Andrea Verešová: Chci, aby moje děti všechno nebraly jako samozřejmost

Díky fotografovi Honzovi Tůmovi vznikly zajímavé a nadčasové snímky srovnatelné s uměleckým dílem. Chtěli jsme ukázat krásu ženského těla tak, aby nahota zůstala pouze v náznacích, hlavně jsme chtěli vyvolat pocit radosti z doteku vodních kapek na kůži. A to se, myslím, dokonale povedlo, s výsledkem jsem velmi spokojená. Jde zatím o jedny z mých nejodvážnějších snímků, byla to nová zkušenost a opravdu těžká zkouška.

Fotilo se sice v rouše Evině, ale výsledné snímky jsou velice decentní a estetické. Věřím, že nikoho neurazí a maximálně inspirují. (směje se)

Focení probíhalo v přísném utajení. Během týdne specialisté z ProCeramu a Hüppe dokázali postavit exkluzivní koupelnové prostory, kde se celá akce uskutečnila. Do koncepce se moc zasahovat nedalo. Nikdo se však nebránil novým nápadům nebo připomínkám. U takového focení je nutné respektovat názor modelky i její požadavky. Kdybych se necítila pohodlně a komfortně, bylo by to na fotkách okamžitě znát.

Záleží na tom, o jaký druh focení se jedná. Pokud jde o důležitou akci nebo přehlídku v plavkách, přizpůsobuji svůj jídelníček a jdu si párkrát zacvičit. Objevila jsem skvělý stroj - Power Plate, na kterém stačí cvičit 30 minut 3x týdně. Protáhnou se a zpevní i ty svaly, o kterých člověk kolikrát neví, že vůbec existují. Běžně chodím na jógu a pilates, ale před akcí cvičení ještě zintenzívním. Nejradši ale lyžuji a plavu.

Už to ani nepočítám. Každý rok fotím minimálně jeden. Na rok 2013 jsem nafotila čtyři.

Je to součást mojí profese, a navíc velice prestižní a drahá záležitost. Platí se nejen fotograf, ale i lokace a produkce včetně vizážistů, kadeřníků, stylistů, kameramana atd. Většina kalendářů se fotí pro charitativní účely, což mě vždy těší a hřeje na srdíčku. Upřednostňuji, když můžu něco udělat pro dobrou věc.

Důležitější věci spolu samozřejmě konzultujeme, přece jen je to můj manžel!

Pokud by byl model, tak by mi to samozřejmě nevadilo. Já jsem si však našla právníka a focení není součást jeho profese. Navíc si myslím, že by ho to ani nebavilo. Naštěstí.

Skvěle. Máme vše, co pro klidný a spokojený rodinný život potřebujeme. Děti mají úžasné zázemí, vše je blízko - školka, sokolovna, jazyková škola, dům umění a tance, fotbalový stadión, hřiště a samozřejmě radnice. Lidé a sousedé jsou moc milí a příjemní. Na druhou stranu nebydlíme na konci světa, a pokud potřebuji, v Praze jsem do hodiny.

Žila jsem taky dva roky v Miláně a rok v Mnichově. Ano, procestovala jsem a poznala toho hodně. Alespoň si můžu říct, jak jsem bohatá na zkušenosti, a nemusím litovat, že mi něco uteklo nebo jsem o něco přišla. Možná že i díky tomu si vážím toho, co mám teď, a vím, že není všechno zlato, co se blyští. Štěstí a spokojenost nezáleží na okolním světě ani bohatství, ale jenom na nás a našem vnitřním rozpoložení. Jak říká můj oblíbený australský spisovatel Andrew Matthews: Každý je tak šťastný, jak se sám rozhodne nebo Každý si zaslouží radost a lásku, jen o to musí stát. No, není to krásné?

Tak často, jak to jen jde. Rodiče bydlí pořád na Slovensku a stále pracují. Tatínek je profesorem na univerzitě v Žilině a maminka je právnička. Kdykoli mají volno, snaží se za námi přijet, maminka je u nás docela často. S tatínkem se vídám především v období prázdnin a studijního volna. Když mi to čas dovolí, jezdím za nimi a občas spojím pracovní povinnosti s návštěvou dalších příbuzných a známých.

Zvykli si a moc mi fandí. Už po prvním vítězství v modelingové soutěži v mých šestnácti letech museli přijmout, že budu cestovat. Po výhře v soutěži Miss SR 1999 poznali i stinné stránky slávy, šoubyznysu a bulváru. Ale naučili se s tím žít, stejně jako já.

Ano. Modeling mě zatím sice baví a nabídek i práce mám hodně, příležitostně i moderuji, ale uvědomuji si, že konkurence je veliká. Mladá generace dorůstá. Tahle práce se nedá dělat věčně.

Chodím dvakrát týdně do kanceláře a dělám všechno co běžný advokátní koncipient. V budoucnu bych se chtěla specializovat na mediální a autorské právo, případně na ochranu osobnosti. Ráda bych jednou více využila i svoji znalost čtyř jazyků a už teď dělám dvojjazyčné smlouvy. Navštěvuji i speciální lekce právní angličtiny a francouzštiny.

