Andrea Cerqueirová: Po dědovi se jmenuje náměstí a most v Rio de Janeiru

Můj děda Benedicto Cerqueira (1919–1982) byl známý brazilský odborový předák. V roce 1962 se stal poslancem tamního federálního parlamentu na kandidátce koalice levicových stran. Když se moci ujala vojenská junta, přišel spolu s dalšími 172 kolegy o mandát. Hrozilo mu mnohaleté vězení, proto se rozhodl v obavě z dalších represí ze země odejít,“ popisuje začátek rodinné anabáze paní Andrea.

Rozhodný krok podle ní učinil v momentě, kdy zašel na jugoslávskou ambasádu a zažádal o udělení politického azylu. Dostal jej ze socialistické solidarity téměř okamžitě. Jeho rodina s ním posléze v roce 1964 mohla vycestovat legálně, a především beztrestně. V roce 1964 tak Benedicto sbalil základní věci, tři děti – dceru Elmu a syny Ezia a Edna –, manželku Iracemu a vyrazili do Evropy. Po několika měsících na Balkáně se přestěhovali ještě o kus dále, do Československa.

„Zamířili do Prahy, kde děda získal práci ve Světové odborové federaci. I když v době přesídlení mluvili všichni jen portugalsky, chodily děti do běžných škol s českými dětmi. Dvě mladší ještě do základní, můj táta Edno začal studovat střední ekonomku, obor zahraniční obchod. Babička nikdy nepracovala a starala se o rodinu,“ líčí paní Andrea.

Vedle běžných problémů, jak uvyknout životu v jiné zemi, je tedy čekala výzva největší – naučit se alespoň trochu česky. „Teta, strýc a můj táta Edno to díky školním přátelstvím, vazbám s vrstevníky zvládli poměrně rychle. Prarodiče tady žili několik let, ale během nich v dovednostech moc nepokročili,“ vypráví jejich vnučka.

V tehdejším ČSSR strávili Cerqueirovi celkem sedm let. Měli se tu z jejich pohledu materiálně poměrně dobře, jenže stesk je táhl zpátky domů, přinejmenším do Latinské Ameriky. „Dědovi a babičce se po domově velmi stýskalo. Proto příliš neváhali, a když přišla nabídka na pozici poradce chilského socialistického prezidenta Salvadora Allendeho, děda ji přijal. Z Evropy se odstěhovali v roce 1971,“ líčí.

Jen její táta Edno si pobyt u nás prodloužil. Zamiloval se totiž do své první ženy Ivany, Andreiny mámy. Po ukončení střední školy začal pracovat jako novinář v Československém rozhlase, konkrétně v jeho zahraničním vysílání. „Žili jsme v bytě, kde si teď povídáme. Ani mi nepřišlo, že je naše rodina něčím výjimečná. V domě bydlelo cizinců víc. Mnohým z nich Československo doslova zachránilo život. Kvůli jejich levicovému smýšlení jim doma často hrozila smrt,“ pokračuje.

Vzpomíná, že chodbami se v dobách socialismu běžně linula vůně íránských nebo marockých jídel. A u nich doma se zase dodnes vaří oblíbená brazilská kombinace – fazole s rýží na nejrůznější způsoby.

Zatímco Andreina rodina zažívala hezké časy, situace v Chile se vyostřovala a 11. září 1973 veškerou snahu o vytvoření sociálního státu zastavila vojenská junta generála Augusta Pinocheta.

„Prarodiče byli naštěstí cizinci, takže mohli ze země urychleně odejít. Benedicto se před násilnostmi ukryl na půdě panamské ambasády. Babička musela v doprovodu vojáků okamžitě nasednout do letadla. Jeden z nich jí během nástupu držel dokonce pistoli u hlavy. Všichni naštěstí přežili a následně se sešli v Panamě, kde žili několik let, než se mohli v roce 1979 vrátit konečně domů do Brazílie,“ shrnuje paní Andrea.

Svého dědy si Andrea moc neužila a pamatuje si ho spíš z vyprávění. V Brazílii se s ním nesetkala. Krátký pokus rodičů zkusit tam dlouhodobě žít ztroskotal na mámině stesku po Evropě. „Já si tu dobu vůbec nepamatuji, byly mi tři roky.

