Alexander Hemala: Ženský kolektiv je specifický, bývá v něm určité hašteření a vzruch

Nejsem ani akční, ani neakční. Žiju v nadsázce od pilulky k pilulce, které užívám na různé nemoci, a mezi tím se snažím něco trochu dělat a občas vidět vnoučata. Jedeme se třeba projet na kolech, Šimonovi je jedenáct, Matyášovi osm. Další dvě jsou miminka, u těch si musím počkat,“ líčí hrdý dědeček. Léto prožil s manželkou Vlastou stylem Praha-chalupa, kam vzali i jeho maminku. A dovolená? „Snad na podzim. V létě je zbytečné kamkoliv jezdit, u moře našlapáno - a u nás je přece taky krásně, teplo až až. V neděli jsme byli na Měříně na Vltavě a užili jsme si to možná líp než v Chorvatsku.“

Tak úplně to neplatí. Většina lidí se na mě zahledí a chvíli trvá, než mě někam zařadí. Stává se, že se zeptají, jestli nedělám u pumpy na Podbabě. Nebo když mě minou, zaslechnu svoje jméno. Ale obyčejně nejsou vlezlí, a pokud se chtějí jen vyfotit, nečiní mi to problém. Jinak si žiju docela v anonymitě.

Táta byl herec Divadla bratří Mrštíků v Brně, maminka prodávala v obchodě a hrála ochotnické divadlo v nedalekém Ořechově, dodnes tam funguje úžasný divadelní spolek. Tehdy herci jezdili běžně na venkov a vystupovali s ochotníky. Jednou dorazili i do Ořechova, máma hrála zrovna Maryšu…

To už nevím. Ale poznali se zkrátka na jevišti. V mých deseti jsme se přestěhovali do Prahy, protože táta dostal nabídku od Jana Wericha do Divadla ABC. Bydleli jsme v hereckém domě na Velvarské, mimo jiné s Květou Fialovou nebo Stellou Zázvorkovou. K té jsem se chodil učit hrát na piano, měla svatou trpělivost. Já s bráchou jsme měli samozřejmě jiné záměry a radosti.

Brzy jsme zapadli do místní klukovské partičky. Naše rejdiště bylo v nedalekém parku s bunkry z války, kde jsme po sobě házeli kameny, z čehož měli rodiče velkou radost. Hrávali jsme fotbal, hokej… Skoro jako na vesnici.

Nejprve partyzánem, protože kamarád dostal od otce ruské papachy a moc jsme se s nimi vyřádili. Plazili jsme se sněhem a stříleli ze vzduchovky. Táta jiného kamaráda byl zase účetní v JZD, a jelikož s ním byla ohromná sranda, chtěl jsem být taky účetní. Pak mě lákal vesmír - být pilotem se mi zdálo zanedbatelné, chtěl jsem být rovnou kosmonaut! Zato herectví mi nic neříkalo, brácha ochotničil, mně stačilo chodit do divadla jako divák.

Na sklonku devítky moje třídní prohlásila: Hlava není až tak geniální, ruce taky nejsou moc šikovné, co s tím chlapcem uděláme? Tak mě poslali na střední ekonomickou školu. Po ní jsem nastoupil do administrativy v podniku zahraničního obchodu Motokov. Když jsem poprvé otevřel kancelář, proběhlo mi hlavou, že vezmu cokoliv jiného, ale prosedět život v kanclu ani omylem.

Přivedl mě tam kamarád, nejdřív jako asistenta režie do vzdělávací redakce. To už bylo o hodně akčnější. Jednou jsem si všiml konkurzu na hlasatele - a asi proto, že kluků bylo málo, vedle čtyř stovek holek jen pár, mě přijali jako externistu. Neexistovalo čtecí zařízení a vše bylo napínavější, naštěstí mě vzal pod ochranná křídla jediný muž v hlasatelně - Miloš Frýba. Změřil si mě pohledem a frajersky prohlásil: Ty seš černovlasej, já blonďák, nebudeme si konkurovat. Kam se mi nebude chtít, pošlu tebe, aspoň se otřískáš!

Svízel ovšem byla vojna, na kterou se mi logicky nechtělo. Tak jsem si vymodlil kámen v ledvině, odoperovali mě - a dostal jsem modrou knížku. V životě je vždycky něco za něco. Mít v občance razítko „svobodné povolání“ bylo tehdy největší terno, jaké kdo mohl dosáhnout.

