Aneta Kernová: Svou budoucnost vidím v Hollywoodu

Kdysi jsem chvíli chodila s jedním Angličanem, který na mě vytáhl nůž. Bylo taky naprosto normální, že mi dal občas facku.

Tehdy nijak. Moc jsem si neuvědomovala, že to není úplně v pořádku, protože to po celou dobu vypadalo jako sranda. Teprve až později jsem si uvědomila, že jsem se stala obětí domácího násilí. Dnes už bych nikomu nedovolila, aby se ke mně takhle choval. Naučila jsem se mít se víc ráda a uvědomovat si, co už je za hranicí slušného chování.

Momentálně sedí ve vězení v Londýně kvůli nějakému problému, o kterém nevím a ani vědět nechci.

Znám spoustu lidí, dokonce i mých blízkých. Někteří si prošli domácím násilím, další byli oběťmi znásilnění a doteď se s tím vypořádávají. Tyto záležitosti se vepíšou hluboko do nitra a změní člověku život.

Nemusela. Se všemi těmi lidmi jsem se o tom bavila a jejich příběhy jsem pozorně poslouchala. Koukala jsem, jakou mají mimiku a gestikulaci, vnímala jsem sevření hlasu, když o svých zkušenostech mluvili.

Roli Kláry ve filmu Když prší slzy jsem zkrátka vytvořila na základě samostudia vnitřních pochodů žen - obětí domácího násilí.

Ano. Vždycky se snažím pochopit každého, protože všichni se přece snažíme chovat se nejlíp, jak umíme. Myslím, že spousta agresorů si vůbec neuvědomuje, že jsou agresoři. Je to pro ně zkrátka určitá forma sebevyjádření.

Většina z nich si navíc v minulosti taky prošla traumatem a neví, jak svou bolest ventilovat. A tak se dopouštějí fyzického či psychického násilí. Chování každého člověka jednoduše ovlivňuje jeho minulost.

Agresoři jsou proto podle mého názoru velmi nešťastní lidé, kteří potřebují pomoct ke šťastnějšímu a vyrovnanějšímu životu.

Ano, pokud sám chce. Nikdo se nezmění z donucení. Dokáže to ale ten, kdo v sobě najde dostatek síly, přizná si problém a začne na sobě sám pracovat.

Psychologa ani terapeuta jsem neměla. Ale chyběl mi. Až budu příště znovu točit takto náročnou roli, určitě si nějakého seženu. Je třeba mít někoho, s kým bych mohla tyto choulostivé a bolavé záležitosti řešit.

Hlavu se mi pořádně vyčistit nepovedlo. Procházela jsem totiž opravdu velmi těžkým obdobím - umírala mi moje nejúžasnější babička. Do toho jsem přišla o hlavní roli v jednom dalším filmu.

A taky se mi pořád vracely temné vzpomínky z minulosti. V Praze byl navíc lockdown, takže se nesmělo chodit nikam ven. Když se k tomu přidala ta tíha, co na mě padala spolu s tématy, o kterých jsme točili, nebylo to vůbec jednoduché. Všechno se to spolu neustále mísilo a nedovolilo mi to ani pořádně spát.

To bylo taky složité. I když to nebyla moje první nahá scéna ve filmu a věděla jsem, že jsou lidi ze štábu obrovští profesionálové, byla jsem hodně nervózní. Chtěla jsem totiž, aby moje tělo vypadalo na kameře dobře.

Jenomže ono je prostě těžké hlídat si vzhled, v té samé chvíli řešit, kde je kamera, a současně hrát. Tedy prociťovat okamžik, který zažívá moje postava.

Já miluju výzvy, takže je jen málo projektů, na které bych řekla „ne“, ale i takové se najdou.

To přece každý ví, že to takhle je. Já jsem nikdy nic takového neudělala, a možná právě i proto nejsem až tak úspěšná. (směje se) Já věřím, že se dá prosadit se jinak.

Nevím, jestli jsem se zatím úplně prosadila, ale vyhrála jsem konkurz. Byl to konkurz na jednu hlavní roli v divadle ve Philadelphii, kam jsem těsně po dokončení konzervatoře odcestovala.

Vůbec jsem tehdy neuměla anglicky, jen jsem měla dobrý přízvuk, a tak jsem spoustu lidí přesvědčila o tom, že všemu rozumím a jsem pro tu roli nejlepší. (směje se)

Snad ano. Ale aby to nevypadalo tak růžově, hned po příletu do Spojených států jsem zjistila, jak extrémně těžký a jiný svět to je. Hrála jsem v divadle každý den a o víkendu dvakrát. Neměla jsem čas na nic jiného než na fyzickou přípravu na roli.

A po představení jsem se těšila na spánek, protože další den mě čekalo zase to stejné. Byl to takový kolotoč, že jsem od té doby odmítla jakékoliv další nabídky v divadle. Začala jsem se věnovat pouze filmu.

Chvilku jsem cestovala po Spojených státech, až jsem se nakonec usadila v Los Angeles.

