Andrea Sedláčková: V Česku je normální filmy krást

(zdvihne obočí) To se budeme bavit o uklízení?

Aha! Tak tím jsem si v Paříži vydělávala. Ještě předtím jsem ale zpívala v metru a hlídala děti. Asi po půl roce jsem potkala Češku a ta mi nabídla, abych u ní uklízela. Byla jsem ráda. V té době jsem neuměla francouzsky. I na uklízení totiž musíte znát řeč.

S pětiletým chlapečkem jsem se dorozumívala posuňky a holčičce ještě nebyl rok.

Například To ta Heľpa, takže spíš slovensky. Jezdily jsme s jednou holkou ve vagónech, ona hrála na harmoniku a já přeřvávala hluk. Je to hodně namáhavé na hlasivky, musíte mít výdrž.

To bylo vůbec nejlépe placené zaměstnání, co jsem pak za dlouhá léta měla.

Mám v sobě kus exhibicionismu. Bylo to zábavné a Francouzi na nás slyšeli.

Možná jsem ho měla trochu ulehčený, protože jsem byla holka a snadněji jsem získávala sympatie než kluci. Ti se probojovávali mnohem hůř. Navíc jsem narazila na emigrantky z roku 1968. Bylo jim čtyřicet let, neměly děti a pomáhaly mi. Tenkrát česká komunita držela při sobě a vím, že jsem si poopravila představu o českém národě, kterou jsem měla velmi pošramocenou.

Nechtěla jsem tady utrácet život. Říkala jsem si, že se tu nic neděje a všechno spěje jen k horšímu. Mám také dobrodružnou povahu v kombinaci s naivitou a blbostí. Všechno jsem si představovala hrozně jednoduše - přijedu, rychle se naučím francouzsky, dostanu se na vysokou školu a potkám krásného prince, který se o mě postará.

Za rok. Přijali mě na filmovou školu FEMIS, obor střih a režie. Předtím jsem v Praze na FAMU dokončila druhý ročník v oboru produkce a scenáristiky, neměla jsem přítele, nic mě nevázalo. Z tohoto období jsem později natočila film Můj otec a ostatní muži. Příběh začíná na jaře 1989, potom hlavní hrdinka emigruje a žije v Paříži.

O prázdninách jsem byla v Londýně, anglicky umím, ale nelíbilo se mi tam. S oblibou říkám, že tam se pije pivo a tvrdý alkohol, a já mám ráda kávu a víno. V srpnu mi už v Anglii byla zima. Ještě jsem zvažovala Ameriku nebo Německo, německy také mluvím, ale nejradši mám francouzskou kinematografii a kulturu, tak jsem odjela do Paříže. Tuhle volbu má člověk jen jednou v životě, tak se má rozhodnout tak, jak opravdu chce.

Nicméně jsem dlouho váhala. Byla jsem aktivní, považovali mě za bojovnici, ale nakonec jsem svůj svobodný soukromý život vyvyšovala nad boj za ideje. Nechtěla jsem položit oběť na oltář socialistické vlasti. Pak došlo k 17. listopadu k revoluci a já měla pocit, že jsem potrestaná za svoji pýchu a morální selhání. Národ prožíval hromadné štěstí a já byla mimo.

Samozřejmě. (směje se i očima) Ale tehdy jsem strašně ztloustla, přibrala jsem dvacet kilo, takže jsem prožívala vážnou depresi. Přestal mi fungovat metabolismus. Když jsem pak přijela na Vánoce v devětaosmdesátém do Česka, nikdo mě nepoznával.

Ne, po roce jsem se zamilovala a zase jsem zhubla.

Ano. Nakonec se ukázalo, že to nebyl princ, ale podvodník, což jsem díky špatné znalosti francouzštiny nepoznala. Později už jsem se tak snadno nenechala napálit.

Anička velmi dobře, chodí v sobotu v Paříži do České školy bez hranic. Karel spíš rozumí, ale myslím si, že také začne později mluvit. Je precizní, a pokud něco nedělá perfektně, tak to odmítá. Takže když neumí pořádně česky, tak radši mlčí.

Mluvím, ale mezi sebou se oba baví francouzsky.

Všechno je úplně jinak a zároveň mám pocit, jako bychom si ze všech evropských národů s nimi byli nejblíž. Francouzi tvořili velkou historii, mají moře a oceány, nejvyšší hory Evropy, vědí, že mají kulinářskou, hudební, výtvarnou, divadelní a filmovou kulturu, takže jsou obrovsky sebevědomí. Málokterý Čech je hrdý na svoji národní identitu a ani ji dál nebuduje. Identita, která se vytváří také kulturou, přestává mít pro Čechy význam. Obyčejný Čech příliš nečte a nechodí ani do kina.

