Článek
Setkáváme se v Knihovně Václava Havla, kam přijela přednášet o svobodě médií. „Vidíte ten krásný úsměv? Tahle fotka Olgu vystihuje. Byla to výjimečná dáma,“ ukazuje mi obálku knihy o první ženě Václava Havla stojící na jedné z tamních polic.
„Vaška znal svět. Olga okouzlovala obyčejné lidi,“ ohlíží se do 80. let, kdy je oba poprvé potkala jako zpravodajka americké tiskové agentury AP. Do tehdejšího Československa vyrážela z Vídně.
Vrátíme-li se spolu v čase. Jaké země jste tehdy měla na starosti?
Pokrývala jsem události v Maďarsku, Československu, Jugoslávii, Rumunsku, Bulharsku a v Albánii. Nejdříve jako řadová zpravodajka, v letech 1987–1998 jsem vídeňskou pobočku, pod niž tyto země spadaly, vedla.
To je záběr. Ale chybí mi v něm východní Německo a Polsko.
Tehdejší východní Německo pokrývaly redakce sídlící v západoněmeckém Frankfurtu nad Mohanem a v Berlíně. V Polsku jsme měli další redakci.
Spadaly pod vás země se slovanskými jazyky, umíte nějaký z nich?
Ano, mluvím rusky. Jinak ovládám vedle rodné angličtiny ještě němčinu, již jsem studovala na univerzitě, a francouzštinu. Všechny jsem také používala při své práci, ale i v soukromém životě. Postupně jsem působila vedle Vídně, kam jsem se vracela, i v Moskvě a v Paříži.
Devět let byla šéfredaktorkou the International Herald Tribune v Paříži.
Předpokládám, že koncem 80. let jste u nás nejčastěji mluvila s lidmi rusky. Mýlím se?
Ruština mi vážně u vás hodně pomáhala. Ovšem nejen ona. Starší lidé ještě občas ovládali němčinu. K ruce jsem samozřejmě měla i své české kolegy, Ondřeje Hejmu a Naďu Rybářovou.
Pracovala jsem hodně také se skvělou Ivou Drápalovou. Možná ji znáte, možná ne. Pro mou práci byla ale hodně důležitá. Znala jsem i další lidi mimo AP, kteří mi pomáhali, třeba Michaela Žantovského (dnes je ředitelem Knihovny Václava Havla - pozn. red.).
Právě on je desítky let spojený s disentem, Václavem Havlem. Od kdy ho znáte?
Myslíte Michaela?
Ano.
Potkali jsme se poprvé někdy koncem roku 1987, v tehdejším Československu.
Vzpomenete si ještě, jak na vás moje země působila, když jste sem prvně přijela?
Úplně poprvé jsem k vám dorazila v prosinci 1981. Tehdy jsem jako čerstvá posila AP vyrazila psát o událostech v Polsku, kde tamní úřady právě vyhlásily válečný stav. Při cestě jsem stavěla i v Praze. Pamatuji si, že sněžilo, město na mě působilo depresivně, beznadějně...
Pak jsem se k vám vracela v dalších letech, například v roce 1982 nebo v roce 1983. To už jsem ale pracovala v Sovětském svazu. Měla jsem to štěstí, že jsem tam zažila nástup Michaila Gorbačova k moci. Právě on dokázal zcela změnit vztahy ve východním bloku, i jeho vztahy se světem.
Přímo v Moskvě jsem až do roku 1987 sledovala, jak lidé typu Gustav Husák ztrácí svou přirozenou oporu v Moskvě. Začali bruslit na tenkém ledě. Sovětské zbraně, sovětská moc už nebyly ochotné je zachraňovat.
Což nakonec uvolnilo i poměry u nás.
Jistě, vaši soudruzi už nemohli spoléhat na přátelskou pomoc, jako se tomu stalo v srpnu 1968. Tušili, že se věci daly do pohybu.
Byla jsem v Praze na jaře 1987, kdy k vám dorazil právě Gorbačov. S úžasem jsem sledovala, jak ho tisíce a tisíce Čechoslováků vítají. Dobře chápali, že není „jen“ dalším sovětským soudruhem.
Jste Angličanka. Kdy jste zjistila, že nějaké Československo vůbec existuje?
Myslím si, že skutečně jsem vás vzala na vědomí právě v srpnu 1968, kdy k vám Sověti a další vtrhli, kdy začala okupace. Vybavuju si, že jsem tehdy byla na prázdninách s rodiči ve východní Anglii. Tedy míle a míle daleko. Přesto mě to velmi zasáhlo.
Rok předtím jsem navštívila Francii, kde to také koncem 60. let vřelo. Československé reformy byly součástí těchto snah o změny. V momentě, kdy došlo k napadení vaší země, přišel neuvěřitelný šok.
Světlana Witowská: Právnické vzdělání mi bylo vždycky k dobru
Svět kolem vás se během vaší kariéry dost změnil. Nastal někdy moment, kdy jste si řekla: Na to nemám, končím?
