Článek
I když své někdejší školní slohy hodnotí jako poměrně slušné, literární ambice prý nikdy neměla. Pravidelné nedělní příspěvky, kde popisuje peklo, kterým si prošla, se rozhodla půl roku po léčbě psát hlavně kvůli tomu, aby se o tématu začalo mluvit.
To se podařilo do takové míry, že kdyby měla uspokojit všechny diskutující, seděla by u počítače čtyřiadvacet hodin denně. Na druhou stranu se není co divit, když Češi v žebříčcích konzumace alkoholu na hlavu pravidelně obsazují přední příčky.
„Máme zkrátka takovou kulturu. Spousta lidí si dá ráno panáka na tlak, k obědu pivo na slehnutí, k večeři u fotbalu, a pak ještě štamprli na spaní,“ konstatuje útlá žena, která svého času pomáhala statistiky notně navyšovat.
Opilá s kočárkem nejezdila
Preferovala bílé víno a v poslední fázi se dopracovala až k dávce dva a půl litru za den, kterou si nechávala stáčet v nedaleké vinotéce. Přitom na začátku byla jen nevinná chuť se večer, když dá malou dceru spát, trochu uvolnit.
„Jenže to mělo narůstající tendenci. Zjistila jsem, že když si dám skleniček víc, nebudu myslet na to, že se všechno nedaří, jak bych si představovala. Rychle došlo k nárůstu ve spotřebě a ke vzniku závislosti.“
Stav, který by se v normálním případě dal nazvat kocovinou, začal záhy připomínat spíš abstinenční příznaky. Mateřské povinnosti si plnila, a pokud by hrozilo, že by se o dceru nedokázala postarat, dala ji zavčas na hlídání někomu z rodiny.
„Rozhodně jsem nebyla máma na 100 procent, ale nebylo to tak, že bych opilá jezdila s kočárkem. Většinou jsem pila, když jsem malou uspala a věděla, že brzy přijde manžel.“
Jeho komentáře, když v lednici objevil první láhev, Michaelu přiměly k tomu, aby víno začala schovávat. „Flašky jsem měla úplně všude. Za knížkami i v prádelníku. Manžel je naštěstí nehledal tolik, abych musela zacházet do takových extrémů jako moje kamarádka, která měla alkohol schovaný v nádržce na záchodě.“
Své popíjení však před mužem ani jeho rodiči, v jejichž domku tehdy žili, utajit nemohla. „Minimálně to ze mě bylo cítit.“
Bez vytáček a natvrdo
Když s ní poprvé na toto téma manžel promluvil, všechno popírala a tvrdila mu, že přehání. Totéž probíhalo opakovaně s jeho rodiči, kteří se Michaelu snažili přimět k tomu, aby se léčila. Ona si však dala říct až ve chvíli, kdy propila několik dní v kuse a nebyla schopna se zastavit.
„Jakmile jsem začala střízlivět, dělalo se mi tak zle, že jsem to zase rychle zapila. To už jsem měla strach, že umřu. Nikdo z rodiny včetně mojí mámy už nevěděl, co se mnou. Pila jsem v noci, kdy všichni spali, nebo brzo ráno. Nebylo v jejich moci to utnout.“
Když se ocitla na samém dně, neměla už sílu být agresivní, zmítalo jí zoufalství. Ale celé roky předtím byly domácí hádky na denním pořádku. S manželem, se kterým se seznámila na střední škole, zkoušejí svůj vztah hlavně kvůli dceři dát znovu dohromady. „Vůbec to ale není jednoduché, protože toho máme za sebou opravdu hodně.“
Když se rozhodla o problému začít psát, muž ji v tom podpořil. Ani on ale nečekal, že se blog setká s takovou odezvou. „Lidem se líbí, že píšu stručně, jasně, bez vytáček a natvrdo,“ říká autorka Zápisníku alkoholičky. Při líčení svých pocitů a událostí starých několik let nemá k dispozici žádné zápisky, pouze paměť.
„Některé věci prostě z hlavy nevymažete,“ vysvětluje s tím, že text dopředu nepromýšlí. „Co zrovna cítím, že je dobré napsat, to napíšu.“
Z vlastní kapsy
Je docela dobře možné, že za pár let se v blogu dostane do doby, kterou prožívá právě teď, na začátku druhého roku své abstinence.