Techniku nezastavíte. Práce se mi za tu dobu stala rutinou a já přibíral další aktivity. Například jsem jezdíval od Pragokoncertu jako slovní doprovod se zahraničními kapelami, s Puhdys nebo Krays, začal jsem moderovat plesy a jiné společenské akce. Přesto se přiznám, že když jsem dostal na Silvestra 2005 úkol rozloučit se i za kolegy s televizními diváky, do skoku mi nebylo. Zhasl jsem, zamkl naši odpočinkovou místnost a dal klíč pod rohožku. Možná je tam dodnes.

Ženský kolektiv je specifický, bývá v něm určité hašteření a vzruch. Ale nepotvrdím to, co říkají někteří chlapi, že je mezi ženami výrazně víc pletich a podrazů. Na mě byly holky hodné, a když jsem potřeboval vyměnit službu, vyšly mi vstříc. Trochu si mě předcházely, dlouho jsem byl nejmladší, postupně se to srovnalo, až jsem byl nejstarší. Se Saskií Burešovou a s Maruškou Tomsovou teď jezdíme s pořadem Hlasatelé na cestách po klubech v republice a tam si různé naše legrácky oživíme…

Rozumět ženám nelze, to je jako s melouny - taky se do nich nevidí. Roky jsem jezdil s doktorem Plzákem a ten se mi snažil v tomto směru otvírat oči. Roztomile prohlašoval, že chápat ženy je marnost, o kterou se nemám ani snažit.

Zásadní je, na co chci děvče: jestli na noc, ať jdu na diskotéku, a jestli na celý život, ať s ní vyrazím na dálkový pochod. Která krčí nos nad vašimi páchnoucími ponožkami, tu opusťte ihned, která nabídne, že vám je přepere, tu si vezměte. Ženy ho neměly v lásce, že propaguje nevěru, on ale tvrdil, že nevěra jde mimo něj, je smutný souputník párových vztahů a on ji jen pozoruje.

V naší branži je to jednoduché. Společenské události nejraději uvádím sám, ale občas mi přidělí partnerku. S některou si od počátku padneme do noty a je skvělá spolupráce, jindy vyfásnu tak protivnou nafoukanou ženskou, že jen zírám, co všechno může existovat. Oceňuji, když má žena hezký úsměv, smysl pro humor a nadhled, neprudí a vnímá druhého. Nejhorší jsou podmračené ženské.

Vlasta byla tak trochu tajemná, dlouhé vlasy a úsměv Mony Lisy… Všiml jsem si jí ve čtvrťáku, chodila o dva roky níž a byla maponožka - často upalovala po chodbách, na rameni s rolí větší než ona.

Aha, to mě nenapadlo, asi bych sklidil jízlivé poznámky od dívek ze třídy, že koukám po mladších. Byl jsem nesmělý a dlouho jsem ji jen pozoroval. Zjistil jsem, že bydlí na Malé Straně a přistupuje do stejné tramvaje. Jednou jsem ji konečně oslovil - a už jsme spolu zůstali, je to přes čtyřicet let.

Ani jeden nejsme svatý, to víte, že přišly občas i krize a peripetie. Hodně nás držely pohromadě děti, narodily se jako schůdky po pěti letech a pokaždé náš vztah utužily. Byl jsem navíc často pryč a Vlasta se musela ohánět, aby všechno stihla, takže nebyl čas na velká dramata. Původně pracovala v podniku zahraničního obchodu a mezi dětmi se tam vracela. Nakonec jsme zjistili, že kdyby chodila do práce, neviděli bychom se vůbec, protože já dělal o víkendech a po večerech.

Ne, což bylo důležité. Asi mi vnitřně věřila, a navíc je velkorysá. Plus velmi společenská, ráda se baví a chodí do společnosti. Časem své okruhy rozšířila a jednou za rok připravuje s kolegyněmi výtvarnou aukci, jejíž výtěžek se posílá na dětské domovy. To ji naplňuje. Mezitím jsme se párkrát stěhovali, dávali dohromady byt, ze kterého nás pak v rámci restituce vyhodili, tak jsme upravovali jiný… K tomu přibývají vnoučata. Nějak rychle to všechno uteklo…

Na jedné straně manželka, dvě dcery plus fenka, na druhé já a syn. Ale vnuci to pomalu vyrovnávají. Se synem Jakubem si ceníme našeho parťáctví a občas vyrážíme na pánskou jízdu - třeba na Moravu. Jednou jsme dali výlet do Tunisu, celý týden propršel, ale o to víc jsme pokecali.

