Alžběta Ferencová: Sním si svůj evropský sen

Našla jsem si vaši hudbu na Spotify a musím upřímně říct, že mě ihned chytla vaše písnička Hold Me. Co pro vás tahle skladba znamená?

Znamená pro mě opravdu moc stejně jako celé album Burning Light. Zvláštní přitom je, že zrovna Hold Me kdekdo z mého muzikantského okolí považoval za příliš složitou píseň na to, aby se z ní mohl stát hit. Přesto na ni spousta lidí od první chvíle reaguje stejně jako vy. Proto stále věřím, že ta píseň má velký potenciál. Kdyby se dostala někam do zahraničí, klidně by to pro mě mohla být přelomová věc.

Za jakých okolností vznikala?

Napsali jsme ji společně s Milanem Andréem, který produkoval celé moje album Burning Light a také na něm zpívá. Vznikla v období, kdy mi nebylo moc dobře, při pandemii. Tehdy jsem během lockdownů cítila, že mi uniká všechno, o co jsem dvanáct let usilovala.

Byla jsem doma, nemohla pracovat, propadala úzkostem. Jednou jsem krátce po lockdownu procházela ulicemi a přitom jsem si všimla, jak moc se lidé během těch předchozích měsíců odcizili. Seděli opět v restauracích, ale moc si nepovídali, neusmívali se. Cítila jsem z nich stejný smutek a úzkost, které trápily mě. Mluvila jsem o tom pak i s Milanem a z toho našeho rozhovoru nakonec zcela přirozeně vznikla píseň.

Nejste jen zpěvačka a tanečnice, ale nedávno jste začala taky hrát. Poprvé jste se postavila před kameru ve slovenském seriálu Iveta, který napsal Petr Kolečko, autor populárního českého seriálu Most!. Čím vás scénář zaujal?

Na první pohled sice vypadá jako jednoduchý příběh dívky, která se chce stát modelkou, ale otevírá velmi zásadní témata, která lidé na Slovensku stále ještě těžko zpracovávají. Poukazuje na pokrytectví křesťanské komunity, otevírá vztah majority k Romům. Seriál ukazuje i rozdíly mezi bohatší, západní částí země a chudým východem. Kromě toho poprvé byla hlavní a zároveň nejpozitivnější postava celého seriálu romského původu. Už během vysílání z toho všeho bylo hodně Slováků rozčilených, dokonce se to rozebíralo v parlamentu.

Čím dokázal seriál proniknout až mezi poslance?

Řešilo se například, že je až moc progresivní, ale především se východoslovenský Trebišov urazil, že jsme ho vylíčili příliš negativně jako nějakou zapadlou díru. Jenže se na seriál nepodívali až do konce, kde se pak najednou ukáže, že postavy v Trebišově jsou vlastně mnohem lepší než ty z Bratislavy.

Pozdvižení jsme ale způsobili hlavně tím, že jsme chtěli divákům ukázat, co se na Slovensku doopravdy děje, že na východě lidé někdy doslova nemají co jíst.

A zrovna Trebišov je ve skutečnosti město, kde se šíří syfilis a mezi prostitutkami najdete i devítileté holčičky. A oni se urazí, řeší to v parlamentu a ještě hrozí televizi pokutou?

Za ten seriál padla pokuta?

Chválabohu nakonec ne. Ono se ostatně taky rychle ukázalo, že všechno je to pravda.

Do té doby jste nehrála, měla jste zkušenosti jen z moderování. Neměla jste obavy tu nabídku přijmout?

Bála jsem se opravdu hodně, protože jsem velmi opatrný člověk, mám sklony všechno moc promýšlet. Jiní lidé, když s něčím začínají, nemají problém s představou, že napoprvé něco zvládnou třeba jen na padesát procent a časem se nějak vypracují.

