokáže představit každá pracující máma. V noci přijíždím domů z divadla a málokdy se mi stává, že bych se šla rovnou umýt a spát. Uklízím rozházené věci, myju nádobí a teprve pak jdu do postele.

Se svěřením dítěte cizímu člověku problém nemáte? Mám dojem, že v Česku bývá využívání chův trochu stigmatizující.

My už chůvu měli, ale byla to kamarádka, která od nás dostávala peníze. To bylo nejlepší, moc dobře jsem věděla, s kým děti nechávám. Když byl Beníček ještě malinký a já už začala pracovat, vždycky jsem si najala někoho na doporučení přes známé. Vůbec to neberu zle, naopak je fajn najít někoho, kdo má děti rád a nebere to jako ztracený čas. Ideálně pokud je kreativní a třeba je ještě něco naučí.

Mateřskou dovolenou jste, pokud vím, prakticky nezažila. Hned po šestinedělí vás povolali jako záskok do divadla. Zpětně toho nelitujete?

Tenkrát to byla výjimka. Na konci mého šestinedělí bylo zrovna vyprodané divadlo a moje kolegyně Anička Fialová si udělala něco s nohou. Prosili mě a myslím, že by pochopili, i kdybych to odmítla. Z leknutí a mé tehdejší neschopnosti říkat ne jsem přijela a bylo to super.

Hrála jsem poprvé po půl roce. Pak jsem ale zase byla doma, s Beníčkem jsem začala zkoušet, až když mu bylo asi sedm osm měsíců. A krátce nato jsem přišla do jiného stavu znova. Odehrála jsem pár představení a nazkoušela nové, Dánskou dívku. No a pak přišel covid. S Antonií jsem byla rok doma. Kojit jsem ji přestala, když měla třináct měsíců, a pomalu jsem se začala vracet do práce.

Vycházejí vám kolegové od filmu a z televize či divadla vzhledem k rodičovským závazkům vstříc?

Nedá se to úplně říct. Kdyby nebylo dobře mně nebo dítěti, a měla bych před sebou večerní představení, moc by se s tím dělat nedalo. Muselo by mu být opravdu špatně, abych si dovolila říct, zrušte to. Naštěstí taková situace dosud nenastala, klepu to.

Je profese tatínka vašich dětí flexibilnější než vaše?

Přítel na rozdíl ode mě nepracuje večer. Je učitelem na střední škole, takže má navíc dva měsíce prázdnin.

Starší Ben na podzim oslaví páté narozeniny, Toničce jsou čerstvě tři roky. Cítíte, že vám s jejich příchodem na svět ubíhá čas rychleji?

Absolutně. Někdo moudrý kdysi řekl, že doba s dětmi znamená nejpomaleji rychle ubíhající čas. Někdy se to táhne, ale zároveň to utíká strašně rychle. Většina lidí tvrdí, že toto vnímá po třicítce, anebo právě po narození dětí.

A u vás je to v obou případech?

Ano, v obou. (směje se)

Syn navštěvuje mezinárodní školku Meridian, kde se setkává s dětmi různých kultur. Proč pro vás bylo důležité, aby poznal takové prostředí?

Chodí tam oba i s Toničkou, ta je tam od svých dvou let. Je pro mě strašně důležité jim už teď vštípit rovnoprávnost. Neříkám, že Praha nebo Čechy jsou zrovna super multikulti, umím si představit, že by byly víc.

Když moji spolužáci ze střední, kteří do Prahy dojížděli z vesnice, poprvé viděli Afroameričana, byli z toho v šoku nebo vyděšení. Nechci, aby moje děti měly pocit, že někdo znamená něco míň jen proto, že vypadá jinak nebo je z jiné kultury.

Když to obecně srovnáte s vlastním dětstvím, vidíte, že vaši potomci už jsou úplně jinde?

Určitě, v této době to ani jinak nejde. Mám však pocit, že ne vždycky je to ku prospěchu. Díky tomu, že máme ke všemu přístup a skoro nic není problém, po dětech nemůžeme chtít, aby byly vděčné za to, že netrpíme hlady, žijeme v míru a máme svou postel.

