Aňa Geislerová: Vysedávání v kavárnách je součástí mého vzdělání

Velmi často si říkám, že už nikdy něco neudělám. Třeba už nikdy nebudu jíst v noci, už nikdy nevstanu pozdě, už nikdy se nebudu bavit s novináři… A jak sama vidíte, je to jen takový běžný proces popírání reality.

Tak teď nevím, jestli vám dobře rozumím. Podle mě je rozvod kvůli nevěře poměrně racionální, a ne vyhrocený. Nevěra je nejhorší v tom, že vám vezme důvěru v toho druhého a strašně poníží kvalitu vztahu. A obráceně: vy někomu lžete do očí, podvádíte ho, a to je neodpustitelné. Ale samozřejmě že svět není jen černá a bílá a vztahy jsou komplikovanější než ty, co známe z pohádek. Někomu možná stačí jen duševní monogamie. Tohle má každý asi nastavené jinak.

Trochu už mě na to nebaví odpovídat. Momentálně se už věnuju jiným věcem, ale dobře. Protestovala jsem hlavně proti tomu, jakým způsobem se mnou jako s voličem o tomhle tématu volení zastupitelé komunikovali. Bylo to ostudné a cítila jsem, že chci vyjádřit svoji nespokojenost. Jestliže mě někdo zastupuje a jsem to já, kdo rozhodoval o tom, kdo to bude, tak chci, aby se mnou ten zastupitel adekvátně komunikoval. Ne že se všem před volbami leze do zadku a pak dostanete hadrem přes čumák se slovy: tak dík, a teď už se nám do toho nepleťte. To je to, co mi vadilo nejvíc. Tečka.

Líbí se mi velmi a strašně mi tu chybí. Ta budova patří na Letnou a já doufám, že se toho dožiju. A pokud by vás zajímalo aktuální téma mojí angažovanosti, tak mám u sebe petici za zvýšení trestní sazby za řízení v opilosti a způsobení újmy na zdraví a zabití.

Na základě konkrétního případu, který se stal u Prahy. Řidič řídil opilý a bez řidičáku. Ten mu byl odebrán právě za řízení v opilosti. No a zabil malou holčičku a jejího bratra zranil. Soud mu dal dva a půl roku! Že prý není pro společnost tak nebezpečný, protože zůstal na místě činu a neodjel. Ten člověk měl dvě promile a nemohl ani chodit! Takže by mě vážně zajímalo, co by musel ještě udělat, aby se jevil jako nebezpečný. Asi ještě pár lidí přejet. Nebo rodin? Ta petice má už pět tisíc podpisů.

Když jste se ptala... A pak je tu sdružení Oáza pro mentálně postižené, a to zoufale potřebuje pomoc. Deset tisíc korun pokryje náklady jednoho klienta na jeden rok. Pokud někdo chcete pomoct… Prosím.

Je to součástí mého vzdělání! A dodnes z toho těžím. A díky cukrárně mám i atestaci.

Den sem, den tam… Kdo by to počítal?

Napsala jsem kdysi na výlohu „snídejte u nás šampaňské“ a můj muž řekl, že je to v bývalé dělnické čtvrti provokace. A pak z toho udělal název cukrárny. Nicméně snídat šampaňské znamená začínat den s radostí a bezstarostně, ne?

Razím heslo, že bublinky okysličují mozek, a tak je to vlastně součást ranní rozcvičky. Zkrátka snídat šampaňské je představa idyly.

O tom dost často přemýšlím a myslím, že je to stejné. My se ale trochu snažíme o nějaký koncept. Je to sice pořád chaos, ale promyšlený. Taky dost přemýšlím o tom, co bylo pro mě jako pro dítě nejzajímavější a nejdůležitější. Mám pocit, že to si vlastně dítě zvolí samo. Jeho povaha určí, co z toho, co dostává, je pro něj nejdůležitější. Asi to nemůžeme moc ovlivnit.

Ano.

Jo i ne. Jsou oba ve znamení Lva, a tak jsou jejich ega opravdu dost vyšponovaná. V tom se podobají. Ale jinak jsou jiní.

No jasně. Občas se chovám spíš jako táta. Máma asi byla klidnější, a tak v těch vypjatějších, výchovně náročnějších chvílích mi naskakuje táta.

Používám slova jako „varuju tě“ nebo „škoda rány, která vedle padá“. Mám tyhle průpovídky ráda.

Já. Ale je zajímavé, že děti říkají, že on.

Byla jsem v transu. Řekla bych, že to byla zčásti euforie a zčásti šok.

Zvykla a už zas odvykla.

Já miluju divadlo, ale mám strach z toho, kolik času bere. Věřím ovšem, že jednou opravdu přijde taková role, kterou nedokážu odmítnout, a bude to pro mě zas nový svět. Pro začátek jsem se zúčastnila improvizačního workshopu Simony Babčákové v Dejvickém divadle, a to je teda formát, který miluju. Když jsem krátce chodila na konzervatoř Jaroslava Ježka, byl mým učitelem Jarda Dušek. Tenkrát mi to nešlo.

Necítila jsem se v pohodě. Měla jsem strach o sobě něco nevědomky prozradit, ale teď už se tolik neprožívám. Naopak bych čekala, že se sama o sobě něco dozvím.

To je snad samozřejmostí! (směje se) Já piju jedině ledovce a jedině ty, které tajou na tělech polonahých mulatů. Jinak to nemá ten pravý šmak… A cesta od karavanu na plac musí být posypaná okvětními lístky tulipánů a minimálně dvoučlenný dav mi musí provolávat slávu. Jinak nehraju.

Když to říkáte takhle zredukovaně, jako seznam událostí, zní to tak banálně a nesmyslně! Nechce se mi o tom takhle mluvit. Vy byste mi asi taky neodcitovala seznam svých slabin. Každý rozhovor, co člověk udělá, je jako bumerang. Fakt bych si je měla zakázat.

Ano.

Ne.

Je to jejich naprostý idol a skoro se o něj perou. On má hrozně hezký a jemný humor, jako táta. A zároveň sílu po mámě. A tak se jim vůbec nedivím.

A ještě jste zapomněla na práci, na vlastní módní kolekci, psaní scénáře k udílení cen Magnezie Litera, snídání šampaňského, dobývání světovlády, sebekontrolu, volejbal a tak dále a tak dále. Budete se divit, ale chůvu nemáme. A přitom i já sama bych si přála jednu pro sebe.

Ano. Sotva stačíme doslavit narozeniny nás všech i dětí, tchyní a babičky, už je rok pryč a slaví se znova. Je nás opravdu tak moc, že květen je snad jediný měsíc, kdy nikdo nic neslaví. Snad se nepletu. Na fotkách z oslav se orientujeme jen podle květin. Tulipány? Jo, to byly Ančiny narozeniny. Astry? Tak to byla máma.