Prarodiče v tu dobu žili ještě mimo Brazílii a my s mámou jsme se z Rio de Janeira vrátily do Prahy asi po půl roce. Táta v Jižní Americe zůstal. Moc jsme se pak nevídali, jelikož vzdálenost byla příliš veliká a telefony drahé,“ ohlíží se.

S dědou, který jako odborář přijel občas do Československa na služební cestu, se sešla asi dvakrát. „Mluvili jsme portugalsky, ale moc plynulé to nebylo. Určitou znalost jazyka z dětství jsem už pozapomněla, navíc nejsem na jazyky moc nadaná. S brazilskou částí rodiny se sice domluvím, ale živit bych se portugalštinou opravdu nemohla,“ podotýká sebekriticky. Do Brazílie se za tátou dostala až v srpnu 1989. Bylo jí sedmnáct a její slavný děda v té době už sedm let nežil.

Nicméně jeho vliv na tamní politiku i společenský život je v Brazílii stále patrný. Jmenuje se po něm náměstí a most v Rio de Janeiru. Připomíná ho i jedna ze škol pro sociálně znevýhodněné děti, jejichž síť pomáhal zakládat. Dočkal se také politické rehabilitace.

Brazilské úřady mu před pěti lety vrátily in memoriam kdysi nezákonně odejmutý poslanecký mandát. „Dědovo jméno jako levicového předáka je známé zejména ve státě Rio de Janiero. On myšlenkám o rovnosti lidí opravdu věřil. Sám se narodil v roce 1919 do chudé dělnické rodiny. Téměř jako dítě začal pracovat v těžkém průmyslu. A že došel tak vysoko? Za to vděčí jen své píli i odvaze,“ zamýšlí se jeho vnučka.

Rodinné tradici zůstala v mnohém věrná i Andrea. Živí se jako novinářka na volné noze. Je členkou Strany zelených a své názory se rozhodně nebojí říkat nahlas. „Myslím si, že kdyby děda žil, situace v Brazílii by ho hodně trápila. Opět přituhuje. I pro lidi znalé místních poměrů je nepřehledná,“ shrnuje. Vše sleduje opravdu bedlivě. Po otci získala brazilské občanství a vedle českých voleb chodívá na brazilskou ambasádu i k těm druhým.

Opačnou vazbu, tedy na Prahu, si zachovali i její táta a teta (strýc již zemřel – pozn. red.). Dodnes se v češtině – pravda, na různé úrovni – domluví. „Asi před devíti lety se babička přijela podívat zase k nám. Procházely jsme také Zahradní Město, došly jsme až do Jasmínové ulice, kde mi ukázala okna jejich někdejšího služebního bytu. Bohužel letos v únoru v necelých 98 letech zemřela. Ale vzpomínky na Československo si uchovala krásné,“ podotýká paní Andrea.

Za tátou, který se po návratu do Brazílie stal turistickým průvodcem, se v poslední době snaží létat téměř každý rok. Naopak on se od někdejšího odjezdu z ČSSR do míst, kde dospíval a založil první rodinu, nikdy nevydal. Ani tak podle dcery už neučiní. „Je vážně nemocný,“ vysvětluje.

A dodává, že chce-li rozvětvené příbuzenstvo opravdu potěšit, usmaží jim na uvítanou obyčejné bramboráky, případně – za pomoci návodu – uvaří knedlíky. Právě tato jídla si za pobytu u nás zamilovali. Pro tyto účely si musí s sebou do Jižní Ameriky ovšem vézt hrubou mouku a majoránku.

„Z brazilských surovin ta jídla nepřipravíte. Mouka tam je jiná. Majoránku vůbec neznají. Takže si do zavazadel vždy před odletem z Prahy balím i je, anebo si beru pokrmy rovnou v prášku,“ vypráví.

Při další rodinné československobrazilské vzpomínce se rovnou hlasitě rozesměje. Tvář táty Edna totiž zůstala zachována i v dějinách filmu. Jeho exotický vzhled, jazykové znalosti se našim umělcům výborně hodily. Zahrál si tak ve dvou kdysi slavných snímcích, Akce Bororo a Hvězda padá vzhůru.

„Jsou to opravdu pidiúlohy. Představoval například kubánského zpěváka. Při druhé roli, kde hledí v dál dalekohledem, si ho máma na plátně v kině dokonce ani nevšimla, trochu se pak naštval,“ uzavírá pobaveně.