Samozřejmě dětem ani nám nepřeju, abychom zažili válku a bídu. Je ale potřeba si připomínat, že to není úplně automatické. Najít balanc je dost těžké. Můžeme si dovolit de facto cokoliv: když chceme jít třeba do bazénu, tak tam zajdeme. Snažím se jim tyto věci poskytovat za odměnu, není to tak, že na co ukážou, to jim koupím.

Rodiče dnes bývají benevolentnější, trendem ve výchově je liberální přístup… U vás je to také tak?

Ano, ale myslím si, že jde o přirozenou evoluční záležitost. Na generacích, které přišly před námi, je krásně vidět, jak je výchova dětí postupem času laskavější a laskavější.

Aplikujete naopak ve výchově něco, co jste pochytila od své maminky a tatínka?

Řekla bych, že jo. Od mámy jsem převzala pocit, že musím neustále spěchat, k čemuž mi bohužel ještě nahrává současná doba. Mamka má toto nastavení celoživotně. Mám ráda, když se zastavím a nemusím nic dělat, řešit, nikam pospíchat. Hrozně si to snažím užít.

Když odvádím děti do školky a vím, že mě netlačí čas, snažím se v tu chvíli oprostit od vnitřního motoru. Ale to se mi podaří jen ve výjimečných případech. S dětmi je to hodně o přípravě, když si jejich svačinky a oblečení nachystáte den předem, strašně vám to ulehčí život.

Přála bych si určité věci změnit, ale jsem na ně krátká vzhledem k systému, v jakém se nacházíme. Žít právě teď a tady je ta nejlepší terapie a meditace, jakou pro sebe můžeme udělat. Stává se mi však, že uběhne měsíc, aniž bych to postřehla, což se mi před narozením dětí tolik nestávalo.

Učíte se v tomto přístupu, tedy oddělování nutného spěchu a užívání si přítomnosti, zlepšovat?

Když chci, dokážu být disciplinovanější. Víc si uvědomuju, že ty věci nedělám pro nikoho jiného, ale sama pro sebe. Na děti vás ale nikdo nepřipraví, učím se to za pochodu. Je to nepřenositelná zkušenost.

Rozdělujete si domácí povinnosti, nejen co se týče dětí, s partnerem?

Úplně moderní domácnost nemáme, tím však nechci říct, že můj přítel nic nedělá. Většina starostí pořád leží na ženách a nejinak je tomu u nás. Často si to děláme samy a pak jsme naštvané, že nám partner nepomůže.

Na začátku vztahu chlapovi říkáme: Ne, já to všechno udělám, připravím, uvařím. On si na to zvykne a začne to brát jako danost. U nás doma je klasika, že muž doma nedokáže skoro nic sám najít, včetně věcí používaných každý den, což mě dodneška fascinuje.

Slyšela jsem váš názor, že se založením rodiny není nutné se kompletně vzdát dosavadního života, že děti mohou dělat spoustu věcí s námi. Vychováváte je takzvaně k obrazu svému?

No jasně. Žít předchozí život sice už nejde, ale snažíte se to zkombinovat tak, aby se dosáhlo kompromisu. Ten ale většinou vypadá tak, že se ve finále stejně všechno podřizuje dětem. S malými dětmi nemůžete na dovolené jen tak hikovat (chodit na túry) po horách. Uděláte si tour de hřiště, protože víte, že je to pro ně nejzábavnější, a jste s tím prostě smířená.

Kdyby vás to rozčilovalo, čemu tím pomůžete? Jen si zošklivíte vzácný čas, kdy jsou malé. Později už třeba se mnou nebudou chtít cestovat, i když doufám, že s dětmi budu kamarádka do konce života.

Od kterých věcí jste kvůli Benovi a Toničce upustila?

Už se nekonají běžná spontánní rozhodnutí, všechno musím mít naplánované, zařídit si hlídání. Po představení už zkrátka nemůžu zajít na dvojku vína. Ale nevadí mi to.

Když jsem ve větším pracovním zápřahu, nezbývá mi čas na relax pro sebe nebo na cvičení. Celou zimu jsem nic nedělala a začínám to cítit na zádech, ráda bych si teď vyšetřila nějaký čas na pravidelné běhání.