Kdežto já žiji pořád s pocitem, že musím být dobrá okamžitě na sto dvacet procent, abych si vůbec mohla dovolit s něčím začít. Přesto mě herectví hodně lákalo, a když jsem se dozvěděla, že seriál bude režírovat Jan Hřebejk, šla jsem do toho.

Rozhodla tedy nakonec osobnost režiséra?

Ano, měla jsem k němu velkou důvěru, že mě jako začínající herečku citlivě povede. A za to mu musím poděkovat, protože nejen na Slovensku, ale i tady v Česku jsem měla na svoji první roli velmi pěkné ohlasy. Není to ale jen zásluha režiséra, protože jsem byla na place hozena do vody s těmi nejlepšími slovenskými herci. Během natáčení jsem tak měla příležitost se toho od nich dost naučit.

Čím ještě pro vás byla ta role zajímavá?

Sedla mi i proto, že jsem vlastně hrála o svém životě. Petr Kolečko se inspiroval příběhem své přítelkyně, teď už manželky, Anety Vignerové, která pochází z chudšího východu země, odešla do Prahy a stala se modelkou. A mně se stalo totéž a ještě jsem navíc skutečně Romka.

Jako modelka i moderátorka jste se na Slovensku setkala i s negativním přijetím právě kvůli svému romskému původu. Tentokrát to bylo jiné?

Samozřejmě se i tentokrát našla skupina diváků, která mi psala nepříjemné zprávy, ale většinou to byli lidé, kteří si mě prostě ztotožnili s postavou a reagovali tím na dění v seriálu. Je to až neuvěřitelné, ale tohle se skutečně děje. (usmívá se)

Bohužel opět jsem se ale setkala taky s názory, že „Romka dostala šanci, využila ji dobře, ukázala, že je talentovaná, fajn, ale už to stačilo“. Takové reakce mě vždycky moc mrzí a přijdou mi naprosto absurdní.

Trochu mi to připomíná pokrytecké reakce na sexuální menšiny. Taky se někteří lidé nechávají slyšet: „Mně homosexuálové a lesby nevadí, ale proč se musím dívat, jak se drží na ulici za ruce.“

Takové řeči jsou na Slovensku dost časté, asi častější než tady v Česku. Mně to vždy přijde, že se někteří lidé nejspíš bojí lásky. Nechápu to.

Po Ivetě jste dostala další televizní nabídku, na komediální krimiseriál Policie Hvar, který nedávno odvysílala televize Nova. Jak jste se cítila jako komediální herečka?

Natáčení bylo moc fajn, pořád ještě jsem toho plná, ale já si o sobě vůbec nemyslím, že jsem vtipná. Spousta lidí mi říká, že jsem, ale já mám spíš sklony k melancholii a smutku, nejsem zrovna veselý člověk. Připadá mi to tedy jako paradox.

Zaujala mě vaše zmínka o pocitu, že musíte být dobrá na sto dvacet procent, abyste se mohla vůbec do něčeho pustit. Tušíte, kde se to vzalo?

Ve škole. Byla jsem jediná Romka v ročníku v základní jazykové škole v Prešově a moje sestra také. Obě nás od začátku učitelé vedli k tomu, že bílé děti mohou být dobré na sto procent, nebo ani nemusí být, a budou v pohodě. Kdežto my se musíme snažit mnohem víc. První dvojku jsem myslím dostala až někdy v osmé třídě.

Jak jste tenhle přístup učitelů tehdy vnímala?

Jako křivdu, byl to pro mě velmi tvrdý začátek. Ale teď, když jsem starší, vlastně můžu říct, že mám na základní školu ty nejlepší vzpomínky. Pochopila jsem taky, proč na mě učitelé byli tak tvrdí. Viděli, že mám nějaký potenciál, a nechtěli, abych ho zahodila, jako se to stává mnoha romským dětem.

Myslím, že požadavek odvádět automaticky větší výkon než ostatní mě bude provázet až do konce života. Mně prostě nestačí, abych něco dělala jen s tím, že to může být docela dobré. Musím jít až na hranici, protože mám zkušenost, že teprve tehdy to lidé ocení.