Jakub celé mládí prodaboval a vydělal si slušné peníze, které jsem mu ukládal. Pak za ně na rok odjel poznávat svět. Dnes dělá u filmu asistenta produkce, pracoval třeba na seriálu Já, Mattoni. Holky studovaly zajímavé obory, ovšem ne moc na uživení. Andrea divadelní vědu a Nikola religionistiku. Obě jsou právě na mateřské.

Všechno má své. Nadchlo mě, že si mě v šedesáti vybral Patrik Hartl do hry Soukromý skandál, kde představuju vedle Maroše Kramára a Evy Holubové takového posunovače děje. Od té doby si vážím herců ještě víc než dřív, jezdit zájezdy je náročné, klobouk dolů. Patrik mě zakomponoval do svého románu Malý pražský erotikon, přečetl jsem ho na jeden zátah, byl jsem zvědavý, jak mě tam vykreslí, ale zachoval se ke mně velkoryse. Je to milý, veselý člověk a divadlo umí.

Ani ne, beru věci tak, jak přicházejí, fatalisticky. Jsem v jádru pozorovatel života a nikam se necpu. Přesto si mě najdou překvapivé projekty - třeba mi nabídli točit reklamu na počítačovou hru Doom. Předem jsem ji neznal, byla to střílečka a já měl zahrát stárnoucího člověka, který ještě nepatří do starého železa. Lehká práce, velký ohlas. Jindy se dřete - a výsledek nic moc. Nebo by mě ve snu nenapadlo, že budu tváří kina Světozor a Aero. Nebo že mě přemluví na účinkování ve StarDance. Nebo že budu chvíli moderovat po Přemku Podlahovi Receptář. Nebo že mě čeká „kariéra“ rosničáka v televizi…

To tedy nejsem. Zajímavé pro mě je, že táta kdysi s Podlahou připravoval pořad předcházející Receptáři, jmenoval se Škola pokrokových zemědělských zkušeností. Objížděl JZD a občas přivezl výslužku, třeba rané brambory… Na chalupě ale pracovala především máma, já měl jen pomocné úkoly jako přivézt kolečko hnoje. A po ní převzala štafetu starší dcera. Mám tam sice malou dílničku, ale nejsem manuálně zručný. Stluču jednoduchou poličku, posekám zahradu, ovšem skříň z IKEA nesložím…

Já jen dostanu do ruky materiály od meteorologů, moje role je trochu text oživit a převést do srozumitelné řeči. Aby si lidi zítra vzali paraple, nebo krém na opalování. Vysoká a nízká tlaková níže mi stále moc neříká. Odcházím ze studia nepolíbený, takže jak bude zítra, vám nepovím.

Tuhle jsme s bývalou kolegyní nakoukli do Blesku a shodli se, že jsme se vždycky snažili nedostat se na jeho první stránku, protože to zavání skandálem. Mnohé dnešní tzv. celebrity usilují o pravý opak. Jistě byly nějaké legrácky, můj ideál je nic si neodříkat, ale ani nic nepřehánět. Dnes k mým hříškům patří večerní sklenička koňaku a doutník. A když se mi zhorší jaterní testy, piju míň. Prostě jak zpívá Nohavica: Tančím jen tak rychle, jak hraje muzika.

Nedávno na svatbě dcery kamaráda. Ale před StarDance si se mnou Vlasta moc neužila, já ani nechodil do tanečních a parketu jsem se vždy elegantně vyhýbal. Teď to beru jako občerstvení našeho vztahu.

Své choroby včetně klinické smrti beru jako takové zaťukání, upozornění. Nasměrovaly mě k všedním radostem, k většímu naslouchání druhých. A hlavně nikomu nic nezávidím. Fascinují mne lidi, kteří tvrdí, že by na svém životě nic nezměnili. Podle mne sami sobě něco nalhávají. Já bych v zásadě neudělal nic opačně, jsou ale drobnosti, které bych vyřešil jinak. Moje dobrá žena Vlasta si myslí, že jsem pesimista, ovšem já jsem poučený optimista. Jak praví klasik: Stejně ze života nevyvázneme živí.