Andrea Sestini Hlaváčková: StarDance je můj splněný sen

„Čekala jsem to horší,“ říká těsně před zahájením jedenácté řady StarDance o trénincích, kterým v pražském sídle ČT na Kavčích horách obětovala kus léta.

Dobrá fyzička je její velké plus, i když je v posledních letech spíš aktivní maminkou než tenistkou. Základy tance ji učí Michal Necpál.

„Ví se o nás, že máme rádi zimu, jsme proto v nejstudenější zkušebně,“ líčí sportovkyně, k níž odjakživa patří široký úsměv a dobrá nálada.

Ne, takhle jsem se nevnucovala... StarDance se mi vždycky líbila. Čímž jsem se netajila. Sledovala jsem její verze rovněž jinde, například v Polsku a na Slovensku, kde tenistky, které jsem znala, tančily. Trochu jsem doufala, že až skončím kariéru, dojde řada i na mě.

A zároveň také, že mi tělo účast umožní, že nebudu zraněná, že budu pro organizátory stále dostatečně atraktivní, aby mě vůbec oslovili.

Co si budeme povídat, pět let po skončení kariéry je to složitější. Měla jsem ale i to štěstí, že jsem mezi tím stačila porodit dceru (Isabella se narodila v srpnu 2019 - pozn. red.) a trošku se ze všeho zotavit.

Když mi tedy letos zavolali, že by mě chtěli, vyšlo to skvěle. Nezaváhala jsem s odpovědí ani chvilku. StarDance je můj splněný sen.

Od začátku srpna. Až na jeden týden, kdy jsem byla na dovolené, jedeme tréninky skoro denně, což je časově náročné. Mám pocit, že každý náš týden má určité specifikum. Zpočátku jsme to hodně nabombili, pak jsme trochu zvolnili. Někdy se naučíme dva tance, jindy to vůbec nejde. Postupně si ale vše sedá. Nic se moc neopakuje. Rutina nám zatím nehrozí.

Je to paso doble, tanec, který jde hodně proti mým zažitým pohybům. Z tenisu jsem zvyklá stát i hýbat se poněkud jinak, než se tady vyžaduje. Obecně musím v tanci řešit hlavně svůj postoj. Přirozeně se hrbím, což na parketu nejde.

Tanečníci naopak stojí v postuře, krásně narovnaní dokážou všechny otočky, tance předvést a udržet až do konce. Já si rovně stoupnu, ale jakmile začnu tančit, dlouho posturu neudržím. Na parketu se chvílemi hroutím.

Já tanec miluju, takže jsem do tanečních nastoupila, ale nemohla jsem tam docházet pravidelně. Dotáhla jsem to k první prodloužené, kde jsem se styděla, že nic neumím, a tanec si ponechala jen pro volné chvíle, pro oslavy. Na nich to na mě v momentě, kdy se pil alkohol, „přišlo“. Pro mě se rovnaly akci „budeme tančit“. Mám to asi podobně jako mnoho holek. Párkrát do roka jsem si s chutí zatancovala na party...

Odpovím vám jako všem novinářům před vámi - upřímně si nemyslím, že by mi před StarDance nějaká průprava pomohla. Tahle soutěž je specifická. Je mimo jiné založená na choreografiích vystavěných na míru. Mně je na tělo dělá Michal, který ví, co jsem schopná na parketu zvládnout a ukázat. O tom, jak dopadnu, navíc rozhodnou hlavně sympatie diváků.

Holky se mě už ptají, jaké to je. Říkám jim: Musíte to zkusit. Navíc všechny, s nimiž se z tenisu kámoším, mají a vždy měly skvělou fyzičku. Obvykle lepší než já. A tréninky na StarDance nejsou zas tak fyzicky náročné ani pro mě. Občas mě po nich bolívají nohy...

Čekala jsem to zkrátka horší. Co mi ale na nich vyloženě nejde, je koncentrace. Nastavit se mentálně na to, že teď a tady budu tři hodiny vnímat jen tanec, je pro mě dost složité.

Zatím o tom moc nepřemýšlím. Vím, že mi k výkonu před kamerami pomohou ještě jiné věci, například krásné šaty, všechny ty třásně, které na nich jsou... S nimi se ale pojí i mé „strachy“ z odhalení těla. Ne že bych se za ně styděla, ale taneční šaty ukazují poměrně dost.

Teď jsem odbočila. Samotné kamery mi nevadí. Občas za námi chodí i na tréninky. Ve zkušebně pak vnímám hlavně kameramana a zvukaře, které vidím, a víc se taky snažím. Mám to takhle odjakživa. Dokud se mi nebudete koukat přímo do očí, nevnímám vás.

