Alternativní sauny aneb Od rozpálených kamen rovnou do řeky

Zablácenou polní cestou podél královéhradeckého břehu Labe se začátkem ledna dostávám na louku, na níž stojí miniaturní domečky severského vzezření, z nichž jeden připomíná položený sud, a mezi nimi pár karavanů. Nad vstupem do prostředního karavanu fungujícího coby takzvaná kulturní osvěžovna a odpočívárna se skví nápis NUUK.

Podle instrukcí si ve skříňce v zadním přívěsu ponechávám osobní věci, oblečení i boty. Bát se o ně nemusím, na bezpečnost dohlíží místní topič a zároveň barman. Zahaluji se do prostěradla, nazouvám si vypůjčené přezůvky, popadnu ručník a vydávám se přes kus louky do většího ze dvou miniaturních domečků skýtajících finskou saunu. Menší z nich zůstává kvůli skromnému počtu návštěvníků neroztopená.

Vstupuji a okamžitě mě porazí horko. Zdraví mě muž ve středních letech trůnící na nejvyšším patře. Zatímco venku panuje okolo osmi stupňů Celsia, vevnitř se teplota blíží stovce. I kvůli mínění evidentně znalého spolusaunéra se snažím nebýt bačkora a vydržet, co nejdéle to jde.

Upovídaný chlapík mi sděluje, že relaxuje už několik hodin. Právě si dává sedmé kolečko, zatímco jeho předškolní dcerka spí v odpočívárně. Sotva se však zmůžu na slovo, smyslové otupení z výhně mi nedovoluje hodnotně konverzovat.

Mazákovi neunikne můj stav a začne sypat podnětné rady, abych se řídila vlastním pocitem a ohřívala se i ochlazovala podle potřeby. Saunování je údajně pro tělo to nejlepší, a když na můj osobní dotaz prozradí, že se živí jako pojišťovací agent, neodporuju mu.

Do řeky si po zahajovacím ohřátí netroufnu, k ochlazení mi stačí polití studenou vodou z konví, které jsou k dispozici na terásce před saunou. Byť se statečně držím jako Tomáš Holý pod tekoucí pumpou ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, třesu se nevýslovnou zimou.

Zpátky do ohřívárny se mi zatím nechce, a tak si jdu přece jen na chvilku odpočinout do „základny“, doplňuju tekutiny nabízené za dobrovolný příspěvek na baru. Je mi neskutečně dobře, jsem uvolněná a skoro klimbám. Byla by ale škoda to teď utnout, a tak se jdu zase rozpálit.

Druhý cyklus je značně pohodovější, a tak v sauně lezu do vyššího patra, kde je tepleji. Na kůži se mi konečně objevují krůpěje potu a vnímám, že jsem žáru přivykla, a obavy se vytrácejí. Zkušený saunař mě přesto varuje, ať se hlídám.

Kamna žhnou blízko lavice, a kdyby mi klesl krevní tlak, mohla bych omdlít, spadnout a ošklivě se popálit. Jeho slova si beru k srdci, zábrany ale mizí a pocítím chuť vrhnout se do Labe nacházejícího se hned za saunou. Rozumnější vnitřní hlas mi domlouvá, abych raději neskákala. Do řeky je to šest schůdků, tři na suchu a polovina pod hladinou.

Čtvrtý krok je nepříjemný, pátý už míň a při šestém se ocitám po pás ve vodě, která je kupodivu průzračná a nezapáchá rybinou. První dojem se těžko popisuje. Šok z pětistupňové řeky střídá euforie. Najednou se vedle mě ozve šplouchnutí. To do vody skočil kolega, který po vyplutí spustí: „Vidíte, já jsem vám říkal, že to nic není…“

NUUK funguje pod taktovkou kamarádek Anety Kohoutové (33) a Natálie Kratochvílové (30) sedmým rokem. Magistru arts managementu Natálii, která k saunování předtím vztah tak docela neměla a dětská fobie z parních lázní se jí drží dodnes, podnítily několikeré studijní pobyty ve Finsku a Švédsku.

„Tam se to zažehlo,“ vypráví o iniciačním zážitku z komunitní sauny pro celou vesnici. Její návštěva je prý pro Skandinávce obdobou hospodského večera, kdy nemají touhu popíjet pivo, jen se s někým potkat. Během pobytu pozvala na dovolenou Anetu, nyní dokončující doktorát z filozofie, a společně obrážely venkovní sauny.

Po návratu do Česka ani jedna neprahla po práci ve velkém týmu, kde by nemohly dělat věci po svém, a tak roku 2016 zažádaly o tehdejší grant na kulturní centra pod záštitou projektu BU2R od pivovaru Budějovický Budvar. Prostor měly otevřít do konce roku.