Jak se k tomu stavěli vaši rodiče?

Vlastně docela stejně jako učitelé.

Vaše maminka byla učitelka a prababička Elena Lacková první romská spisovatelka na Slovensku. Podporovala u vás rodina umělecké sklony?

Ne, rodiče si zrovna moc nepřáli, abychom se my děti věnovaly umění.

Viděli v tom nejistou budoucnost?

Možná taky, ale hlavně chtěli, abychom se zaměřili na něco jiného, než v čem bývají Romové tradičně dobří, tedy v hudbě, zpěvu, tanci. Nejvíc bych je asi potěšila, kdybych chtěla studovat pedagogiku, práva nebo medicínu. Kdybych se tedy snažila dokázat něco, co není pro romskou komunitu typické. Jenže mě to odjakživa táhlo nejvíc k tanci. A tak z toho byl nakonec velký boj mezi mnou a mojí rodinou.

Nakonec jste si to prosadila, jste tanečnice, zpěvačka, moderátorka a teď i herečka. V jakém oboru se cítíte nejlépe?

Stále ještě se cítím nejpřirozeněji právě při tanci. Zpěv a herectví mě taky moc baví, ale tanec u sebe vnímám jako něco, čemu lidé říkají dar od boha. Nejspíš mi to opravdu bylo nějak dáno.

Vedete taneční kurzy, kde se snažíte lidem ukázat, že pohyb je pro každého člověka ten nejpřirozenější výraz a že pro taneční improvizaci nepotřebuje mít zvláštní talent. Jak tenhle váš projekt vznikl?

Celý život jsem tančila profesionálně, ale pak jsem před sedmi lety vážně onemocněla. Měla jsem boreliózu a nezvládala jsem pomalu ani chodit, natož tancovat. Když jsem se pak začala konečně pomalu uzdravovat, nedokázala jsem jít na žádný taneční trénink, protože jsem se styděla. Bála jsem se, že ho nezvládnu.

Po nějaké době mi ale tanec už tolik chyběl, až jsem nakonec s jedním kamarádem natočila pár videí, dali jsme je na sociální sítě a strhlo se něco neuvěřitelného. A tak jsem si potom dala s malou dušičkou inzerát, že chci zase začít trénovat, jestli se ke mně nechce někdo přidat.

Nedávno jste měla premiéru v pražském Národním divadle, hostujete tam v divadelní adaptaci románu Klause Manna Mefisto. Jak k té spolupráci došlo?

Myslím, že šlo nejspíš o zvláštní, šťastnou shodu okolností. Inscenaci totiž režíruje slovenský režisér Marián Amsler a ten zřejmě viděl seriál Iveta. Byla to od tvůrců hodně odvážná nabídka a já jsem musela překonat velké obavy. Jak se říká, byla to výzva. Ale nakonec jsem do toho šla - a od té chvíle se pořád bojím. (směje se)

Jaké to je, stát na jevišti před tak velkým sálem?

Musela jsem se především začít učit mluvit víc nahlas, to je pro mě hodně nezvyklé. Všimla jsem si, že moji noví herečtí kolegové mluví mnohem hlasitěji i ve skutečnosti.

Co by na vaši uměleckou dráhu asi řekla vaše prababička, spisovatelka a také autorka první romské divadelní hry?

Nevím, ale doufám, že by byla hrdá. Myslím, že na to Národní divadlo by byla hrdá určitě.

Vy jste ji ještě stihla aspoň trochu poznat. Zemřela, když vám bylo jedenáct let. Myslíte, že ona by na rozdíl od rodičů vaše umělecké sklony podpořila?