Přináší to i nevýhody. Tím, že někdy úplně nedomýšlím, kdo mě vnímá, jsem poměrně otevřená na sociálních sítích. Kolikrát tam dám „cosi pro kámošky“ a bum, čtou to tisíce lidí...

Novinařina? Já bych upřesnila, že inklinuju konkrétně k moderátorství. Ano, kdysi jsem psala do tenisového magazínu, ale sama nerada používám slovo psala. Sice jsem rozhovory dělala, témata nabírala, ovšem ty dolaďoval editor. Říkám-li dolaďoval, myslím tím sestavil. V psané češtině si jistá nejsem. Dělám velké pravopisné chyby, správně neposkládám věty za sebou, aby se to dalo číst.

Ceněné tedy v časopise nebylo mé „umění psát“, ale zákulisní informace, k nimž jsem se na okruzích, na zápasech a turnajích dostala. Když má kariéra skončila, zdroje zmizely a já zjistila, že mi víc sedí moderování, komentování zápasů, videoblogy.

To musí posoudit jiní. Ať si stanici pustí. Chtějí-li slyšet přímo mě, dělávám pondělní rozhovory... Což je taky časově náročné. Musím si hosta najít, oslovit ho, připravit se na něj. Jako novinářka to vše přece znáte. Pak musím se StarDance stíhat vlastní Instagram. Plus nedávno jsem dodělávala svůj diář. Teď ho promuju, prodávám, rozesílám.

Je podle mých představ: papírový, hodně organizovaný, osekaný o různé kudrlinky, tak jako já. Já vážně diáře miluju! Jsem diářová, plánovací, trošku organizační blázen.

Dlouho jsem proto pro sebe hledala ten nejlepší. Knížku, již bych si mohla vzít všude s sebou a jež by měla hodně volných listů. Na poznámky, na to-do listy, na finanční výdaje. Nenašla jsem, tak jsem si diář vytvořila. Ilustrovala ho úžasná Bára Balgová.

Než mě začala kreslit, viděla mě jednou, navíc v době nejtemnějšího covidu. Obě jsme proto měly respirátory. Já ten svůj posléze na chvíli v dostatečné vzdálenosti sundala, ona si mě „nakoukala“.

K tomu následně přidala fotky, které mám na Instagramu, další, které si sama našla, a úplně mě vystihla.

Připomínky z mé strany samozřejmě zaznívaly. Jsem ženská. Bára mi vždy poslala nějaké obrázky k náhledu a já jí vzkazovala: Tady mám moc velký zadek, tady mám divnou bradu...

Nechtěla jsem ale být za krásku, za vymyšlenou figurínu, modelku. Chtěla jsem to být hlavně já. Tenistka, sportovkyně, máma.

Když jsem končila s tenisem, žili jsme s mužem (Fabrizio Sestini - pozn. red.) mezi Českem a Amerikou. Pak jsme otěhotněli a pro domov si vybrali Anglii a Česko, jež jsme střídali. Asi po roce jsme ale zjistili, že nám víc vyhovuje žít tady. A k tomu, že muž může pracovat z Prahy. Sranda je, že jsme se z Londýna stěhovali týden před covidem, před plošnými uzávěrami.

Zdálo se nám, že není tak úplně pro nás, náš život. Je moc velký. A my s manželem rádi chodíme za sportem, za dobrým jídlem. Když říkám chodíme, myslím tím, že preferujeme mít přírodu, místa, kde se dobře najíme, poblíž bydliště, což Praha splňuje.

V Londýně jsou klidné třeba dvě ulice, ale pak vylezeš na hlavní a je tam „miliarda“ lidí. Je i hodně drahý. Tvrdím: vylezeš z domu a stojí tě to sto liber. Je jedno, jestli jdeš na oběd, na nákup nebo sportovat.

Proti Londýnu? Ani náhodou. Máme z bytu výhled do krásného nic. Jsme v zástavbě, kde si lidi do oken nekoukají. Pět minut od baráku je obrovský les, Prokopské údolí. Díky tomu se asi cítíme v Praze „free“. Navíc příští rok nás čeká stěhování do domečku. S dvěma rodinami tam sice budeme na sebe trochu nalepení, ale zase budeme mít zahradu...

Obecně si nemohu život v Praze vynachválit. I doprava je tu v porovnání s cizinou poměrně hladká. Nejedu-li v úplné špičce, jsem autem všude za dvacet minut.

Pro něj je bydlení tady pochopitelně mnohem těžší, nejen kvůli jazykové bariéře. Oceňuje, jaký život - vzhledem k tomu, že vydělává v cizině - si v Česku můžeme dovolit, ovšem v běžných situacích na naši mentalitu naráží, bojuje s ní. Já ji pak také vidím jeho očima kritičtěji, než kdybych žila s Čechem...

