Článek
„Kolikrát přemýšlím, čím jsem si zasloužila dostat takovou šanci - vyjet ven, žít svůj vlastní život, živit se sama prací, o které jsem snila,“ zamýšlí se drobná dívka. Na chvilku se odmlčí, zamíchá si horký mátový čaj, usrkne a pak se usměje: „Za všechno děkuju tomu nahoře a doufám, že to takhle bude pokračovat dál.“
Překonat strach
Andrea pochází z věřící rodiny z malé východoslovenské vesničky Hlinné u Vranova nad Topľou. Do osmnácti let se její život točil jen kolem školy, domova a kostela, kde se sborem, který doprovázela na varhany, dvakrát týdně secvičovala písničky na nedělní mše či svaté přijímání.
Velké město? Nepoznaná kapitola do osmnácti let, kdy ji přijali na trnavskou pedagogickou fakultu, obor tvořivá dramatika. „Maminka, která už je v důchodu, celý život učila ve škole a já tam za ní často chodila. Měla jsem k tomuhle oboru blízko, ráda jsem malovala, hrála na piano. Jít na pedagogickou byla přirozená volba,“ říká.
Jenže přitom toužila i po jiném uměleckém světě - hereckém. „Byl to můj sen, o kterém jsem nemluvila. A popravdě ani v něj nevěřila. I teď to tak mám, že o svých snech nemluvím. Uchovávám si je v sobě, rozvíjím. Myslím, že když někdo po něčem opravdu hodně touží, tak to začne k sobě přitahovat. Herectví ke mně přišlo postupně a přirozeně.“
Už na vysoké přes internet vyplnila dotazník do jedné bratislavské reklamní agentury, která hledala nové tváře. Na první konkurz, ze kterého byla pěkně vyklepaná, dnes už vzpomíná s úsměvem. „Měla jsem předvádět, jak mi chutná jogurt. Nervozitou se mi klepala lžička a já jen čekala, kdy se pokecám.“ Kolikrát se kvůli strachu a porovnávání s ostatními dívkami, které podle ní byly ve většině případů dokonalé, sbalila a raději odešla.
Přesto má dnes na svém kontě několik reklam, i zahraničních. A jednu z nich točil režisér Karel Janák. Zaujala ho, takže ji za nějaký čas pozval do Prahy na casting ke svému snímku Rafťáci. „Zrovna jsem měla odjíždět s kamarádkou za prací do Ameriky. Ale tohle byla moje šance, první filmová nabídka! Věděla jsem, že musím jet.“
Svlékat se nechtěla
Cestu do Států proto zrušila a zamířila si to do našeho hlavního města. Uspěla. A přímo po hlavě se vrhla do herectví, a to i přesto, že jí to rodiče rozmlouvali. „Já se jim vůbec nedivím. I já bych na jejich místě jednala stejně. Protože oni z téhle branže nikoho neznali. Byl to pro ně neznámý svět, který znali jen z televize, časopisů, bulvárů. A maminka měla strach, že mě bude někdo špinit, ponižovat, rozebírat, psát o mně nepravdy. Měla obavy, že se dostanu do světa, kde není možná vše košer, kde jsou vztahy rozbité, lidi se podvádějí, rozvádějí a podobně. Proto se asi bála o moji budoucnost,“ vysvětluje.
Nehledě na to, že na Slovensku Andrea nechávala nejen rodinu, ale i svého tehdejšího přítele. Rozešli se po šesti letech loni v lednu. „Oba jsme měli hodně práce, neviděli jsme se a už jsme náš vztah neměli kam posouvat. Nemělo to cenu,“ povzdechne si.
Známá je i z někdejší reklamy na jednoho mobilního operátora.
Ani s její první rolí Kláry v Rafťácích, po které touží oba hlavní hrdinové komedie Vojta Kotek a Jirka Mádl, to ale Andrea neměla tak jednoduché, jak to původně vypadalo. Málem o ni přišla. „Nechtěla jsem se svléknout,“ tvrdí. Na castingu totiž ještě nevěděla, koho by měla hrát.
„Dozvěděla jsem se to až na kurzu, kde jsme se učily s ostatními dívkami pádlovat. Až tam jsem dostala do ruky scénář. Nikdo mi předtím neřekl, že mám být před kamerou nahá. Byl to pro mě šok, na to jsem nebyla připravená,“ vzpomíná na nepříjemný okamžik.