Po dvou dětech je návrat samozřejmě těžší, hodně zákonů se změnilo a novelizovalo, soudci pokročili ve svých rozhodnutích a to vše je nutné neustále sledovat a studovat. Ale nevzdávám to. Nejsem první ani poslední, kdo tím prošel. Alespoň mám důvod na sobě pracovat a vzdělávat se. Naštěstí není kam pospíchat. Nejvíc se člověk stejně učí v praxi, ta je nejdůležitější.

Právo je zajímavý obor, který se dá využít v mnoha oblastech života. Nejenže člověk získává právní povědomí, ale i všeobecný přehled, historické znalosti a cenné zkušenosti z praxe. Své znalosti jsem využila mnohokrát a všechny smlouvy si píšu sama.

Snažím se, i když to není vždy lehké. Občas mám pocit, že druhému se radí lépe a s větším nadhledem. Rčení o tom, že „kovářova kobyla chodí bosa“, má asi svoje opodstatnění.

Moje sestra vystudovala VŠ dopravy a spojů, je inženýrka a žije v Praze. Má dvě krásné děti a vídáme se poměrně často. S Vanesskou a Daníkem se doslova zbožňují. Milujeme společné výlety.

Občas se mi po rodném kraji stýská, ale v Česku jsem si již zvykla. Naštěstí Slovensko není daleko.

Mnoho legend a pohádek je s kultem Jánošíka spojeno, zbojník se stal symbolem našeho kraje. Také v mém srdci je silně zakořeněný. Každý národ má svého hrdinu. Jestli jde o Robina Hooda, Viléma Tella nebo Juraje Jánošíka, je ale vlastně jedno. Důležité je, že díky svým hrdinům mohli poddaní snít a rostla v nich odvaha, větší sebevědomí a vzájemná solidarita.

Nádherné lesy, pastviny a louky. Náš kraj je hodně zelený, obklopený horami a krásnou přírodou. Miluji drsnou vůni sena, chuť čerstvě natrhaného ovoce, něžný dotyk vánku na tváři a ranní rosu na chodidlech. Obdivuji pohostinnost, spontánnost, srdečnost a temperament lidí. To mi v Česku občas chybí.

Hloubavá. Snila jsem o tom, že se stanu doktorkou. Už v deseti jsem přečetla celou zdravovědu a hodně knih z lékařského prostředí. Doufala jsem, že jednou budu umět všechny vyléčit. Měla jsem taky vrozený komediální talent a často mi říkali, že jsem druhá Bohdalka. Několik let jsem chodila do dramatického kroužku. Tancovala jsem v lidovém souboru Lieska, ráda jsem malovala a háčkovala. Dodnes má moje maminka ode mne spoustu náramků a výtvorů.

S míčem, to mne učil táta, stejně jako jezdit na kole nebo plavat. Všechny sporty jsem zbožňovala. Měla jsem i oblíbenou panenku, byl to kluk Martínek a nosila jsem ho všude s sebou. Nejraději jsme se sestrou trávily prázdniny u prarodičů v horách na východě, kde se narodil můj otec. Měly jsme tam hodně kamarádů a zažily jsme krásné dětství.

Těžko říct. Asi jako každé dítě i já jsem o tom občas pochybovala. Díky vítězstvím v několika soutěžích krásy jsem získala větší sebevědomí, ale taky jsem se přesvědčila, že skutečná krása vychází zevnitř.

Tak půl na půl. Odmalička všichni tvrdili, že jsem celý táta, ale myslím si, že z mámy toho mám taky hodně.

Děti jsou odchované na lyžích. Hory a sníh zbožňujeme. Jinak Vanesska chodí na gymnastiku a Danko na fotbal. Vozím je i na plavání.

Je to nádherné středisko, máme ho rádi. Manžela i mě vážou ke Špindlu mnohaleté pracovní závazky a máme tady mnoho známých a přátel.

Ne, naše životy se po rozchodu vydaly jinou cestou.

Že by?

Život jde dál. Všude, kde něco končí, zase něco nového začíná.

Tak to netuším.

Kdysi dávno mi při náhodném setkání nabídl právní služby. Občas jsme se vídali pracovně. Pak jsme se náhodou potkali na lyžích. Dan se mi dvořil a mně to přišlo komické. Nakonec se stal mým instruktorem lyžovaní, prý jsem měla špatnou techniku. No a já se do něj jednoduše zamilovala.

Když pominu, že je chytrý a vzdělaný, tak byl především neskutečně zajímavý, tajemný a charismatický. Jako sportovec měl krásnou postavu.

Když je čas, na fotbal zajdeme. Viktorce moc fandíme.

Díky bohu ne!

Jsou největším štěstím a darem mého života. Vedu je ke slušnosti, základním morálním zásadám a k pokoře, k Bohu i jiným hodnotám. Chci, aby moje děti všechno nebraly jako samozřejmost a uměly si života a věcí vážit. Přeji si, aby oba byli zdraví, moudří, šťastní a sebevědomí lidé s láskou v duši.

Docela si to umím představit. Až děti trochu povyrostou, užila bych si ještě jedno děťátko. Ale to je hudba budoucnosti.

Věřím, že každé období života má své kouzlo. Věkem člověk zraje, stává se moudřejším, vyrovnanějším. Netuším, kde budu a jestli ještě budu. Můžu jenom doufat, že mě čekají krásné chvíle s rodinou a vnoučaty a že prožiju klidný a pohodový podzim svého života.

Aby už lidé přestali krást a lhát. Aby začali být na sebe hodní a konečně si přestali závidět. Zní to jako utopie, že?