I proto jsme nezůstali v Plzni, odkud pocházím. V mezinárodním městě, což Praha je, se žije cizincům líp.

Takové to české chování, které já dokážu ignorovat. Narážíme na ně hlavně ve službách. Máme srovnání s Amerikou, kde se výše vašeho výdělku často odvíjí od spropitného. Proto se vám tam lidi strašně snaží do poslední chvíle vyhovět.

Já samozřejmě vím, že se přetvařují, že je to „fake“, ale pro zákazníka - pro mě - je to například v restauraci příjemné. To mi připomíná nedávný zážitek z českého kina. Šly jsme s kámoškami, stály jediné u kasy, široko daleko nikdo. Mezi objednáním a zaplacením lístků jsme se zakecaly. A pán na pokladně, místo toho, aby mile řekl: Prosím, zaplaťte, udělal hlasité, významné: Ehm, ehm...

Na Prvoka, Šampóna, Tečku a Karla. Což je vážně hezký film, ale ta situace u pokladen v pořádku nebyla. S holkami jsme pak probíraly, proč jsme se ještě omlouvaly, když správně se nezachoval ten pán, co prodával lístky. A tohle je přesně situace, která manžela naštve. S kamarádkami ji přejdeme, protože jsme na podobné věci zvyklé odmala.

Plánuju, že by měl vidět minimálně první kolo. Zatím mi doma rozhodně neříká: Já se na StarDance tak těším... V tom ho chápu. Představte si dívat se celý večer na pořad v jazyce, jejž neovládáte. Do publika si s sebou proto vezme kamaráda, který mu to důležité přeloží.

Budete se divit, ale práce měl hodně a stále má. Řeší, co s turnaji dál, jak mohou proběhnout, jak je rozjet a tak dále. Podle mě má nyní čtyřikrát víc práce, než míval. Je to i kvůli tomu, že je Asie stále zavřená, Amerika je polozavřená. Vše se soustředí do Evropy.

My dva ano, na malou pak já mluvím česky, muž ještě italsky. Ale nejvíc slyší Isabella asi češtinu, protože je se mnou zkrátka nejčastěji.

Chtěli bychom, aby se hýbala. Tenis máme rádi oba, proto ji k němu vést budeme. Jestli z toho vzejde její kariéra, je na ní a na nás. Dokážu si představit, že se stanu tenisovou maminkou, budu dceru vozit na tréninky, na zápasy. To je základ, jeden rodič musí být dítěti plně k dispozici. Třeba mě naučil základy táta, pak se starala maminka. Což je běžný model.

Ještě jsem na něm nebyla. Tu chvíli si ale pamatuju přesně. Šeřilo se. Jeli jsme rychle, z kopce, já jsem najela na kámen, přední kolo se vzpříčilo a už jsem letěla na pusu... Hlavou mi běželo: Já vážně spadnu, já se vážně poprvé rozsekám. Při dopadu jsem ani před sebe nestihla dát ruce...

Už na zemi jsem ale hlásila manželovi, který naštěstí vezl dceru, že jsem v pořádku.

Ta vznikla až později. Já si po dosednutí hlavně hned prohmatala celé tělo, to vypadalo dobře. Do tváře jsem si neviděla. No a záhy jsem zjistila, že se mi pár zubů vzpříčilo dovnitř, do pusy. Sice se je podařilo zachránit, ale dva jsou a budou šedivější. Což mě mrzí. Zářivě bílý úsměv bývala taková má obchodní značka...

A ta fotka? Opravdu jsem neměla náladu dělat si selfie. Vlastně vznikla kvůli tomu, že jsem ji okamžitě posílala své zubařce.

Wimbledon. Vždycky jsem ho chtěla vyhrát, což se mi nepodařilo. Pravda, jednou mi to o kousek uniklo, došly jsme až do finále, ale poslední krok jsme neudělaly.

Aby to nevyznělo smutně - pro mě je každý můj titul jako zázrak, úžasná věc. Svou tenisovou kariéru beru pragmaticky. Jako dítě jsem si ani nepředstavovala, kam až dojdu. Jsem ráda, že se to stalo a že jsem si dokázala vydělat peníze tím, co mě bavilo. Nemusím teď dělat práci jen kvůli penězům.

Asi by vám každý kecal, kdyby tvrdil, že ho to nenapadlo. I já tak mám v hlavě svého „pavouka“ dvojic: ti jsou na finále, ti se k němu přiblíží, ti by mohli brzy vypadnout...

Tohle si vážně nechám pro sebe. Nebudu ani na nikoho sázet, i když vítězná trojka se mi jasně rýsuje. Možná si ji někam napíšu, třeba do diáře, a až StarDance v prosinci skončí, zavolám vám a řeknu, jestli jsem se trefila.