Andrea Růžičková: Jsem věčný snílek

Před seriálem jsme prošli krátkým školením se záchranářkou, která je zároveň i odbornou konzultantkou během natáčení. Co nám řekla a ukázala, bylo hodně obohacující. Třeba mě překvapila informace, že když děláte masáž srdce a stlačujete hrudník, je normální a v pořádku, když praskají žebra, protože ta se zhojí. Ten, kdo zachraňuje, se potřebuje dostat k srdci.

Považuji se za křehkou povahu, dokázala bych zavolat pomoc, ale abych se toho sama ujala... To si neumím představit. Jenom myšlenka na to mě přivádí k pláči.

Těžko říct. Když se něco takového stane, začnou vám jinak fungovat hormony, vyplavuje se adrenalin, takže je to asi otázka situace.

Ano, vždycky je u toho i odborná poradkyně nebo poradce, s nímž konzultujeme různé situace. Častokrát vyvrátí to, co je ve scénáři, a scény se musí udělat tak, aby byly spokojené obě strany.

Seriál Chlap je do detailu tak vymakaný, že ho nejde srovnávat s jiným seriálem z lékařského prostředí, který tu byl doposud.

Působí, jako byste se koukala na film v kině, má neuvěřitelnou kameru, střih, dynamiku, herecký výkon Tomáše Maštalíra je geniální. Hudba krásná, celek až dojemný, má obrovskou hloubku a cit, není to seriál, u kterého je dobré žehlit, ale je lepší si v klidu sednout a dostat se do něho. Silně osloví diváka a nepustí ho, aby šel pryč.

Ano, během natáčení mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby mi paměť vypadla a já se vrátila o dvanáct let zpátky. On si totiž vlivem zranění nepamatuje posledních dvanáct let svého života. Já bych se nechtěla vrátit, za ty roky se člověku stane spoustu věcí, jak v osobním životě, tak profesním.

Tehdy jsem byla někdo jiný, než jsem teď. I v tom spočívá síla seriálu, že hodně pracuje s osobností, s tím, jak se měníme, jak nás ovlivňují různé události. Vlastně jde zároveň o psychologickou hru.

Nikdy, jen jsem prošla praxí v rámci studií. Skončila jsem vysokou a v té době jsem už objížděla castingy, hrála v reklamách. Cítila jsem se mladá na to, převzít zodpovědnost a učit novou generaci. Chtěla jsem poznat svět a být na volné noze.

Částečně. Já původně chtěla být herečka, jenže mě nevzali na vysokou školu múzických umění. Tím ta škola pro mě skončila a moje hrdost mi už nedovolila přijímačky zkoušet znovu. Řekla jsem si, že na to kašlu.

Výběr padl na pedagogickou fakultu v Trnavě, protože jako jediná škola měla obor „tvořivá dramatika“, který mi umožňoval být s uměním stále spojená. Zároveň jsem chtěla mít otevřená zadní vrátka, kdyby herectví nevyšlo, že bych mohla učit na umělecké škole nebo se věnovat terapeutickým záležitostem. Tvořivá dramatika se hodně využívá při terapii dětí.

Právě přes castingy, na které jsem jezdila do Bratislavy. Pracoval tam zrovna na české reklamě a obsadil mě do ní. O rok později mě pozval do výběrového kola na casting do Rafťáků.

Jo, obzvlášť pro člověka, který nemá dar na jazyky. Já ho nemám. Musím být v tom prostředí a fungovat v něm. Třeba můj manžel, který má geniální hudební sluch, mluví plynně anglicky, byl měsíc ve Španělsku a doteď mluví bezvadně španělsky.

Přijede do Itálie a za týden skoro mluví italsky. A já si neumím říct o kafe. Proto pro mě bylo moc těžké, když jsem přijela do Čech, oddělovat, kdy mluvit slovensky a kdy se snažit o češtinu. Poručila jsem si, že musím mluvit česky, jinak se řeč nenaučím.

No jo, melu pátý přes devátý, ale to je moje přirozenost. Já nikdy nebyla důsledná... Možná je to tím, že maminka jako učitelka byla nesmírně důsledná. Učitelský režim u nás doma vládl, ale táta je bohém a já bohémství zdědila po něm. V duchu si ale říkám: Však, o čo ide? O nič, pokial nejde o život... Tak tuhle teorii zastávám.

