Andrea Elsnerová: Když člověk pochopí sám sebe, nepotřebuje ani lékaře

Když jsem za ní přišla do divadelního klubu, seděla u stolu a v ruce měla knihu v krásném žinylkovém obalu. „To mi uháčkovala babička, protože hodně a ráda čtu,“ řekla mi. Knihy však střídá s filmovými a divadelními scénáři – role její Anděly v Četnických humoreskách patří k nezapomenutelným.

„Co je to vůbec za knihu?“ zeptala jsem se, a tak sundala obal a já si přečetla název: Zázrak v nás. „Je to o muži, který měl těžký úraz, ochrnul a ocitl se na vozíku. Pak ho vrtulník převážel na specializované pracoviště na operaci, ale on v tu chvíli v podvědomí všechno vzdal. Úplně to pustil a už vůbec nic neočekával. A co se stalo? Najednou se mu cit do jedné nohy vrátil a posléze začal po operaci i znovu chodit. Pak jezdil po světě, poznával šamany a zjistil, že nejdůležitější je samoléčení, kdy člověk přijme, že všechno, co se stane, má svůj smysl.“

Herečka je přesvědčená o tom, že tělo je v podstatě myšlenka, a když si člověk v hlavě všechno srovná a nedělá to, co dělat nechce, nastoupí cestu ke zdraví na všech úrovních. Za normálních okolností s člověkem mávají emoce, ale pokud se zklidní, může vidět to, co dosud neviděl. Pakliže člověk pochopí sám sebe, nepotřebuje prý ani lékaře, ani léčitele.

Když mi to Andrea Elsnerová vysvětlovala, v tu chvíli přede mnou spíše než herečka přední pražské scény seděla příjemná filozoficky zaměřená mladá žena, jejíž profesi by však nikdo nehádal. Civilní projev navíc podtrhla tvář beze stopy líčidla. „Je pravda, že některé herečky chtějí vypadat co nejlépe za každých okolností, ale tím já nežiju. Nemůžu si pomoct. Nejsem typ, který by stále řešil módní trendy a musel pravidelně ke kadeřnici. Nemám to v povaze a podstatnější mi přijdou jiné věci.“

Okázalé kostýmy a líčení má spojené pouze s chvílemi před kamerami či na jevišti. V angažmá Divadla na Vinohradech působí již čtrnáct let a rolí, kterou se do divadla vrátila před dvěma lety po mateřské dovolené, byla Kateřina ve Zkrocení zlé ženy.

„Doma jsem byla dva roky a nejdřív jsem se tak náročné role trochu lekla, ale pak jsem si řekla, že to může být zajímavý úkol. Zpátky do divadla jsem se těšila, ať už na cokoliv. S rolí Kateřiny mě oslovil režisér Juraj Deák, možná na základě toho, že jsme spolu před lety dělali hru Psí kůže a chtěl si vyzkoušet, jak to se mnou po letech vypadá. Jsem ráda, že se hra lidem líbí. Máme plno a během představení v divadle hraje nádherná živá hudba.“

Po návratu z mateřské dovolené cítila Andrea Elsnerová zpočátku trochu nejistotu, ale během krátké doby odezněla, a to i díky tomu, že během zkoušení Zkrocení zlé ženy si všichni užili hodně legrace. Na druhé straně stres přineslo zkoušení dramatu Jindřich IV., které mělo premiéru před Vánocemi.

„Bylo málo času, protože zkoušet jsme začali v listopadu, ale pan režisér Michal Vajdička byl skvělý. Až do poslední chvíle se choval nesmírně klidně a tím nás podržel. Hraju hlavní ženskou postavy markýzy a mám ji ráda. Už proto, že jde o roli vyzrálejší ženy, takže to pro mě bylo i zajímavé psychologické hledání. Všechny inscenace lidi semknou, ale tohle mělo ještě jinou zvláštní atmosféru, kdy jsme všichni měli touhu překročit pomyslný zenit.“

Po konzervatoři Andrea Elsnerová začínala v divadle v Mladé Boleslavi, kde byla dobrá parta mladých divadelníků, a šla zde z role do role. „Pak mě oslovili z Divadla na Vinohradech a já se musela rozhodnout. Věděla jsem, že taková nabídka podruhé přijít nemusí, a tak jsem na Vinohrady odešla. Divadelní rodinu jsem našla i tady, takže nelituju.“

První představení, jímž v Praze skočila do neznámých vod, byla Podzimní zahrada. „Hrála jsem v krásném obsazení třeba s Janou Hlaváčovou, Hanou Maciuchovou, Gabrielou Vránovou a Toničkou Hegerlíkovou. S tou jsem seděla i v šatně a dodnes na ni moc ráda vzpomínám. Byla to úžasná osobnost – rovná, přímá a dokázala říct pravdu, i když byla nepříjemná. Také mi vyprávěla, jak hrála divadlo za války, kdy si herci šili kostýmy z vláken kopřiv, protože jiné látky nebyly. Cítila jsem k ní obrovský respekt.“

Od té doby se ve vinohradském divadle změnilo mnohé. „Třeba naše šatny. Tenkrát byly staré, dřevěné, špinavé, ale provoněné pudry a líčidly. Když tam člověk vešel, najednou byl v úplně jiném světě. Pak nám dali nové stolky, zrcadla i skříně a nemohli jsme si zvyknout, ale usilovně pracujeme na tom, aby to zase bylo jako dřív,“ směje se.