Andrea se k tomu postavila rázně. Tvůrcům na rovinu oznámila, že svlékání prostě nepřichází v úvahu. „První, co mě napadlo jim říct, bylo, jestli by mi nemohli sehnat dublérku, že v amerických filmech se to tak dělá. Pochopitelně se mi smáli. V tom okamžiku to bylo hrozně těžký. Dostala jsem velkou šanci hrát ve filmu - po tom jsem strašně toužila -, ale nemohli jsme se domluvit na kompromisu.“ Ze svého stanoviska neustoupila. Tvůrci filmu proto začali hledat novou herečku. „Nakonec ale nikoho nevybrali, protože na to zřejmě měli málo času. Tak mi zavolali, že přece jen dublérku dostanu.“
Ani teď by Andrea nejednala jinak. Nahotu vnímá jako něco osobního, intimního, co je jen pro ni a jejího partnera. „A rozhodně to není vírou, protože nikde v bibli není napsáno, že se člověk nesmí svlékat. Prostě nemám potřebu se veřejně odhalovat, ani mi to nedělá radost.“
Půl věty česky, půl slovensky
Tvůrci ovšem v Rafťácích nenahradili jen její odhalené tělo -nechali ji i nadabovat. Prý proto, že dnešní teenageři slovenštině nerozumí. „Koukáte na svůj obličej, ale mluví za vás někdo jiný. Cítila jsem, že je tam pak ze mě jen polovina. Je to zvláštní pocit, už bych to nechtěla zažít,“ komentuje tuto zkušenost Andrea.
Teď člověk pomalu nepozná, že čeština není jejím rodným jazykem. Však taky před časem absolvovala na DAMU měsíční intenzívní kurz. „To mi hrozně pomohlo. Předtím jsem si jen myslela, že mluvím česky,“ směje se Andrea. Čeština se jí tak vryla pod kůži, že když přijede domů na Slovensko, často polovinu věty řekne česky a druhou slovensky.
„A když jsem dostala u nás nabídku na jedno natáčení, vynadali mi, že mám český přízvuk!“ dodává. Teď dokonce na Slovensku získala roli Češky. „Je to ve snímku Fabrika smrti: mladá krv, což je první slovenský horor.“ Jeho výroba ale momentálně stojí na mrtvém bodě, nejsou peníze.
Femme fatale
O budoucnost seriálu České televize Vyprávěj, ve kterém Andrea hraje Evu Dvořákovou, ale zatím strach mít nemusí. Už je natočená první série šestadvaceti dílů a připravuje se další. „Po téhle roli jsem hodně toužila,“ pokyvuje hlavou sympatická herečka. Dokonce kvůli Evě podstoupila razantní změnu image. Tvůrci se totiž rozhodli, že její hrdinka bude blonďatá. A tak její tmavé kadeře, na kterých si do té doby Andrea zakládala, dostaly pěkně zabrat. „První sezení u kadeřnice trvalo pět hodin. Divím se, že po těch peroxidech, melírech a barvách mi vlasy neslezly!“
Na svoji světlou hřívu si dlouho nemohla zvyknout. „Hodně lidí mi říkalo, že mi to vůbec nesluší. A když jsem přijela k nám na vesnici, maminka se zhrozila, že vypadám jako olašská cikánka. To jsem pak raději nosila široké čelenky, kšiltovky nebo šátky. Opravdu jsem se styděla.“ Dnes už je ale se svojí vizáží smířená. „Vím, že to tak muselo být. Bylo to dané rolí. Jako tmavovlasá bych nevyhovovala, říkali mi, že jsem až moc femme fatale.“
V seriálu Andrea hraje slovenskou dívku, která se dostane do Česka. Říká, že tento příběh jí je velmi blízký. Až na to, že v porovnání s ní měla její seriálová postava všechno mnohem jednodušší. „Eva přišla do Česka a hned se zamilovala, měla partnera, který se o ni postaral. To já, když jsem před třemi lety přijela do Prahy, jsem na všechno byla sama,“ odmlčí se.