„Myslím si, že pořád bude o čem psát. Jakmile skončí intenzivní léčba, nastává možná ten nejdůležitější moment, kdy je třeba se začlenit zpátky do života a konfrontovat se s ním. Člověk se vrací do stejné rodinné situace, mezi stejné přátele, což není úplně jednoduché. Během svého doléčování by měl být v intenzivním kontaktu s centrem, kde mu případně můžou pomoct,“ tvrdí Michaela.
Sama má v plánu založit podobné zařízení, jakým prošla. Šlo by o stacionář, kam by klienti docházeli přes den, a noc trávili doma. Museli by ze svého zaplatit kolem 55 tisíc korun.
Psi Michaelu Duffkovou provázejí skoro celý život. Momentálně to jsou dva angličtí buldoci Vilma a Leoš.
„Nejsem zastánkyní toho, aby se léčba závislostí hradila z veřejného pojištění. Do nemoci jsme se propili přece sami,“ vysvětluje. Mluví z ní zkušenost. V centru, kde se léčila zdarma, dokončili terapii pouze čtyři ze třinácti.
„Nevím, jestli by se to stalo v situaci, kdy by museli zaplatit několik desítek tisíc.“
Byla zralá na panáka
Nikdy by si prý netroufla zbavit se závislosti bez odborné pomoci. „Je to nemoc jako kterákoli jiná. Zlomenou nohu si taky nebudete léčit sama. Upřímně si myslím, že abstinence se pouhou vůlí udržovat nedá, a ti, kteří to zvládají, mají můj obrovský obdiv. Člověk se musí dopracovat k důvodu, proč vůbec začal pít, který většinou vězí hluboko v minulosti, a pak si to srovnat v hlavě.“
V centru, kde se léčila, dokončili terapii pouze čtyři ze třinácti.
Pod vedením odborníků dospěla k tomu, že spouštěčem její závislosti byly momenty z doby, kdy jí bylo kolem osmi let. Při vší Michaelině otevřenosti zde narážíme na hranici, za kterou už s ohledem na rodinu nechce jít. Alkoholu propadl i její otec, od něhož s matkou a mladším bratrem odešli. Mužskou roli v rodině tak převzal dědeček z maminčiny strany, jehož smrt zastihla Michaelu hned na začátku odvykací kúry.
„Když záhy zemřel i táta, říkala jsem si: Sakra, teď bych si dala panáka, ačkoli bažením nijak netrpím a na alkohol mám spíš vztek.“ Žádným provokatérům, kteří by ji zvali na skleničku, odolávat naštěstí nemusí.
„Pokud si alkoholik jasně vymezí mantinely, nikdo si to k němu nedovolí. Nevěřím, že je možné pít kontrolovaně, a určitě to nebudu zkoušet,“ říká s odhodláním do konce života abstinovat.
Přesto se její svět netočí jen kolem abstinence. A nic na tom nezměnilo ani ocenění, kterým na sebe ještě více upozornila coby vyléčená alkoholička.
Pracuje jako provozní manažerka v soukromé firmě a v nadačním fondu týkajícím se vzdělávání a osobního rozvoje seniorů. Do velké míry může na obou místech zúročit své vzdělání – absolvovala ekonomiku cestovního ruchu na střední škole.
Před dcerou nic netají
Následného vysokoškolského studia ekonomie musela po necelých třech letech nechat, protože jí v době, kdy otěhotněla, nepovolili individuální plán. Průvodkyně, jako je její maminka, se z ní sice nejspíš nikdy nestane, ale cestovatelské touhy má.
„Chtěla bych se podívat na Transsibiřskou magistrálu, kde mamka průvodcuje, a taky jinam do Asie, která mě láká nejenom dobrým jídlem a tím, že se tam skoro nepije, ale i fascinujícími chrámy zasazenými do zeleně.“
Mezi její další plány patří dálkové studium adiktologie čili vědy zabývající se závislostmi, kterou je možné absolvovat při lékařské fakultě. Když se chce odreagovat, sedne na koně. Jezdectví je její poměrně čerstvé hobby, i když koně ji lákali už od dětství.
„Pro mě je to ideální relaxace. Nehoním se za výkony, a jakmile mám myšlenky jinde než u koně, tak se to hned projeví a zvíře se stane neovladatelným.“
To, čím si prošla, sleduje více než 20 tisíc lidí na Facebooku. Dozví se to jednou i její dítě, kterému jsou nyní čtyři roky? „Dcera ví, co se děje, nic před ní netajíme. Třeba se jednou sama rozhodne, že pít nechce, což by bylo nejlepší, protože dětem alkoholiků se to doporučuje. Ale určitě jí to nebudeme zakazovat,“ konstatuje s nadhledem Michaela.