Dodává, že i když se říká, že po nějaké době je dobré angažmá změnit, cítí se v tomto divadle dobře a v současné jinak neklidné době pro ni znamená zázemí.

Roli, s níž podle vlastních slov splynula natolik, že v podstatě vůbec nemusela hrát, dostala na Vinohradech před lety ve hře Měsíční běs, kde se sešla s Jiřím Dvořákem. „Tam jsem se u sebe dotkla něčeho dost zásadního. Bylo to o Arménci žijícím v USA, který nemá partnerku, a tak napíše do arménského sirotčince, načež za ním přijede mladá holka. Hra je o tom, jak k sobě hledají cestu, a je to krásný příběh.“

Po Andreu Elsnerovou to bezpochyby byly Četnické humoresky v režii Antonína Moskalyka, který bohužel nedávno zemřel. „Tenkrát se přijel podívat do divadla v Mladé Boleslavi na zkoušku hry Pohled z mostu, kde jsem hrála s Radkem Brzobohatým, a nabídl mi roli Anděly.“ Herečka se objevila v první a ve třetí sérii.

„Natáčení bylo krásné. Pořád jsme hráli někde venku – buď jsme někde mrzli, anebo se pařili, to si pak člověk vždycky pamatuje. Vím, jak jsem běhala se psem na vodítku někde v polích a jak jsme o Velikonocích filmovali i během teplých, vlahých nocí. ,Nočky‘ mají úplně jinou atmosféru, než když se točí ve dne.“ Cihlová budova, do níž byla situována četnická stanice, stála v Brně a dnes je už zbouraná.

Z dalších seriálů se herečka objevila také v Prima sezóně, v Hraběnkách a v Hříšných lidech města brněnského. „Tam jsem se potkala s režisérem Jiřím Sequensem, který mi řekl zásadní věc, jíž se při hraní držím dodnes: ,Nehrajte všechno tím čelem! Jenom si to myslete.‘ Při práci před kamerou úplně stačí netlačit na mimiku a hrát mnohem úsporněji.“

Po dráze herečky toužila už na základní škole, a proto chodila do dramatického kroužku. Kromě toho také ráda sportovala. Věnovala se atletice – běhala osmistovku a házela koulí. „Příliš jsem nevynikala, ale obratná jsem byla ve vícero disciplínách. Bavil mě tenkrát i hod koulí – řimbaba nejsem, tak švih byl dobrý. Dodnes se ráda hýbu a líbí se mi, že si u toho můžu zameditovat. Hlava se v tu chvíli úplně vyprázdní.“

Dětství herečka trávila v Zábřehu na Moravě. Když jí bylo šest let, rodiče se rozvedli a poté následovalo stěhování s maminkou do Prahy. „Na Moravu jsem dřív hodně jezdila za babičkou, ale ta už tu není. I tak mám tento kraj pořád v sobě a za Pražáka jsem se vlastně nikdy nepovažovala. Dnes jezdím na Moravu ráda kamkoliv a je to pro mě nostalgie.“

„Mates nedávno začal chodit do mateřské školky. Naštěstí se mu tam líbí a já nemusím tak často řešit hlídání, protože veškerou práci se snažím vtěsnat do času, kdy je o něj postaráno. Pokouším se to skloubit tak, abych si užila Matýska a zároveň stihla i pracovat.“

Kromě herectví ji hodně zaměstnává také dabing, kde mimo jiné propůjčila svůj hlas i postavě Šmoulinky v oblíbeném dětském seriálu Šmoulové. Ostatně k pohádkám a pořadům pro děti má vztah velmi vřelý, protože tam je možné malinko i přehrávat a užít si to.

„Pamatuju doby, kdy se na Kavčích horách točily studiové pohádky a vznikly jich tam mraky. Herci přitom nemuseli nikde mrznout, strom se obtočil gázou a to byl jako sníh a tak dál. Užila jsem si to a měla takové natáčení ráda. Například vzpomínám na pohádku Není houba jako houba, kde jsem hrála hospodskou holku, na kterou svedou, že něco ukradla. Nebo pohádku Elixír a Halíbela v režii Dušana Kleina, kde jsme s Míšou Maurerovou hrály dvě zlobivé princezny.“

Vzhledem k její civilní vizáži není divu, že lidé na ulici Andreu Elsnerovou běžně ani nepoznávají. To spíš nastává až ve chvíli, kdy promluví a prozradí ji barva hlasu.

„Jsem docela ráda, že mě nenalíčenou nepoznávají, obzvlášť když se vracím po představení domů noční tramvají,“ směje se. „Užívám si to, protože to je taková zajímavá študýrka života.“