Andrej Hryc: Nikdy v dějinách jsme se neměli tak výborně jak teď

Scházíme se těsně před světovou premiérou slovensko-ukrajinského filmu Čára. Je na něj pyšný. Nejen proto, že se tvůrcům povedl. Režisér Peter Bebjak za něj získal na 52. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech cenu za režii.

Tenhle snímek navíc produkovala jeho dcera Wanda Adamík Hrycová. Obdivem k ní se netají, ovšem s typickým humorem dodává: „S ostatními mluví důstojně, přemýšlí o každém slově. Se mnou ne. Takže je pak oheň na střeše. Ale s tím se vážně dělat nic nedá. Nicméně ne ona mě udělala, ale já jsem udělal ji…“

Jasně…

Asi nejsem ten typ, abych je hrál. Možná se k nim propracuji, až naberu dědouškovskou podobu. I když já nikdy nechtěl být klaďas, tedy ve filmu, v televizi ani v divadle.

V rozhlase a v dabingu ano.

A o to jde, že? Ale já vážně hraju záporáky rád, jsou vždy líp ve scénáři napsaní. Líp se pak ztvárňují.

Počítal jsem spíše se žalobami. Do držky by mi mohl těžko někdo dát, protože by na to musel mít odvahu. Ovšem všechno, co jsem v knize napsal, můžu dokázat. Mám skvělý archív, ostatní to vědí. Víte co? Já se naopak na ty žaloby těšil. Každá by mi přinesla reklamu. Už Frank Sinatra říkal: „Je úplně jedno, jak se o vás píše, zda v dobrém, nebo ve zlém. Hlavní je, aby se dobře vyhláskovalo vaše jméno.“

Dvacet tisíc, což je na Slovensku neskutečné číslo, rekord. Uvědomte si, že nás Slováků je proti vám Čechům polovina. Teď se dělá její dotisk. A já pomalu píšu druhý díl.

Nikdy jsem si nemyslel, že bych měl tu dvojku psát. Považoval jsem jedničku spíš za svou zpověď mající jasný začátek a konec. Proto jsem ji také nazval Inventura… Já nejsem ani žádný spisovatel. Ovšem dožil jsem se takového věku, že můžu každý den odejít. Chtěl jsem, aby po mně zůstala nějaká stopa.

Chtěl jsem leccos vysvětlit, uvést na pravou míru. Jsem aktivní člověk, prošel jsem politikou, médii, hrál jsem… Během života se na mě nalepila spousta svinstev. Chtěl jsem je ze sebe smýt. Katolíci chodí na zpověď do kostela, já jsem se vyzpovídal v Inventuře.

Ano. Několik lidí mě sice přestalo zdravit, ale co s tím nadělám?! Jejich problém. Mě doma vychovávali, že pozdravit je slušnost, odpovědět je povinnost. I já jsem mnohým odpovídal jen z téhle povinnosti. Když mě oni zdravit přestali, nemusím jim alespoň odpovídat.

Já jsem se narodil na konci roku 1949 jako výsledek frustrace mých rodičů s novými poměry, tedy s vítězstvím pracujícího lidu v Československu. Tátovi znárodnili firmu, on neměl co dělat. Televize tehdy nebyla, takže rodiče celou dobu souložili.

No, nějak jim to nevyšlo. A jsem tu já. Kdyby komunisti v únoru 1948 nezvítězili, já bych tady s vámi neseděl. Tedy dá se říci: Děkuji vám, komunisté, že tady jsem.

Ještě jsem měl sestru. Náš starší bratr se utopil.

Blízcí si na mě zvykli. A moje okolí? Pochopitelně že mi podobný styl udělal v životě hodně problémů. Nedá se říci, že bych se topil v záplavě kamarádů. Nicméně. Ten, kdo zůstal, musí počítat s tím, jaký jsem. Už se to nezmění. Lidé pravdu slýchávají vážně neradi. Leckdy si i myslí to co já, ale bojí se vše říci. Mě pak, paradoxně, nenávidí za svou zbabělost.

