Alžběta Malá: V otázce sexuálního násilí musíme být hyperkorektní

Prozradila jste, že máte sama zkušenost se sexuálním obtěžováním. Má podle vás tento seriál, ve kterém hrajete dívku, která byla znásilněna, sílu něco změnit?

Určitě má. Psalo mi mnoho lidí, že se jich příběh hluboce dotkl. Dojaly mě dopisy od žen i o generaci starších, než jsem já. Bylo z nich cítit, že by si přály, aby byla společnost k těmto tématům otevřenější mnohem dřív. Lidé to také často vnímali jako realistický vhled do světa mých vrstevníků. To mi řekla například i moje babička a prababička.

Taky jsem ale někdy slýchala, že pachatelé sexuálního násilí si tenhle seriál nikdy nepustí, a proto se nic nezmění. Ale my jako společnost musíme takové jednání odsoudit, proto má smysl točit takové věci.

V tomto směru musíme být hyperkorektní a naléhaví. Musíme neustále uvádět na pravou míru, co všechno sexuální násilí znamená a jak může vypadat. Rozbíjet představy - stereotypy - o tom, jak vypadá oběť a útočník.

Podobnou postavu jste ztvárnila v minisérii Guru - hrála jste jednu z obětí guru Marka v podání Vojty Kotka. Marek má předobraz v reálné osobě Jaroslavu Dobešovi, který na svých stoupenkyních prováděl „duchovní rituály“, ale ve skutečnosti je znásilňoval. Brala jste roli jako průlomovou?

Průlomová pro mě byla Tereza z Pěti let. Ta byla komplexnější, pestřejší a mojí duši bližší.

Oba seriály si vyžádaly sexuální scény, ač citlivě podané. Bylo to obtížné?

Musím říct, že ani tolik ne. Intimita může pro každého znamenat něco jiného, každý na to nahlíží přes svůj filtr a ne vždy to obě strany vnímají stejně. Takže za nejdůležitější považuju o tom mluvit. A vždy dopředu.

U Pěti let jsme o tom dostatečně hovořili a na místě jen pilovali. Režisér Vondrášek vytvořil prostředí, ve kterém jsem se cítila neuvěřitelně bezpečně. V Guruovi jsem tu scénu zase hrála se svým přítelem. Bylo fajn mít tam oporu.

Loni jste se na obrazovce objevovala často, v posledním díle Marie Terezie jste se představila jako dcera císařovny Marianna.

Bylo to pro mě první natáčení mimo studentské snímky. Zároveň šlo o mezinárodní koprodukci, což bylo příjemné zažít. Natáčelo se v Kroměříži, ve Valticích… Byla to tedy i taková kulturní tour. Dobové kostýmy i lokace dokážou člověka opravdu přenést jinam. A točili to lidé s velkou lehkostí a radostí. Moc ráda na to vzpomínám.

Dostala jste se také do obsazení, byť nemluvené role, netflixového velkofilmu Na západní frontě klid, který měl premiéru v říjnu. Kde vás v něm najdeme?

Zhruba v první třetině, ve chvíli, kdy ústřední hrdinové v dálce zahlédnou tři francouzské dívky jdoucí přes pole. Je to takový hezký moment, kdy se jim zasteskne po normálním životě, ženách, zábavě… Pro mě to nebyl žádný velký výkon, spíše zážitek, že jsem mohla sledovat projekt, kde se točí jedna scéna celý den.

Jak náročný byl v tomto případě casting?

Během covidové karantény jsem doma s přítelem natočila self-tape (video, které se posílá na konkurz místo živé účasti). Ve scéně jsme měly s ostatními dívkami prát prádlo, jak to ostatně stojí v knižní předloze. Tak jsem si vzala kýbl, ždímala hadr a něco hulákala. V karanténě to bylo docela osvěžující vytržení a rovnou jsem nám pak vytřela podlahu.

Můžete si jako herečka dovolit odmítnout roli, která vám nesedí?