V podstatě šlo o to nejlepší, co se mi mohlo stát, protože jako neherečka jsem nastoupila do úžasného projektu, perfektně obsazeného, s úžasným režisérem, štábem, pro Českou televizi!

Takže mně Vyprávěj pomohlo zařadit se mezi herečky a zároveň bylo neuvěřitelnou pětiletou hereckou školou. Tam jsem se učila všechno.

Já vůbec nevěděla, co znamená „stoupni si na značku, hlídej si kameru, nezakrývej druhého“. Rafťáci se točili, když jsme byli mladí, v přírodě, nějak nás zabírali, my ani nevěděli kdy. (směje se) Nějak se to sestříhalo a vznikla komedie. Ale Vyprávěj už znamenalo něco zcela jiného.

To bylo strašné. Už jenom to, že vyslovujete taková slova, hrajete, že na ten potrat chcete. Bylo to opravdu velmi, velmi nepříjemné. Snažila jsem se tohle vytěsnit. Teď jste mi to připomněla a já zjišťuji, že už nemám ten divný zážitek v paměti.

Samozřejmě jsem se bála, i když na place byli kaskadéři, ale nikdy nevíte, co se může stát. Břicho už jsem měla velké.

S Danou Morávkovou a Míšou Badinkovou jako lékařky z Ordinace v růžové zahradě

Oblečením a šikovnými záběry to šlo udělat tak, že si toho divák opravdu vůbec nevšimnul. Přesto nejde o příjemnou záležitost. Ale věděla jsem, stejně jako v případě potratu, že scénu musím natočit a jít dál. Čekala jsem první dítě, takže strachy byly.

S druhým, Jáchymem, už těhotenství probíhalo jinak. Je otázkou, kolik dítě má těch strachů od nás, než se narodí. Během těhotenství s Tobiášem jsem se hodně strachovala, protože předtím jsem potratila.

Vůbec není zákeřná, nemá v sobě zlobu, je to citlivá žena, která se snaží získat zpátky svého muže Ondřeje. Ten si ji však bohužel nepamatuje. Když se probere z kómatu, tak vůbec netuší, kdo Eva je.

Chce zpátky svoji původní ženu, se kterou byl před těmi dvanácti lety, jenže ta už vůbec nejeví zájem. Eva působí občas přísně, protože touží být jako Ondřej. Je pro ni medicínská kapacita, vzhlíží k němu. Jde o křehkou ženu, která bojuje o svoji lásku.

Ano, když je nejhůř, tak přijede jeho maminka, která žije v Bechyni, protože ta moje je na Slovensku. Vždycky si vezme v práci dovolenou a přijede za námi. My věděli, že půl roku natáčení bude náročné období, a skutečně je!

Jsem velice vděčná za tuto práci, ale těším se, až bude konec, protože zvládat natáčení, dvě děti, dvě domácnosti... Pokud pracujeme, bydlíme v Praze, jinak žijeme na naší vesnické chalupě. Což je s malými dětmi hodně náročné. Čas nazbyt nemáme téměř žádný, ale tohle je náš svět a takový jsme si vybrali. Žijeme pro rodinu.

Umělec, který zároveň učí na Akademii výtvarných umění, si může naštěstí, když je třeba, nastavit povinnosti tak, aby mohl být k dispozici. Já často točím pátky, soboty a neděle, to pak nastupuje Miky.

My jsme nikdy Silvestra moc neoslavovali, nemáme ho rádi, nechceme se povinně na pokyn bavit.

Od Jáchyma se to změnilo, máme ten den moc rádi, slavíme jeho narozeniny a nečekáme na půlnoc. Narodil se po druhé hodině odpoledne, je milý, spontánní, takže pro nás je to krásný den.

S rodinou loni o Velikonocích. Fanouškům popřála radost ze života

(Směje se) Já ho ještě pořád kojím. Snažíme se to omezovat. Když jsme venku, tak nemá potřebu. Ale jakmile si lehnu na gauč, okamžitě se projeví Pavlovův reflex: já si chci oddechnout a Jáchym na mě vleze a chce číst a cucat.