Samozřejmě, to se i v minulosti opakovaně stalo. Některé lidi prostě nepřesvědčíte verbálním způsobem. Ta nonverbální komunikace pak končí někdy fackou.

Ženy nebiju, buďte klidná. Navíc čím jsem starší, jsem rozvážnější. Do podobných fyzických střetů se moc nepouštím. Ale když jsem byl mladý, vychovávala mě ulice. Naučila mě, když dostaneš facku, vrať dvě.

Ze závisti. Měl jsem kamaráda, který takhle byl honorárním konzulem Finska. Mně se to moc líbilo. Na dovolené na Seychelách mě osud zavedl až za jejich ministrem zahraničí, slovo dalo slovo a nějak z toho vyšel můj post. Zastávám ho už sedmnáctým rokem.

Zadarmo určitě ne! Titul honorární nevznikl ze slova honorář, ale honor, můj úřad je tedy čestný. Provoz hradím ze své kapsy. Za to musím být k dispozici Seychelanům, kteří na Slovensku přijdou do nesnází.

Díky bohu, nechodí za mnou tak často, ale jinak se budete divit, lehké to vždy není. Zajišťuji také servis seychelským podnikatelům, diplomatům, když k nám dorazí.

Starám se o studenty. Nyní je jich na Slovensku dvacet, většinou jsou na medicíně. Takové děti, kterým čas od času pomoct musíte. Uvědomte si, jak vypadají Seychely. Zemička uprostřed oceánu. No a tyhle děcka často až v Bratislavě vidí poprvé tramvaj. Pomáhám jim, jak se dá. Hledám ubytování, vystavuji náhradní doklady a tak.

Jinak by to nešlo. Zrovna nedávno jsem dostal novou fantastickou nabídku, doufám, že vyjde. Zdeněk Zelenka se chystá dělat v pražské Hybernii muzikál Al Capone. Nabídl mi hlavní roli. Ostatně v Praze mám vážně práce dost. Dá se říci, že když mám Bratislavy plné zuby, sedám do vlaku a jedu k vám.

Zásadně. Autem se to nedá. D1 je něco tak strašného… Výjimku zpravidla dělám, když jedeme v pěti lidech nebo musíme něco odvézt. To pak beru auto.

Co já vím. Pravda, někdy se mě bojí i režiséři. Mate je má vizáž. Ale když to lidi se mnou risknou, jsou překvapení, jak disciplinovaný a pokorný jsem. Teď jsem měl premiéru v Národním divadle v Bratislavě. Paradoxně v opeře…

Ne. V Mozartově hře Únos ze serailu je šest velkých postav. Pět zpívá, jeden je činoherec. Hádejte, co dělám já?

Správně. Tuhle roli všude na světě dělají takoví starší pánové. Pikantní na tom je, že jsem to hrál v němčině. A to moje němčina začíná na větě: Hände hoch (Ruce vzhůru - pozn. red.). A končí na Ich liebe dich (Miluji tě - pozn. red.). Učil jsem se roli foneticky, jako telefonní seznam. Šlo o devět stránek, hustě pokrytých textem. Strašná fuška.

Chtěl jsem to v polovině učení dokonce vzdát, co v polovině, na začátku, ale pak jsem si řekl: dám to. Jednak jsem to slíbil režisérovi Jánovi Ďurovčíkovi, druhak se ve mně přece jen ozvala profesionální ješitnost. Shrnul jsem si: jestli tohle nedáš, jdi do důchodu.

Já jsem realista. Těším se na každý den. Beru život takový, jaký je. Žiju rád. Ve svém věku mohu odejít kdykoli. Na hřbitovech mám už hodně kamarádů, a vůbec se mi za nimi nechce. Všechno je o duševní pohodě. Nepříjemnosti, nemoci vznikají hodně z psychosomatických důvodů. Když budete vyrovnaná, spokojená, není důvod se budoucnosti bát. Dokud vám orgány v těle fungují, je to skvělé. Snad mi ještě vydrží v plné kondici co nejdýl.

