Aneta Krejčíková: Mateřství mě nepřestává fascinovat

Nejsou. Ale já jsem cítila, že je to tak správné. Chtěla jsem to zažít. Navíc jsem chtěla zlomit jakousi kletbu, která dlouho visela nad naší rodinou a která postihovala prakticky všechny ženské příslušnice – všechny měly z porodu hrůzu a chápaly ho jako děsivý zážitek.

I já jsem z něho byla původně vystrašená. Odmala jsem totiž od mámy slýchala: „Ježíšikriste, Anet, já nevím, jak ty přežiješ porod!“ Byla jsem totiž strašný bolestínek, brečela jsem dokonce i tehdy, když mi v sedmnácti vytahovali stehy po znamínku. (Směje se.)

Ale nakonec jsem zjistila, že porod vůbec nemusí být děsivý. Naopak, žena si ho může vychutnat. Mne to téma nepřestává fascinovat. Už od doby, co jsem poprvé otěhotněla, si o tom pořád něco čtu a zjišťuji, strašně mě to baví.

Jsem moc ráda, že jsem mohla domácí porod zažít a že jsem díky tomu natrefila i na lidi, kteří jsou skrze toto téma strašně vzdělaní a posunuli mě dál.

Samozřejmě mě odrazovala. A v jejím případě je to pochopitelné. Její porod, při kterém jsem přišla na svět já, byl totiž opravdu nepovedený. Rodila mě v jednadvaceti letech s třítýdenním zpožděním císařským řezem.

V plodové vodě, která byla zkažená, jsem se nějaký čas trávila, takže mě hned po porodu převáželi přes celou Prahu do Motola a tam mě zachraňovali. Pozvolna mámu připravovali na to, že můžu mít trvalé následky v podobě mentálního handicapu.

Takže když jsem jí řekla, že chci rodit doma a ke svému druhému porodu jsem ji dokonce i pozvala, bylo to špatné. Nechtěla o tom vůbec slyšet. Vyřešila jsem to tak, že jsem o tom před ní přestala mluvit.

Ano. Říkala jsem si, že by to pro nás mohlo být dobré, protože bychom si tím pročistily neurovnané vztahy. Podle mě totiž plynou právě z toho, jak těžko jsem přicházela na svět.

Taky jsem měla pocit, že by to mohlo pomoci i jí samotné, protože negativní zážitek z porodu v každé ženě zůstane.

Budoucí vztahy dítěte a matky se vždycky odvíjejí od toho, jak probíhal porod. Například moje máma mě kvůli komplikacím, které porod provázely, držela v náručí až po třítýdenním odloučení.

Přitom já jsem četla, že jakmile matka netiskne své dítě v náručí hned po porodu, myslí si její tělo, že to dítě umřelo. A začne se s tím rychle vypořádávat – nevylučuje třeba určité hormony.

Samozřejmě to neznamená, že by si k dítěti žádný vztah nevytvořila, ten vztah je ale určitým způsobem narušený. Máma se mě jednou během mého těhotenství zeptala: „A nebojíš se, že to dítě nebudeš mít ráda? Přemýšlíš o tom někdy?“ Strašně mě to tehdy zarazilo.

Nebyla. A to taky hrálo roli. Všechny tyto detaily jsou pro plod hrozně moc důležité.

Změnil, je lepší. Chvíli to ale trvalo, bezprostředně po porodu byl náš vztah naopak dost vyhrocený. Najednou se mi totiž začaly vracet křivdy, o kterých jsem si myslela, že už je mám dávno vyřešené a zpracované. Třeba to s tím nechtěným dítětem – jako čerstvá matka jsem si najednou uvědomila, jak je to vlastně strašné.

Teď už ale vím, že má všechno svůj důvod a že nemůžu lidi tak rychle soudit. Jak se říká: Nesuď nikoho, dokud neujdeš míli v jeho botách.

Dobrá. U nás to máme ale rozdělené – moje máma tíhne spíš ke své první vnučce, kterou jí dala moje sestra. S tou si vytvořila opravdu krásný vztah. S naším Benem si naopak hodně rozumí druhá babička, tedy moje tchyně. Je to vyvážené, každý má zkrátka tu svou babičku.

