Aneta Charitonova: Narodila jsem se v Česku. Nevím, co znamená být Ruskou

Aneta má po rodičích ruské kořeny, ale jak tvrdí, dnes by jim raději utekla. Vlastně ani neví, jaké je to být Ruskou, narodila se totiž v Brně. Se začátkem války na Ukrajině přestala používat ruské symboly ve své vizuální i hudební tvorbě a její postoj k celému konfliktu je tak více než jasný. Teď se soustředí hlavně na práci.

V březnu odjela intenzivní turné a chystá i druhé studiové album se svou nezvykle česky zpívanou elektro-rhythm and blues hudbou.

Turné bývá zásadní zážitek. Překvapilo vás něco v jeho průběhu?

Byla to veliká honička se spoustou zodpovědnosti, ale díky mému týmu to bylo výborné a vše dopadlo tak, jak mělo, a naštěstí bez překvapení. I vtipných situací bylo každý den mnoho. Vtipy rostly, nabíraly na váze s každou novou situací, dnem i referencí. Ironicky vtipné mi na turné přišlo to, že člověk prožívá snad ty nejkrásnější chvíle plné všemožných emocí najednou.

Když to zaznamenávám na kameru a pak se na záznamy dívám, zdá se mi, že dělám práci snů a je to pravda! Přes to všechno je to ale neskutečně vyčerpávající a lidské tělo po celý čas turné pracuje opravdu nadstandardně.

Jak svou elektronickou hudbu přenášíte do živého hraní?

Výborně. Sama jsem byla překvapená, že se kusy z alba daly zahrát s kapelou vlastně úplně stejně. Je to hlavně zásluha mých Žampionů, jak jim říkám, kapely Champion Sound.

Mám velkou kapelu. Se mnou je nás osm. Složení je téměř klasické: bicí, elektrická kytara, baskytara, klávesy s elektronickými pady a Radimo, který funguje jako kapelník a DJ. Pouští podklady, které už nedokážeme zahrát, a do toho hraje na saxofon a příčnou flétnu. Doplňují nás ještě dvě backvokalistky.

Právě s vaší první hudební deskou Až budu velká, chci být Aneta Charitonova z roku 2020 přišel hned i úspěch. Nejenže jste dostala Cenu Apollo, ale za klip Bylo nebylo i Anděla.

Upřímně mám pocit, že se to teď, s odstupem, ke mně vrací mnohem víc. Nedávala jsem tomu moc váhu, protože jsem úplně nevěděla, o co jde.

A když na to myslím, mnohem víc ve mně rezonují vzpomínky na těžké období začátku války na Ukrajině, se kterým se předávání cen krylo. To jsem prožívala hodně a veselení se někde na předávací party bylo spíš nepředstavitelné. Ale teď je vždycky hrozně pěkné, když mou výhru někde někdo zmíní, stejně jako Anděla.

Album má zvláštní název, chcete být Aneta Charitonova, až vyrostete. Už jí jste?

Myslím, že ano. Ale zároveň se mi život neustále tak proměňuje, že bych také mohla říct, že jí nikdy nebudu. Každá další deska by se tak vlastně mohla jmenovat stejně. Každou chvíli píšu novou kapitolu své knihy.

Desku jste vydala pouze na vinylu, proč?

Je to nejnádhernější médium. Jsem hrdá na design obalu. Stojí mi v pokoji a dělá mi radost pokaždé, když ho vidím. I kvůli tomu je LP ideální. Má velký obal, se kterým si lze pohrát a dostat na něj víc než třeba na CD nebo kazetu. Navíc vinyl má pro mě kouzlo rituálu.

Skladatel Petr Bakla o vinylech řekl, že spolu s fyzickým nosičem si člověk kupuje i soustředění…

To je pravda. Nejen soustředění, ale i vysvětlení. Booklety často obsahují texty, další informace a také vizuálně doplňují umělcovu představu o celé desce. Fyzický nosič dává možnost předat lidem víc než jen hudbu.

Vaše nové album uslyšíme kdy?

Někdy okolo léta. Nedávám si přesný termín, jelikož nechci kvůli deadlinu nic odbýt.

Co kdyby nebyla hudba?

Asi bych neměla emočně tak různorodý život. Hudba mi pomáhá se naladit, ale i rozladit. Určitě bych bez hudby víc četla, byla víc uzemněná, chodila ve větší míře ven. V tichu se ponořím hlouběji do sebe. Slyším-li hudbu, soustředím se na ni, analyzuji…

V textech střídáte jazyky. Který je rodný?

Rodným jazykem je díky mým rodičům ruština. Kořeny mám ruské a neuteču jim, ač bych v poslední době i chtěla, jelikož je s nimi teď spojený pocit viny. Já jsem se narodila v Česku, vyrostla jsem tady, a to je to, jak se cítím a co znám. Nevím, co znamená být Ruskou, vím, co znamená být mnou.

Rodiče přišli do Česka chvilku před mým narozením, česky ještě neuměli. Mluvili na mě tedy rusky a já i má sestra jsme češtinu získaly až ve školce. Teď ji ale ovládám lépe než ruštinu. Umím i anglicky a rok a půl se učím i francouzsky. O tom jsem vždycky snila.

Je jazyk také hudební nástroj?

Určitě ano. Musí být.

Počítáte s tím i při psaní textů?

Ano. Často je to ale svazující a může se tím prodloužit proces psaní třeba i na rok. Proto se to poslední dobou snažím přestat dělat. Vedlo to i k situaci, kdy jsem si broukala třeba jadydombadum, z toho si vypisovala jen samohlásky a na ty pak pasovala reálná slova. Tam už se opravdu nechci dostat.