„Přišlo září a my měly prázdné ruce,“ vzpomíná Aneta. Naštěstí se naskytla schůzka se známým, který nedávno zakoupil pozemek u Labe, pro nějž neměl využití. „Řekly jsme si, proč ne, a za dva měsíce jsme to celé daly do kupy,“ doplňuje Natálie. Na částku 300 tisíc korun jednak získaly grant, část prostředků vybraly prostřednictvím crowdfundingu a něco dodaly i z vlastní kapsy. Větší saunu dostaly darem, „sudovou“ mají v dlouhodobé zápůjčce. S vybavením a nábytkem jim vypomohli přátelé.

Elektřinu, vodovod ani připojení k wifi zde nenaleznete, i když počátečním utopickým nápadem strůjkyň byl i coworkingový prostor (sdílená kancelář). „Naše představa byla, že sem budou chodit lidé s notebooky, na střídačku se saunovat a pracovat. Strašná pitomost,“ připouštějí.

Zjistily, že lidé do sauny chodí vypnout, svou hlavu i mobilní telefon. Od září do května si mohou užít neomezeně dlouhý jednorázový vstup, děti do 12 let za stovku, senioři a studenti za 170 a dospělí za 200 korun.

Nejen přívětivá cena je důvodem, proč NUUK vyhledávají penzisté nebo rodiny s dětmi, kdy se máma s tátou mohou dělit o hlídání. Naprosto se tu prý stírají sociální rozdíly, baví se každý s každým. A přesně takový byl Anetin a Natáliin záměr.

„Přitahuje to tu i otužilce, sportovce, vzniká vždy různorodá skupina se zajímavými diskusemi,“ vysvětluje starší z dvojice. A do Labe skáčou všichni? „No jasně, vždyť proto k nám chodí!“ přitakává Natálie, byť nikoho nenutí.

Pravidla mají obecně volná. Návštěvníci, kterých v saunách může být v jednu chvíli až šestnáct, prý mohou do sauny přijít klidně ve svetru. Respektují, že se někdo stydí, jejich cílem je, aby se každý cítil komfortně. Tomu napomáhá i absence osvětlení, které po setmění zajišťuje jen mihotavý plamen v kamnech.

Nikomu nezakazují mluvit a v sauně dovolují i pivo. Netradičně pojímají také akce pro veřejnost, které jim prostor na pomezí kulturního a sportovního zařízení umožňuje. Kromě pravidelného saunového festivalu Hiki Joki pořádaly mistrovství světa v toastování nebo makrelový tanec.

„Kousek odtud se vyboural kamion plný makrel, a tak jsme je opekli a u toho si zatančili,“ vysvětlují. „Škoda že nejsem z Hradce,“ povzdechnu si nahlas. „To říkají všichni,“ odvětí Natálie.

Saunu do osobitého kulturního programu festivalu VlakFest spojujícího železnici s turistikou a hudbou zařadil Albert Fikáček (34). Nikoli ovšem do jedoucí soupravy, ale odstaveného vagónu umístěného v běžně nepřístupném depu v brněnských Maloměřicích.

„S nápadem jsme zřejmě přišli jako první, ale dočetl jsem se, že si po nás nějaký pán postavil saunu na úzkokolejce ve Finsku,“ tvrdí.

Před dvěma lety si od spolku Kroměřížská dráha za 90 tisíc korun bez započtené daně zakoupil vyřazený služební vůz ČD Cargo, kterým rozšířil svou flotilu festivalových vláčků, jimiž s kamarády a drážními nadšenci vyrazil na výlet třeba do zemí bývalé Jugoslávie.

Sauna je tak přidanou hodnotou doplňující popsaný repertoár. Během lockdownu ji dala dohromady parta několika desítek dobrovolníků, mimo jiné ze skupiny Železniční úderka, kteří na přestavění vagónu pracovali za symbolickou odměnu o víkendech během dvou měsíců.

Podle pětatřicetiletého Zdeňka Procházky, strojaře rekvalifikovaného na strojvedoucího, který měl rekonstrukci na starosti, brali zapojení lidé tuto pomoc jako duševní hygienu v době covidového zmaru.

Většinu stavebních postupů si zjistili na internetových fórech a někdejší stanoviště vlakvedoucího proměnili na saunu až pro patnáct zájemců s přidruženou převlékárnou a improvizovanou sprchou, kde se sice neochladíte tekoucí vodou z hlavice, ale poléváním pitnou vodou z kbelíku. S topením problém neměli – vůz už předtím disponoval kamny na tuhá paliva, pouze vyměnili uhlí za dřevo.