Připadá mi přirozené vybírat si v každé profesi. Víc mě udivuje, jak je na to někdy kriticky nahlíženo. Vládne tu nějaké obecné přesvědčení, že herec by měl jít do všeho a být za to vděčný. Tomu upřímně nerozumím.

Přece chci, aby mě ta práce bavila, takže potřebuju vědět, do čeho a s kým jdu. Jak strávím čas. Co podporuju a co říkám světu. Hrát v něčem, čemu nevěřím, je pro mě trauma.

Jsem si vědoma toho, že při téhle profesi budu vždycky závislá na druhých a že mě projekty, o kterých sním, v téhle zemi pravděpodobně nemohou souvisle živit.

Třeba aktuálně mám před sebou jedno velké volno. To je něco, s čím se svým přístupem musím počítat.

Přemýšlím teď, jakou další činnost si přibrat, abych se uživila a nemusela jen čekat, kdy mi dá někdo práci. Z toho bych se zbláznila. Nevadilo by mi chvíli dělat něco úplně jiného. Bavilo by mě i nějaké řemeslo.

Jaké třeba?

Chtěla bych se vrátit k šití. To vnímám jako spojení řemesla a umění. Vyhovovala by mi i rovnováha mezi prací, kde jsem o samotě, a prací ve filmu či divadle, kde je naopak člověk neustále obklopený dalšími lidmi a vjemy. Myslím, že tuhle rovnováhu v životě potřebuju. Taky mám ráda keramiku a jednu dobu mě lákalo zkusit si sklářství.

Na střední škole jste studovala scénickou tvorbu a grafický design. Co vás vlastně zavedlo k herectví?

Jednou mi jeden středoškolský profesor řekl, že vzhledem k mé nepozornosti na hodinách bych se měla dát na herectví. Vystřídala jsem několik škol i oborů. Neměla jsem ponětí, co se sebou. Jednoho dne jsem si na profesorova slova vzpomněla a zkusila se přihlásit na DAMU.

Jaké školy jste vystřídala?

Ze scénické tvorby mě po třetím ročníku vyhodili, protože jsem podváděla u zkoušek a sama si psala omluvenky. (směje se) Odmaturovala jsem z grafického designu. Na DAMU mě napoprvé nevzali, tak jsem zamířila na divadelní vědu na filozofickou fakultu. Tam jsem byla rok a napodruhé se dostala na DAMU. Tolik jsem se snažila, abych po jednom roce odešla.

Proč?

Myslím, že jsem vždycky cítila, že to není místo pro mě. Jen mi dlouho trvalo si to přiznat. Měla jsem totiž poprvé v životě pocit, že jsem konečně na té správné škole. Jde o prestižní instituci. Rychle jsem pocítila okolní obdiv a očekávání. Bylo to takové pohlazení mého sebevědomí. Nicméně rychle promluvil můj vnitřní hlas a řekl, ne, tudy ne, ještě jinak.

Měla jsem pak někdy dojem, že pro mě neexistuje místo. Ale vím, že to tak není. Učinit rozhodnutí opustit DAMU vlastně nebylo tak těžké. Co mě tížilo víc, byla reakce širšího okolí. Ačkoliv těch kladných reakcí bylo víc, mám někdy tendenci do sebe víc vstřebávat ty negativní. Odejít ze školy, která je mnohými vnímána jako jediná možná cesta k herectví, to bylo pro mnoho lidí nepochopitelné.

Pro mě je těžké zůstávat na místě, kde se necítím dobře a které ve mně touhu tvořit spíše zavírá. A tím vůbec nezpochybňuju kvality, které DAMU bezpochyby má. Jen je to velmi specifické místo, které už z podstaty nemůže být pro každého. Poznala jsem tam ale mnoho pro mě důležitých lidí, kteří mi, věřím, zůstanou.