Mám to tam ráda. Mnozí cizinci nadávají. To nechápu. Já si beru z té země to nejlepší a všemu negativnímu se s většími či menšími úspěchy vyhýbám. S Francouzi mám téměř jen pozitivní zkušenosti, nelhali, pomáhali mi, nikdy mě nepodrazili, nezradili. Nic bych ve svém životě neměnila.

Už zase uklízíme? Ano, máme Brazilku, bez ní bych domácnost nezvládla. Mluví výborně francouzsky.

Mnohokrát, snad padesátkrát. Tam to musíte projít na několik etap, Louvre je obrovitánský.

Když jsem tam přijela, zažíval největší slávu Milan Kundera. Všechny výkladní skříně knihkupectví byly plné jeho knížek. Pohybovala jsem se v literární a filmové společnosti a díky Kunderovi jsem měla všude aspoň otevřené dveře, Francouzi o nás měli pozitivní představy. Z východní emigrace jsou Češi považováni za ty fajnovější. Poláci do Francie jezdili už od třicátých let, ale byla to povětšinou dělnická emigrace. Maďaři byli intelektuálové, my jsme nesli jako Rusové znak umělců. Ti Čechoslováci, co měli matematické nebo technické nadání, emigrovali do Německa, Švýcarska, Rakouska nebo do Ameriky. Ve Francii jsem nepoznala žádného českého inženýra.

Vzniklo to tak, že jsem si přečetla článek o státem organizovaném dopingu v osmdesátých letech a napadlo mě, že to téma není zpracované. Nejvíc mě zaujalo násilí, jehož se stát řízeně dopouštěl na lidech, kteří ho ve světě reprezentovali.

Bylo to strašně náročné. Upřímně přiznávám, že se o sport fanatickým způsobem nezajímám. Ale opravdu poctivě jsem dva a půl roku sháněla podklady, nikdo o dopingu nechtěl mluvit. Sportovcům jsem slíbila, že zachovám anonymitu, přesto se někteří báli, že nedodržím slovo. Myslím, že jsem ve filmu neudělala žádnou faktickou chybu, na to jsem hrdá. V tom příběhu nejde jen o rozhodnutí, zda dopovat, či ne, ale i o čest, morálku a odvahu se vzepřít. To jsou věci, které mě vždycky zajímaly.

Doufám, že bude mít i mezinárodní ohlas. Doping je aktuální pořád.

Ano, zvláštní téma. Dneska už by ho asi nikdo neprodukoval. Tehdy to byla doba, kdy lidé ještě chodili do kina. Vidělo ho asi 140 tisíc diváků.

V Poličce, kde se ten děj odehrává, mi někdo vyprávěl příběh o silném vztahu se svojí sestrou, ale naprosto normálním. Já jsem si vše přetvořila. Někdy stačí ťuknout a film pak má s realitou jen málo společného. Téma o nemožné lásce mě bavilo.

Dobře, jsme dlouholetí kamarádi. Karel je náročný herec, ale věděl, že jde o můj debut, tak mě šetřil. Myslím si, že umí režiséry potrápit víc.

Samozřejmě. V tom roce jsem také porodila své první dítě a celé natáčení jsem kojila. Bylo to krásné. Měla jsem pocit, že všechno v životě je tak, jak má být - mám syna, točím film. Vlastně od třicítky výš je mi dobře. Do třicítky jsem si tolik neužívala.

S Ivankou jsem nejlepší kamarádka od svých dvaceti let, hrála i v mém debutu. Oba filmy jsme dělaly s velkým potěšením. Přála bych si s ní znovu točit, jenže píšu scénáře, kde pro ni nejsou vhodné role.

To ne! S Ivankou jsem točila svůj první televizní film Ze života pubescentky, kde hrála roli vzdáleně inspirovanou příběhem mé maminky. Aničce Duchaňové, debutující herečce, jsem předehrávala roli její dcery. Tehdy mi Ivanka vynadala, že to nemám dělat, protože to hraju blbě a ta holka to pak také zahraje blbě. Říkala to před celým štábem a já si v duchu myslela, že by mě přece takhle veřejně neměla shazovat, že já jsem režisérka. (směje se) Ale zároveň jsem věděla, že měla zcela pravdu. To je jediná kritika, co si z její strany pamatuji.