Finančně je podpořili přispěvatelé z veřejné sbírky na serveru donio.cz, od kterých Albert se svým týmem získal čtvrt milionu korun, a potřebných zbývajících padesát tisíc přidal do rozpočtu ze svých zdrojů.

Saunu provozuje především pro známé, kteří se rádi vypotí v atypickém industriálním prostředí na kolejích mezi historickými soupravami. Na její návštěvě včetně ceny se však s Albertem lze domluvit také individuálně, jak informuje na webových stránkách VlakFestu.

Pražané to mají nejblíž do Lázní na lodi v trvale zakotvené lodi (A)void na Rašínově nábřeží u tramvajové zastávky Výtoň. Před dekádou je zpřístupnilo tehdejší studio H3T architekti, dnes atelier HRA. Zakladatelé lodního wellness Vít Šimek a Štěpán Řehoř jsou nadšenci, jimž v metropoli chyběla typická finská sauna topící dřevem, kde by se navíc dalo skočit rovnou do řeky.

„Elektřinu tu sice máme, ale úmyslně kvůli atmosféře nastavujeme přítmí jen s hořícími svíčkami,“ říká jejich spolupracovnice, architektka Martina Kubešová (33), která zde při aktuální mateřské dovolené působí jako provozní.

Sama má k saunám vřelý vztah, s mužem si jednu přírodní postavili i na své chalupě. Jinak jezdívají právě po přírodních saunách, doporučuje mi kupříkladu plovoucí saunu Hidden Retreat na lomu ve vysočinské Lipnici nad Sázavou nebo saunu u horského potoka v Krkonoších na Jeleních loukách, které vznikly podle návrhu jejich studia.

Sauna, kterou Martina spravuje v hlavním městě, pojme až 16 osob, které ji mohou navštěvovat podle počasí od října do března. Jakmile se začne oteplovat, přestává zdejší provoz dávat smysl, ačkoli Finové chodí do sauny celoročně.

Češi to tak nemají, podle Kubešové bývá největší nával v prosinci, především před Vánoci i po svátcích, kdy lidé chodí s obdrženými dárkovými poukazy. Jinak se platí vstupné 160 korun na hodinu plus zvláštní poplatek za půjčené prostěradlo i ručník.

„Když lehce přetáhnete, nebudete hradit další hodinu, ale rozpočítáme vám to na minuty,“ upřesňuje. Rezervace není nutná, ale doporučená, návštěvníci mohou využít systém na webu. Dají se tu zorganizovat akce pro skupiny, od firemních večírků po romantický večer v páru, přičemž cena pak odpovídá celé kapacitě.

Mimo sezonu se na lodi nachází koncertní prostor, celá stavba je totiž rozmontovatelná, takže se vždycky na podzim sestaví, na jaře pak rozloží a odveze pryč.

„Dříve jsme s naším typem sauny bývali jediní, dnes už je po Praze konkurence podobných,“ naráží Martina například na blízký Kayak Beach Bar. Lákadlem je stejně jako v NUUKu koupání v řece, ač se do ní odváží prý jen zhruba polovina návštěvníků. Zbylí se ochlazují v přistavěné kádi s vodou na palubě. Strach ze špinavé řeky prý není namístě.

Nedaleko lodi, respektive pod Vyšehradským železničním mostem, se do Vltavy vlévá Botič, a tím pádem je voda krásně čistá, byť to tak vzhledem k nánosům nepořádku na krajích náplavky mnohdy nevypadá. Saunéři, kteří se při odpočinku mohou kochat fenomenálním nočním výhledem na panorama matky měst, jsou však na lodi přece jen od břehu pár metrů dál.

Pravidla tu opět nemají příliš přísná, plavky by lidé kvůli hygienickým normám pro saunové prostory nosit neměli, ale prioritu má kvůli přímému vstupu do Vltavy hlavně bezpečnost.

„Nic takového, že by se u nás nesmělo mluvit, nevyžadujeme. Bývají dva tábory, někteří si v sauně chtějí povídat, jiní si přejí ticho. Je to na domluvě,“ podotýká Martina, podle níž sem chodí spousta zahraničních turistů včetně Finů, kteří jsou ze zdejší podoby nadšení.

Saunu stejně jako zdejší architekti berou za společenský rituál. Martina by navíc ráda v budoucnu rozjela dětské saunování před otevíračkou v 18 hodin: „Se svými dvěma dětmi chodím do sauny takřka od jejich narození. Čtyřletou dceru z ní musím skoro vytahovat, vůbec se jí nechce ven.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: Sauny

Může se vám hodit na Zboží.cz: Prodej saun