Jevištní zkušenosti jste nasbírala v bytovém divadle H2O spolku Oldstars. Mimo něj se ale před živým obecenstvem moc neukazujete…

Jestli mě teď něco píchá u srdce, je to stesk po divadle. Tím, že jsem opustila DAMU, jsem si asi pár dveří zavřela, ale věřím, že ne všechny. Divadlo miluju a těším se, až na jeviště znovu vkročím. Opravdu moc.

Umělecké kořeny ve vaší rodině sahají daleko. Moc se neví, že jste pravnučkou Ilji Prachaře, který zemřel krátce po vašich osmých narozeninách. Informaci jsem našla na internetu a následně mi ji potvrdila vaše agentka. Kdo to zveřejnil?

Já vůbec nevím! (směje se) Vědělo to jen pár lidí z mého okolí. Neviděla jsem důvod o tom veřejně promluvit, ale bylo mi jasné, že to jednou praskne.

Jak na pradědečka vzpomínáte?

S láskou. Byl neuvěřitelně laskavý a klidný. Zároveň sprostý, ale tak hezky. Vždycky si vybavím, jak sedí na zahradě na naší chalupě v Doubici na severu Čech, kterou koupili s prababičkou Janou Prachařovou.

Vyprávěla mi, jak z toho původně polorozpadlého domku byla zděšená. Praděda byl ale přesvědčený, že ho musí koupit. Prý už tam jednou byl. Intenzivně si taky pamatuju na jejich vzájemnou lásku. A jak jsem mu nosila na zahradu pivo. Byl na chalupě moc rád.

Jezdíte do Doubice i teď?

Ano. Je to středobod rodinných setkávání a krásné místo plné kultury a přírody.

Pradědečka nezapřete ani v obličeji. Porovnávala jsem jeho fotky z mládí s vašimi a vidím velice podobné rysy. Vnímáte to taky tak?

To mě nikdy nenapadlo. Ale pokud vidíte podobné rysy, jedině mě to těší.

Které jeho role máte nejraději?

Nejradši ho mám ve filmech Spalovač mrtvol, Kam slunce nechodí, Transport z ráje nebo ve staré černobílé Popelce. Nejvíc mě mrzí, že jsem ho nestihla v divadle.

Většinou si přitom lidé vybaví Trautenberka…

Ano, tuším ale, že pro pradědečka byla role v Krkonošských pohádkách trochu prokletím. Myslím, že byl naprosto právem pyšnější na jiné své role. A že jich bylo!

Vašimi vzdálenými příbuznými jsou David a Jakub Prachařovi. Udržujete spolu kontakt?

Vídáme se právě v Doubici. Nachází se tam i Fabrika a nově galerie Cifra, kulturní prostory, kam oba jezdí hrát. Na Davida se snažím chodit pravidelně do divadla. Málokdo to ví, ale vyřezává i krásné dřevěné sochy a maluje obrazy. Vážím si jeho práce a oddanosti k opravdovému umění. Takovému, u něhož bych si přála, aby ho tu bylo víc.

A obráceně, sleduje David Prachař vaši tvorbu?

Viděl Pět let a psali jsme si o tom. Byla to dlouhá osobní zpráva, víc o ní říkat nebudu. Ale jeho poznatků si vždy vážím a pamatuju na ně.

Letos na podzim vás uvidíme v dramatu Bratři o případu Mašínů, kde hrajete přítelkyni mladšího Josefa v podání Oskara Hese. Co mi o své postavě můžete prozradit?

Není to rozsáhlá role. Je důležitá pro postavu Josefa Mašína, tedy Oskara Hese. Vnímám ji jako symbol lásky, mládí a vášně, který kontrastuje s dramatickými válečnými událostmi. S Tomášem Mašínem, režisérem, se mi moc hezky pracovalo a kluci tam myslím vydali duši.

Pohled na činy Ctirada a Josefa Mašínových rozděluje národ. Udělala jste si na ně při práci na projektu názor?

Intenzivně jsem si o nich četla. Některé kroky odsuzuji, jiným rozumím. Možná že se mi po zhlédnutí výsledného filmu názor zocelí.