Nejspíš ne, asi by měla podobný postoj jako moji rodiče. Ona dost žila tím, že pomáhala jiným lidem, celé romské komunitě. Moje rodina dokonce mívala často pocit, že se mnohem víc věnuje jiným dětem než svým vlastním a potom i vnoučatům. Zřejmě to byla pravda. Řekla bych, že ji k tomu nejspíš vedl pocit odpovědnosti. Věděla, že má v rukách nástroj, díky němuž jí lidé naslouchají. Vážili si jí, a právě proto pro ně mohla hodně udělat.

Viděla jste někdy její divadelní hru Hořící cikánský tábor? 

Dokonce ve dvou verzích, v jedné z nich hráli moji příbuzní, strýc a teta, kteří byli členy romského divadla v Košicích. Teta, která tehdy ztvárnila jednu z hlavních postav, je velmi šikovná a talentovaná. Žije ve Vídni, učí na vysoké škole romistiku a zpěv.

Pro mě to byla tenkrát opravdu velká událost, vzpomínám si, jak jsme jeli na představení, ale byla jsem ještě dost malá a tehdy jsem vůbec netušila, že autorkou je moje prababička.

Poslední dobou občas přemýšlím, jestli bychom tu hru nemohli i obnovit. Ale nevím, jestli by dnes byla ještě relevantní, jestli by nebylo třeba něco přidat nebo nějak obměnit. Tehdy to však pro mě bylo působivé představení.

Hra se věnuje romskému holokaustu během druhé světové války. Na život slovenských Romů během této doby Elena Lacková vzpomíná i ve své knize Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Kdy jste ji četla poprvé?

Asi tak před pěti lety. Jenže tehdy jsem ji měla k dispozici pouze v češtině, nečetlo se mi to úplně nejlíp, a tak jsem ji po čase odložila. Znovu jsem se k ní vrátila, až když asi před třemi lety vyšla i slovensky.

Mnoho věcí, o kterých v ní píše, jsem netušila. Dokud jsem byla malá, prarodiče ani rodiče nikdy ve vzpomínkách nešli do takových detailů, a sotva jsem dospěla, odstěhovala jsem se a nějak jsem to tehdy ani neřešila.

O čem jste například neměla tušení?

Například jak vzniklo, že slovenští Romové začali žít v osadách. Před válkou byli sice chudí a žili skromně, ale měli aspoň prosté domovy. Jenže za války je úřady z jejich domků prostě vyhnaly do lesa, kde pak přežívali v jámách.

Když jsem se začala tohle všechno postupně dozvídat, došlo mi, jak musela být prababička odvážná, jestliže za takovýchto okolností brzy po válce začala psát a založila divadlo. Kéž bych měla její odvahu.

Do jaké míry je pro vás romský původ vaše vlastní téma a do jaké míry vám ho vlastně stále připomíná okolí?

To je těžká otázka, každopádně bych v tom moc ráda konečně našla rovnováhu. Jsem samozřejmě Romka a jsem na to hrdá, jenže na druhou stranu nemusí třeba slovenský bulvár v každém titulku zdůrazňovat, že jsem „exotická“ a podobně.

Vyzdvihuje se snad všude, že herečka Zuzana Mauréry je běloška? Už toho bylo opravdu moc, začala jsem s tím tedy trošku bojovat a naštěstí se to maličko zlepšilo. Chtěla bych najít nějakou zlatou střední cestu.

Zmínila jste se o naději, že byste se jako zpěvačka mohla uplatnit v zahraničí. Máte už nějaké konkrétní plány?

Jsem samozřejmě realista, nežiji americký sen a nemyslím si, že by ze mě mohla být třeba Beyoncé, ale doufám, že moje hudba by mohla zaujmout publikum třeba v Belgii, v Paříži, Německu nebo Polsku.

Sním si tedy svůj evropský sen a momentálně to vypadá, že příští rok bychom mohli v zahraničí uspořádat nějaké koncerty. Ráda bych hrála v menších klubech a divadlech pro lidi, kteří mají rádi kvalitní hudbu, a věnovala se jí po celý zbytek života, tak dlouho, dokud budu moct.