Aneta Krejčíková: Je fajn mít vedle sebe někoho, kdo mě nutí něco dělat

Byla jsem nakročená všechno změnit, a tak to, co přišlo, bylo v řádu věcí. Životních změn není tolik, ale když přijde na svět dítě, je to jedna z těch zásadních.

Tedy ne že bych se teď cítila bůhvíjak dospělá. Ale už se nerozhoduju sama za sebe, mám zodpovědnost za dítě a nekladu sebe na první místo. Jsem ráda, že změna přišla zrovna v téhle podobě.

Úplně ne, my herci máme to štěstí, že naše profese jde skloubit s rodičovstvím. Začala jsem znovu zkoušet v divadle, když bylo Beníčkovi půl roku.

Jednoduše a kompromisem. Mně se líbilo jméno Benedikt a partnerovi varianta Benjamin. Nemohli jsme se shodnout, tak jsme to vyřešili Benem.

Občas ano, ale vůbec mi to nepřijde. Jsem ze psí rodiny, ale psa s takovým jménem jsme neměli. Tak to tak ani nevnímám. K Beníkovi se to jméno moc hodí.

První představení jsem hrála, když mu byly dva měsíce. Nebylo to plánované, semlelo se to narychlo, ale nejsem typ, který by mohl být doma na mateřské tři roky v kuse a neodskočit si ven za svými věcmi.

Když jsem pak stála na jevišti jako Sugar, kterou ve filmu Někdo to rád horké hrála Marilyn Monroe, zjistila jsem, že jsem do té doby netušila, jak moc mi divadlo dává. Na zkoušku jsem jela spíš vystresovaná, že opouštím malé miminko. Bylo to poprvé, kdy jsem jela na tři čtyři hodiny pryč.

Nějak jsem si neuvědomovala, co pro mě divadlo znamená. Docvaklo mi to až první vteřiny na jevišti před lidmi. Byl to neskutečný pocit. A zážitek.

Bylo to, jako by byl člověk ryba, někdo mu vyčistil akvárko, a on se mohl znova nadechnout a vplout s radostí do vody. Bylo to nepopsatelně krásné. I díky tomu jsem si uvědomila, co pro mě práce znamená. Je fakt, že jsem předtím, než jsem otěhotněla, měla trochu krizi.

Protože je úplně odjinud, musel vyvinout značnou empatii k mojí profesi, protože pro lidi, kteří se v herectví nepohybují, mohou být některé věci dost divné. Je třeba najít nějakou symbiózu, to se ale týká všech párů.

Ano, v tom mě chápe a je můj velký motivátor. Kupříkladu včera jsem s ním šla běhat po dvou letech, ale moc se mi nechtělo. Měla jsem tendenci být na něj protivná. Ale vytáhl mě, tvrdil, že se pak budu cítit skvěle.

Nejprve jsem si hledala milion výmluv, proč nemůžu jít, že musím udělat snídani, pak oběd, pak že se musím starat o malého. A byly to jen výmluvy, člověk přece žije přítomným okamžikem. Tak jsem nakonec šla. Druhý den mě sice bolelo celé tělo, ale cítila jsem se skvěle. Je fajn mít vedle sebe někoho, kdo mě nutí něco dělat. Někdo si platí trenéry, sami se nevyhecují, a já ho mám doma.

Důležitá je počáteční chemie. A potom přijde na řadu stejný smysl pro humor, zájmy a podobný pohled na svět.

No, nebylo to hned úplně pozitivní.

To úplně ne, vím, jak se dělají děti. (směje se) Takže jsem to sice čekala, ale ne tak brzo. Potřebovala jsem nějaký čas, abych si to mohla zpracovat. Trvalo to nějakou chvíli, ale moje myšlenky se neubíraly nikdy směrem, že bych přemýšlela o potratu. Prostě jsem tu novinu potřebovala vstřebat.

Zvláštní je, že jsem cítila velmi intenzivně, že to bude kluk. Byla to intuice, nebo přání? Nevím, nedokážu to rozlišit. Je fakt, že jsem si kluka přála, protože v našem rodě se rodí samé baby. Jenže já se necítila zprvu ještě úplně připravená stát se matkou. Zpětně vím, že moje obavy byly zbytečné.

Děti jsem milovala odmalička a těšila se na ně. Ale cítila jsem, že jsem trochu sobecká a chci mít ještě čas pro sebe. Je asi dobře, že mateřství přišlo, protože bych možná byla čím dál víc sobečtější, a to bych opravdu nerada. Sobectví nesnáším.

Není pro mě až tak zásadně důležité, ale vdávat bych se asi chtěla. Koneckonců mě požádal o ruku! Takže zasnoubená jsem už asi dva roky a je pravda, že kamarádky, které jsou taky zasnoubené, se kolem mě vesele vdávají a já nic.

Ale my máme na pořadu dne jiné věci, co řešíme, takže uvidíme, kdy se to stane. Uvažovali jsme o příštím roku, až bude mít Ben rozum a bude si to moci užít s námi.

Pokud by přišel už teď, svatba by se musela zase odložit. Nechtěla bych se vdávat těhotná.

Věnuji se už převáženě divadlu, což je intenzivní práce, často od osmi do dvou hodin. Když je dítě zdravé a v pořádku, jde to, ale při mém největším nasazení Benovi začaly růst zuby, což bylo náročné.

No ale tak jsem si to vybrala a vím, že se to dá zvládnout. Zpětně však hodnotím jako neuváženost, že zkouším dvě představení po sobě. Je toho moc, zejména psychicky. Zvládla jsem to, ale chci ubrat.

Jsem ráda, že si dítě zvyklo, že ho uspává i někdo jiný než já, třeba partner. Že nemusí usínat jen s maminkou, to je velká úleva.

Mám hlídací babičky a fungují senzačně. Ale pozor, jsou to moje babičky, takže vlastně Benovy prababičky. A taky Ondřejova maminka je skvělá, protože hlídala Bena i přes noc, když mu byly pouhé tři měsíce. A to je velká odvaha. Nám to tehdy velmi pomohlo.

Dřív jsem měla vidinu, že budu s dětmi hodně cestovat, což do budoucna nevylučuju. Chtěla bych si to vyzkoušet, možná s oběma dětmi, až budou, ještě v předškolním věku. Rok s nimi jezdit z místa na místo. Ale teď zatím vidím, jaká je to výhoda, když je možné si odpočinout psychicky i fyzicky tím, že je poblíž rodina.

Od porodu jsem zatím měla zhruba jen tři natáčecí dny a jeden mám ještě asi před sebou. Pak už s Ulicí končím. Chybí mi tamní lidi, mám je ráda, a mám s nimi hezké vztahy. Ale ten způsob práce mi moc nechybí.

Říkala jsem si, že bych si ráda zase něco hezkého natočila. Uvidíme, zda přijde další seriál tohoto typu, film, nebo seriál se začátkem a koncem. Tenhle způsob práce byl ale specifický, je to rychlé a tovární tempo. A mně už to začalo lézt na nervy. Musím si dát oddych. Vždyť jsem byla v Ulici od začátku, tedy třináct let.