Co mi chybí hodně, je kino. Dřív jsem do něj chodila pořád. Zdaleka nemám takový přehled jako dřív. Filmy, které jsem nestihla, a těch není málo, si ale můžu pustit doma, když děti usnou. Méně chodím i do divadla nebo na výstavy.

Herecky se ocitáte hlavně v odlehčených titulech. Divácky jste orientovaná obdobně?

Rozhodně ne, komedie je možná můj nejmíň oblíbený žánr. (směje se)

Ráda si pouštím kvalitní a třeba i romantické komedie, obecně mám ráda filmy s přesahem, vizuálním nebo například morálním.

Co moc nemusím, jsou horory. Z jednoho prostého důvodu, hrozně se bojím. A také sci-fi, které mě vezme za srdce jen tehdy, pokud je opravdu dobře promyšlené.

(Anetu Krejčíkovou zrovna povolali na jeviště během představení Famílie v Divadle Na Fidlovačce, kde probíhá náš rozhovor, vrací se po zhruba čtvrthodině.)

Působíte úplně stejně jako před odchodem na scénu. Jak dokážete tak snadno přepínat? Děláte často víc věcí naráz?

Asi jo, vlastně musím. Je ale pravda, že nedávno jsem měla děti s sebou na natáčení a bylo mi to nepříjemné. Beru je tam pouze v dny, kdy mám maximálně tři obrazy, to je pro mě strop. Pak už je to nekomfortní pro všechny. Soustředím se, aby nezlobily a byly potichu, i na svůj text a hereckou akci. Takhle při rozhovoru je to v pohodě.

Dochází s dětmi na place k vtipným situacím?

Měla jsem zatím štěstí, že na natáčení Ulice, kde jsem je párkrát měla, se nic nestalo, hodně mi pomáhaly produkční a asistentky. Všichni se zapojí, aby to bylo oukej, máme takový baby friendly štáb.

Hrajete teď jednu z vedlejších rolí v televizním seriálu Volha o zákulisí normalizační televize, který o nedělních večerech vysílá ČT 1. Co mi prozradíte o své postavě?

Představuju sekretářku ředitele – jednoho lampasáka – a zároveň nejvěrnější milenku hlavní postavy (řidiče Stanislava Pekárka, kterého hraje Kryštof Hádek). Pro někoho má nečekaný a pro někoho velmi očekávaný dějový oblouk. Nic víc říct nemůžu.

Vaše postava je na první pohled svůdná a cílevědomá femme fatale. Takové role jsou k vaší umělecké dráze přirostlé. Neštve vás to už?

Štve. Myslím si, že v sobě mám rozhodně víc poloh, než abych mohla nabídnout jenom tuhle. Chápu, že nějakým způsobem působím.

Zase si to můžu kompenzovat v některých divadelních představeních, kde charaktery střídám mnohem víc a můžu jít do větší hloubky. A to mě na té práci baví nejvíc. Kdybych měla celý život hrát jeden typ role, zbláznila bych se.

Váš vzhled, hlavně vaše ženské křivky, se v médiích hodně omílá. Měla jste období, kdy jste tím trpěla?

Určitě ano, byly fáze, kdy jsem to psychicky nezvládala. Povahově jsem veselý a kamarádský člověk a samozřejmě to na spoustu lidí působilo spíš rozšafně, což se postupem času změnilo.

Už ty poznámky o mém vzhledu neberu jako útok, zvládám to mnohem líp. V tomhle prostředí jsou natolik časté, že si na ně holt zvyknete, čímž je vůbec neomlouvám. Přestala jsem to řešit a paradoxně se začala cítit nejlíp až po dětech.

Zlomilo se vám to s příchodem dětí u všeho, co je v jádru nepodstatné?

To jo, ale taky se občas zaseknu na nějaké kravině. Je potřeba být na sebe hodný a nevyčítat si, že se s něčím nedokážete smířit. Uvědomovat si vážnost nebo nevážnost situace, a i když vás to zasahuje, tak se s tím snažit vědomě pracovat, byť pomalejším tempem, než by to měl vyřešený někdo jiný. S dětmi už prkotiny tolik neřeším a jsem na sebe ve spoustě ohledech shovívavější.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Na Fidlovačce

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Volha - Karel Hynie