Aneta Gretzová: Šaty dělají člověka, boty sebevědomí

Kolik párů bot bych měla mít?

Záleží, kolik děláte sportů, čemu všemu se v životě věnujete. Na běžný život ale stačí čtyři pět párů. Sandály, společenské boty, kotníková obuv, polobotky.

Jak o ně správně pečovat?

Kožené boty doporučuji neustále krémovat, čím více, tím lépe. Pokud se jedná o nekoženou botu nebo botu z kombinovaných materiálů, tak sáhnout po impregnaci. Správná péče prodlužuje životnost bot včetně toho, že je necháte vydechnout a podšívku vysušit střídáním několika párů. Dennodenní nošení botám škodí, protože jakmile podšívka nestihne vyschnout, odírá se.

Koukáte lidem na boty?

Když jsem se ševcovinou začínala, měla jsem takové tendence, pak jsem s nimi přestala. Na ulici málokdy vidím boty, které by pro mě byly z hlediska řemesla zajímavé.

Zanevřela jste na konfekční obuv?

Kupuji si už pouze boty, které si nemohu sama vyrobit, konkrétně tenisky nebo boty na běžky. Sportovním botám pokrok velmi pomohl, klasická rámová bota do města překonaná není, jakákoliv snaha o vylepšení je v podstatě degenerace prověřených postupů. Do obuvi proto nechodím. Stačí mi kouknout skrz výlohu, co se prodává, a nedokážu si představit, že bych v těch zvláštních objektech chtěla chodit.

Co vám na nich vadí?

Krátká životnost, materiál, provedení, mohla bych pokračovat. Drtivá většina lidí nosí lepenou obuv, jedná se o nejzákladnější a nejlevnější typ konstrukce s omezenou životností. Lepidlo vlivem pohybu degraduje, nepříznivě ho ovlivňuje voda i mechanické opotřebení. Samozřejmě záleží, o jaké cenové relaci se bavíme. Jestliže do bot nechcete investovat více než čtyři tisíce, pak si kromě lepené konstrukce dokážu představit flexiblovou konstrukci, tedy svršek přilepený ke spodku a prošitý kolem dokola bez orámování. Lehce vyšší cenová hladina bude u takzvané blakeové konstrukce, kdy je svršek přilepený ke spodku a prošitý, ale zevnitř. Pak přichází rámová konstrukce, strojně nebo ručně šitá, která je nejkvalitnější a současně i nejpracnější.

Kolik času u vás zabere výroba jednoho páru obuvi?

Celý proces, od chvíle, kdy za mnou zákazník přijde na konzultaci, vezmu mu míry a vytvořím kopyto, tedy dřevěnou formu, která kopíruje nohu a podle které pak botu tvaruji, až po hotový pár, zabere zhruba sto třicet hodin práce. Proto se čekací doba na nové boty pohybuje v řádech měsíců. Ve výsledku si však odnesete věc, která vydrží i patnáct let, pokud se o ni dobře staráte, její velká výhoda spočívá v tom, že se dá opravovat.

Cena ručně šitých bot se ale pohybuje v desítkách tisíc korun. To je pro většinu lidí nedosažitelný rozmar.

Záleží na úhlu pohledu. Pro mě jsou rozmar tenisky z limitované kolekce prodávané za podobnou cenu. Musím se strašně smát, když limitovaný znamená i stovky či tisíce kusů vyrobených strojově z gumy a podobných materiálů. Boty, které vytvořím, jsou vždy originál. Odrážejí konkrétní přání zákazníka, jeho osobnost a samozřejmě míry nohou kvůli pohodlí. Zákazník, který si mě najde, si kupuje i můj příběh, čas, péči, zručnost. Důvěřuje mi, že svoji práci odvedu poctivě, jak nejlépe umím. Snažím se ševcovinu navrátit do doby, kdy byla na špičkové úrovni a vše se dělalo z kvalitní kůže, ručně, tedy kopyta, vrchy, spodky. Usmyslela jsem si, že ovládnu všechny tyto specializace, ač jsou často v ševcovských dílnách rozdělené.

Jak dříve vypadalo ševcovské povolání?

Poptávka po ševcích byla obrovská, ostatně jinak než ručně se boty vyrábět nedaly. Neexistovala funkční lepidla, která dnes udrží botu vcelku i při velkém zatížení, takže se dělaly takzvané flokované boty, které se slepily a stloukly drobnými dřevěnými kolíčky, aby podrážka držela. Rámové boty byly dříve podobně nákladná investice jako dnes, mohla si je dovolit pouze malá skupina společnosti. Vždyť ještě před sto třiceti lety méně majetní lidé chodili bosí nebo měli třeba jen dvoje boty za život, často se boty dědily. Přesto ševcovské povolání patřilo k nejběžnějším. Prý je od něho odvozeno i příjmení Novák, které označuje člověka, co dělá nové boty. Dokonce i hymna Kde domov můj ze hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka se vztahuje k ševcovskému řemeslu.