Manželka říkává, že Wanda je povahově mojí kopií. No a Wanda má trošičku v komunikaci se mnou jeden problém, strašný zlozvyk, kterého se nedokáže zbavit. Rychleji mluví, než myslí.

Ne, tohle její chování je pouze a pouze v komunikaci se mnou. Jinak je velmi rozvážná. S ostatními mluví důstojně, přemýšlí o každém slově. Se mnou ne. Takže je u nás často oheň na střeše. Ale s tím se vážně dělat nic nedá. Nicméně ne ona udělala mě, ale já jsem udělal ji.

Nejsem dědeček.

Já jsem jejich kamarád. Andy. Miluji je, jsou to úžasné děti. Ale každá liška si chválí svůj ocas… Jinak mě opravdu těší, že Wanda děti vůbec má. Dlouho to vypadalo, že ji podobné věci nezajímají, že se k nim ani nepropracuje.

Když ale odešel z tohoto světa můj syn (Hugo zemřel při autonehodě v roce 2008 - pozn. red.), nějak změnila názor. Zarodila jako třešeň. A přitom v plném nasazení. Podívejte se na Čáru, která měla před pár dny na Slovensku premiéru. Ona zvládla její produkci s Nazarem v břiše, porodila ho, o všechny se vzorně stará… To je výkon!

Já jsem se tam ženil! Svatba probíhala v Ubľe, což je hraniční přechod na Ukrajinu. Moje žena odtamtud pochází. My dva jsme se ale seznámili v letadle, pracovala tehdy pro aerolinie. Bylo jasné, že obřad tedy bude na východě Slovenska.

Z Bratislavy nás jelo deset. Měli jsme malou svatbu, takových 290 lidí.

No, prvně jsem reagoval stejně jako vy. Budoucí tchyně mi řekla, že svatba bude malá, což mě potěšilo. Byla to i má představa. Žena, já, rodiče a pět kamarádů. Jenže tchyně pak dodala: tak 300 lidí. Vykřikl jsem: Zbláznili jste se?

Pět až šest set. Pro běžného člověka jde o něco neuvěřitelného. Na určeném místě se postaví obří stan, kde všechno fičí. Je to zvyk, který všichni respektují. Samozřejmě i mě vyděsilo, kolik to bude stát. Prostě jsem na něco podobného neměl. Sice jsem vždy dobře vydělával, ale stejně rychle jsem peníze i roztáčel. Rodiče mé ženy mě ale ujistili, že s něčím podobným dávno počítají, že to zaplatí. Ještě jsem je zkoušel ukecat, ať nám peníze dají, že pojedeme třeba na dovolenou do Indie. No, bez úspěchu. Svatba byla „malá“, běžná východoslovenská.

Od té hranice směrem na západ je pokrok viditelný, neuvěřitelný, neskutečný. Nicméně když ji překročíte, natáčíte v ukrajinských vesnicích, kdysi československých (ČSR přišla o Podkarpatskou Rus v roce 1945 - pozn. red.), vidíte, že jsou padesát let za námi. Z Čierné nad Tisou do Užhorodu je to přitom pět kilometrů! Rozdíly jsou strašné. Věřte mi.

Točili jsme tam tři týdny. A členové našeho stočlenného štábu, když se vraceli na Slovensko, líbali v Michalovcích zem. Byli rádi, že jsou doma. Prakticky všichni si uvědomili, jak se máme dobře. Řekněme si upřímně: jak vy Češi, tak my Slováci jsme se nikdy v dějinách neměli tak výborně jak teď! A většina z nás si to ani neuvědomuje, což je katastrofa. Změnit k horšímu se přitom situace může prostým mávnutím ruky. Viděl jsem skoro celý svět, ale jsem vážně rád, že žiju na Slovensku.