Andrea Růžičková: Vždycky si jdu za svým cílem, ale nikdy nejsem urputná

Už roky žijete v Česku a hrajete v češtině, ale v seriálu Agrometal teď mluvíte slovensky. Jaké to je, dostat po tak dlouhé době příležitost si zahrát v mateřštině?

Je to docela zvláštní, že tak najednou, viďte? Když jsem s Karlem Janákem točila svůj první film – Rafťáky –, museli mě kvůli slovenštině předabovat, protože jsem neuměla česky ani slovo a nebyl čas se to naučit. A po patnácti letech mi teď Karel řekl, že tentokrát tedy můžu mluvit slovensky…

Vlastně je to trošku kontraproduktivní, protože se patnáct let o něco snažíte, a nakonec vám řeknou, že to není potřeba. (usmívá se) Po letech života v Praze už používám ve slovenštině různé čechismy, ale na natáčení byla naštěstí skriptka, Slovenka, která mě na ně vždycky upozornila.

Jak jste mluvila na place v pauzách mezi natáčením?

V běžném životě jsem už zvyklá mluvit česky, a když jsem pak na ostré natáčení přepínala do slovenštiny, byla to pro mě dost schizofrenická situace. Někdy jsem proto měla v hlavě docela velký guláš.

Řešíte, jakým jazykem zrovna mluvíte? A míchají se vám oba i v jiných situacích?

My Slováci, když přijedeme do Česka, máme tendenci začít používat české výrazy během několika málo dnů. Znám ale i lidi, kteří tu žijí dlouhé roky a mluví jen slovensky, protože jejich zaměstnání češtinu nevyžaduje, a přesto běžně používají některá česká slova.

Já jsem jazyk řešila hlavně na začátku, chtěla jsem mít češtinu skvělou. Ale ona dokonalost není vždycky k dobru, protože tím zároveň ztrácíte svoji autenticitu.

Tehdy jsem si musela vyřešit problém, kdy mám mluvit slovensky a kdy česky. Rozhodla jsem se, že se všemi kamarády, partnerem a v soukromí vůbec budu mluvit česky, protože se češtinu musím někde naučit. Zatímco například v nějakém pořadu, kde nebudu hrát roli, ale mluvit sama za sebe, budu mluvit slovensky.

Většina Čechů slovenštině beztak dobře rozumí, s výjimkou mladých, kteří se s ní po rozdělení Československa už nesetkávají tak často.

Je to tak. Proto když přijedu na nějakou besedu nebo když jsem obecně někde, kde jsou mladší lidé, raději se vždy zeptám, jak mám mluvit. Většinou mi odpoví, že slovensky, protože jim to přijde zajímavé. Jakmile potom poznám, že něčemu nerozumí, a to jim hned vidím na obličejích, přeložím to do češtiny. Malé děti samozřejmě nerozumí vůbec, pro ně je slovenština stejně nesrozumitelná jako třeba angličtina.

Osvědčilo se vám to rozdělování podle situací?

Jak se to vezme! Česky jsem se naučila, ale nakonec jsem z toho žila v takovém chaosu, že jsem to po čase raději přestala hlídat, a teď mluvím jednoduše tak, jak mi to zrovna přijde na jazyk.

Někdy použiju špatné slovo, někdy ne, ale důležité je, že si rozumíme a že můžu být přirozená, taková, jaká jsem.

S manželem a s dětmi jste také chtěla mluvit hlavně česky?

Ano, tak jsem si to nastavila od začátku. Češtinu se učím od svých nejbližších tím, že ji často používám.

Takže své syny slovensky vlastně ani moc neučíte?

Moji slovenštinu většinou pocítí, když jsem v dysbalanci a zvýším hlas. (směje se) V emocích se totiž člověk většinou přestane kontrolovat. Ale samozřejmě je učím. Staršímu Tobiášovi je pět let, mladšímu Jáchymovi byly nedávno tři roky, a tak jim často čtu slovenské pohádky. Také jezdíváme za rodinou na Slovensko a oni sem k nám. Oba tedy slovensky rozumějí, i ten mladší, opravdu moc pěkně a nemají s ničím problém.