V naší hymně se zpívá něco o botách?

Ne, ale fidlovačka je nástroj, kterým se uhlazuje podrážka. Nahřívá se a „fidlá“ se jím do patřičného tvaru. Zároveň je to i slavnost, při které se ševci scházeli. Měli na ní třeba papírové kopyto, do kterého bouchali fidlovačkami, až se z toho začaly sypat cukrovinky a malá kopýtka.

Jak se mladá holka dostane k ševcovskému řemeslu?

Pocházím z Vysočiny. Bydleli jsme v domě postaveném mými prarodiči, s velkou půdou plnou nejrůznějšího harampádí, které jsem velmi ráda zkoumala. Dědeček, kterého jsem nepoznala, byl vyučený švec, moje babička si v padesáti udělala řidičák, jezdila s tramvají a k tomu opravovala dámské podpatky. Vztah k řemeslu v sobě určitě zakódovaný mám. Když mi bylo dvanáct let, přestěhovali jsme se do Prahy a nastala éra peripetií.

Měla jste divoké období?

Dva roky jsem strávila na Malostranském gymnáziu, než jsem přestoupila na Gymnázium Jana Nerudy na cizojazyčnou sekci. Studium bylo velmi intenzivní, část předmětů nám přednášeli ve francouzštině. Postupně jsem zjistila, že vlastně nejsem studijní typ. Odešla jsem z francouzského gymplu studovat na střední oděvní školu v Holešovicích a po roce jsem v rámci středoškolského programu organizovaného Francouzským institutem odjela na stáž do Cannes.

Tam se to zlomilo?

Ano. Prožila jsem báječný rok díky tomu, že jsem byla první zahraniční student vybrané školy a nevěděli, kam mě v systému zařadit. Tak se stalo, že jsem se dostala k paní Clerc, což byla fantastická krejčová, která měla rok do důchodu. Trávily jsme spolu každý den, šily jsme od rána do večera a já jsem byla nadšená, že mi poprvé v životě něco tak jde. Naučila jsem se obrovské množství ručních stehů, téměř vše mě učila šít v ruce. Korzety, šaty, kalhoty…

Dostala jste skvělý základ. Co bylo dál?

Paní Clerc mě poslala na stáž do dílen Jeana Paula Gaultiera v Paříži. Přijela jsem do Francie s tím, že budu během stáže maximálně prodávat v butiku, najednou jsem se ocitla v týmu, který připravoval modely na přehlídku v rámci Týdne módy.

Poodhalíte něco ze zákulisí luxusního módního domu?

Je to už dávno, bylo mi tehdy osmnáct. Poznala jsem množství neskutečně šikovných lidí. V týmu byly i staré krejčové, pro které znamenalo řemeslo život, nezastavily se celý den a dávaly do tvorby všechno. Na druhé straně mi bylo úzko ze všeho shonu a stresu, za kterým stojí kreace vytvořené pouze na efekt, absolutně nevhodné na nošení mimo přehlídkové molo. Připadalo mi, jako když všechna péče a řemeslný um po skončení show přijdou vniveč. Po dvou přehlídkách, na kterých jsem se v jednom roce měla možnost podílet, jsem stáž ukončila a vrátila se do Česka.

Kdy přišly na řadu boty?

Měla jsem jasno, že se chci věnovat řemeslu. S šitím bot jsem neměla žádné zkušenosti, lákalo mě, přestože bylo jasné, že osvojit si všechny znalosti a dovednosti bude stát hodně sil, že jdu do rizika a obrovské nejistoty. Pročítala jsem si články o českých ševcích, přemýšlela, až jsem se rozhodla, že mi nic jiného než odejít ze školy a jít do učení nezbývá.

Ani chvilku jste s rozhodnutím odejít ze školy nezaváhala?

Zní to jako zbrklé rozhodnutí v devatenácti letech opustit školu, vykašlat se na maturitu, měla jsem ho však pečlivě promyšlené, přestože rodiče i kamarádi mě zrazovali, báli se. Flákat jsem se rozhodně nechtěla, zpátky do lavice také ne. Došlo mi, že veškerá má zodpovědnost spočívá v tom, abych si vybrala, co se chci naučit a jak, aby mi daný proces dával smysl. Ševcovina mi přišla jako správná cesta.

Čím vás tak fascinuje?