U nás byl vždycky matriarchát
Andrea není na krátkodobé známosti. „Vím, že v dnešní době to zní asi infantilně, ale mít vztah jen tak pro mě nemá smysl. Mít někoho jen proto, abych nebyla sama? To je pro mě zbytečné,“ říká. Nebaví ji s někým chodit dva měsíce a pak si s ním dát sbohem. Jenže jak chce poznat, kdo je tím jejím vysněným princem? „Jóóó, to kdybych věděla,“ směje se a pokrčí rameny.
„Fakt nevím. Potřebuju takového muže, se kterým budu vnitřně klidná. Taky je pro mě hodně důležité mít s ním pocit, že když přijdou problémy, tak se vyřeší a bude zase fajn. Musím se s ním smát a cítit v bezpečí. Jako doma s mamkou,“ zamýšlí se.
S maminkou má hodně silný vztah. Prý proto, že byla vytoužené třetí dítě, navíc dívka. Andrea má totiž dva starší bratry - třicetiletého Tomáše a o dva roky mladšího Slavomíra. „S mamkou máme opravdu silné pouto, hodně držíme pohromadě. Ona je pro mě největší osobností. A teď, když jsem pryč, mi hrozně chybí,“ posmutní.
Přiznává, že u nich doma byl vždycky matriarchát. „Máma je u nás ta, která rozhoduje, vede rodinu, vychovávala děti. Táta -elektrikář - se zase stará o živobytí, vydělává peníze.“
Na dětství vzpomíná velmi ráda. Nekrást, nelhat a být čestný, to byly hlavní zásady, které jí a bratrům rodiče vštěpovali. „Když jsme něco vyvedli, museli jsme se přijít omluvit. A vždycky jsme o všem komunikovali. Ať se stalo cokoli, tak bylo pro mamku důležité si všechno vysvětlit. To mi zůstalo… Taky moje máma vždycky říkala, že člověku musíme odpustit, ať nám udělá cokoli. Proto se nedokážu na někoho zlobit nebo ho nenávidět. Se všemi se snažím vycházet.“
Stěžujeme si na hlouposti
I se svým expřítelem má dál přátelské vztahy. Dokonce spolu nedávno podnikli cestu do afrického Kamerunu. „Už jsme byli spolu v Číně, Nepálu a Indii. To bylo úžasné!“ nadšeně jí zazáří oči. V Andree totiž doutná touha i po pořádném dobrodružství a adrenalinu. „V Indii jsme se snažili žít stejně jako místní lidé. Takže jsem se vezla v horách na střeše autobusu, čistila si zuby u jezera, měla jsem na sobě kobru a pískala jí na píšťalku. U toho jsem málem omdlela strachy.“
Podle Andrey bychom se od Indů mohli lecčemu přiučit. „Rodina je pro ně všechno. Nemají co jíst, nemají záchody, bydlí v chatrčích, ale pořád se usmívají, jsou veselí. Přitom chudoba, kterou jsem tam viděla na vlastní oči, je opravdu strašná!“ oklepe se, když se jí vybaví pár zážitků.
„Dáte dítěti zabalený bonbón a ono si ho strčí do pusy i s celofánem, protože neví, že se to má rozbalit. Nebo co tam vidíte postižení! Jdou kolem vás lidi a třeba jim rostou rohy z hlavy nebo mají všude bradavice… Kolikrát se vám chce z toho brečet nebo i zvracet.“
Nejvíc jí utkvěla v paměti příhoda ze staré části Dillí. Děti tam pobíhají špinavé, každé druhé je nahé, a když někdo prochází, rvou mu všechno z rukou. Tenkrát Andrea celý den nejedla a hlady se jí svíral žaludek. Koupila si proto dva kokosy. „Hrozně jsem se na ně těšila. Ale najednou mi nějaké dítě jeden vyškublo z ruky a utíkalo pryč. Mě to tak rozčililo, že jsem na něj začala křičet:,Co děláš?!‘
Pak jsem ucítila, že mi malá ručička zaklepala na druhou ruku. Otočila jsem se a za mnou stál chlapeček, který neměl nos. Dlouze a smutně se na mě díval. Zůstala jsem na něj zírat, a pak jsem mu dala druhý kokos. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsme šťastní, že máme co jíst. A že si kolikrát stěžujeme na totální blbosti,“ uzavírá.