Mám stále dost mléka, což je pro mě nepochopitelné, žiju hodně hekticky, ale pánbůh byl tak hodný, že mi nadělil. Už jsem to řešila i s laktační odbornicí.

Dokonce jsme si doma řekli, že manžel zůstane s dětmi na vesnici a já odjedu za prací na tři dny do Prahy, zvládneme to. Jenže mně se prsa stále nalévají a trpím bolestmi. Někdy si říkám, že mi hrábne. Hodně to působí na psychiku.

Děláme malé krůčky, ale děláme. Třeba už usíná bez prsa, ale tak dvakrát denně ho ještě nakojím. Když je maminka doma, tak si to vychutnává. Doslova.

Nebyla to moje iniciativa, já bych do takového podnikání nešla. Ale oslovila mě značka TEDY’S, která šila pro maminky a děti. Já měla od ní pár kousků a Darina Šťastná, její majitelka, mě kontaktovala, jestli pro ně nechci udělat nějakou limitovanou kolekci pod svým jménem, jako oživení.

Říkala jsem si, fajn, stejně jsem doma s malým, tak aspoň budu přemýšlet nad něčím zajímavějším než nad plenkami. Jenže do toho přišla pandemie, takže všechny vymyšlené modely najednou neseděly, protože lidé byli doma. Celé jsme to překopaly. Chytlo se to, teď končíme druhý rok, pořád tvoříme něco nového.

Super pro mě je, že Darina vše zastřešuje, takže nemám zodpovědnost za firmu, jsem její zaměstnanec. Spolupráce krásně funguje, postupujeme vlastním tempem, podle situace. V dobrém se nám vrací, že jdeme proti proudu.

Přidáváme postupně i barvy, sledujeme trendy, ale snažíme se hodně přizpůsobovat maminkám. Abychom se v oblečení cítily dobře, mohly si v pohodě hrát s dětmi a zároveň si mohly sednout i do kavárny.

V Hradci Králové, z lokálních látek, takže jde i o slow fashion (tzv. pomalá móda, reaguje na nadbytečný konzum), proto ceny nejsou jako v HM. Troufám si říct, že máme jedny z nejlepších cen, co se týče lokální módy. Naše kalhoty nosím klidně na natáčení, jdu v nich nakoupit, pak jsem v nich s dětmi...

Řídíme se heslem „náš zákazník, náš pán“, takže když někdo něco potřebuje upravit, má třeba enormně dlouhé nohy nebo velká prsa, žádáme, aby to napsal do poznámky, a snažíme se zákazníkovi přizpůsobit, vyhovět.

Nevím, jestli proto... Možná. Jde o půl roku starou záležitost a mně přišla velmi hezká. Největší smysl vidím v tom, když můžete pomoci tím, že něco vytvoříte.

Zatím mám informace, že naše kolekce je úspěšná, líbí se, ohlasy jsou pozitivní. Teď se Klokánek snaží víc působit na veřejnost, dělá kampaň, jejíž tváří jsem se stala. Těší mě přispívat svojí existencí a nápadem.

Nikdy nebude hotový. Teď jsme zateplovali, dělal to manžel, asi měsíc, protože se ukázalo, že ve střeše máme díry od kun, které tam žily. Abychom nemuseli měnit celou střechu, protože teď jsme skončili s vnitřkem, tak se do toho pustil manžel. A doufáme, že tím výměnu střechy odložíme aspoň o pět let.

Na takovém baráku nikdy není práci konec. Ale je to naše láska, dům, do kterého dáváme energii, a on nám dal svobodu za covidu.

Máme zahradu, děti, své kamarády, je tam pole, žijí kolem zvířátka, na vesnici vládne velmi pomalé životní tempo, sousedi si pomáhají...

My hledáme způsoby, co můžeme dělat na vesnici, abychom tam žili víc než v Praze. Chceme jen vyjíždět za prací. Pokud vyjdou naše plány, bude to fakt krásné. Já jsem věčný snílek.

Může se vám hodit na Zboží.cz: