Alexej Pyško: Nejsem herec na baterky

No, princové to moc nebyli. Spíš rádoby charakterní pitomci. Hrát je bylo trochu těžší než prince. Dost často se v televizi opakuje pohádka Kdo probudí Pindruše? Já v ní stál jak píka v poli a říkal věty jako Královno, princezna není zlá, princezna je hodná. „Stop, Lexíku, trochu přirozeněji,“ ozvalo se z režie. Snažil jsem se. Bylo to hezké období.

Táta rád zpíval a máma pochází z vesnice, kde bujel folklór, takže nějaké ochotnické geny v rodě máme. Konkrétně za to může můj spolužák z gymnázia, který mě nalákal, že spolu budeme dělat zkoušky na DAMU a pak se na ně vykašlal. Já tam šel.

Mám odmalička rád adrenalin. Pro profesory na gymplu byl šok, když jsem si vypsal přihlášku na vejšku, protože jsem prolézal s odřenými zády a oni měli pocit, že bych měl jít jinam, rozhodně ne na DAMU.

Mladé generaci dnes už nic neříká, že můj táta byl vyloučený ze strany, a já tedy nebyl příliš žádoucí student. Napodruhé to ale vyšlo. Mně a ještě jednomu mému kolegovi s podobným osudem, který je dnes úspěšný v rezortu obrany, tehdy přední členové pražské partaje řekli, že jsme talentovaní. A že naše přijetí berou na sebe.

V roce 1980 si na mě ukázal režisér Macháček a vzal mě do Bílé nemoci v Národním divadle. Nádherná inscenace. V plné palbě se v ní objevili pánové Kemr, Somr, Lukavský, Hrušínský a Ivan Luťanský. Já docela obstál, jenže kvůli tátově nálepce jsem v Praze nebyl žádoucí, takže jsem se dostal do ostravského angažmá.

Co se týče svazáctví, jednou chtěli, abych něco zarecitoval na sjezdu SSM. Tak jsem jako správný naiva šel. Když se mi pokoušeli navléct modrou košili s červenou kravatou, odešel jsem na záchod a utekl.

Před odchodem z Ostravy si tamní buňka KSČ usmyslela, že bych byl ten správný člověk, že potřebují charakterní a dobré lidi. Ptal jsem se kolegů, co si o mém vstupu do partaje myslí, a divil se, jak se jejich charaktery nevídaně odkryly. Ti, co na režim plivali, řekli, že mám do strany vstoupit, abych si nekazil kariéru. Bylo mi z toho na zvracení.

V Ostravě ano. Z kolegů v Praze mi ale bylo ouvej. Jel jsem se tam podívat na natáčení přímého přenosu, kde za každým moderátorem stáli dva až čtyři estébáci, kdežto my v Ostravě měli pohodu a klid.

Poprvé v republice jsme například hovořili s Radimem Uzlem o sexu. Z moderování pak vzniklo i to, že jsem jednou v životě, v roce 1990, uváděl i Zlatého slavíka.

Vím jenom, že Iveta Bartošová. Dělal jsem to s Honzou Dobiášem a za celou akcí stál Miloš Zapletal. Díky němu jsem zažil pár dní ve světě hvězd showbyznysu a já vlastně poznal, co je to za branži.

Také, ale síla peněz tam není tak velká jako v showbyznysu.

Chtěl jsem vždy spoustu věcí. Jsem maximalista a jsem nepokojný.

Jistý styl sebedůvěry je zapotřebí. Nepokorný nejsem, ale člověk si musí věřit. Nicméně když přišla sametová revoluce, bylo mi jasné, že zůstat na takhle malém písečku závislým hercem je skoro sebevražda.

Začal jsem vymýšlet ptákoviny. Některé se ujaly, u jiných jsem dostal přes držku. To je ale normální. V roce 1990 se například otevřel Pražský hrad a já byl u toho, když anglista Alois Bejblík (český překladatel a teatrolog – pozn. red.) a herci Töpfer a Kačer měli nápad, že tam zahrajeme Sen noci svatojánské. V roli Puka vystoupil Miloš Kopecký. Tak vznikly Letní shakespearovské slavnosti, které jsou dnes takřka společenskou povinností.

Být v pozici šéfa nebo režiséra jako herec, bývá komické. Znám všechny herecké úhyby, takže když je na mě někdo zkusí, bavím se. Kolega si vymyslí nějakou věc, aby něco nemusel, a já se mu dívám do očí a vidím v jeho tváři, jak mu dochází, že vím, kam míří. To je k popukání. Ale nechci si moc fandit. Vše má být na bázi kamarádství, jsme přece na jedné lodi. Nemám rád hru Já jsem šéf a ty poslouchej. Což platí i u režie. Vždy jde o to, najít u druhých pozitiva a ta využít. V Liberci jsem nastoupil do stavu spálené země, všichni frustrovaní. Z toho se krásně vyrůstá a tvoří.

Možná ano. Nevím, jestli je to pozitivum. Pokud mě někdo rozčílí a vím, že jde o správnou myšlenku, má to na mě ohromný adrenalinový dopad. Ale umím si říct stop.

Měl jsem vizi, že když ze shakespearovských slavností vznikne tradice, zamávám a odejdu. To se i stalo. V jistém věku je likvidační být deset měsíců v divadle a v lednu ještě začít připravovat léto. Začal jsem myslet na své zdraví.

Ano, v roce 2003. Víte, máma pochází z východoslovenské vesničky, která se jmenuje Kojšov, je velmi malebná. Já tam prožil dětství.

Víceméně ne. Měl jsem velké štěstí, že moji rodiče byli zprvu nomenklaturními kádry. Věřili ideálům komunistické propagandy a budovali nový svět. A tak neměli na své děti dost času. Odkládali nás k prvorepublikovým babičkám, což bylo krásné.

Vlastně bych komunisty měl mít rád. Díky nim jsem prožil přenádherné dětství a dospívání v kraji, kde se chodilo v krojích. Přímo z Kojšova pochází režisér Juraj Jakubisko, což jsem se dozvěděl až na DAMU, ale v jeho filmech tahle poetika je.

A teď střih, rok 2003, slovenská Česká pojišťovna si řekla, že by chtěla shakespearovky do Košic. Poslal jsem tam svého kolegu, typického Pražáka. Pražáci totiž nevědí, co je za Kolínem na východ, natož aby se vyznali kolem Košic. Volal mi, že plánují představení na nějakém hradě, který se jmenuje Slupačevský. Cože? já na to. Slovensko trochu znám, můžeš to zkusit ještě jednou?

Řekl jinou zkomoleninu a já poznal, že mluví o Spišském hradě. To není možné, celé dětství kolem jezdím, koukám se na tu tmavou, až karpatskou siluetu, a teď jako producent bych tam měl dovézt Leara? To je přeci bomba!

Jo. Společníci mi řekli, že jakmile představení dopadne špatně, zaplatím to. Martin Huba, který je Spišák, mi pověděl, že 24. srpna, kdy se tam mělo hrát, bývají na Spiši čtyři stupně nad nulou a někdy i sněží. Dobře, odpověděl jsem. Bude krásně. Martin se rozčílil a řekl: „Za každý stupeň navíc máš u mě láhev šampaňského!“

V den představení přijela i slovenská vláda. Já vystoupil z mercedesu a nesl si ohromný teploměr. Nikdo nevěděl proč, jen já a Martin Huba. V deset večer bylo 24 stupňů. To máme dvacet lahví šampaňského! Dodnes mi je dluží.

Asi ano. Podobné nabídky však už dnes odmítám. Ale když má projekt hlavu a patu, tak se rád pustím do další práce. Divadlo miluju, zejména zájezdy. Sám jsem si vytvořil novou činoherní společnost Činoherní studio Bouře, kde jsem navázal na Radana Ruseva. Ten vedl slavné studio Bouře za minulého režimu, což byla skoro soukromá záležitost.

Hraje u nás Jana Janěková starší, Jitka Čvančarová, Michal Dlouhý, Kamil Halbich, Igor Bareš, Antonie Talacková a další. Nemáme vlastní střechu nad hlavou, jezdíme na zájezdy. Konkurence je velká, ale mně nevadí.

Byly to nejhorší dva měsíce mého hereckého zkoušení, přestože tam mám jen tři scény. Ale právě že v islandštině! Musel jsem se je naučit. Islanďan by se smál, až by se za břicho popadal. Ale hráli jsme v Bratislavě a tam za mnou přišla jedna dívka, která říkala, že dlouho pracovala ve Švédsku a komunikovala s Islanďany. A že mi rozuměla. To považuji za úspěch.

A tady se dostáváme k dalšímu mezníku v mém životě. K prvnímu září odcházím ze stálého angažmá. S Národním divadlem jsem spojen téměř čtyřicet let. Ale doba se změnila a já se po dohodě se šéfem činohry, který si teď říká umělecký ředitel, rozhodl, že odejdu. Ačkoli řekněme si to tak, jak to je: Chci, abyste odešel, uslyšel jsem. Víc to nebudu komentovat.

Že jsem se neoženil do té doby, byl ode mě charakterní krok. Protože já jako mladý byl velmi závislý na vizuální podobě světa a do té patří i ženy. Byl bych asi těžce nevěrný.

Nikdy jsem ale neboural. I když šla dívka kolem auta v mini a já nesledoval provoz. Singl jsem byl z charakteru. Po čtyřicítce jsem si řekl, že si už nebudu hrát na frajera a že bych chtěl o někoho pečovat a k někomu se vracet domů. A náhoda mi přivedla ženu, se kterou jsem doteď, a doufám, že navždy. S Janou žijeme harmonický vztah s prvky italského manželství.

Kamarádi ji ke mně přivedli na návštěvu. Od té doby jsme víceméně spolu. Najednou zmizel binec v bytě, vedle mě je nádherné teplo a nejen v noci. Uvědomil jsem si, že tamten život byl dobrý, ale teď je dobré tohle.

Stejné je to s rozhodnutím odejít z Národního divadla. Ačkoli pár dnů mi v hlavě leželo. Abych ještě ozřejmil, měl jsem stálou smlouvu, což znamená určitou jistotu. Přesto jsem přistoupil na odchod. Nemám problém začínat znova i v mém věku. Naopak. Mám teď za sebou nádherné filmové období.

Ano, ten kabát jsem skoro ze sebe nesundal, já v něm snad i spal. Nabídnul jsem ho do jedné scény a režisérovi se tak líbil, že ho pak chtěl pořád. Nyní jsme dotočili se stejným režisérem, Honzou Pachlem, třináctidílný seriál pro českou televizi. To bude velká pecka. Jmenuje se Rapl.

Po padouchovi šéfa policie, který má málem svatozář. Je neúplatný, charakterní, no prostě idiot. (směje se)

Diváci se mohou těšit na lidské příběhy se všemi úchylkami. Moje postava, Rohan, má manželku alkoholičku, ale sám se jednou ztříská tak, že o sobě neví. Točili jsme scénu, kdy mě Rapl, tedy Hynek Čermák, veze domů, já mu spím na rameni, nevím o světě. Pan režisér mi dal pokyn, abych mu pozvracel sklo. Podivil jsem se, ale přesvědčil mě. Takže se v jednom záběru nahnu a pusu plnou čaje chrstnu přímo do kamery. A tak se prostě bavíme.

Dalo by se říct, že už jsem prožil hodně, nic nového neočekávám, a přesto jsem potkal lidi, kteří mluví mým jazykem. Třeba Hynek Čermák, to je pečeť a známka. On je skvělý herec a k tomu malinkej, plešatej a ošklivej. To letí. My „hezouni“ nemáme šanci.

Ne. Nějakou dobu jsem byl v jednom rodinném seriálu a bylo mi z toho zle. Nejsem herec na baterky. Jelo se na první dobrou. Říkal jsem si, že jsem asi zralý do důchodu, že už neumím pracovat. Takový styl práce mi prostě nesedl.

A v tom přišel Honza. Já nezavadil o film dvacet let, až mě oslovil Roman Kašparovský z jeho týmu, že by mě chtěli do projektu. Do castingu? ptal jsem se. Ne, vás. A to byla role Siváka v Gangster Ka.

Ano. V tomto státě se neumíme pochválit. A navzájem se podpořit. Nechci říkat, že se úspěch po zásluze trestá, ale když si na mě někdo ukáže, potěší mě to. Záporák je pro herce lepší sousto.

Ano. Ale rád žiju i ve městě, tahle kombinace je ideální. Máme krásnou dřevěnici v Beskydech, jenže tak trochu z ruky. Tak jsme se s Janou domluvili, že si pořídíme něco na dostřel od Prahy. Je krásné, že v půl desáté máme děkovačku v divadle a za hodinu už sedím pod hvězdami.

Jsme ve vesnici, kde hospoda není. A já svého času zlobil. Že jsem na čas přišel o řidičák, se ví. Doby, kdy jsem si zajel na pivo, jsou už ale pryč. A protože u nás hospoda není, pořídil jsem si sezení ve vlastní hospůdce pro pár kamarádů i s chlazením a pípou.

Myslíte, kutil? Ne! Byla doba, kdy jsem neměl peníze, a tak jsem dělal leccos. Dnes ctím profese. A já jsem herec. Než přehazovat kupu písku tři dny, raději si zaplatím brigádníky a je to za tři hodiny. Ale dílčí věci, jako že si sednu na traktůrek a posekám, to dělám rád.