Považuji obuv za důležitý prvek lidského života, se kterým jsme svázaní, formuje náš postoj, ukotvuje. Šaty dělají člověka, boty sebevědomí. Proto by měl každý člověk vybírat boty především podle toho, jak mu ovlivňují náladu. Ať už chodí v čemkoliv, měl by se v tom cítit spokojeně.

Stala se z vás nakonec tovaryška?

Našla jsem ševce, který mi předal základy řemesla. Předchozí, porevoluční generace si musela všechno vydřít, vytvořit si vlastní řemeslný styl s minimem informací o tradičních postupech a materiálech. Během komunismu se u nás úplně přerušila kontinuita tradičního ševcovského řemesla. A na tuto propast jsem začala po nějakém čase učení narážet. Mám velkou výhodu, že mohu cestovat, sbírat zkušenosti skrze staré anglické a německé knihy nebo sociální sítě, a mohu se tak snáze přiblížit tradiční ševcovině, jak se technologicky i stylově dělala na přelomu 19. a 20. století. To byl pro tradiční ševcovské řemeslo vrchol, co se týče kvality a preciznosti.

Zmínila jste sociální sítě, což mi nejde dohromady s řemeslem, kde je třeba vzít danou věc reálně do ruky.

Na Instagramu můžete narazit na mistry ševce z celého světa, kteří jsou ochotni sdílet jednotlivé fáze celého procesu, připodobnila bych to k precizní učebnici s detailním návodem. Může to pomoci osvojit si správné ševcovské techniky. Možností je v dnešní době mnoho a tradiční ševci jsou velmi otevření.

Jak dlouho trvalo, než jste si otevřela vlastní dílnu?

Pět let. Velmi intenzivních. Zkoumala jsem staré techniky výroby, materiály, nástroje, postupně si pořizovala vlastní staré šlapací stroje. Máte pár střihů, které jsou prověřeny staletími, nic jiného, lepšího nevymyslíte. Zásadní je samozřejmě materiál. Například kůže, se kterou pracuji, je z nejstarší evropské koželužny. Vyčinit ji trvá dva roky. Je to daň za kvalitu. Čím víc jsem začala pronikat do ševcovského řemesla, tím více jsem začala být striktní a pouštěla se do tradičních postupů, kdy používáte pouze přírodní materiály, ručně rašplujete kopyta na míru každé noze, děláte vrchy i spodky boty ručně - bez použití brusek nebo jiných těžkých strojů, které z mého hlediska k tradiční ševcovině nepatří. Možná proto, že jsem Panna a vyhovuje mi řád.

Čiší z vás úcta ke starým časům. Nebo se mýlím?

Moje dílna na Radnických schodech v Praze je takové akvárium, průhled do minulého světa, do mého světa, který se zasekl někdy na přelomu 19. a 20. století. Hodně teď ale žiju tím, že už tři měsíce nejsem na vše sama. Mám kolegu, mladého ševce Richarda Hlaváčka, který se rok učil u stejného mistra v Německu jako já. Je to výborný spodkař a spojuje nás stejný pohled na řemeslo.

Chtěla byste žít v době, kdy se boty ještě šily ručně?

To nevím, ale rozhodně jsem staromilec, mám pocit, že tam patřím. Problém by nastal, kdybych chtěla šít boty, to bych jako žena v té době nemohla.

A dnes vás ševci mezi sebe berou?

Ano, nepociťuji žádné genderové rozdíly, naopak se setkávám s obrovskou vstřícností, kdykoliv požádám o pomoc či radu. V Česku i celosvětově je komunita ševců malá, takže se mezi sebou známe, dokonce máme i ševcovské srazy. Sejít se jednou za čas, probrat novinky, vzájemně si pomáhat například s opravou strojů, protože mezi nás patří i lidé, kteří rozumějí starým strojům a umějí je opravovat, to považuji za velký přínos. Každý z nás jsme individualita, máme svérázný a čitelný rukopis, jiný pohled na řemeslo, takže vzájemná komunikace je přínosná.

Máte čas i na něco jiného než na boty?

Když nešiju boty, velmi ráda vařím, uklidňuje mě to, také velmi ráda jím. Do jídla investuji, kupuji si kuchařky, dbám na kvalitní suroviny. A když odjedu z Prahy do druhého domova na Sázavu, stavuji se na farmě, kde chovají drůbež, prasata, pěstují zeleninu. Občas mi partner zavolá, že sehnal od myslivce ze sousedství zvěřinu nebo kamarádka zabila kozu. Tuhle přirozenou potřebu poradit si s momentálními surovinami miluji. Potrpím si na tradiční kuchyni, která je náročná na přípravu a je hodně tučná, ale baví mě ji vyvažovat modernějším pojetím, luštěninovými jídly a saláty.