Hollywood mě naprosto očaroval, jednou bych tam chtěla pracovat a bydlet. Je tam tolik možností! Přes noc se vám tam může změnit celý život.

Fascinuje mě navíc, jak je to místo plné kontrastů - ideálů i zklamání, nejchudších a zároveň nejbohatších lidí světa. I já jsem tam zažila úspěchy i pády.

Na jedné straně jsem tam skoro získala svou vysněnou filmovou roli, na druhé straně jsem tam málem přišla o život - jednou mě totiž přepadli dva chlápci se zbraní v ruce, škrtili mě a okradli.

V Los Angeles bych chtěla spíš pracovat než bydlet. Jediný důvod, proč jsem tam nezůstala už při své první návštěvě, byl ten, že mi chyběla trpělivost a nebyla jsem až tak ambiciózní, jak tento filmový svět vyžaduje.

Znovu jsem na chvíli zatoužila po lehkém a krásném životě v Praze, kde si člověk může klidně sednout do restaurace, aniž by se bál, že v ní nechá všechny peníze, co má na celý týden.

V budoucnu tam ale svůj život rozhodně vidím. Chci tam být režisérkou i herečkou. Myslím, že tam mám co nabídnout, protože mám jako Češka na všechno jiný pohled. Pro Američany to může být obohacující... Teda, to jsem ale skromná, co? (směje se)

No, ve skutečnosti je to spíš tak, že létám mezi Los Angeles a Mexikem. Můj kamarád a herec z Los Angeles se totiž v covidové době přestěhoval do jednoho malého surfařského městečka v Mexiku. Lákal mě, ať přijedu za ním. A protože jsem přišla o tu filmovou roli, jak už jsem předtím zmínila, neměla jsem co dělat a nechala se zlákat.

Vzala jsem s sebou i svého pejska. Odjezd byl sice trochu dobrodružný, protože nás tam napoprvé nepustili, takže nám propadly opravdu drahé letenky, ale nakonec to vyšlo. Do našeho vysněného místa jsme zdárně dorazili. A miluju to tu, Mexiko se během krátké chvíle stalo mým druhým domovem.

Šlo o hereckou příležitost ve filmu Minuta věčnosti. Měla jsem v tom filmu mít hlavní roli. Jenomže den před odletem na Island, kde se film točil, mi vyšel pozitivně antigenní test na covid. Věděla jsem, že covid nemám, a tak jsem šla okamžitě na další dva testy, které byly negativní.

Bohužel tvůrci filmu dostali strach, že se natáčení ohrozí, a tak mě během pár minut přeobsadili. Oslovili místo mě jinou herečku, navíc mou kamarádku, která mi o tom ani nic neřekla. Celé mě to proto neuvěřitelně mrzelo.

Připadala jsem si, jako kdyby mě někdo vyhodil z jedoucího vozu. No, ale je to tak. Aspoň jsem si díky tomu uvědomila, že film je prostě jenom byznys a každý je nahraditelný.

Ano, ve scénáři bylo pár mých věcí. Většinou autobiografických.

Ale konečnou verzi filmu jsem zatím neviděla, bohužel mě nikdo nepozval ani na premiéru, takže vůbec netuším, jestli něco z mých nápadů nakonec použili.

Surfuju, užívám si jednoduchý život v mexickém ráji. Tančím, zpívám, učím se nový jazyk a poznávám lidi z celého světa. Taky píšu hudební texty a připravuju album. A hodně cvičím. Peníze si tu vydělávám tím, že vytvářím krátká videa pro různé lidi, hotely, restaurace, firmy a obchody.

Pracuju! Píšu scénář k celovečernímu filmu, který bych chtěla točit právě tady v Mexiku. Měl by to být současně můj režijní debut. Jsem proto strašně natěšená a vděčná za všechny úžasné a talentované lidi, které kolem sebe mám a kteří mi pomáhají.

Šťastná jsem i za možnosti, které se mi všude nabízejí. Život je nádherný a plný nových výzev a příležitostí. I když je cesta k nim občas trochu těžká, stojí to za to.

Ano. A. P. Kernová byla skutečně moje prateta a o jejím románku s Puškinem vím z vyprávění od své babičky. Na Slovensku máme ještě nějaké staré fotografie, které to dokumentují.

Láska, která se mezi Puškinem a mojí pratetou rozhořela, ale byla nenaplněná. Strýko Miško, tedy otec Anny, totiž nechtěl podporovat její lásku k umění a umělcům. Radši své dceři našel bohatého muže. Víc o tom ale bohužel nevím.

Neuvažovala. Ten románek ale inspiroval samotného Puškina, který díky tomu napsal Evžena Oněgina. Jsem nesmírně hrdá, že jsem potomek někoho, kdo měl tak velký vliv na jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů a bez koho by tak úžasné dílo nevzniklo.

Pokud se bude někdy dělat nějaká další filmová verze Tatiany a Oněgina nebo životopisný film o Puškinovi, tak bych se na tom velmi ráda podílela. Sama o tom ale nemám v plánu nic vytvářet. Alespoň teď ne.