Určitě. Jakýkoli zážitek člověka změní a zanechá v něm otisk. Proto taky nemůžou hrát dvacetiletý holky postavy, kterým je čtyřicet let, dvacetiletá holka nikdy nebude mít v očích to, co čtyřicetiletá žena.

Asi ano. Neumím si třeba představit, že bych měla ztvárnit matku, co přišla o dítě. Smrt je sice přirozená součást našich životů a nakonec čeká úplně každého, zrovna tohle bych ale vážně prožívat nechtěla. Já jsem totiž ten typ herečky, který svoje role musí prožívat.

No roli bych kvůli tomu určitě neodmítala. Myslím, že bych to v pohodě znovu zahrát zvládla.

Teď, co mám dvě malý krásný děti, už asi ne. Ale v minulosti jsem jeden potrat zažila. Bylo mi teprve dvaadvacet a můj tehdejší partner se na roli otce ještě necítil.

Byl jenom o jeden rok starší a věděl, že nebude schopen převzít takovou odpovědnost, jaká by byla potřeba. Navrhl proto toto řešení a já jsem souhlasila. Nebrala jsem to tehdy nikterak tragicky, neměla jsem pocit, že bych se s tím měla nějak složitě vypořádávat.

Ne. Vím, že mě teď odsoudí spousta žen, které samy nemohou otěhotnět, ale nikdy jsem to nebrala jako tragédii. Žádné výčitky kvůli tomu nemám, takový je zkrátka můj příběh. Každý z nás nějaký příběh má a žádný není křišťálově čistý.

To je pravda. Ale pokud bych si nechala své první dítě, možná bych dnes neměla ani ty dvě další – nezačala bych chodit se svým současným partnerem. Třetí dítě bych navíc chtěla mít o něco později, ideálně až ty současné dvě odrostou. A kdo ví, třeba v něm bude sídlit právě dušička toho děťátka, co se tenkrát nenarodilo. Nebo sídlí v některém z mých současných dětí, když se jí sem nepodařilo proniknout na tento svět hned napoprvé...

Na velmi úspěšnou, svěží, ale současně přepracovanou podnikatelku Gábinu Pumrovou, která se vrací z Berlína do Prahy. Zpět do Česka přijíždí ze zcela pochopitelných důvodů, protože ačkoliv má v zahraničí skvělé pracovní příležitosti, výroba čehokoliv je v Berlíně přece jen dražší než v Praze. A tak se rozhodne přesunout výrobu oblečení sem. Tím pádem budou diváci tuto postavu znovu vídat.

Gábina přinese do seriálu i pár inspirativních momentů, ale pracovní vytížení a starost o dítě se začnou podepisovat na jejím zdraví. Hodně se proto bude zamýšlet nad tím, co je v jejím životě priorita. Tedy jestli se má dál hnát za kariérou, úspěchy a penězi, nebo raději zvolnit. Hodně to zamíchá kartami.

Snad zatím ne. Já mám naštěstí velkou pomoc ve svých dvou kamarádkách, které mi dělají chůvy, a v babičkách a prababičkách. Beníček navíc začal chodit do školky a mladší Tonička do komunitního centra. A vypadá to, že si to tam oba užívají, jsou to družné a společenské děti. Do práce se proto můžu vrhnout bez obav.

Je to možné, obě mají dobrý hudební sluch. Brzy se naučily mluvit, hezky drží rytmus, texty i melodie písniček si zapamatují hodně rychle. To se ale může změnit, jsou přece jen ještě hodně malé. Chceme u nich navíc rozvíjet i další dovednosti, přejeme si, aby dostaly komplexní vzdělání a výbavu do života.

Štěstí totiž nechodí po lidech a nezvoní jim na zvonky, přeje hlavně připraveným. Plánujeme proto, že budou chodit sportovat do Sokola i malovat do nějakého výtvarného kroužku. Samozřejmě jim pořídíme i hudební nástroj a podpoříme jakýkoliv další zájem a talent.