Babička nám kupuje slovenské knížky, zrovna od ní máme dvě nové, které čteme už druhý týden v kuse a děti se u nich neuvěřitelně baví.

Učí se už i některé cizí jazyky? Je to pro vás důležité?

Zatím ne. My na to ani moc netlačíme, protože z našeho hlediska se i na maličké děti dnes kladou obrovské nároky. Možná se tím všechno naučí rychleji, ale zároveň jsou často přetěžované. Už od školky chodí na různé kroužky a rodiče je akorát převážejí z místa na místo, aby se co nejvíc vzdělávaly. S tímhle my s Mikolášem zrovna nesouzníme.

Takže jdete jinou cestou.

Ano, pro nás není důležitý výkon dětí, ale jejich duševní pohoda, protože od toho se pak odvíjí celý život. Děti se beztak všechno nejlépe naučí, až samy chtějí. Podle nás mají být do určitého věku především s rodiči a učit se od nich přirozeně podle svého vlastního individuálního nastavení a vývoje.

Samozřejmě se staršího Tobiáše čas od času ptáme, jestli by neměl zájem o nějaký kroužek, ale zatím se mu nechce. Pro nás je velký úspěch už jenom to, že chodí na dopoledne do školky.

S mladším Jáchymem zkusíme školku v září – a uvidíme. Zatím jsou na nás oba dost navázaní. Snad nebudou žádné plačky. Prostředí i učitelky už zná, chodíme tam všichni společně, a tady u nás na vesnici za Prahou máme opravdu skvělou školku, kde mají k dětem přesně takový přístup, jaký nám vyhovuje.

A není to žádná soukromá nebo alternativní školka, jak by si snad mohl někdo myslet. Je to běžná obecní školka, akorát v ní pracují skvělé učitelky, které k dětem přistupují moc hezky a s respektem.

Vzhledem k tomu, že jste s manželem zvolili život na venkově za Prahou, tak by vlastně ani nedávalo smysl, abyste celé dny vozili děti sem tam…

I to je pravda, ale pro nás to není důležité z organizačního hlediska, ale hlavně z principu, kvůli postoji k výchově. Dnešní děti totiž už nemají moc prostor na nudu, která je ale nesmírně důležitá, protože podporuje kreativitu.

Děti v pubertálním věku potom trpí depresemi, protože bez nějakého pevného harmonogramu dne najednou nevědí, co se sebou. Ale k tomuhle samozřejmě každá rodina přistupuje jinak, každý pocházíme z jiného prostředí a žijeme v jiných podmínkách, máme jiné názory…

Dnešní svět je tak pestrý, že si to každý může udělat tak, jak chce. To mi přijde úžasné. Pro nás s Mikolášem je ale vnitřní svět důležitější než ten vnější.

Ono by i bylo divné, kdybyste to měli jinak, protože jste oba umělci, manžel je výtvarník a hudebník. Jednou jste se zmínila, že má velký talent na jazyky. Mluví už i slovensky?

Snaží se, hlavně když přijedeme na Slovensko, ale já se mu kvůli tomu směju. Slovenština totiž zní v podání Čechů většinou komicky, ale to je úplně stejné, jako když my Slováci mluvíme česky.

Zdá se, že by to mělo být snadné, protože oba jazyky jsou si velmi blízké, ale vždycky tam z mateřského jazyka ještě něco zůstává…

Přivedly vás do Česka herecké příležitosti, nebo byste se možná přestěhovala i z jiného důvodu? Hodně Slováků totiž odchází do světa, kdežto Češi se z domova zase tolik nehrnou.

To je dané asi hlavně životními podmínkami. Hlavně z východního Slovenska, odkud pocházím, odjíždí hodně mladých lidí do ciziny. Vždycky to byl chudší kraj a dodnes je, život je tam náročnější než třeba v Bratislavě.

Hlavní motivací mladých lidí je proto odejít ven, vydělat si peníze a něco nového se naučit a také zažít. Spojuje se v tom dobrodružství s výdělkem a touhou po úspěchu…

To je v mládí absolutně přirozené a já jsem nebyla jiná. Ale nemohla jsem jen odejít z domova studovat, ani vysokou pedagogickou školu v Trnavě bych tehdy bez práce nezvládla. Proto jsem už tehdy točila reklamy nebo fotila do časopisů.