Tenhle složitý systém mi češtinu trochu znechutil, právě proto, že to s ní bylo tak těžké, ale zjednodušením systému jsem si k ní našla cestu a baví mě s ní pracovat, ohýbat ji, tvarovat…

Začínala jste módním blogem, kdy přišly první písně?

Nejdřív byla muzika a psaní textů. První text s melodií jsem napsala v osmi letech u piana na dovolené u babičky v Rusku. Blog přišel až asi o rok později. Nedávno mi došlo, že i díky němu jsem si teď schopná spravovat vlastní internetovou stránku.

Pořád vám vaše první hudební pokusy dávají smysl?

Vlastně ano. Po nějaké době jsem se k nim vracela a zjistila jsem, že nejvíce srdcervoucí a dramatický text z celé tvorby jsem napsala právě v těch osmi letech. To mi přišlo úsměvné. Tehdy jsem psala ještě v ruštině. Pak jsem přešla do angličtiny, ale tu jsem ještě moc neuměla. Nakonec jsem zakotvila primárně v češtině a té se držím.

Píšete texty, skládáte melodie, staráte se o vizuál, děláte opravdu všechno?

Dnes je podle mě důležité ovládat věci komplexně. Snažím se být primárně zpěvačka a textařka, ale čím dál víc mě baví se vzdělávat i v producentství.

Co vás inspiruje?

Pocit, intuice. Nikdy jsem moc nešla po trendech, spíš naopak. Zkrátka nevydám věc, kterou necítím. Prvotní inspirace přichází různě. Formovalo mě r’n’b a pop rock, později hip hop a jazz, soul i funk od roku 1940 dál. Takže vím, z čeho čerpám, a má hudba to přiznává. Ale vlastně v každém žánru si najdu těch 15 oblíbených vteřin, díky kterým budu poslouchat celou písničku.

Pořád ještě skládáte u piana?

Málo, víc u kytary, která se nakonec stala mým hlavním nástrojem. Momentálně se nejvíc držím produkce, takže si sama skládám dema v počítačovém programu.

Proč jste se v sedmnácti letech přestěhovala z Brna do Prahy?

V Brně jsem se necítila jako doma a nenašla jsem si moc způsob, jak tam dělat hudbu. Taky jsem asi potřebovala masu lidí. V Praze jsem dokončila střední školu, ale hudbou jsem se ještě dlouho neživila. Abych zaplatila nájem, ubytovávala jsem lidi přes Airbnb.

Měla jsem postaráno o střechu nad hlavou a mohla jsem si dělat všechny ostatní aktivity, což byl po střední škole hlavně blog AnnBloggerKid, fotky, móda a první tvoření videí.

I blog byl mojí obživou. Dnes už se k němu vracím jen jako k formě deníku. Je zajímavé mít takhle konkrétně zaznamenaný život. I hudba, která mě poté, co vyšla deska, živí, je deník vlastně úplně vším.

A je ten deník čitelný?

Ano. To souvisí asi právě i s tím, jak se snažím být autentická. Myslela jsem si, že jsem hodně psala v metaforách. Ale zpětně vidím, že jsem si to opravdu jen myslela.

Naopak mě až překvapuje, jak moc čitelná, průhledná a otevřená jsem byla.

Proč?

Jinak mi to nešlo. Dnes už pracuji i s jinými formami než čistě s autobiografií. Ale asi jsem se potřebovala ze spousty věcí vypsat. Procházela jsem tak trochu bezplatnou terapií.

Jak jste zmínila, že jste potřebovala masu lidí, napadá mě, jestli vám nescházel i její zvuk.

Asi ano. Pamatuji si jeden z prvních skvělých momentů bydlení v Praze, když jsem otevřela balkon a vyvalil se na mě ruch města, sirény… Moje nejoblíbenější místo v Praze je Stalin na Letné. Mám tam pocit, že jsem v tichu, ale zároveň vnímám divoké a hlučné město pod sebou. Ten jeho bílý šum je přenádherný.

Když se vrátíme k muzice, říkáte, že váš tým je skvělý. Sníte ale o nějaké hvězdné spolupráci?

Hned mě napadá Pharrell Williams. Je to neskutečný textař i producent. Legenda. Nebo třeba Frank Ocean (americký zpěvák – pozn. red.).

Jeho píseň Pink Matter jste koneckonců nahráli s Champion Sound jako cover na YouTube. Když už jsme u toho, co jste třeba dnes poslouchala?

Ráno jsem si vzpomněla na písničku z roku 2007. Low od rappera Flo Rida. To je super věc, ta mě dneska potěšila. Jinak poslední dobou hodně poslouchám Rosalíu. Ta mě uchvátila. Hodně jsem se teď snažila soustředit na ženy v hudbě. Což mě přivedlo na brutální umělkyně schopně měnící žánry. Jedna z nich je třeba Doechii. Pořád mě drží i staré desky.

Co mají tyhle ženy na rozdíl od mužů?

Mají jiný šarm. Asi je to díky něze, jemnocitu, který umějí předat. Jinak se nesou. Snoubí se v nich právě ta něha s faktem, že „mají koule“.

Odpočíváte?

Hodně fotím analogově na film. Momentálně dělám na hudbě opravdu pečlivě. Ale taky dost cvičím a ráda nedělám vůbec nic. I tehdy si však hledám třeba reference k textům nebo k vizuálům… Takže stejně pracuju. Vlastně jóga mi dovoluje na nic nemyslet.

A čtu. Zrovna teď bych doporučila knihu Ku-Klux-Klan: Tady bydlí láska od polské reportérky Katarzyny Surmiak-Domańské. Taky mám ráda Haruki Murakamiho, ten má ve svých knihách strašně moc referencí na hudbu. Vždycky si ke knize pouštím to, na co v ní odkazuje.