Ivana, Karel, Honza mají na role svůj názor, nejsou to stroje na hraní. Režijní práce spočívá v tom, že si to s nimi ujasňujete. S každým vedu diskusi. Honza Kraus je ale, na rozdíl od toho, co by si lidé mohli myslet, nejposlušnější a nejdisciplinovanější herec na světě. S ním je potěcha točit, jen je škoda, že před kameru moc nechce.

Ještě řešíme práva. Jsem v kontaktu se Zdenou Salivarovou. Byla jsem u nich dvakrát na návštěvě v Torontu a panu Škvoreckému se scénář líbil, tak doufám, že splním jeho sen, aby se kniha natočila.

Ne, český film tam momentálně má špatnou pozici. Byl módní v šedesátých letech. Teď jsou otevřené dveře Polákům a frankofonním Rumunům, my musíme počkat na další vlnu.

(směje se) Oni dělají 200 filmů ročně, ta škála je opravdu široká. Najdeme všechny žánry. Lidé tam chodí daleko víc do kina, takže nejsou takové problémy s financováním. Právo na existenci mají i snímky s těžkými tématy.

V Česku cesta směřuje ke komediím a k povrchním filmům, takže věcí, které se snaží něco vyprávět, je stále míň. Ne proto, že by je lidé neuměli napsat nebo natočit, ale neseženou se peníze na produkování. Ve Francii je normální jít do kina, je to součást života, v Česku je normální film ukrást. Tady se na ně nechodí, tady se stahují.

Věděla jsem, že scenáristiku studovat nemůžu, protože moje francouzština byla tehdy velmi bídná. Dokonce ani teď bych si netroufla psát scénáře francouzsky. O střihu jsem nic nevěděla, ale říká se, že se podobá psaní, tak jsem do toho šla.

Sedíte s režisérem a zúročujete práci všech - jeho, autorů, herců, celého štábu. Film vlastně znovu vytváříte, znovu ho píšete, dáváte mu novou duši. Co je na papíře, ve střižně většinou na sto procent nefunguje. Kdyby divák porovnával konečnou verzi se scénářem, asi by se hodně divil.

Ano, režisérovi říkám pořád svůj názor a dohadujeme se. Stříhala jsem už zhruba 25 filmů.

Jo, z toho mám velkou radost. Je to docela úspěch.

(hlasitě se směje) Práce mám pořád dost. Teď v Praze točím pro Českou televizi a francouzskou Arte biografický film o Václavu Havlovi, skončím v září a pak začnu ve Francii stříhat.

Nikdy, ale vůči jiným režisérům určitou výhodu mám, do řemesla vidím. Fair Play mi stříhal Jakub Hejna a ty předchozí Boris Machytka.

Na základní školu přišla asistentka režie a zeptala se, kdo chce hrát ve filmu. Zvedla jsem ruku, prošla konkurzem a zcela se mi změnil život. Byla jsem dítě z pražského sídliště zakomplexované rozvodem svých rodičů, neměla jsem žádnou kamarádku, seděla jsem doma u knížek. V jednu chvíli jsem měla přečtené snad všechny tituly v petřínské knihovně.

Vydávala jsem na škole jednou měsíčně časopis Mušketýrka, do kterého jsem psala fiktivní rozhovory a povídky na pokračování. Vyměňovala jsem si také dopisy s vymyšlenou kamarádkou, ta mi vždycky po měsíci odepisovala. Ona žila nádherný život se sourozenci, já byla jedináček. Když se tak poslouchám, byla jsem vlastně tiché dítě, co se smiřuje s realitou.

Chtěla jsem být letuškou nebo herečkou a také stavební inženýrkou jako maminka a najednou jsem se ocitla ve světě, který mi dodal sebevědomí a pocit, že za něco stojím. Otevřel ve mně dosud potlačený temperament. Svět filmu mě fascinoval, bylo mi v něm dobře a chtěla jsem v něm zůstat. Vůbec si nechci představovat, co by bylo s mým životem, kdybych tenkrát nezvedla ruku.

Nejspíš ano, i když moje babička s dědečkem z matčiny strany se seznámili, když hráli v Jablunkově ochotnické divadlo, takže umělecké geny přešly i na mě. Už v šesti letech jsem měla maličkou roli v Lesním divadle v Řevnicích a rodiče mě v tom podporovali. Studium na konzervatoři mi ale zakázali, musela jsem na gymnázium a nesouhlasili ani, když jsem se chtěla přihlásit na divadelní a filmovou vědu. Dnes jsem ráda, že jsem je poslechla. Vzali mě na FAMU, kde jsem z produkce přestoupila na scenáristiku. A dál už to znáte.