Doma nikdy nebyly peníze nazbyt, žilo se z měsíce na měsíc. Rodiče mi sice přispívali, ale stačilo to leda na zaplacení koleje. Nebylo to vždy jednoduché, ale jsem za to vděčná. Naučila jsem se brzy hospodařit s penězi, a to je docela umění! Někdo to nezvládá ani v pozdějším věku, buď moc utrácí, nebo zase zbytečně moc šetří. (usmívá se)

Proč jste si vybrala zrovna Česko, nechtěla jste jít ještě někam dál?

Na rozdíl od svého manžela nemám zrovna talent na jazyky. Nemám hudební sluch a je to pro mě velká dřina. Česko mi proto přišlo skvělé, všemu jsem rozuměla, druzí rozuměli mně – a když náhodou ne, tak jsme si to snadno dovysvětlili. Také to nebylo zase tak daleko od mámy, takže kdyby mě potkal nějaký průšvih, mohla jsem sednout na vlak a za pár hodin bych byla u rodičů. Česko zkrátka splňovalo všechna kritéria, která jsem tehdy měla. Možná i proto mi to nakonec všechno vyšlo.

Ono se mi už od začátku i v těch reklamách vlastně dařilo víc v Česku než doma na Slovensku. Dostávala jsem víc zakázek, víc jsem se tu líbila… Ale čím a proč, to nevím ani netuším.

Jako filmová herečka jste debutovala v Rafťácích režiséra Karla Janáka. Co jste si tenkrát ze svého prvního natáčení odnesla? Myslím ten nejdůležitější pocit nebo zkušenost.

Myslela jsem si, že jsem dobyla svět! (směje se) Představovala jsem si, že až bude premiéra, bude to skoro jako v Hollywoodu a podobně. A ono se nic z toho nestalo. Měla jsem velmi naivní představy.

Jak úspěch Rafťáků ovlivnil vaši další hereckou kariéru? Přicházely nabídky na další role?

Kdepak, ještě dlouho ne. Po natáčení jsem se vrátila na Slovensko, dokončit školu. Dál jsem přitom točila reklamy, které mě živily, a chodila na castingy. A pak se konečně objevila další herecká šance: dostala jsem roli v seriálu Světla pasáže, který se měl točit v Praze pro televizi Nova. Měla jsem mít jednu z hlavních rolí se slovenskou herečkou Monikou Hilmerovou, byla to úžasná příležitost.

Jenže doslova pár dní před natáčením mě vyměnili za českou herečku Markétu Plánkovou, protože nějaký průzkum jim ukázal, že dvě Slovenky s nedokonalou češtinou v hlavní roli by diváci zřejmě špatně snášeli.

Přišlo tedy obrovské zklamání, zrušení smlouvy, plačky… Návrat domů, slepičí vývar od mámy a zase plačky. Párkrát jsem se z toho však vyspala a chtěla jsem zpátky do Prahy, protože už jsem tam měla kvůli natáčení pronajatý byt…

... a rozhodla jste se zabojovat.

Přesně tak, chtěla jsem se tedy uživit jinak… Ale musím uznat, že i když to byl velmi nepříjemný zážitek a vnímala jsem ho jako hodně nefér, nakonec se ke mně v televizi zachovali celkem morálně. Připsali pro mě malou roli, když už jsem se kvůli tomu natáčení přestěhovala.

Moje hrdost sice byla zpočátku tak silná, že jsem měla sto chutí ji odmítnout, ale nakonec jsem ji přijala. Vzala jsem to jako příležitost učit se česky. A dál pokračovaly castingy na reklamy a podobně, až pak najednou přišel seriál Vyprávěj, který pro mě byl zásadní a zlomový.

Stalo se vám někdy potom znovu, že z natáčení sešlo na poslední chvíli?

Ano. Dokonce i v reklamách. Tam vás můžou potkat i jiná překvapení. Máte třeba pocit, že jste dostala skvělou roli, ale nakonec jste na obrazovce tři sekundy a z domluveného honoráře dostanete desetinu.