Ne, stále si myslím, že novinářská profese je skvělá. Jste v centru dění. Potkáváte důležité, zajímavé osobnosti. S některými si vybudujete pevné vztahy, které vás skutečně obohacují. Jen jsem se z aktivní služby přesunula trochu jinam. Souvisí to s mým věkem.
Můžete mi říci pár jmen, která se pro vás stala symbolem sametové revoluce?
Václav Havel byl nezpochybnitelně člověkem, symbolem, jenž vás reprezentoval nejzřetelněji na venek. Na Západě to byl známý, přesvědčivý spisovatel, autor divadelních her. Byl vnímaný jako hlas odporu celého východního bloku.
V mé branži byl známý i Jiří Dienstbier, jenž pomáhal nám, zahraničním novinářům v práci. V dalším výčtu ale radši pokračovat nebudu, abych někoho nezapomněla.
Dostala jste se jako zpravodajka AP během 80. let také k „obyčejným“ lidem u nás?
Přehled o tom, co si myslí běžní občané o socialismu, jsem měla dobrý. Ráda jsem totiž brala stopaře, když jsem přejížděla z Vídně do Prahy a zpět. V autě, v soukromí, jsme probírali všechno možné. Zjistila jsem například, že mnozí z nich mnohdy ani netušili, kdo je Havel.
Donedávna pracovala pro OSN.
V čem tedy podle vás byl právě on pro pád komunismu tak výjimečný?
Jak jsem již řekla, byl respektován na Západě ještě před listopadem 1989. Už tehdy měl velmi jasné představy, co by se s vaší zemí mělo dít. Věděl, jak by mělo vypadat vzdělání, jaké ekonomické reformy je nutné udělat. Čímž potvrzoval v cizině zažitou představu o Češích a Slovácích, jako o přemýšlivých lidech ochotných tvrdě pracovat.
Jako zpravodajka AP jste se stýkala s disidenty, chodila na protisocialistické demonstrace. Bála jste se u nás někdy před rokem 1989?
Jen výjimečně. S tajnou policií jsem měla zkušenosti již z Moskvy, konkrétně s KGB. Vaše StB pracovala podobně. Otevřené výhrůžky nahrazovaly náznaky, vydírání či nátlak.
Ovšem pamatuju si na jednu demonstraci u vás. Nebylo to ani daleko od knihovny, kde spolu právě mluvíme. Stála jsem v davu, když dorazily pořádkové síly. Zřetelně jsem vnímala, jak se na mě zaměřil jeden policista, připravený mě zbít. Naštěstí jsem byla rychlá, utekla jsem mu.
Libor Bouček: Sláva moc neznamená, člověk z ní nic nemá
Zachycovala jste také události po 11. září 2001, války v Iráku, Afghánistánu. Je nějaký mezník ve vaší kariéře, o němž můžete říci: tenhle právě rozbil starý svět?
Řekla bych, že nebyl jen jeden. Ano, 11. září bylo datem, které navždy poznamenalo Spojené státy, Američany. Šlo o neuvěřitelnou věc. USA byly zraněny, poprvé je někdo napadl takto otevřeně na jejich území.
Vyhlásila se válka proti teroru. Následovaly další akce, o jejichž smyslu se můžeme další hodiny a hodiny spolu bavit. Podívejte se například na věznici na Guantánamu. Nicméně svět měnily i jiné události než 11. září. Třeba pád komunismu.
Byla jste zpravodajkou, zastávala jste také vysoké funkce v jiných redakcích. Bylo výhodou, či nevýhodou, že jste žena?
Nad tímhle jsem se nikdy víc nijak nezamýšlela. Jediné, čím se podle mě my ženy lišíme od mužů je to, že rodíme děti. Naše dcera se narodila v roce 1992, kdy zuřila válka v Bosně, a já byla asi první šéfkou pobočky AP v podobné situaci. Mí kolegové mi pomohli, mohla jsem se na ně spolehnout, což je vždy v životě nejdůležitější.
Proč jste z oboru nakonec odešla?
Nebudu vám ale lhát, novinařina je zaměstnání pro mladé. Potřebujete k němu nadšení, hodně energie. Podívejte se, jak se jen za poslední desetiletí změnily technologie kolem nás. Musíte je ovládat, abyste zprávu dostala vůbec ven, ke čtenářům.
Prostě to vidím tak, že z novinařiny je lepší odejít včas, důstojně. Nemusíte pak sledovat, jak vám věci kolem nelítostně unikají.
Kristýna Dolejšová: Ani úspěšní lidé nemusejí být šťastní. Zapomínají být vděční, chtějí stále víc
Procestovala jste kus světa. Kde je teď váš domov?
Žiju v New Yorku, kde jsem donedávna pracovala pro OSN. Ovšem doma jsem tam, kde je manžel. Seznámili jsme se kdysi v Moskvě, on je hudebník. Možná i proto mám těch domovů víc.
Minimálně jednou ročně jezdíme do Ruska, kde muž vyrostl, máme tam přátele, poblíž Moskvy i hezkou chatu. Jako domov vnímám také Londýn, kde jsem se narodila, vyrostla. Žila jsem i ve Vídni.