Podobná zklamání mě potkala mockrát, a protože jsem dost citlivá, brala jsem si to všechno příliš osobně. Pokaždé mi to podrazilo sebevědomí, které jsem pak musela znovu škrábat ze zdi. Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Vytrvala jsem, a když mě dnes někdo odmítne, nevnímám to tak fatálně jako na začátku. Naučila jsem se, že to k tomuhle byznysu patří, a už dávno z toho nemám těžké srdce.

Herecké povolání je nejisté, což si člověk na začátku kariéry nemusí až tak dobře uvědomovat.

A já ještě ke všemu pocházím z úplně jiného prostředí, v naší rodině neměl s herectvím a uměním vůbec nikdo nic společného. Neměl mi tedy kdo poradit, varovat mě, jak velká mě čeká konkurence, že budu jen číslo na castingu a podobně. Všechno jsem si to také musela víceméně prožít sama, neměla jsem vedle sebe nikoho, kdo by mě podržel nebo mi poradil.

S režisérem Karlem Janákem jste se teď po patnácti letech setkali znovu při natáčení komediálního seriálu Agrometal. Mimochodem, také jste šla na casting jako u Rafťáků?

Byla jsem na kamerovkách, ale na klasickém castingu s číslem v ruce jsem nestála. Ani nevím, kdo byla moje konkurence, protože jsem se tam s nikým nepotkala. Takže jsem se před kamerou rozčílila, jak stálo ve scénáři, pěkně spontánně po slovensky, a šla jsem domů.

Zajímavé bylo, jak moc mi to pomohlo! Bylo to totiž před dvěma lety, Tobiáš tehdy zrovna začal chodit do školky v Praze a špatně to snášel. Bylo to strašný trápení i pro mě, bolel mě hrudník, špatně se mi dýchalo…

No, a když jsem ze sebe na castingu pustila všechny ty zadržované emoce, ohromně se mi ulevilo a bylo po bolesti.

Co je vlastně zač vaše postava?

Je to taková urputná kariéristka, mladá holka, která pracuje v reklamní agentuře a v životě hledí jen na svůj úspěch a snaží se prosadit silou. Konkurujeme si s Jardou Pleslem, tak trošku spolu i bojujeme.

To mi přijde jako váš opak…

Já jdu také vždycky za svým cílem, ale používám jiné metody. (usmívá se)

Můžou k němu vést různé cesty a jít si za ním urputně je podle mě velmi vyčerpávající. Mnohem lepší je nechat život plynout, vnímat a vstřebávat všechno, co se kolem děje, a pak to chytře a ve správný okamžik uchopit. Jak se říká: netlač řeku, teče sama.

Je pro vás hodně důležité, aby komedie, ve které hrajete, ladila s vaším smyslem pro humor?

V takové jsem ještě nehrála! Mám specifický smysl pro humor, který se odehrává jen v malinkých nuancích… Můj manžel je asi jediný na světě, kdo mi v tomhle rozumí.

Ale nijak mi to nevadí. Na herecké profesi mi přijde pěkné, že je pestrá, na jednu stranu si můžu zahrát ve vážném dramatu a na druhou třeba v grotesce…

Vážnou roli jste měla například loni v seriálu Chlap. Zmínila jste, že jste citlivá. Jak se takové dramatičtější role promítají do vašeho soukromého života?

To byla nádherná práce, ale psychicky pro mě byla náročná. Pokud je člověk citlivější, působí to na vás, ať chcete, nebo nechcete.

Takže si práci nosím domů, i když neúmyslně, a snažím se od ní odpoutat. Mám už takový rituál. Jakmile přijdu z natáčení, odlíčím se, vysprchuju a umyju si vlasy, a tím ze sebe i obrazně všechno smyju. Domů si pak nenesu tu roli, ale únavu přece jen ano, a pak mi pomáhá schovat se někam do ticha.

Od doby, co žijeme víc na vesnici než v Praze, jde tohle mnohem lépe. Vždycky se může jeden z nás zvednout a jít si zaběhat ven nebo se projít na louku.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Vyprávěj, Raftáci